Byť je profesní život kosmonauta navenek plný zajímavé práce a nevšedních zážitků, svého skutečného naplnění dojde jen tehdy, když se dotyčný na špici rakety vydá za hranice atmosféry. K tomuto okamžiku každý profesionální kosmonaut směřuje po dlouhé roky základního výcviku a posléze nevděčné a neviditelné, přesto však důležité a často úmorné práce ve stínu těch, jejichž velký okamžik již nastal. O to horší musí být zjištění, že když má konečně nadejít váš čas, kdesi v hierarchii vysoko nad vámi kdosi od stolu rozhodne o tom, že si na svou cestu do vesmíru ještě nějaký čas počkáte. Taková rána není lehce stravitelná pro veterána, natož pro nováčka. Přesto se v rámci programu Almaz podobný případ udál. Posádky tehdy spoléhaly na to, že jestliže odvedou dobrou práci coby dubléři, příští let bude patřit jim. Koneckonců dublující posádka byla na srovnatelné úrovni vycvičenosti jako hlavní posádka, znala stanici do posledního šroubku a navíc figurovala i během letu hlavní posádky v roli podpůrného týmu, který pomáhal řešit nastalé problémy a zádrhely. V době, kdy se životnost stanic počítala na měsíce, bylo heslem dne neztrácet čas. Sotva se jedna posádka vrátila ze své expedice, začaly bezprostřední přípravy na start posádky další. To, že onou další posádkou budou bývalí dubléři, je z tohoto pohledu nanejvýše logické. Občas si ovšem logika vezme dovolenou i u tak racionálního oboru, jakým je pilotovaná kosmonautika…

​Neúspěšný dědeček a Saljut 3 se loučí

Když se v červenci 1974 chýlila ke konci expedice Pavla Popoviče a Jurije Arťuchina na orbitální stanici Saljut 3 (o níž už milý čtenář ví, že ve skutečnosti její jméno bylo OPS-2, eventuálně Almaz 2), dosavadní náhradníci Boris Volynov a Vitalij Žolobov právem očekávali, že pro další start, jenž byl plánován na srpen, budou právě oni dva potvrzeni coby hlavní posádka. K obrovskému rozčarování obou kosmonautů však padlo rozhodnutí, že druhou expedici na OPS-2 vykonají Gennadij Sarafanov a Lev Ďomin, kteří u předchozího letu figurovali v roli rezervní posádky, tedy jakéhosi „třetího týmu“, u něhož se nepočítalo s tím, že by mohl v daném letu participovat a jehož role spočívala hlavně ve všemožné podpoře hlavní a záložní posádky, „žehlení“ problémů na simulátorech, přípravě palubní dokumentace a podobně. Volynov a Žolobov měli být opět záložníky.

Oficiálně bylo Volynovovi a Žolobovovi řečeno, že toto rozhodnutí bylo přijato z toho důvodu, že oni dva tvoří silnější tým a bude jich potřeba pro první let na plánovanou novou stanici OPS-3. Háček byl ovšem mimo jiné v tom, že OPS-3 měla startovat až zhruba za dva roky! Není asi třeba dlouze popisovat reakci dotyčných. Volynov se údajně rozzuřil doběla, rezolutně odmítl dělat podruhé v řadě dubléra a při nejbližší příležitosti si (stejně jako logika zmíněná v úvodu) vzal dovolenou, přičemž si evidentně nikdo nedovolil naštvanému kosmonautovi vzdorovat.

Pro odpovědné činitele tímto nastal problém – kdo tedy bude dublérem Sarafanova a Ďomina? Naštěstí v té době sovětský systém fungoval tak, že pro většinu misí trénovaly současně s různou intenzitou čtyři posádky s tím, že jedna z nich byla hlavní, další záložní a poslední dvě měly označení třetí (rezervní) a čtvrtá (rezervní) posádka. První dva týmy byly cvičeny na nejvyšší možnou úroveň, zatímco rezervní posádky dosahovaly nižší připravenosti, po intenzivním výcviku však měly být teoreticky schopny let vykonat.

Pro let Popoviče a Arťuchina byla čtvrtou rezervní posádkou dvojice Vjačeslav Zudov a Valerij Rožděstvěnskij. Byli tak ideálními kandidáty na funkci záložní posádky. A byli vlastně de facto jedinou možností, se kterou mohlo vedení a Státní komise počítat. Duo Zudov a Rožděstvenskij se tak v průběhu července posunulo do funkce záložní posádky, zatímco Volynovovi a Žolobovovi zůstala nevděčná role rezervní posádky. Tato role byla nicméně pouhou formalitou, když posádky odlétaly na Bajkonur, Volynov a Žolobov je ani nedoprovázeli a zůstali v Moskvě.

