Indické dobývání vesmíru probíhá mimo hlavní proud a do medií, potažmo informačních portálů, se dostává pouze sporadicky. Prostor dostává hlavně USA, Rusko, Čína, či Evropská kosmická agentura, přitom i nejlidnatější země světa má ledacos nabídnout. Raketová věda má v Indii hluboké kořeny a na vlastní kosmický program jsou místní ve velké míře hrdí, protože vědí, že jim kosmonautika pomáhá zlepšovat každodenní život. K nejvýraznějším projektům posledních let patří úsilí vyslat na oběžnou dráhu astronauta ve vlastní režii. V tomto případě astronauty. A právě těmto snahám se bude věnovat tento nový, nepravidelný seriál, který bude shrnovat veškeré dostupné novinky a posun mapující cestu první posádky ze Země do vesmíru. Seriál bude v nepravidelném intervalu vycházet podle množství nových informací a to logicky minimálně do doby skutečného startu. Na začátek bude dobré nahlédnout do historii pilotovaného programu Indie.

Jak začal pilotovaný program Indie?

Je všeobecně známé, že sovětské úspěchy v kosmu nastartovaly vesmírný program USA, který vyvrcholil soubojem o první přistání na Měsíci. Podobná rivalita, už bez záře reflektorů, se odehrála také v Asii. Zejména mezi Čínou a Indií. Čína se díky tomu velmi rychle vypracovala na kosmickou velmoc, zatímco Indie prokázala, že i z mála se dá tvořit hodnotný kosmický program. Pilotované lety jsou pak logickým vyústěným snah všech zemí, které mají vlastní kosmický program. Indii nevyjímaje a čínské úspěchy jsou pro tuto zemi největší motivací. První let do vesmíru uskutečnila Čína v roce 2003 a dnes v roce 2023 spravuje vlastní orbitální vědeckou stanici s posádkou. V tomto ohledu jednoznačně vede a rival zaostává. První návrh na zahájení vlastního programu letů do vesmíru s lidmi byl indické vládě předložen v roce 2007, ale nebyl schválen. Nicméně se na toto téma rozeběhly debaty, které si kladly za cíl vysvětlit, proč by měla mít Indie tento program a k čemu je to vlastně dobré. Vzhledem k minulosti, to nebylo lehké.

Nakonec Vikram Sarabhai, otec indické kosmonautiky, pilotovaný program do počátečních ambicí nezahrnul, a tak prvotní vize byla čistě praktická. Monitorování Země z vesmíru, komunikace a dálkový průzkum Sluneční soustavy a další aplikace, ze kterých plyne jasný užitek. Prohlásil, že Indie nemá v kosmu ambice soupeřit s ekonomicky silnějšími zeměmi v dobývání Měsíce nebo planet a pilotovaných letech. Úkolem ale je, zaměřit se na to, aby byly významnými mezinárodními hráči v aplikaci pokročilých technologiích k řešení reálných problémů. Na těchto pilířích skutečně indický kosmický program vyrostl. Situace se postupem času ovšem měnila. Indie dokázala postavit vlastní rakety i družice a bylo načase se posunout k vyšším cílům. Ve vzduchu stále visela myšlenka vyslat vlastními prostředky kosmonauta do vesmíru. Nebylo jednoduché ji prosadit, protože bylo vždy třeba tyto aktivity velmi dobře zdůvodnit. Prvotní ambice byly ovšem ukojeny mnohem dřív…

