Bylo nás pět… Přesně tuto větu si mohly říkat novopečené členky oddílu sovětských kosmonautů na přelomu roku 1961-62. Valentina Těreškova, Irina Solovjova, Valentina Ponomarjova a Žanna Jorkina byly těmi, z nichž se bude vybírat žena, jež s velkou pravděpodobností vstoupí do dějin. Jejich pátá kolegyně, Taťjána Kuzněcova, ještě v průběhu podzimu ze zdravotních důvodů dočasně musela výcvik přerušit. Vybírat se tedy mělo ze čtyř prvně jmenovaných. Zdálo by se, že teoreticky mají všechny stejné šance, prošly plnohodnotným výcvikem a závěrečné zkoušky zvládly se ctí. To však bylo pouze zdání. Každá z nich byla individualitou se svými vlastními přednostmi a rezervami a speciálně dvě z nich se mohly domnívat, že právě ony budou vybrány pro první ženský kosmický let v historii. Na to, která z nich usedne do křesla Vostoku, mělo vliv mnoho osob a proměnných, hlavní slovo však měl velitel oddílu Nikolaj Kamanin. A ten měl své preference relativně pevně dány již dlouho předem…

Gagarin v sukních

Již v průběhu výcviku bylo evidentní, že mezi pěticí kosmonautek existuje jistá skrytá hierarchie, která bude určovat pořadí kandidátek na let. Jako první narazila (a to doslovně) na nečekané překážky Žanna Jorkina. Během parašutistického výcviku na jaře 1962 si zlomila nohu a na několik týdnů tak musela razantně omezit výcvik pouze na teoretické lekce. Jakmile toho byla schopna, snažila se své kolegyně dohnat, což nebylo zrovna jednoduché, nicméně do léta se jí to víceméně podařilo. Druhou, kdo narazil na problémy, byla již zmíněná Táňa Kuzněcova. Její zdravotní problémy a výpadek ve výcviku byl mnohem závažnější, protože přišly v nejméně vhodnou dobu. Zatímco ostatní čtyři ženy již prošly závěrečnými zkouškami, ona si musela dva měsíce počkat. To ji stálo místo v závěrečném klání o post záložní kosmonautky.

Ani Solovjova a Ponomarjova neměly zcela umetenu cestičku. Jak již vyplynulo z předchozích dílů seriálu, hlavní slovo ohledně složení posádek pro Vostoky měl Nikolaj Kamanin. A ten, přes nespornou snahu a dobrou připravenost, neměl o některých dívkách stoprocentní mínění. Podle jeho deníku byla Ponomarjova nejlépe připravenou po teoretické a z velké části i po praktické stránce. Díky své předchozí zkušenosti s létáním a také svému intelektu dokázala všechny informace vstřebávat „za letu“. Na druhou stranu se Kamaninovi nelíbil její charakter. Podle něj byla příliš sebevědomá a arogantní. Navíc měla sklony k tomu „vypít si, zakouřit a procházet se (sic!)“. Taťjána Kuzněcova pak byla podle Kamanina z celého pětičlenného kolektivu nejtvárnější, její charakter podle něj ještě nebyl zcela hotov. Jorkina zase, přes fakt, že dokázala dotáhnout manko při výcviku, podle velitele oddílu nedodržovala vždy dokonale stravovací režim. Údajně si libovala v čokoládě a sladkém pečivu a, hrůzo hrůz, „pije vodu častěji, než je nezbytné“. Ani Solovjové se nevyhnul Kamaninův přísný zrak. Oproti ostatním kandidátkám byla zřejmě nejvíce fyzicky i morálně na výši, v její neprospěch však hovořila její spíše introvertní a málo aktivní povaha.

Pakliže vážený čtenář pozorně četl předcházející řádky, možná si povšimnul, že jedno jméno mezi výše zmíněnými chybí. Valentina Těreškova měla od počátku výjimečnou pozici v rámci ženské pětice. Oproti ostatním čtyřem neměla vysokoškolské vzdělání, proto jí možná dalo více práce, aby vstřebala teoretickou část výcviku. To však byla podle Kamanina její jediná negativní charakteristika. Velmi ctižádostivá Valentina se od počátku dostala takříkajíc „do čela pelotonu“ svou urputnou snahou a aktivitou. Jak si do svého deníku poznamenala Valentina Ponomarjova, Těreškova doslova neustále dřela.