Zatímco se ke svému vrcholu blížily přípravy na start Sojuzu-15 se Sarafanovem a Ďominem, dala o sobě vědět také stanice, ke které měli kosmonauti směřovat. 22. srpna v jednom z orientačních motorků jemné stabilizace poklesla teplota na -45 °C, což si vyžádalo přechod na záložní okruh motorků a nutnost analyzovat nastalou situaci.

To mělo pochopitelně vliv také na start Sojuzu-15, jenž byl v plánu 23. srpna. Státní komise rozhodla raketu již stojící na rampě zatím netankovat pohonnými látkami a start odložit do doby, než bude jisté, co se vlastně s motorkem stalo. Prostoj naštěstí netrval dlouho, už o dva dny později byla analýza na světě a z ní vyplynulo, že byl s největší pravděpodobností poškozen vlnovec v jednom z ventilů motorku, čímž byla narušena jeho hermetičnost. Vzhledem k dosavadní práci orientačního sytému šlo s největší pravděpodobností o „náhodu“. Záložní systém navíc fungoval perfektně a pokud by i ten byl nějakým způsobem kompromitován, stále tady byly setrvačníky, které by měly být schopny zajistit orientaci komplexu po patnáct dní, kdy na palubě bude posádka. Státní komise tak mohla rozhodnout o novém datu startu Sojuzu, kterým se stal 26. srpen.

Tento den ve 22:58 moskevského času (na Bajkonuru už začal nový den 27. srpna) se z Gagarinské rampy skutečně vznesl směrem vzhůru nosič Sojuz-U výrobního čísla S-15000-30 s kosmickou lodí Sojuz-15, v jehož křeslech v ten moment leželi členové posádky oplývající rekordním věkovým rozdílem. Gennadij Sarafanov, v té době dvaatřicetiletý, velel osmačtyřicetiletému Lvu Ďominovi, jenž se v daný okamžik stal nejstarším kosmickým cestovatelem. Kvůli věku jej kolegové z oddílu oslovovali „dědo“. Ještě pikantnější je fakt, že v době, kdy Ďomin zamířil do vesmíru, se již mohl pyšnit vnukem, takže se skutečně stal prvním opravdovým dědečkem ve vesmíru.

Před oběma muži bylo podle plánu 27 dní ve vesmíru, ze stanice se měli na Zem vrátit 18. září. Pokud by vše probíhalo bez škobrtnutí, ustavili by Sarafanov s Ďominem sovětský rekord v délce pobytu mimo atmosféru. Nikdo však v okamžiku, kdy Sojuz-15 dosáhl oběžné dráhy, netušil, že osud se rozhodl hrát poněkud jinou hru. Tedy – ani ne tak osud jako spíše jeden z klíčových systémů lodi.

Vše zpočátku probíhalo stejně jako u Sojuzu-14. Po několika motorických manévrech se den po startu loď se Sarafanovem a Ďominem ocitla v bezprostřední blízkosti čekajícího Saljutu 3. A pak nastalo něco naprosto nečekaného. Radiolokační systém Igla, jenž byl určen pro automatické přiblížení lodi ke stanici, selhal. Ovšem selhal způsobem, jenž si nikdo dosud nedokázal představit.

Na vzdálenosti 360 metrů Igla náhle získala dojem, že se loď nachází 20 km od stanice a řídicímu systému Sojuzu poslala pokyn ke stíhání. Sojuz se tak rozletěl proti stanici rychlostí zhruba 20 m/s (pro představu – běžná rychlost na konci setkávací sekvence těsně před připojením se pohybuje okolo 0,3 m/s!). Sojuz se řítil jako rozjetý rychlík vstříc své zkáze, která by při střetu se stanicí v rychlosti 72 km/h neodvratně nastala.

Jediným štěstím kosmonautů v tento okamžik byl fakt, že pro manévr ve vzdálenosti 20 km, který zmatená Igla iniciovala, se počítalo také s jistou složkou rychlosti v ose Y, tedy do strany. Sojuz se tak prohnal kolem Saljutu ve vzdálenosti pouhých 40 metrů. V tom okamžiku Igla ztratila kontakt s odpovídačem na stanici, následně Sojuz zabrzdila a začala znovu svůj cíl vyhledávat. Když radar stanici zachytil, Igla loď otočila a celá smrtelně nebezpečná situace se opakovala. Sojuz znovu prosvištěl kolem Saljutu, aby se poté zastavil, otočil a opět se začal nebezpečnou rychlostí přibližovat.

