Pro druhou expedici na OPS-3/Saljut 5 se připravovaly posádky, jež v záložních a podpůrných pozicích figurovaly i u expedice první. Nyní se jen lehce posunuly role – hlavní posádku nyní tvořili Vjačeslav Zudov a Valerij Rožděstvenskij a jejich náhradníky byla opět osvědčená dvojice Viktor Gorbatko a Jurij Glazkov. Funkce podpůrných posádek se znovu zhostily týmy ve složení Michail Kozelskij-Vladimir Preobraženskij a Anatolij Berezovoj-Michail Lisun. Mise Zudova a Rožděstvenského měla trvat zhruba dva týdny a v první fázi zabydlování Saljutu 5 měla splnit dva důležité body letového programu. Prvním měla být analýza staniční atmosféry, okolo níž stále panovaly jisté pochybnosti poté, co se musela předčasně na Zem vrátit posádka Sojuzu-21, přičemž jako jeden z důvodů svých fyzických a psychických obtíží uváděla dráždivý zápach v interiéru. Druhým, a nutno dodat velmi zajímavým a unikátním bodem měla být kompletní výměna staniční atmosféry. K tomu mělo dojít velmi zjednodušeně řečeno tak, že na jedné straně stanice měli kosmonauti otevřít ventil do okolního prostoru a na druhé straně zase nádrže se stlačeným vzduchem. Krom těchto dvou důležitých položek na Zudova a Rožděstvenského čekala klasická plejáda experimentů a pozorování zejména ve prospěch ozbrojených složek. Ovšem nikdo si předem nepovšiml nenápadných varování osudu, který jako by se snažil ze všech sil naznačit, že tento let nebude z těch šťastných…

​

Varování osudu

Oba kosmonauti, kteří byli vybráni pro let Sojuzu-23, byli nováčky bez dosavadní zkušeností s kosmickými lety. Velitel Vjačeslav Zudov byl původně pilotem transportního letectva a měl kvalifikaci pro těžké nákladní stroje Antonov An-12. Nelze však říci, že by neměl s vesmírem již před vstupem do oddílu kosmonautů nic společného – od roku 1963 působil v rámci leteckého pluku, jež měl základnu na letišti Čkalovskoje u Hvězdného městečka. Tento pluk se specializoval na vyhledávací a evakuační práce návratových kabin pilotovaných i bezpilotních kosmických aparátů.

Zatímco Zudov se vesmíru přiblížil alespoň o vlásek během létání s vojenskými stroji, jeho palubní inženýr Valerij Rožděstvenskij do vesmíru mířil z naprosto opačného směru, a to doslova. Původně se totiž jeho osudem stalo moře, přesněji řečeno – mořské hlubiny. Rožděstvenskij byl absolventem Vyššího vojensko-námořního inženýrského učiliště v Lenigradu (dnešním Sankt Petěrburgu), načež zamířil do půlročního kurzu pro vojenské potápěče. Před výběrem do oddílu kosmonautů působil v řadách záchranářů u Baltské flotily. V jeho osobě se tak měly spojit dvě zdánlivě naprosto odlišné profese potápěče a kosmonauta, jež si přesto v mnohém byly blízké zejména extrémním prostředím, mírou rizika, nároky na schopnosti jednotlivce, potřebou týmové souhry, nutností zabývat se i těmi nejmenšími detaily každého problému. Ovšem ani Rožděstvenskij, ani ostatní nemohli tušit, jak moc se závěr letu Sojuzu-23 protne s jeho původní profesí v tom nejdramatičtějším slova smyslu…

Jak už bylo řečeno, v případě Zudova a Rožděstvenského osud již předem předkládal všem zúčastněným varovná znamení. To první přišlo nedlouho před startem. Ten byl původně naplánován na 8. října 1976. Jenže čtyři dny předtím došlo k nečekanému problému: na kosmodromu Pleseck havarovala nosná raketa Sojuz-U, tedy stroj stejného typu, jaký měl vynášet i pilotovaný Sojuz z Bajkonuru. V čase 95 sekund po startu se odtrhnula jedna ze čtyř „bokovušek“, které tvoří první (podle západních kritérií „nultý“ nebo urychlovací) stupeň a raketa se i se svým nákladem, který představovala fotoprůzkumná vojenská družice typu Zenit-4MKT, poroučela k zemi. Příčinou selhání byl kolaps jednoho z prvků, jež bokovušku poutá k centrálnímu stupni nosiče.

