Almaz – diamanty na orbitě (2. díl)

NPO Mašinostrojenija

Projekt vojenské pilotované stanice se na začátku roku 1966 v Reutovu, kde sídlila konstrukční kancelář Vladimira Čeloměje, sotva vybatolil ze startovní čáry, když se mu postavily do cesty velmi obtížné překážky. Tyto překážky však nebyly namířeny přímo proti projektu orbitální stanice jako takovému. Objevily se síly a kliky, jejichž cílem bylo zničit OKB-52 coby konstrukční kancelář a přetvořit ji na testovací závod s názvem „NIC“ (autor si je vědom zajímavé shody náhod ohledně akronymu, nicméně tento vynikne pouze v češtině, nikoli v ruském jazyce). NIC, tedy „научно-исследоватeльский центр (vědecko-výzkumné centrum)“ měl být pouhým nástrojem pro vývoj kosmických strojů, nikoli samostatnou entitou s vlastními projekty. Tento návrh byl vysloven na poradě u ministra všeobecného strojírenství Sergeje Afanasjeva. Bylo to pouze týden po smrti hlavního konstruktéra OKB-1, legendárního Sergeje Koroljova, a Čelomějovi možná hlavou prolétla myšlenka, že jeho trpký rival se jej snaží svrhnout ještě i ze záhrobí. Rivalita mezi konstrukčními kancelářemi byla v sovětském kosmickém průmyslu velmi ostrá a nejednou konkurenti využívali jakékoli prostředky, včetně politických pák, aby měli navrch. Jaká ironie – v zemi, kde měl už už začít panovat komunismus a vše bylo centrálně řízeno, fungovaly konkurenční entity vyvíjející doslova na vlastní pěst nejrůznější paralelní projekty (včetně lunárních pilotovaných lodí a lunárních modulů), zatímco v kapitalistickém USA se o směřování kosmického programu starala pevnou rukou a nezpochybnitelnou autoritou oplývající agentura NASA

Skrz houštiny konkurence…

 

Některé čtenáře asi výše zmíněný paradox překvapí, nicméně konkurence několika konstrukčních kanceláří zabývajících se stejnými projekty byla pro padesátá, šedesátá, sedmdesátá a částečně i osmdesátá léta minulého století příznačná. Ohledně raketové techniky byli zprvu v popředí Sergej Koroljov a Michail Jangel. Jangel byl Koroljovovým spolupracovníkem a v první polovině padesátých let se dostal až na místo jeho náměstka. V roce 1954 se osamostatnil a v Dněpropetrovsku založil OKB-586, dnes známé pod označením „Južnoje“. S Koroljovovým OKB-1 se pak přetahoval o dominantní pozici v oblasti balistických raket. A nutno podotknout, že s postupem času se mu v tomto ohledu začalo dařit více než Koroljovovi.

Michail Jangel

Michail Jangel
Zdroj: yuzhnoye.com (kredit: KB Južnoje)

Jangel totiž na rozdíl od svého bývalého mentora vsadil na hypergolická paliva, kterým se Koroljov snažil vyhýbat, co jen to šlo. A přestože se koroljovská R-7 stala první ICBM (mezikontinentální balistickou raketou) na světě, její operační nasazení bylo přinejmenším sporné – právě vinou zvolené kombinace pohonných látek. Kapalný kyslík v roli okysličovadla znamenal, že v natankovaném stavu, a tedy v nejvyšší bojové pohotovosti, vydržela R-7 jen několik hodin. Potom už byly ztráty odpařeného kyslíku takové, že bylo nutné celý proces tankování provést znovu. Samotná příprava rakety k odpalu včetně natankování pak zabrala neúměrně dlouhou dobu na to, aby byla R-7 skutečně použitelným zbraňovým systémem, o zranitelnosti mamutích odpalovacích ramp ani nemluvě.