Vzhledem ke svým zkušenostem z Komsomolu byla jmenována staršinou ženské sekce (vojenský úzus v Sovětské armádě v té době velel, že pakliže je ustaven oddíl byť i jen ze dvou vojáků, jeden z nich musí být staršinou, který zodpovídá za kolektiv a vede jej). To se lehce dotklo Ponomarjovy, která byl věkově nejstarší ze skupiny, nicméně autoritu Těreškové navenek nezpochybňovala. Navíc Těreškova rozhodně šla všem příkladem, do všeho se pouštěla energicky a vždy se ze sebe snažila dostat to nejlepší. Její ctižádostivost byla občas až přehnaná, každopádně však nesla ovoce.

Již krátce po zahájení výcviku začalo být zjevné, že Těreškova aspiruje na místo v lodi jako první z pětice žen. Tomu odpovídala i situace ohledně skafandrů, které zhotovoval závod 918. Jako již několikrát předtím, i nyní nastaly hned od začátku problémy s termíny zhotovení obleků. Šéf závodu 918 Semjon Alexejev si v rozhovorech s Kamaninem stěžoval na fakt, že pro vývoj ženské verze skafandru a jeho výrobu chybí posvěcení „shora“ a tím pádem i příslušné financování. Hned na začátku výcviku byly do závodu 918 zaslány veškeré nutné antropometrické údaje ohledně fyziognomie jednotlivých kandidátek. Interně byla pětice žen rozdělena do dvou pomyslných skupin. „Vyšší skupinu“ tvořila trojice dívek Těreškova-Kuzněcova-Jorkina s výškou 164 centimetrů, Solovjova a Ponomarjova s výškou 161 centimetrů tvořily „krátkou skupinu“.

Když na začátku léta 1962 posvěcení na zhotovení skafandrů konečně přišlo, jako první se začal připravovat kus pro Těreškovou. Ponomarjova si 14. září do svého deníku poznamenala: „Z rozhovorů s výrobci jsem pochopila, že naše skafandry budou hotovy v říjnu. Ne všechny, ale ‚kolik bude zapotřebí‘. Skafandr pro Těreškovu je už hotov. (…) Podle všeho poletí Těreškova.“

Tomuto názoru odpovídá i zápis v Kamaninově deníku z konce listopadu. Generál si tehdy zapsal: „Jako první je třeba do vesmíru poslat Těreškovou. (…) Těreškova, to je Gagarin v sukni.“ Kamaninovi velmi konvenovala nejen přičinlivá povaha Těreškové, ale také její původ. Vesnická dívka, jejíž otec zahynul za Rusko-finské války a která se vyučila švadlenou, byla oddána myšlence komunismu a velmi aktivně se zapojovala do mládežnického života. Přestože oproti ostatním nebyla natolik zkušenou parašutistkou (do okamžiku přijetí do oddílu uskutečnila 163 skoků s padákem, zatímco například Kuzněcova a Solovjova byly ještě před přijetím do oddílu Mistryněmi sportu SSSR v parašutismu), snažila se nedostatek zkušeností vyrovnat snahou a entuziasmem.

V průběhu let vyšlo najevo, že Těreškova pro svou nominaci k letu použila i ne zcela čestné metody. Zjednodušeně bylo možné říci, že na své kolegyně donášela Kamaninovi. Spadeno měla zejména na Ponomarjovu, kterou nejspíše považovala za svou úhlavní hrozbu. Ponomarjova byla velmi schopná, technicky na výši a během výcviku měla velmi dobré výsledky, zatímco Těreškova občas měla sklony k chybování pod tlakem. A tak se Kamanin od kohosi dozvěděl, že Ponomarjova kouří, že Těreškové vmetla do obličeje, že ji zkazila partaj a komsomol a podobně. Od koho se to Kamanin dozvěděl, je nabíledni.

