Po relativně bezproblémových startech předchozích Vostoků by se mohlo zdát, že vzlet páté pilotované lodi bude rutinní záležitostí. Velmi trnitá cesta ke konečné fázi odpočtu však všechny na kosmodromu překvapila. Tolik smůly se zatím nikdy u letu s lidskou posádkou nenasbíralo a ubohý Valerij Bykovskij musel po několikadenním odkladu vinou nových a nových technických problémů trčet v kabině celkem pět hodin, než se stroj odlepil od rampy. Diváci a odpovědní činitelé v bunkru řízení startu a na pozorovacím bodě nedaleko rampy si oddechli, když se mohutná semjorka změnila v zářící bod pomalu se sunoucí k horizontu, nicméně vydechnutí to bylo jen velmi mírné. Zatímco první a druhý stupeň by při selhání (pakliže by se nejednalo o selhání explozivního charakteru) znamenaly pro kosmonauta nepříjemnosti v podobě přistání do ne zcela obydlených oblastí, třetí stupeň byl docela jiná písnička. Pokud by selhal ten, mohlo to pro kosmonauta znamenat možnou smrt i přes úspěšnou aktivaci havarijní záchranné sekvence. V jižním Altantiku většinou nepanuje úplně ideální počasí, navíc v této oblasti nemělo loďstvo sovětského námořnictva zrovna nejsilnější zastoupení. Pokud by motor RD-0109 nefungoval tak, jak se od něj očekávalo, důsledky by byly bývaly velmi závažné. Nebylo tedy divu, že když 673 sekund po startu motor ukončil svou práci, zmíněná skupina lidí si oddechla definitivně. Jak ovšem vzápětí vyšlo najevo, oddechnutí to bylo lehce předčasné. Bykovského se smůla zkrátka nehodlala pustit…