Jangelovy rakety naproti tomu mohly být v natankovaném stavu udržovány déle, neboť hypergolické složky pohonných látek mohly být uchovávány při běžných teplotách (nutno přiznat, že korozivita pohonných látek ani tak neumožňovala setrvání v bojové pohotovosti déle než několik dní, přesto se jednalo o řádové zlepšení oproti R-7). Navíc Jangel vsadil i na koncepci raket odpalovaných z podzemních sil, což u na svou dobu gigantické R-7 nebylo možné. Byť se jeho první mezikontinentální rakety R-16 nesetkaly s příliš nadšeným ohlasem vojáků, postupně se staly prvním skutečně nasazeným a využitelným strojem této kategorie v Sovětském svazu.

Je pochopitelné, že Koroljov si byl negativních aspektů bojového použití své R-7 vědom a nezůstal pouze u ní. Ani u další své rakety nazvané R-9 se však nedokázal oprostit od prizmatu nutnosti využívání netoxických pohonných látek. R-9, stejně jako R-7, využívala kerosinkapalný kyslík. Přesto se mu podařilo zkrátit reakční dobu díky novému systému tankování kryogenického kyslíku a pro R-9 byla zkonstruována i odpalovací sila. Přes to všechno však pro OKB-1 znamenala R-7 zenit v oblasti ICBM, po kterém následoval pomalý, leč nezadržitelný sestup z výšin.

Možná to bylo také tím, že Koroljov a jeho kancelář nebyli zaměřeni pouze na vojenské stroje. R-7 měla (možná pouze shodou náhod, dodal by ironicky naladěný komentátor) velmi dobré předpoklady k tomu, aby se stala kosmickým nosičem. Mnozí mají za to, že Koroljov R-7 se vší její neohrabaností a pomalou reakční dobou vojákům „prodal“ tak, aby ji mohl ve skutečnosti využívat právě pro lety do vesmíru. A zatímco na začátku šedesátých let začal tomuto geniálnímu manažerovi v oblasti ICBM „ujíždět vlak“, co se týká kosmických startů, zde bylo OKB-1 a jeho satelitní podniky naprostým hegemonem. Michail Jangel se sporadicky dopouštěl konceptů a návrhů na kosmické nosiče, nikdy se mu však nepodařilo prorazit. Zdálo se, že Koroljov má umetenou cestičku.

A do této selanky náhle vpadl nový hráč – Vladimir Čeloměj a jeho OKB-52. Na půdorysu letecké konstrukční kanceláře Nikolaje Polikarpova začal od roku 1955 v Reutovu u Moskvy konstruovat střely s plochou dráhou letu pro pozemní i námořní vojsko. Ovšem zde jeho ambice neměly končit. Postupně začal pronikat i do sfér balistických střel a netajil se tím, že jeho ambicí je vesmír.

Skutečný poklad mu do klína spadnul v březnu 1958. Tehdy k němu na pozici zástupce vedoucího oddělení pro naváděcí systémy nastoupil jistý mladý muž jménem Sergej Chruščov. Ono příjmení nebylo shodou náhod – Sergej byl synem Nikity Chruščova, generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany SSSR a de facto vládce Sovětského svazu. Není známo, že by Čeloměj nějak aktivně usiloval o to, aby k němu mladý Chruščov nastoupil, sám Sergej později potvrdil, že si OKB-52 zvolil sám, nicméně Čeloměj by byl sám proti sobě, kdyby tento nečekaný dar z nebes nevyužil.

Náhle měl možnost přístupu k nejmocnějšímu muži země na pravidelné bázi srovnatelné snad jen se Sergejem Koroljovem. A Čeloměj se také Chruščovovi staršímu nerozpakoval obšírně vychvalovat technické schopnosti jeho syna (což ovšem v žádném případě neznamená, že by nějak přeháněl, Sergej Chruščov byl posléze skutečně uznávaným odborníkem ve svém oboru). Jak dokonale se Čelomějovi dařilo Chruščova zaujmout, bylo evidentní například na operaci „Tyrkys“.