Po celou dobu posádka nechápala, co se děje. Při nácviku podobnou situaci kosmonauti nikdy nezažili a na ovládacím pultu Sojuzu pochopitelně nebyla žádná signalizace toho, že se Igla zbláznila. Po třech průletech zasáhlo řídicí středisko a přikázalo kosmonautům, aby zlovolnou Iglu vypojila. Ještě předtím, než se Sojuz dostal mimo oblast spojení, Sarafanov s nadějí v hlase prohlásil, že „ji (míněno stanici – pozn. aut.) dohoníme.“ Jenže to bylo pouhé zbožné přání. Ukázalo se, že ony divoké kousky pod taktovkou Igly spotřebovaly příliš mnoho pohonných látek a na sblížení v ručním režimu se ho již nedostávalo. Ve skutečnosti zbývalo palivo taktak na brzdicí zážeh pro návrat na Zemi.

Vedení letu spolu se Státní komisí rozhodlo o ukončení letu Sojuzu-15 a přistání při první vhodné příležitosti (alternativní varianta samozřejmě neexistovala…). Ovšem neplánovaný návrat znamenal pro změnu jinou potíž – přistání mělo proběhnout v nočních hodinách. Ještě nikdy sovětská loď nepřistávala v noční temnotě, navíc v přistávací oblasti v té době silně pršelo, což snižovalo viditelnost. Naštěstí vše proběhlo naprosto hladce a přistávací modul Sojuzu-15 se dvěma zklamanými, nicméně živými a zdravými kosmonauty se dotkl kazašské stepní půdy krátce po jedenácté hodině večerní moskevského času po letu trvajícím 2 dny, 12 minut a 11 sekund. Ke cti záchranných jednotek nutno uvést, že zhruba minutu po přistání ohlásila posádka jednoho z pátracích vrtulníků, že vidí kabinu a za dalších 17 minut začala evakuace kosmonautů.

Přes všechna oficiální prohlášení o tom, že program letu Sojuzu-15 byl splněn a kosmonauti neměli na stanici vůbec pobývat, nýbrž ji pouze vizuálně prohlédnout z bezprostřední blízkosti, bylo evidentní, že mise Sarafanova a Ďomina byla jednoznačným průšvihem. Otázkou zůstávalo, na koho za onen průšvih padne vina. V první řadě se pochopitelně musel kát Vědecko-výzkumný institut přesného strojírenství v čele se svým hlavním konstrukérem Armenem Mnacakanjanem. Právě z dílen tohoto institutu pocházela selhavší Igla. Podle závěrů vyšetřovací komise bylo pro Iglu zapotřebí výrazných změn a dodělávek.

Ve druhém plánu se však rozhořela další hra na viníka, či spíše obětního beránka. Vyšetřovací komise pod vedením Mišinova náměstka Borise Čertoka se ve své závěrečné zprávě neomezila pouze na vysvětlení selhání techniky, ale také na činnost posádky. Podle specialistů z NPO Eněrgija (jak byla od května 1974 pojmenována organizace, do níž byla zahrnuta i kancelář CKBEM) „nelze předvídat všechny nenominální situace, je však povinností posádky vydedukovat na základě údajů ovládacího panelu a vizuálních pozorování, že je nutno automatický režim sbližování okamžitě vypnout.“ Na toto tvrzení reagovali zástupci Střediska výcviku kosmonautů s tím, že „podobná porucha nebo její příznaky nejsou obsaženy v našem seznamu nenominálních situací.“

Nakonec se, dle slov Borise Čertoka, obě strany shodly na tom, že se neshodnou. Na základě anabáze Sojuzu-15 nicméně vznikla v řídicím středisku speciální skupina odborníků, kteří měli velmi detailně sledovat práci systémů Sojuzů při přibližování ke stanicím a vzniklé problémy okamžitě řešit. Pro program Almaz to však nemělo být žádné velké vítězství. Armen Mnacakanjan sice potvrdil, že jeho lidé v rámci Igly přišli na to, v čem je chyba, nicméně nutné úpravy pro další jednotku určenou pro „almazí“ Sojuz si vyžadovaly jistý čas.

K Saljutu 3 tak do konce jeho životnosti nemohla odstartovat další posádka. Pro Vladimira Čeloměje a jeho tým to jistě muselo být k vzteku – dopláceli na selhání někoho jiného, nadto oním někým byl rival v podobě kanceláře NPO Eněrgija. Realitu však nebylo možné změnit a technické vedení programu Almaz rozhodlo o ukončení programu letu ke 23. září, což odpovídalo plánu na devadesátidenní exploataci stanice OPS-2. Jako malá náplast na debakl Sojuzu-15 posloužil fakt, že poslední položkou programu OPS-2 bylo další prvenství v rámci sovětského kosmického programu.