První a zatím jediný astronaut Indie Rákeš Šarma

První nabídku k letu vlastního kosmonauta dostala Indie v roce 1978 od Leonida Iljiče Brežněva –⁠ lídra SSSR. A to jen pár let poté, co byla založena ISRO. Tehdejší vláda ovšem záměr překvapivě zamítla. Nabídka byla učiněna v rámci programu Interkosmos na společný indicko-sovětský let. V rámci stejného programu byly vypouštěny například i československé družice Magion (subdružice družic Interkosmos). Československé přístroje byly použity též na některých sovětských satelitech Kosmos a sondách Prognoz a Vega. Do roku 1978 bylo 45 % experimentů na automatech Interkosmos právě československých, logickým důsledkem byl tedy výběr prvního kosmonauta právě z Československa. Do vesmíru se podíval, jak všeobecně známo, Vladimír Remek a v záloze byl připraven Oldřich Pelčák. Indie se rozhodla připojit až po druhé nabídce od Brežněva v roce 1980. Spolu s Indií se díky tomuto programu dostalo do vesmíru dalších 15 zemí. Politický rozměr a vliv na budování vlivu a nových partnerství byl zjevný, nicméně dodnes je Interkosmos považován za jeden z nejúspěšnějších mezinárodních programů studené války. SSSR pomohlo Indii v začátcích vlastního kosmického programu a celkové vztahy obou zemí byly velmi dobré. Odmítnutí první nabídky bylo jednoduše učiněno kvůli nedostatku financí a obav z nedostatku technologického zázemí. Indie v té době dokončovala malou raketu SLV-3 (Satellite Launch Vehicle-3) a budovala pozemní infrastrukturu.

Let vlastního kosmonauta byla meta vzdálená. Jednoduše agentura ISRO neměla zázemí na to, vycvičit vlastního kosmonauta. Navíc neviděla v něčem podobném žádný přínos, protože by nebyla schopna vytvořit nějaký smysluplný experiment. Poté však došlo na výměnu ve vedení a Indira Priyadaršiní Gándhíová se  stala ministerskou předsedkyní a druhou nabídku už neodmítla. S tím, že bude třeba vymyslet smysluplné vědecké experimenty, které by mohl první indický kosmonaut ve vesmíru vykonat. V rámci tajného programu Pawan bylo vybráno okolo 200 vojenských pilotů. Ze všech nakonec byly vybráni 4 kandidáti a posláni do Moskvy. Kde podstoupili další medicínské testy a pouze dva –⁠ Raviš Malhotra a Rákeš Šarma byli vybráni. Oba podstoupili stejný trénink, ale do kosmu mohl jen jeden. Rozhodnutí padlo ve Hvězdném městečku v roce 1982.

Rákeš Šarma byl úspěšným pilotem a poté i testovacím pilotem. Po výběru prošel výcvikem kosmonauta ve středisku Jurije Gagarina v SSSR, kde se uplatnil s naprostým nasazením a obětavostí a získal uznání sovětských odborníků na kosmonautiku. Absolvoval nejnáročnější výcvikový plán trvající 18 měsíců s vyznamenáním a s mimořádnou profesionalitou. Za nejtěžší část výcviku považoval jazykovou bariéru a studium ruštiny. Pouhých šest měsíců před vlastním letem dostal příležitost 26. září 1983 s hlavní i záložní posádkou sledovat start Sojuzu T-10-1 s dvěma členy na palubě. Cílem byla proslulá kosmická stanice Saljut-7. Jenže nic nešlo podle plánu. Necelou minutu před startem vypukl požár nosné rakety, kvůli úniku paliva. Záchranný systém (SAS) pak odpálil kosmickou loď jen několik málo sekund před tím, něž raketa pod ním explodovala a poničila i rampu, na které stála. Kosmická loď pak přistála asi 4 km od ní. Šarma o svém zážitku tehdy neřekl ani své ženě.