Vystavená kabina rakety R-2A se dvěma psíky během akce Tyrkys

Vystavená kabina rakety R-2A se dvěma psíky během akce Tyrkys
Zdroj: commons.wikimedia.org

Pod tímto označením se skrývala první výstava raketové techniky používané ozbrojenými složkami. Na polygonu Kapustin Jar bylo ve dnech 7. až 11. září 1958 vystavena plejáda střel a raket a také návratové kabiny suborbitálních nosičů i s jejich pasažéry – pejsky. V rámci výstavy bylo také provedeno několik odpalů raket a ukázkové zaměstnání obsluhy odpalovacího komplexu rakety R-5M. Ona výstava samozřejmě nebyla určena pro veřejnost, nýbrž čistě pro vedoucí činitele SSSR a samozřejmě nemohl chybět ani muž číslo jedna v kremelské hierarchii. Jak později vzpomínal jeden účastník dění, Chruščov prohlídkou vystavených strojů strávil zhruba hodinu, ovšem z této hodiny věnoval přibližně 50 minut exponátům z Čelomějovy dílny a ve zbývajících deseti minutách doslova „prolétl“ exponáty Koroljova, Jangela, Makejeva a ostatních konstruktérů. A pro Čeloměje měly přijít ještě lepší časy.

Na začátku dubna 1960 byl pozván spolu s několika dalšími konstruktéry námořních raket na Krym, kde Chruščov trávil krátkou dovolenou. Poté, co byla probrána avizovaná agenda, Chruščov vyzval Čeloměje, aby mu odprezentoval své plány na vývoj kosmické techniky. Šéf OKB-52 předestřel své vize na síť orbitálních stanic, okřídlených kosmických lodí, továren na orbitální dráze a dalších možností pro využití vesmírného prostoru. Poté, co zjistil, že Chruščova začíná jeho výklad nudit, přešel k vojenským tématům, konkrétně ke strojům pro zachycování protivníkových družic a jejich dopravu na Zemi za účelem inspekce (zde plánoval využít raketoplánu) a systému pro zneškodňování protivníkových balistických střel. Svou prezentaci zakončil požadavkem na schválení vývoje univerzální rakety, jejíž projekt už nějakou dobu na vlastní pěst rozpracovával, zprvu pod označením A-200, pak přejmenovanou na UR-200.

Na přítomné učinila jeho prezentace značný dojem a zejména Chruščova přiměla k hlubokému zamyšlení a následně k tomu, že na místě povolil Čelomějovi vyvíjet UR-200 a rozpracovat projekt protidružicového systému. A vzápětí Čeloměj dokázal, jak mazaným politikem dokáže být. Vysvětlil Chruščovovi, že vývoj balistické rakety, družic a protiraketových systémů vyžaduje poměrně značné zdroje jak materiální tak lidské a jeho OKB-52 takovými zdroji nedisponuje. Současně ale bylo nasnadě elegantní řešení.

Nikita Chruščov

Nikita Chruščov
Zdroj: commons.wikimedia.org (kredit: Bundesarchiv, Bild 183-B0628-0015-035 / Heinz Junge / CC-BY-SA 3.0)

Je známo, že Chruščov byl zastáncem raketové doktríny, která popírala důležitost strategického bombardovacího letectva právě ve prospěch balistických raket. Toto Chruščovovo přesvědčení vedlo k razantnímu snížení počtů bombardovacích letounů a také k omezení vývoje nových strojů. Jedním z těch, kteří se tak dostali do Chruščovovy klatby, byl i Vladimir Mjasiščev, respektive jeho konstrukční kancelář OKB-23, která se zabývala převážně konstrukcí strategických bombardérů. Ty ovšem ve své době nepodávaly nijak oslnivé výkony a toho si byl Čeloměj dobře vědom, navíc měl vůči Mjasiščevovi osobní výhrady. S nevinným výrazem prohlásil, že by potřeboval svou kancelář rozšířit, nejlépe záborem jiné konstrukční kanceláře a jejích výrobních kapacit.