Bylo třeba nejprve zjistit důvody onoho selhání, než bude možné na špici stejného typu nosiče posadit lidi. Naštěstí se ukázalo, že řešení této havárie není příliš složité a nebude třeba Sojuzy-U uzemnit na delší dobu. Nové datum startu Zudova a Rožděstvenského bylo stanoveno na 14. října. Den předem Státní komise potvrdila termín startu i posádku a oba muži se již s velkou mírou jistoty mohli těšit na svou velkou cestu. S odstupem toto datum Vjačeslav Zudov hodnotí jako ne zcela příhodné: „(…) byl to ‚den Pokrova‘ (cosi jako svátek příchodu zimy – pozn. aut.). Říká se,  že v den tohoto velkého křesťanského se nesmí vykonávat žádná složitá nebo těžká práce. My jsme však tehdy byli všichni ateisty…“

Osud nicméně zvedl varovný prst znovu. Když v den startu kolona vozidel i s autobusem, jež vezl oba kosmonauty, mířila ke startovní rampě, stalo se něco, co v historii sovětského a ruského pilotovaného kosmického programu nemá obdoby – motor autobusu zničehonic vypověděl službu. K rampě zbývalo zhruba sto, maximálně dvě stě metrů, když motor zmlknul a žádným způsobem se nedal přimět k poslušnosti.

Zudov se nervózně ptal řidiče, v čem je problém. Ten odvětil: „Slávo, já to nechápu. Předtím, než jsem pro vás jel, jsem s autobusem projel minimálně dvacet kilometrů a všechno bylo v pořádku…“ Kolem autobusu se seběhli lidé a snažili se jej dotlačit na rampu, to byla ale předem prohraná bitva. Nakonec museli Zudov s Rožděstvenským vystoupit a jejich doprovod pak přiložit ruku k dílu – nebylo možné autobus nechat na cestě, neboť ta byla natolik úzká, že by druhý autobus, v němž seděla záložní posádka, nebyl schopen projet. Všichni společnými silami odtlačili selhavší stroj na krajnici a nastávající kosmonauti absolvovali poslední metry na rampu v autobuse se záložní posádkou.

Tím však varovná znamení osudu nekončila. Vyšlo najevo, že se z nějakého důvodu zpozdilo tankování pohonných látek do rakety a tak plnění nádrží paliva probíhalo i v době, kdy byli Zudov a Rožděstvenskij již usazeni v křeslech návratové kabiny svého Sojuzu. Nakonec však, ve 20:39:18 moskevského času, raketa se Sojuzem-23 odstartovala a dvojice mužů se konečně mohla radovat z toho, že se jim plní dávný sen a nyní budou moci zakoušet dva týdny radostí pobytu ve vesmíru. Fakt, že se vlivem silných poryvů větru krátce po startu raketa odchýlila od předpokládané trajektorie a nechybělo mnoho, aby byl aktivován systém přerušení letu a záchranná věžička, zůstal v ten moment kosmonautům skryt. Možná se však jednalo o další výstrahu osudu, k níž byli všichni zainteresovaní pochopitelně hluší. Buď jak buď, dráha, na kterou raketa usadila Sojuz, byla mírně odlišná od propočtů, nebylo to však nic, co by se nedalo napravit, aniž by tím byl ovlivněn letový plán.

Zudov a Rožděstvenskij strávili stíháním stanice celý den a po zhruba pětadvaceti hodinách byl Saljut 5 konečně na dohled. Posádka se podle plánu měla spolehnout na automatický systém Igla, jež byl po předchozích problémech podle tvrzení svých tvůrců přepracován tak, aby byly tyto problémy vyloučeny. Zudov s Rožděstvenským měli práci Igly pouze monitorovat. A zprvu šlo vše naprosto hladce.

V očekávané vzdálenosti od stanice radiolokátor Igly zachytil cíl a ve vzdálenosti 7 kilometrů byl zahájen autonomní režim sbližování s počáteční relativní rychlostí 6 m/s. Zakrátko se však začalo dít něco podivného. Když byla transportní loď vzdálena zhruba 4,5 km od Saljutu, náhle spustily motorky DPO a podélná osa Sojuzu se začala vychylovat do strany. Vypadalo to, jako by se systém Igla rozhodl loď orientovat pro korekci bočního rozestupu od stanice. Jenže Saljut byl víceméně v ose dráhy Sojuzu!

Když se výchylka zvýšila natolik, že Sojuz byl téměř odvrácen od stanice, motorky DPO spustily znovu a začaly Sojuz natáčet zase na opačnou stranu. Ovšem když byla osa lodi rovnoběžná s osou Saljutu, celý proces se opakoval. Současně kosmonauti s překvapením zjišťovali, že údaje z Igly, jež byly indikovány několika přístroji na palubní desce, nesouhlasí s tím, co mohli sledovat periskopem a z okének. Došlo jim, že se děje něco špatného a systém nepracuje, jak by měl. A tehdy, přestože se zachovali přesně podle letových pravidel, udělali Zudov s Rožděstvenským velkou chybu.