Oba muži na palubě Sojuzu, Vladimir Titov i Gennadij Strekalov, incident přežili. Shodou okolností se druhý jmenovaný o šest měsíců později na rampu vrátil i s jeho indickým kolegou, aby zamířili ke stejnému cíli –⁠ stanici Saljut 7. Šarma letěl na Sojuzu T-11 na sovětskou stanici, kde strávil 7 dní. 3. dubna 1984 se stal prvním a zatím jediným Indem na oběžné dráze. Všechny vědecké experimenty plánované pro společnou indicko-sovětskou vesmírnou misi, ale i další úkoly, které mu byly svěřeny, provedl s velkou lehkostí a přesností. A o svém letu vždy hovořil s pokorou. Nejkomplexnější byla jeho účast na experimentu Terra, v rámci kterého bylo z mnoha přístrojů, jako MKF-6M (multispektrální kamera) a KATE-140 (topografická kamera) získávána data o jeho zemi. Sám pořizoval řadu snímků během průletů nad územím Indie, kterých zažil celkem 11. Celkové číslo přesáhlo hodnotu 2000 snímků, které byly přidány do indické snímkovací databáze. Rákeš také shromáždil důležitá biomedicínská data o svém těle, přístroji, které byly navrženy a postaveny vědci ISRO. Nejkurióznější byl experiment s jógou, který měl ověřit, zda může pomoci proti nepříznivému působení mikrogravitace na lidské tělo. Z 1,3 miliardy obyvatel měl právě Rákeš Šarma jedinečnou možnost reprezentovat svou zem. Ano, jsou tu astronauté s indickými kořeny: Dvě ženy z řad NASA. Kalpana Chawla – zemřela v roce 2003 při havárii raketoplánu Columbie (STS-107) a Sunita Williams, která má za sebou již dvě mise a připravuje se na třetí (STS-116, Soujuz TMA-05M). A jeden muž z oddílu NASA z roku 2017 podplukovník USAF indického původu Raja Chari, který má za sebou jeden let na ISS. 

Rákeš Šarma po svém letu prosazoval zejména mezinárodní spolupráci a aktivně jako pilot létal až do roku 2001. A překvapivě neprosazoval, aby India zahájila vlastní pilotovaný program. Jeho myšlenkou bylo, že do kosmu bychom měli létat: Ne jako jedinci z určitých částí planety, ale jako lidstvo. Po dlouhá léta tak Indie vnímala jeho let, a dokonce i on sám, jako kuriozitu. Jenže semínko bylo zaseto a netrvalo dlouho a Indie připravovala další adepty na kosmický let. Tentokrát však z americké půdy.

Kosmos před branou

V době Šarmova návratu už NASA úspěšně provozovala 3 roky raketoplány. Přesto agentura přemýšlela, jak prodat jejich komerční potenciál i za hranice země. Proto nabídla místo specialisty mise i mezinárodním partnerům po vzoru programu Interkosmos. Indie navázala v této oblasti partnerství s NASA díky programu INSAT. První z této řady komunikačních družic měli vynést Američané. INSAT-1A odstartoval na raketě Delta v roce 1982 a INSAT-1B vynesl raketoplán v rámci mise STS-8 v roce 1983. Důležitý se pak měl stát další start s družicí INSAT-1C. Ta měla být vynesena v rámci mise STS-61-I raketoplánem Challenger v roce 1986 spolu s dalšími třemi družicemi na palubě a sedmičlennou posádkou včetně indického astronauta. Tentokrát však nemělo jít o vojenského pilota, protože INSAT byl čistě projektem ISRO. A tak byla volba čistě na ISRO.

Do užšího výběru se dostalo celkem 400 uchazečů s vědeckým a technickým vzděláním s kořeny v centrech ISRO. Do užšího výběru postoupilo 40 lidí, kteří podstoupili týden trvající testy, hlavně medicinského rázu. V letě roku 1985 pak bylo vybráno celkem 7 uchazečů, které měl vést tým pod vedením profesora U. R. Rao. V kolektivu byl však i Rákeš Šarma a astronaut NASA Paul Joseph Weitz. Nakonec byly vybráni dva kandidáti. Paramaswaren Radhakrishnan Nair (nenašel jsem český přepis jména) a Nagapathi Chidambar Bhat (nenašel jsem český přepis jména). Oba vědci. Kandidáti podstoupili důkladnou lékařskou prohlídku ve Spojených státech v Johnsonovo vesmírném středisku NASA. Indie se pak rozhodla veřejnosti oznámit jména obou kandidátu až po úplném dokončení výcviku v Americe, kam oba odcestovali v létě 1985. Dvojici bylo přitom přísně zakázáno cokoliv zveřejňovat.