Na to reagoval přítomný ministr leteckého průmyslu a Čelomějův příznivec Pjotr Dementěv, který promptně podsunul Chruščovovi návrh, v jehož rámci by OKB-52 převzala kompletně Mjasiščevův komplex ve Filách u Moskvy, včetně výrobního závodu, který se nacházel hned vedle budov kanceláře OKB-23. Po krátké debatě Chruščov instruoval Dementěva, aby připravil dekret, pomocí něhož bude tento záměr realizován. Jak řekl, tak se stalo. Dekretem ÚV KSSS a Rady ministrů číslo 1057-434 byla konstrukční kancelář OKB-23 s veškerým personálem, budovami a vybavením od 3. října 1960 převedena pod Čelomějova křídla coby „filiálka č. 1“ (nebylo to poprvé, kdy Čeloměj provedl podobný kousek – už pár měsíců předtím doslova „vydrancoval“ mozkový trust Lavočkinovy konstrukční kanceláře poté, co Semjon Lavočkin zemřel na infarkt).

Čeloměj tak získal značné kapacity, které mohl nyní využít pro realizaci svých záměrů. Bezprostřední prioritou byl vývoj UR-200 a tento stroj se skutečně dostal do porovnávacího procesu na novou ICBM pro raketové vojsko. Konkurentem UR-200 byla Jangelova R-36, která nakonec získala přízeň vojáků. Nicméně Čeloměj dal jasně najevo, že je připraven hrát klíčovou roli v rámci raketového průmyslu a výzkumu vesmíru.

Tučná léta však nikdy a nikde netrvají věčně. V první polovině šedesátých let se Čelomějovo impérium zdálo být na nejlepší cestě k ukončení hegemonie koroljovské OKB-1. Na rýsovacích prknech konstruktérů rostly projekty lodí pro oblet Měsíce, byla rozvíjena idea raketoplánu a kosmoplánu (první měl sloužit na orbitální dráze, druhý zase k cestám po sluneční soustavě). V oblasti vojenských raket se Čeloměj chystal na prolomení duovirátu Jangel-Koroljov prostřednictvím UR-100, lehké ICBM, která měla přinést kvalitativní skok oproti předchozím generacím střel.

Novinkou byl zejména fakt, že UR-100 měla vydržet v natankovaném stavu de facto po celou dobu své životnosti, tedy deset let, a reakční doba měla činit pouhé tři minuty, přičemž většina tohoto času připadla na vrub roztáčení palubních gyroskopů. Přidejme k tomu neutuchající přízeň Chruščova staršího a byl tady obrázek, jenž Čeloměje blažil, jeho konkurenty na druhou stranu rozpaloval doběla. A pak, v říjnu 1964 přišla katastrofa…

Ve vesmíru zrovna létala kosmická loď Voschod-1 s první vícečlennou posádkou na palubě, když se na nejvyšších místech sovětského vedení rozběhl proces, který měl mít velmi závažné dopady na sovětskou politiku, ale také na Čelomějovu budoucnost. 13. října, na zasedání prezidia ÚV KSSS, které bylo navenek svoláno kvůli otázkám zemědělské politiky, byl Chruščov podroben sžíravé kritice ze strany vedení prezidia. Nejednalo se o náhlé hnutí mysli, spiklenci v čele s předsedou prezidia Leonidem Brežněvem celou věc předem do detailu naplánovali.

Chruščov se nezmohl na žádný velký odpor, navíc mu bylo téměř okamžitě jasné, že proti připravené opozici, na jejíž straně stála i obávaná KGB, nemá šanci. 14. října Chruščov podepsal abdikační listinu a na veřejnost bylo vydáno komuniké o jeho odstoupení „ze zdravotních důvodů“. Na jeho pozici nyní nastoupil Brežněv. Kormidlo politiky Sovětského svazu se pootočilo směrem ke stalinistickému pojetí vlády a všeobecné stagnaci.