Ať už byly použity férové prostředky, či nikoli, faktem je, že nejpozději od podzimu 1962 byla Těreškova jasnou favoritkou na první ženský let ve Vostoku. Její náhradnicí měla být podle Kamanina sice uzavřená, nicméně velmi schopná Solovjova. Druhou dublérkou se ke svému zklamání stala Ponomarjova. Všechno však pro ni ještě nebylo ztraceno, jejími přímluvci byly takové vlivné osobnosti jako akademik Keldyš nebo zástupce velitele letectva Ruděnko.

Zatímco probíhal boj o osobu první kosmonautky světa, v zákulisí hořela také debata ohledně náplně nastávajícího letu, který byl provizorně plánován na duben až květen 1963. Na začátku toho roku již byly postaveny dvě kosmické lodě 3 KA N^o7 a 3 KA N^o8 a stavba dalších lodí zatím neprobíhala vinou sporů Korolova a vojáků, kteří chtěli Vostoky zavést do výzbroje. Bylo jasné, že v prvé polovině roku budou připraveny pouze tyto dva exempláře a další čtyři kusy pak nebudou hotovy dříve, než ve druhém pololetí, pakliže všechno půjde hladce. Proto byla otázka podoby nastávajících letů velmi důležitá.

Jak již mohl vážený čtenář několikrát v průběhu tohoto seriálu poznat, velmi často se náplň a forma mise měnila, diskutovala a byla předmětem ostrých sporů. Mezi jinými variantami na začátku roku 1963 začínaly získávat navrch tři možnosti. První z nich byl let jedné lodi se ženou na palubě o trvání 1-3 dny. Druhou alternativou byl skupinový let dvou lodí, přičemž křesla v obou měly obsadit ženy. Starty měly probíhat s jednodenním odstupem, přistání mělo být ve stejný den. Třetí alternativou pak byl smíšený let. Nejprve měla odstartovat loď s kosmonautkou a pobývat ve vesmíru maximálně tři dny, den až dva po jejím startu měl následovat Vostok s mužským kosmonautem, ten měl na orbitě vydržet 5-7 dní.

Zatímco Koroljov byl ochoten podpořit libovolnou ze tří variant, Kamanin naproti tomu považoval první variantu za příliš prostou a třetí pro změnu za příliš komplikovanou na přípravu. Podle jeho názoru by měla být realizována druhá varianta se dvěma ženskými kosmonauty. Netušil však, že opozice tentokrát vzejde z řad Komise pro obrannou techniku při Radě ministrů pod vedením Leonida Smirnova. Komise navrhovala loď číslo 7 upotřebit pro samostatný let ženy a loď číslo 8… vystavit v muzeu!

Tento návrh vedení letectva poměrně výrazně vystrašil. Krom evidentní krátkozrakosti a nehospodárnosti tohoto návrhu by to znamenalo zpomalit tempo pilotovaného průzkumu vesmíru. Kamanin jen kroutil hlavou nad takovým nesmyslem a začal usilovat o přijetí návrhu o skupinovém letu dvou žen. V březnu nicméně přišel rozkaz od velitele letectva Veršinina – krom skupiny žen začít bezprostřední přípravu k letu se skupinkou mužských kosmonautů. Vojáci se podle všeho hodlali pojistit s tím, že pokud nebude schválen skupinový let žen, bude do vesmíru poslána pouze jedna a loď číslo 8 pak bude využita při letu mužského kosmonauta. Tím by se vzácný a extrémně drahý stroj vyhnul potupné kariéře muzejního exponátu.

Definitivní řešení programu letů přišlo 21. března na zasedání prezídia Ústředního výboru KSSS, na němž byl přítomen Koroljov, Kamanin a další. Prezídium rozhodlo o tom, že let ženy proběhne současně s dlouhodobým letem mužského kosmonauta, přičemž kosmonaut měl vydržet na orbitální dráze až 10 dní. Tím byly spory ohledně podoby dalších letů vyřešeny a participujícím nezbylo, než se podle toho zařídit. V polovině dubna se Koroljov s Kamaninem definitivně shodli na detailech: muž bude startovat jako první a na orbitě bude 8 dní, žena pak bude startovat jako druhá na 2-3 dny.

