Vostok – úsvit věku kosmického (7. díl)

Mstislav Keldyš

V létě 1960 byl optimismus vedoucích pracovníků sovětského kosmického programu téměř bezbřehý. V srpnu se podařilo poprvé úspěšně vrátit z orbitální dráhy živé bytosti – pejsky Bělku a Strelku plus další drobné osazenstvo lodě 1K No2. Hlavní konstruktér OKB-1 Koroljov, „hlavní teoretik kosmonautiky“ Mstislav Keldyš, stejně jako předseda vojensko-průmyslové komise při Ústředním výboru KSSS a další se snažili kout železo, dokud bylo žhavé. Ještě v září 1960 předložili Ústřednímu výboru nástin dalších kroků směřujících k letu člověka do vesmíru. V něm jsou předvídány jeden až dva bezpilotní starty lodí 1K (Vostok-1, jak jsou v dokumentu i jinde označovány) v říjnu a listopadu, následovat měly ještě během listopadu dva taktéž bezpilotní starty varianty lodi určené pro lidskou posádku, a konečně v listopadu nebo prosinci měl přijít na řadu let s člověkem na palubě. Dokument podepsaný šestnácti nejdůležitějšími figurami tehdejší sovětské kosmonautiky byl členy Ústředního výboru vzat na vědomí a 11. října vyšlo ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů číslo 1110-462, které ony kroky oficiálně posvěcuje a zavazuje výše zmíněné, aby je v daných termínech uskutečnili. Jak ale vážený čtenář zajisté ví nejen z historie, ale jistě i z vlastní zkušenosti, člověk míní, realita mění…

3KA a R-16

Spěch, s jakým Koroljov, Keldyš a další tlačili kupředu letové zkoušky lodí Vostok, byl navenek vysvětlován tím, že Američané se také chystali vypustit svého člověka ještě do konce roku 1960. Některým zainteresovaným se to však zdálo být trochu příliš uspěchané. Rapidní až překotné tempo je dobré, pokud má opodstatnění, nicméně tohle zavánělo riskem. Koroljovův náměstek Konstantin Bušujev se odhodlal optat Mstislava Keldyše, kde přišli signatáři onoho dokumentu směřovanému špičkám strany a vlády na informaci o zamýšleném termínu letu prvního Američana. Keldyš se prý neurčitě zašklebil a opáčil, že sice nemají k dispozici spolehlivé prameny k tomuto tvrzení, nicméně rozhodli se pro takové termíny, aby měli dostatečnou rezervu. Kuriózní přitom bylo, že pokud by byla bývala zachována původně zamýšlená podoba lodi 3K, nebyla žádná šance na to, aby byl harmonogram dodržen. A sám Koroljov byl původně de facto jednou z překážek.

Loď 3K se zdá být, alespoň co se názvu týče, evolucí lodě 1K (připomeneme, že varianta 2K byla určena pro fotografickou rozvědku a měla být bezpilotní). Ukázalo se však, že nic není vzdálenějšího pravdě. Podle zúčastněných byl projekt lodě 3K de facto zcela novou konstrukcí, jež si s 1K zachovávala jen společný vnější vzhled. Uvnitř se však mělo jednat o nový stroj.

Loď 3K měla mimo jiné disponovat například systémem stabilizace během průchodu atmosférou, jež měl umožňovat rudimentární řízení lodi a tím i zpřesnění místa dosednutí. Dalším komplikovaným detailem byl systém záchrany kosmonauta. Zamýšleno totiž původně nebylo katapultovací křeslo, nýbrž celá speciální katapultovací kapsle s ablativním povrchem. Ta měla zajistit bezpečnou katapultáž ve výškách až 90 km a následnou ochranu kosmonauta před účinky aerodynamických a termálních vlivů. K tomu přidejme složitý ovládací pult lodi a další novinky a hlavnímu projektantovi Konstantinu Feoktistovovi a jeho spolupracovníkům bylo jasné, že vývoj stroje 3K bude vyžadovat velmi mnoho času a testů, než bude vyladěn pro ostré starty.

Ve světle zmíněných faktů Feoktistov 25. srpna, tedy de facto bezprostředně po úspěšném letu Bělky a Strelky, svolal poradu svých nejbližších kolegů a společně přemýšleli, jak stroj zjednodušit a tím co nejvíce stlačit termíny realizace letových zkoušek. Podle Feoktistova to byl jeden ze vzácných případů, kdy byli zúčastnění téměř ve všech bodech naprosto zajedno a za slabé tři hodiny bylo na světě řešení sestávající z tuctu změn na lodi 3K, vesměs zjednodušujících, eventuálně zcela vynechávajících určitá schémata a komponenty.