Právě 23. září, přesně podle původního plánu, stanice zaujala příslušnou polohu v prostoru a otevřela se dvířka, do té doby zakrývající přechodovou komůrku, v níž čekala na svou chvíli kapsle KSI. Jak již bylo uvedeno v jednom předchozích dílů seriálu, ještě před odletem ze stanice do ní vložila exponované fotomateriály dvojice Popovič-Arťuchin. Nyní nastal čas na pokus o dopravu těchto materiálů na Zemi.

K velké radosti zainteresovaných kapsle zprvu pracovala jako švýcarské hodinky. Brzdicí impuls i průlet atmosférou proběhly naprosto učebnicově. Ovšem následně všem zamrzl úsměv na rtech, když byl padák odstřelen ještě v době, kdy se kapsle nacházela v poměrně velké výšce. Následoval neodvratný pád, na jehož konci byla rozdrcená kapsle KSI v mělkém kráteru ve stepi přibližně 165 km jihovýchodně od města Kustanaj. Pomačkaný kontejner s filmy byl dopraven do Moskvy, kde k velkému překvapení vyšlo najevo, že filmy jsou téměř netknuté.

OPS-2 však ještě svou pouť nekončila. Byla nadále provozována v poloautomatickém režimu, kdy řídicí středisko testovalo jednotlivé systémy a v poslední říjnové dekádě bylo zvýšeno její apogeum o 30 km. Po čtyřech měsících samostatného letu přišel čas na rozloučení se stanicí, která měla být první z řady vojenských rozvědčíků a jež dokázala životaschopnost celého konceptu.

24. ledna 1975 byl vydán příkaz k provedení brzdicího zážehu. A krátce na to proběhl test, který dodnes navozuje mimovolné slinění u fandů historie kosmonautiky, zejména té vojenské. Na povel řídicího střediska byl aktivován kanón na plášti Almazu. Dvě salvy (celkem přibližně 20 výstřelů) otestovaly chování stanice během střelby co se týče dynamiky a také míry a charakteru vibrací. Projektily byly vypáleny bez přesného zamíření a proti směru letu, takže vstoupily do atmosféry ještě dříve, než do ní vstoupil sám Almaz.

Po 214 dnech od startu stanice OPS-2/Almaz/Saljut 3 ukončila svou existenci a její trosky dopadly do Tichého oceánu přibližně 3 800 km jihovýchodně od Samoy. Za dobu letu řídicí systém stanice pracoval celkem 5 600 hodin, přičemž se dařilo zajistit vysokou úroveň přesnosti orientace. Na tom měl částečně zásluhu i systém setrvačníků, který udržoval polohu stanice v prostoru několik stovek hodin, přičemž od 2. do 19. ledna byl po dobu 408 hodin k orientaci stanice používán výlučně on. Také motorky stabilizace a orientace odvedly dobrou práci, když počet jejich zážehů celkově převýšil 520 tisíc. Asi nejdůležitějším ukazatelem pak byla práce optických systémů. Aparatura Agat-1 byla například zapojena celkem jedenačtyřicetkrát, infračervená aparatura Volga sedmaosmdesátkrát, infračervený systém detekce útočících raket Jantar byl v rámci testů zapojen osmadvacetkrát. A abychom neopomněli ani „civilní“ aspekt práce kosmonautů na palubě Almazu, během jejich expedice bylo provedeno 17 vědeckých, 100 medicínsko-biologických a 32 technických experimentů.

Let stanice OPS-2 byl jednoznačným úspěchem a zadostiučiněním pro Vladimira Čeloměje a kolektiv pracovníků CKBM. Stanice dosáhla a v některých ohledech překonala vytýčené cíle a očekávání svých stvořitelů i zákazníků v uniformách. Zdálo se, že program Almaz se rozjel natolik slibně, že jeho budoucnost bude pouze růžová. Zdání ovšem někdy klame, jak jsme se ostatně přesvědčili v průběhu našeho vyprávění již několikrát. A Almaz měl i nadále zažívat turbulentní časy…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://vystavki.rgantd.ru/volynov/pics/v12.jpg (kredit: РГАНТД)
http://www.collectspace.com/images/news-093005a-lg.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Lev_Stepanovich_Dyomin.jpg (kredit: RIA Novosti)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:USSR_stamp_Soyuz-15_1974_10k.jpg