O ženské kandidátce na kosmický let bylo víceméně jasno, nejistota však ještě panovala ohledně mužského participanta společného letu. De facto ihned po ukončení společného letu Nikolajeva a Popoviče v létě předchozího roku začala přípravu k letu skupinka jejich dublérů ve složení Valerij Bykovskij, Vladimir Komarov a Boris Volynov. Tehdy se ještě počítalo s dlouhodobým letem jednoho kosmonauta někdy na začátku podzimu, jenže vzhledem k tomu, že nebyla připravena loď, let byl odložen a kosmonauti si pouze udržovali formu. V dubnu 1963 pak po rozhodnutí Ústředního výboru začala skupinka bezprostřední přípravu k letu.

Nastal však další problém, a pohříchu se nejednalo o personální, nýbrž čistě technickou záležitost. Ukázalo se, že Boris Volynov váží ve skafandru 104,5 kg. Naproti tomu Bykovskij „v plné polní“ vážil jen 90,7 kg. Takový rozdíl podle výrobce, závodu 918, vylučoval použití stejného křesla pro hlavního kandidáta i náhradníka. A aby toho nebylo málo, Vladimir Komarov byl ve druhé polovině dubna dočasně odstaven z výcviku kvůli zdraví. Kamanin měl tedy velmi složitou pozici – musel najít kosmonauty, kteří budou moci projít bezprostředním výcvikem k letu a vejít se do přísně ohraničených limitů pro katapultážní sedadlo a současně pro celkovou hmotnost Vostoku nacpaného zásobami pro osmidenní misi. Ze stejného důvodu byl jasným kandidátem na let subtilní Bykovskij.

Původně byli povoláni Alexej Leonov a Jevgenij Chrunov. Zatímco Leonov ve skafandru vážil přibližně stejně jako Volynov, Chrunov vyhovoval po všech směrech. Proto Kamanin narychlo rozhodl urychlit Chrunovův výcvik a začal hledat vhodné kandidáty pro nahrazení Volynova a Leonova. Nakonec se však nějakým způsobem podařilo problém s hmotností vyřešit a Volynov mohl i nadále setrvat na pozici náhradníka Bykovského. Chrunov a Leonov však nadále zůstávali v pohotovosti a podstupovali výcvik.

A aby tlaku a stresu nebylo dost, podle rozhodnutí ÚV KSSS a Rady ministrů měl být skupinový let realizován v srpnu 1963. Toto rozhodnutí se však ukázalo jako extrémně problematické, neboť záruční doba lodí číslo 7 a 8 končila v polovině června. Koroljov neváhal a zaslal Ústřednímu výboru dopis s návrhem, aby byly starty uskutečněny nejpozději 15. června. Vedení strany se promptně chytilo za nos a nové ustanovení z 29. dubna již obsahovalo termín letu na přelomu května a června.

Toto neustálé posouvání termínů startů muselo pro ty, jež zajišťovali výcvik kosmonautů, způsobovat velké bolení hlavy. Kosmonauti ještě nevyplnili některé body výcviku, navíc se odkládaly nácviky ve skafandru v simulátoru Vostoku, protože nebyly ještě hotovy obleky pro Leonova a Chrunova. Navíc skafandr pro Bykovského, který byl 9. května zaslán z továrny 918, obsahoval o číslo větší komunikační čepičku, v níž by podle lékařů nefungovaly snímače lékařské aparatury. V těchto podmínkách všeobecného zmatku zasedala 10. května poprvé Státní komise určená k dohledu nad lety lodí 7 a 8.

V tento den bylo definitivně rozhodnuto, že hlavní kandidátkou pro let ženy bude Těreškova, jejími náhradnicemi pak budou Solovjova a Ponomarjova (Jorkina dopadla bídně při zkouškách v maketě lodi). Dvě náhradnice byly určeny z důvodu jistých pravidelných fyziologických procesů v ženském organismu. U mužů byl verdikt takovýto: hlavním kandidátem bude Bykovskij a jeho náhradníkem Volynov (jak již bylo řečeno, podařilo se nalézt technické řešení ohledně jeho hmotnosti).