Systém řízení návratové kabiny bylo rozhodnuto zcela vypustit, vrátil se až na lodích řady 7K (později známých jako Sojuz), ovládací pult měl být zjednodušen v nejvyšší možné míře. Místo kapsle měla loď mít jen relativně prosté katapultovací křeslo a současně mělo být pokud možno co nejvíce zjednodušeno schéma funkce záchranného systému SAS.

Systém již neměl zachraňovat kosmonauta katapultáží na velkých výškách. Místo toho, pokud mělo dojít k havárii nosiče do 40 sekundy letu, signálem z bunkru řízení startu měla být iniciována katapultáž křesla z kabiny. Do 150 sekundy by byly v případě odchylky od nominálu vypojeny motory nosiče a poté, co by raketa klesla na výšku 7 km, byla by opět provedena katapultáž, nyní ovšem automaticky, přesně tak, jako by tomu bylo u běžného přistání. Při havárii od 150. do 700. sekundy by se oddělila návratová kabina a po balistické křivce zamířila k zemi, následovala opět katapultáž v 7 kilometrech. Po 700. sekundě letu by se od třetího stupně rakety oddělovala kosmická loď jako celek, načež by se přístrojový úsek oddělil od návratové kabiny a zbytek již probíhal podle výše popsaného scénáře.

Michail Tichonravov

Michail Tichonravov
Zdroj: yarobl.ru

Pakliže by byly tyto zjednodušující změny přijaty, měl Feoktistov a jeho lidé za to, že lze uskutečnit první zkušební starty už za několik měsíců. Hlavní projektant se proto rozhodl hned začerstva Koroljovovi předložit své návrhy. Přestože bylo už po deváté hodině večer, v telefonním sluchátku se ozvalo Koroljovovo pevné: „Přijeďte!“ Feoktistov se necítil příliš pevný v kramflecích, neměl s sebou žádné podklady krom rychlých zápisků, jež si pořizoval během jednání s kolegy. Koroljov ho nechal chvíli mluvit, po nějaké době se ovšem do věci vložil a vše skončilo čímsi, co se dá nazvat hlasitou hádkou. Po třech hodinách odcházel Feoktistov z Koroljovovy kanceláře s mizernou náladou, přesvědčen, o tom, že ničeho nedosáhl.

Druhý den ráno se se svou skepsí svěřil Michailu Tichonravovi, Koroljovovu náměstkovi a šéfovi devátého oddílu OKB-1. Tichonravov jej ale uklidňoval s tím, že Sergej Pavlovič je jednoduše konzervativní a s největší pravděpodobností se k celé věci sám vrátí.

O tři dny později svolal Koroljov poradu ohledně pilotované lodi. Na ni přišel Feoktistov již připraven s nákresy, tabulkami a schématy a světe div se – Koroljov jeho návrhy bez dalšího podpořil. Nakonec jej přesvědčil fakt, že stačilo již existující loď 1K relativně jednoduše upravit a tím ušetřit drahocenný čas při zachování funkčnosti. Projektanti dostali měsíc na formální dopracování projektu a nová varianta lodi dostala název 3KA. Pod názvem „Vostok-3A“ byla tato varianta také uváděna v oficiálních dokumentech, mimo jiné i ve výše zmíněném ustanovení z října. Zdálo se, že všechno je připraveno pro hladkou cestu směrem k pilotovanému letu. A pak přišla katastrofa.

Nová naděje strategických raketových vojsk - raketa R-16

Nová naděje strategických raketových vojsk – raketa R-16
Zdroj: astronautix.com (kredit: Mark Wade)

V té době již Koroljov se svou R-7 dávno neměl monopol na stavbu balistických raket dlouhého doletu. Na scéně se již před nějakou dobou objevil Michail Jangel, bývalý Koroljovův spolupracovník a šéf relativně nové konstrukční kanceláře OKB-586 „Južnoje“ sídlící v Dněpropetrovsku. Jangel hodlal prorazit na pole mezikontinentálních balistických střel svým výtvorem s názvem R-16.