Sojuz se v té době totiž nacházel mimo oblast spojení se Zemí. V letových pravidlech stálo a během výcviku bylo kosmonautům opakovaně připomínáno, že pakliže bezprostředně nehrozí katastrofický scénář srážky se stanicí, nemají vypínat automatický režim sblížení. Občas se mohlo stát, že Igla se zdánlivě nechová správně, ale opak může být pravdou. Opět se projevila stará tradice sovětské kosmonautiky, kdy člověk byl z velké části vyloučen z rozhodovacího okruhu při klíčových částech letu a důraz byl kladen zejména na automatické systémy. Tradice, která začala už u prvních Vostoků, se nyní chystala Zudova a Rožděstvenského obrazně pořádně kousnout do zadnice.

Když bylo konečně navázáno spojení se Zemí, řídicí středisko podle telemetrie okamžitě poznalo, že údaje Igly ohledně úhlové rychlosti vzhledem ke stanici jsou podezřelé a promptně Iglu vypojilo. Zdálo by se, že ještě není vše ztraceno. Teoreticky stále ještě existovala možnost ručního připojení ke stanic, přesně tak, jak to provedla u stanice OPS-2/Saljut 3 posádka Popovič-Arťuchin a u Saljutu 5 před několika měsíci Volynov se Žolobovem. Jenže pohled na zásoby pohonných látek oba muže ujistil, že tato možnost zřejmě nepřekročí práh oddělující teorii od reality.

Pro pokus o ruční připojení ke stanici bylo podle pravidel třeba v nádržích pohonných látek tlak 22 MPa (právě podle tlaku je určována zbývající zásoba pohonných hmot a tím i zásoba změny rychlosti). Na Zudova s Rožděstvenským však z ciferníku zírala hodnota pouhých 18 MPa. A přestože si oba muži věřili a prohlašovali, že ruční připojení ke stanici zvládnou bez problémů, řídicí středisko se rozhodlo hrát na bezpečnou notu a druhý pokus o sblížení se stanicí zamítlo. Kosmonauti dostali příkaz sejmout skafandry, udělat si pohodlí a pokud možno odpočívat.

Daný letový den už Sojuz neměl prolétat nad potenciálními přistávacími oblastmi, návrat byl proto naplánován na den příští – 15. říjen ve večerních hodinách. Čas přistání byl dán mimo jiné tím, že Sojuzy varianty 7K-T neměly solární panely a elektrickou energii čerpaly z palubních baterií. Doba autonomního letu tak byla limitována třemi dny, přičemž jeden den už Sojuz-23 spotřeboval na stíhání stanice. V rámci předběžné opatrnosti byl tedy zvolen čas, kdy dráha lodi povede nad první možnou přistávací oblastí, ve které byly dislokovány záchranné jednotky. Plánované místo přistání se nacházelo v okolí města Arkalyk. Kosmonauti v rámci šetření elektrickou energií vypnuli všechny zbytné přístroje a po dobu spánku dokonce vypnuli i radioaparaturu. Všichni si uvědomovali, že každá watthodina elektřiny se posléze může hodit.

Zatímco zklamaní kosmonauti odpočívali, dřímali a z okének sledovali ubíhající zemský povrch, na Zemi se začala roztáčet kola zjišťování, co se vlastně během přiblížení ke stanici dělo a kdo je za celé fiasko zodpovědný. Vyšetřovací komise v čele s náměstkem generálního konstruktéra Eněrgije Borisem Čertokem poměrně rychle zjistila, že problém vězel v Igle samotné, nikoli v řídicím systému lodi. V závěrečné zprávě ze 14. ledna 1977 byl defekt jednoznačně lokalizován v anténním systému Igly.

Velmi kuriozní však byla odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku ministra Afanasjeva. Když ještě v průběhu vyšetřování Čertok seznamoval kolegium vojensko-průmyslové komise s dosavadními výsledky práce vyšetřovacího týmu, konstatoval, že během práce Igly došlo k velkým fluktuacím signálu snímačů zachycujících úhlové rychlosti lodi vzhledem ke stanici. Ovládací systém tyto fluktuace interpretoval jako otáčení lodi podélnou osou mimo směr letu a motorky DPO se snažily domnělé odchylky korigovat.