21. května pak byli s rozhodnutím Komise seznámeni ti, jichž se týkalo především. Na tvářích Ponomarjovy a Solovjovy se muselo zračit jasné zklamání, protože Sergej Koroljov se obrátil na prvně jmenovanou a zeptal se, proč je tak smutná a zda ji bude mrzet, když nepoletí. Ponomarjova odpověděla popravdě, že ji to rozhodně mrzet bude. Načež na ni Koroljov ukázal prstem a pronesl: „Správně, pašačka! Odpověděl bych stejně, i mě by to mrzelo.“ A dodal: „Nic si z toho nedělej, do kosmu se dostanete všechny.“ Po besedě s kandidáty pro let i náhradníky si pochvaloval, že podle jeho názoru jsou kosmonauti a kosmonautky vybráni velmi dobře.

V tu dobu již byl Státní komisí přesněji určen termín letu – ke startům mělo dojít mezi 5. a 10. červnem. Odlet na kosmodrom měl proběhnout 1. června a do té doby měli kosmonauti a kosmonautky ještě možnost splnit poslední resty ve svém výcviku. Ještě před odletem však všechny zastihla smutná zpráva. Při jednom ze seskoků zahynul velmi oblíbený náčelník parašutistické přípravy kosmonautů Nikolaj Nikitin. Byl součástí výcviku kosmonautů již od první fáze v roce 1960 a kosmonautům velmi konvenovala jeho divoká povaha, díky níž si jen málo dělal ze subordinace a vyšších šarží, na druhou stranu byl pro kosmonauty přítelem a člověkem, na něhož se mohli vždy obrátit.

Jak bylo plánováno, prvního června letoun An-10 s pětatřiceti lidmi, včetně čtyř kosmonautek, Bykovského, Volynova, Titova, Gagarina, Nikolajeva a dalších, odstartoval z moskevského letiště Vnukovo směrem na kosmodrom. Přelet z Moskvy na polygon byl organizován zástupcem velitele vzdušných sil, maršálem Sergejem Ruděnkem. A právě kvůli tomuto letu se Ruděnko ostře pohádal s Kamaninem, když druhý jmenovaný předpokládal, že budou opět využity dva stroje. Z jeho pohledu bylo nesmyslným riskem posílat všechny jedním letounem. V případě havárie by musely být zrušeny obě nastávající mise, protože by je jednoduše neměl kdo odlétat. Ruděnko své rozhodnutí odůvodnil tím, že když může jedním letounem letět celá Státní komise, proč ne kosmonauti? Kamanin to ve svém deníku označil za symptom velikášství s tím, že libovolného člena Státní komise lze okamžitě vyměnit za jiného aparátčíka, kosmonauty a kosmonautky však nikoli. Navíc v letounu se nacházely všechny čtyři letuschopné ženy, které v tom okamžiku oddíl kosmonautů měl. Naštěstí se během přeletu nepřihodilo nic špatného a Antonov s kosmonauty a doprovodem v deset hodin místního času bezpečně dosedl na přistávací dráhu místního letiště.

Start Bykovského byl v tu dobu předběžně plánován na 7. až 8. červen, což bylo ještě bezpečně v rámci limitů daných životností klíčových komponentů lodě. Asi nikdo si nemyslel, že všechno půjde úplně hladce, ale okolnosti, jež provázely vypuštění pátého pilotovaného Vostoku, tvořily pořádně hrbolatou a trnitou cestu…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://www.nasa.gov/sites/default/files/styles/full_width/public/thumbnails/image/s1_0.jpg?itok=X0NA-yj1
https://augustnews.ru/wp-content/uploads/2020/09/valentina-tereshkova.jpg
https://www.interfax.ru/ftproot/photos/photostory/2017/03/06/ter2_700.jpg (kredit: ТАСС, Вера Жихаренко)
http://epizodsspace.airbase.ru/foto/t2/vostok/v5od.jpg
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:%D0%9D%D0%B8%D0%BA%D0%B8%D1%82%D0%B8%D0%BD,
_%D0%9D%D0%B8%D0%BA%D0%BE%D0%BB%D0%B0%D0%B9
_%D0%9A%D0%BE%D0%BD%D1%81%D1%82%D0%B0%D0%BD%D1%82%D0%B8%
D0%BD%D0%BE%D0%B2%D0%B8%D1%87.png