R-16 měla znamenat velký skok oproti R-7. Koroljovův stroj byl coby nukleární nosič upotřebitelný jen ve velmi omezené míře. Nároky na zázemí a čas na přípravu startu semjorku coby odvetnou zbraň de facto diskvalifikovaly. Jangelova raketa měla být schopna vydržet ve stavu operační pohotovosti mnohem delší dobu, nehledě k možnosti odpalovat ji z podzemních sil, což nebylo v případě gigantické semjorky myslitelné. V říjnu 1960 byla R-16 připravena k prvnímu zkušebnímu startu. Jenže, jak to v SSSR bylo zhusta zvykem, do věci se vložila politika a bizarní lpění na symbolice.

Velitel raketových vojsk maršál Mitrofan Nedělin s Jangelem doufali, že se podaří start uskutečnit tak, aby mohl být symbolickým darem k výročí Velké říjnové socialistické revoluce, které připadalo na 7. listopad. Nikita Chruščov se o stav příprav živě zajímal a oba zmínění věděli, že na jejich úspěchu či neúspěchu bude možná záviset přízeň špiček Kremlu. Na ploščadce 41, několik desítek kilometrů od rampy, z níž vzlétaly semjorky, byl na začátku poslední říjnové dekády vztyčen první ostrý exemplář R-16. Přestože nebyly ani zdaleka vyřešeny všechny problémy nalezené během testů v Dněpropetrovsku i přímo na polygonu, tempo příprav ke startu bylo frenetické. Nad děním osobně dohlíželi Jangel i Nedělin a svou přítomností dávali jasně najevo, že pakliže raketa opustí startovní stůl, bude to pouze směrem vzhůru.

Mitrofan Nedělin

Mitrofan Nedělin
Zdroj: commons.wikimedia.org (kredit: mil.ru)

24. října stál plně natankovaný stroj na rampě, zatímco Nedělin seděl na židli ve vzdálenosti pouhých několik metrů. Svou přítomností chtěl obsluhu motivovat (respektive spíše zastrašit). Technici zápolili s několika problémy najednou a pracovali na raketě, která byla plně natankována hypergolickými pohonnými látkami a navíc vinou závad a ne zcela dobrých konstrukčních řešení byl palivový systém de facto odjištěn a na prvním stupni dělila pohonné látky pouze jedna sada ventilů od vzájemného smíšení a tím i jejich vznícení.

Neuvěřitelné kaskadérství a téměř neexistující bezpečnostní kultura vytvořila dokonalý recept na katastrofu, která se dostavila v 18:45 místního času. Zhouba nevzešla z prvního stupně rakety, ďábel se skrýval ve stupni druhém. Elektrický systém stroje byl velmi složitý a technici údajně neměli k dispozici jeho nákres. Kdosi si v daný moment všimnul, že ovladač distributoru elektrického proudu byl po sérii testů ponechán v poloze, v níž se měl nacházet po startu. Onen dotyčný tedy ovladačem otočil zpět do pozice „nula“. Nemohl tušit, že vzhledem k aktivovaným bateriím na raketě ovladač vyšle signál ke spuštění motoru druhého stupně.

Apokalyptické okamžiky na rampě 41

Apokalyptické okamžiky na rampě 41
Zdroj: wikipedia.org

Druhý stupeň se zažehl a během zlomku sekundy jeho výtokové plyny propálily stěnu palivové nádrže prvního stupně. Výbuch a ohnivé inferno, které se v tom okamžiku na rampě 41 rozpoutalo, se vzpěčuje lidské imaginaci. Někteří technici a vojáci ze startovního oddílu byli milosrdně sežehnuti na prach během krátkého okamžiku, jiní takové štěstí neměli. V zoufalé snaze utéci před pekelným žárem skákali z jednotlivých pater obslužné konstrukce přímo do moře plamenů na rampě. Ti, kteří se zrovna nacházeli na zemi, se pokoušeli utéct, jejich úprk však zastavil roztavený asfalt, jenž uvěznil jejich nohy. Plot s ostnatým drátem obklopující rampu znamenal konec útěku pro další nešťastníky.

Kolem rampy byly rozmístěny automatické kamery, jež měly zaznamenat start a v okamžiku, kdy se ozval výbuch, dal vedoucí oddílu kameramanů příkaz k jejich aktivaci. Díky nim se dochovaly otřesné záběry děsivé apokalypsy, které i dnes probouzejí noční můry. Počet obětí nebyl nikdy zcela přesně zjištěn, nicméně odhady hovoří o 92 až 126 obětech.