Radhakrishnan měl silné konexe s americkým vesmírným programem ještě před vznikem ISRO ve výboru INCOSPAR (Indian National Committee for Space Research), neboli Indický národní výbor pro výzkum kosmu. Ten se v roce 1969 stal agenturou ISRO. Jeho prvním úkolem ve výboru bylo vzdělávání. S Chevroletem narvaným modely raket, družic a filmů o kosmonautice, objel během roku doslova celou zem s tříčlenným týmem. Na univerzitách a školách učili o letech do vesmíru. Později se v ISRO například podílel na vzniku první družice Indie Árjabhata (Aryabhata). Proti němu byl však vyšší věk. Bhat se připojil k ISRO v roce 1973 a též byl zapojen do vzniku první družice a dalších strojů, jako například IRS-1A a jeho stopu najdeme i na známé misi k Měsíci Čandraján-1. Pro tuto sondu vyvinul anténu a nebo navrhl experimenty pro SRE-1 (Space Capsule Recovery Experiment) v roce 2007. Což bylo první návratové těleso Indie, které v kosmu strávilo 12 dní a poté úspěšně přežilo i návrat. Tedy průlet atmosférou. Během výběrového řízení proběhla řada postupně se zpřísňujících testů, které zahrnovaly nespočet dotazníků k vyplnění a nekonečné pohovory, které se většinou skládaly z monologu uchazeče, občas přerušeného provokující otázkou z druhé strany. Účelem bylo proniknout do nejhlubších zákoutí mysli uchazeče. Bhat vzpomíná na používání očních kapek k rozšíření zornice, aby bylo možné pořídit snímek sítnice. Tři dny pak trpěl rozmazaným viděním, než se mu zrak vrátil do normálu. Nikomu však z pochopitelných důvodů nic neřekl. Až mnohem později se dozvěděl, že trpěl zbytečně, protože mu zapomněli dát další oční kapky, které obnovují normální stav rozšířené zornice.

Oba podstoupili tvrdý trénink, který zahrnoval i podrobnou znalost družic INSAT a trénink v NASA. Start byl plánován na listopad 1986. Během pětidenní mise měl letový specialista pomoci odpojit a dostat v kosmu z nákladového prostoru raketoplánu družici INSAT-1C. Jen dva měsíce před plánovaným startem bylo rozhodnuto, kdo bude v hlavní a kdo v záložní posádce.  Výběr padl na Bhata. Indičtí kosmonauté měli mít na palubě i vlastní stravu. Celkem bylo v ISRO připraveno 12 položek zahrnující rýžový puding, ananasový džus, kuřecí puláo a další. Jenže 28. ledna 1986 explodoval raketoplán Challenger a NASA na dlouhá léta zcela přehodnotila směřování programu STS. Po havárii postupně NASA informovala všechny zapojené země do již plánovaných startů, že dojde k jejich odkladu a ISRO mělo zatím v přípravách na let i nadále pokračovat podle plánu. Vyšetřování havárie bylo dokončeno koncem roku 1986. Bhat cítil, že jeho sen o letu do vesmíru se rozplývá v dáli, když americký prezident Regan oznámil, že raketoplány nebudou již vynášet zahraniční ani komerční družice. Až na určité výjimky. Před havárií tu byly plány na dvě desítky startů ročně. Po incidentu to pak mělo být 14 startů… V praxi to však bylo ještě méně. Mise STS-61-I s indickou účastí byla v tichosti zrušena a dvojici zůstala „brána do kosmu“ zavřená navždy. Indická snaha o vlastní pilotovaný program ovšem měla být teprve probuzena… (Pokračování příště).

Zdroje Informací:
https://www.isro.gov.in/SLV
http://www.spacefacts.de
https://en.wikipedia.org
https://cs.wikipedia.org
https://cs.wikipedia.org
https://kosmonautix.cz/stitek/saga-jmenem
https://www.isro.gov.in/SRE_1.html

Zdroje obrázků:
https://i.pinimg.com/564x.jpg
Archív autora
Archív Daniela Lazeckého
https://mithilareview.com/wp.jpg
https://img.etimg.com/thumb.jpg