Afanasjev se tehdy dotázal, proč během pozemní přípravy a testování lodi nikdo nevěnoval těmto fluktuacím pozornost. Odpověď byla vskutku neobvyklá. Čertok přiznal, že přípustné limity fluktuací nebyly kodifikovány v jednom uceleném dokumentu a navíc instrukce pro testovače se o jejich monitorování vůbec nezmiňovaly. Testovači jim tedy nevěnovali pozornost a nikdo je kvůli tomu nemohl vinit.

Po tomto prohlášení před vojensko-průmyslovou komisi předstoupil hlavní konstruktér Igly, šéf Vědecko-výzkumného institutu přesného strojírenství Armen Mnacakanjan a snažil se ospravedlnit důvody, proč o oněch fluktuacích nedostal nikdo z testovacího personálu informace. Nato mu ministr Afanasjev přikázal, aby jeho lidé stanovili přípustné limity fluktuací, se kterými budou seznámeni všichni, kdo se podílejí na předstartovním testování radiolokačních prostředků a napříště bude jeho, tedy Afanasjeva, Mnacakanjan osobně informovat o proběhlém testování a také osobně zaručí, že Igla je dokonale funkční.

A v ten okamžik se podle svědectví Borise Čertoka Mnacakanjan dopustil kardinální chyby: prohlásil, že práce na stanovení limitů fluktuací je zbytečná, protože jsou v plném běhu práce na následníkovi Igly – mnohem pokročilejším systému Kurs. Podle něj by bylo vhodné práce na Kursu co nejvíce urychlit, aby mohla být Igla nahrazena co nejdříve. V místnosti se rozhostilo nepříjemné ticho. Jako první se vzpamatoval generální konstruktér Eněrgije Valentin Gluško. Souhlasil s tím, že je třeba Kurs přijmout do užívání co nejdříve. Upozornil však, že na již postavených strojích, jež byly v pořadí pro další starty, je instalována Igla a Mnacakanjanovy nezodpovědné výroky ohrožují program exploatace orbitálních stanic. Afanasjevovi se evidentně slova nešťastného šéfkonstruktéra Igly také vůbec nezamlouvala, protože opáčil: „Pečlivě prostudujeme nezodpovědné výroky soudruha Mnacakanjana a přijmeme příslušná opatření.“

O charakteru těchto „opatření“ se Mnacakanjan přesvědčil ještě v prosinci 1976, tedy zhruba měsíc před vydáním závěrečné zprávy. Na přelomu první a druhé prosincové dekády zrovna pobýval na Bajkonuru, kde se ke startu připravoval Sojuz-24, když jej zastihl radiogram z Moskvy. V něm šéf příslušného direktorátu Ministerstva všeobecného strojírenství vyzýval Mnacakanjana, aby dobrovolně rezignoval na svou pozici ředitele Vědecko-výzkumného institutu přesného strojírenství. Ředitel ovšem nehodlal dát svou kůži zadarmo a dobrovolnou rezignaci odmítl. Byl to však boj s větrnými mlýny, neboť na začátku ledna přišel osobní příkaz ministra Afanasjeva, kterým byl Mnacakanjan ze své funkce odvolán pro „neschopnost zajistit příslušný dohled nad pracemi v Institutu“. Dokonce mu ani nebylo umožněno, aby ve svém působišti zůstal na některé z nižších pozic. Musel vzít zavděk postem vedoucího laboratoře ve Všesvazovém vědecko-výzkumném institutu elektromechaniky. Přes několikerá odvolání a rozesílání dopisů na všechny strany se Mnacakanjan do „svého“ institutu již nikdy nevrátil.

Všechny tyto události se však v ony říjnové dny ještě skrývaly za mlhavým pláštěm budoucnosti. Kolem Země létal Sojuz-23 se skleslými Zudovem a Rožděstvenským, jimž nebylo dáno naplnit plán své mise dvoutýdenním pobytem na stanici. Varování osudu se evidentně naplnila a zpětně si mohli teoreticky začít spojovat ona varování dohromady. Jejich let byl de facto u konce a zbýval už jen návrat na Zem, po němž snad za nějaký čas může přijít nominace na další start. Dvojice kosmonautů neměla ani tušení, že ona varování osudu se netýkala pouze dosavadního letu a že ta nejtěžší a nejdramatičtější část jejich mise, zkouška, během níž půjde doslova o život, je teprve čeká…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://gorbibl.gomel.by/uploads/posts/2019-10/1570172533_13_2.jpg (kredit: Roskosmos)
http://www.npomash.ru/press/images/tribuna2016/fire_and_water1.jpg (kredit: NPO Mašinostrojenija)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-23_pad_3.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-23.htm (kredit: Spacefacts.de)