Přítomného Jangela zázračně zachránil fakt, že si těsně před katastrofou odskočil na cigaretu do nedaleké kuřárny. Mitrofan Nedělin tolik štěstí neměl. Jeho posezení nedaleko rakety se mu stalo osudným. Jeho k nepoznání sežehnuté ostatky byly identifikovány pouze podle zpola roztavené medaile Hrdiny SSSR, jedné z maršálských výložek a hodinek, které se zastavily v okamžiku katastrofy…

Ohořelé torzo rakety znamenalo zpoždění nejen pro program zkoušek R-16, ale i pro všechny ostatní raketové programy...

Ohořelé torzo rakety znamenalo zpoždění nejen pro program zkoušek R-16, ale i pro všechny ostatní raketové programy…
Zdroj: spacesafetymagazine.com

Vážený čtenář se možná ptá, jakou souvislost má „Nedělinova katastrofa“ s programem lodí Vostok. Je dobré si uvědomit, že účast RVSN (Strategických raketových vojsk) na programu byla výrazná a nutná. Semjorky, jež vynášely lodě 1K, 3KA a další, byly de facto vojenskými stroji. K jejich obsluze byly vycvičeny „bojové odřady“ sestávající z příslušníků RVSN a bez posvěcení velení raketových vojsk nebyla realizace programu myslitelná. Samotný Nedělin byl velkým Koroljovovým spojencem nikoli pouze v otázkách využívání raketové techniky pro výzkum vesmíru a jeho vliv byl nepřehlédnutelný.

Nejen maršálova smrt, ale také následné vyšetřování katastrofy sehrály svou úlohu při zpoždění programu Vostok. Vzhledem k tomu, že členy Státní komise jmenované pro zkoušky R-16, ale také členy vyšetřovací komise bylo mnoho osob spojených i s programem startů lodí 1K a 3KA, zpoždění bylo pochopitelné. Jen na okraj – předseda vyšetřovací komise Leonid Brežněv se vyjádřil v tom smyslu, že za katastrofu nebude nikdo potrestán, neboť všichni, kdo na ní měli podíl viny, již byli mrtví nebo byli dostatečně potrestáni událostí samotnou. Na poměry v Sovětském svazu, kde se za každý, byť sebemenší neúspěch hledal obětní beránek, to bylo rozhodnutí vskutku osvícené.

Koroljovův velký jízdní řád krom Nedělinovy katastrofy nabourala také startovní kampaň sond k Marsu. Ještě před oním nešťastným pondělkem v říjnu odstartovaly s několikadenním odstupem dva exempláře sond typu 1M, které měly prolétnout kolem rudé planety a pořídit snímky jeho povrchu. Oba starty ale skončily selháním nosných raket. Připočtěme strastiplné testování plánovaného nástupce semjorky, jímž byla nová raketa R-9, a každému musí být jasné, že původně plánovaný harmonogram musel být velmi výrazně upraven. K dalšímu startu se program Vostok dostal až v prosinci a přes relativně bezproblémový průběh letu se nejednalo o misi se šťastným koncem…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Mstislav_Vsevolodovich_Keldysh.jpg
http://yarobl.ru/sites/default/files/pictures/person/2019/10/tihonravov-mk_01.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/r/r16q.jpg (kredit: Mark Wade)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mitrofan_Nedelin.jpg (kredit: mil.ru)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Nedelin_catastrophe.jpg
http://www.spacesafetymagazine.com/wp-content/uploads/2013/08/Remains-of-R-16.jpg

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

16 komentářů ke článku “Vostok – úsvit věku kosmického (7. díl)”

  1. MichalK napsal:

    Ako váš dlhoročný čitateľ som sa až dnes registroval, aby som Vám povedal, že mi kvôli clánkom na kosmonautix.cz a Vašim obzvlášť pravidelne vychladne káva. Teším sa na ďalší diel seriálu 😀

  2. MarekB napsal:

    Díky moc za super článek. Teším sa na další.

  3. pave69 napsal:

    Nejsou někde informace, jak na to přepnutí el. okruhů na 2. stupni zpětně přišli? Myslím po havárii – všichni byli mrtví, všechno roztavené…..
    Nakolik se to zjistilo, nebo to je hypotéza, nebo to prostě potřebovali nějak zdůvodnit…???

  4. tonda napsal:

    Ondro díky za další střípek příběhu.Zapoměl jsem při čtení i na bolest zubu!

  5. Borin napsal:

    Byl jsem k textu přikován jak k dramatické a velmi dobré detektívce!

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.