Pro Vladimira Čeloměje a OKB-52 znamenalo odstranění Chruščova obrovskou ránu. Vše, co bylo spojeno se jménem někdejšího vládce Sovětského svazu, bylo nyní nežádoucí a určeno k cestě do zapomnění. Čeloměj rázem přišel jak o kontakt na nejvyšším postu, tak o přízeň, kterou byl předtím zahrnován. K jeho cti nutno přiznat, že se mladého Chruščova nezbavil, jak by to možná udělali jiní. Nyní si však Čeloměj musel zvykat na to, že jeho prací bude nejen rozvíjení vizí o raketové technice a dobývání kosmického prostoru, ale také boj o zachování konstrukční kanceláře jako celku. Dost dobře se mohlo stát, že jej potká stejný osud, jaký on sám jen před několika lety připravil Vladimiru Mjasiščevovi. Jak těžké bude přežívání v nových podmínkách, poznal Čeloměj už o rok později, v rámci lunárního pilotovaného programu.

Sovětský svaz se k závodu o Měsíc přidal velmi pozdě. První vážné kroky začaly být podnikány s několikaletým odstupem od Američanů a zprvu se vůbec nehovořilo o přistání na lunárním povrchu. Až v roce 1964 se začala probírat i tato možnost, přičemž termíny, které byly v této souvislosti zmiňovány, byly naprosto nerealistické. A navíc své plány měl jak Koroljov s OKB-1, tak Čeloměj s OKB-52. Nebylo možné, aby oba paralelní projekty došly do fáze realizace, sovětská ekonomika (a vlastně žádná světová ekonomika) si nemohla dovolit dva souběžně probíhající programy, dva otesánky, kteří polykají peníze jako bezdná jáma.

Na konci roku 1965 došlo k něčemu, co se Čelomějovi překousávalo jen velmi těžko. Byl přinucen vzdát se vývoje své kosmické lodi pro oblet Měsíce, vstoupit do „nesvaté aliance“ se svým úhlavním sokem Sergejem Koroljovem a kývnout na návrh, aby jeho Protony v rámci programu L1 vynášely na dráhu kolem Měsíce koroljovské lodě 7K. Z jeho pohledu to muselo být cosi jako políček, tím spíše, že v rámci L-3, tedy programu přistání na lunárním povrchu, se s žádnou podobnou reciprocitou nepočítalo. Téměř všechnu smetanu měla slíznout OKB-1.

Nástupce legendárního Koroljova - Vasilij Mišin

Nástupce legendárního Koroljova – Vasilij Mišin
Zdroj: en.wikipedia.org

Nedosti však na tom, 21. ledna 1966 se konala porada zmíněná v úvodu tohoto dílu. Koroljovův nástupce Vasilij Mišin spolu s několika příznivci navrhl de facto rozprášit OKB-52 a učinit z ní pouhou testovací základnu. Tuto ideu začal už na podzim předchozího roku rozvíjet Sergej Koroljov. Veškeré práce, včetně projektu orbitální stanice, měla přejít pod OKB-1. Čeloměj najednou musel bojovat o holou existenci svého impéria. Na takový průběh porady nebyl vůbec připraven, přesto se pokusil zachránit, co se dá a použil při tom velmi pádné argumenty.

Jeho dvě hlavní východiska skutečně nebylo možné ignorovat. Prvním argumentem byl relativně pokročilý stav prací na předběžném projektu stanice. Upozornil přítomné na fakt, že USA na projektu vlastní výzvědné stanice pracují již více než rok. Druhým argumentem byla naprostá vytíženost OKB-1 stávajícími projekty a práci je přeci nutno racionálně a efektivně rozdělit. Na jeho stranu se přidal šéf OKB-456 a legendární konstruktér raketových motorů Valentin Gluško a také Vladimir Barmin, generální konstruktér pozemní infrastruktury včetně odpalovacích komplexů.

Toho dne bylo OKB-52 na hraně hluboké propasti a jen o malý vlásek se Vladimiru Čelomějovi podařilo odvrátit pád do záhuby. Poté, co vyslechl jeho argumenty, prohlásil ministr Afanasjev, že „kolektiv OKB-52 je nutno zachovat, (…) a o testovací základně bude třeba rozhodnout posléze“.

OKB-52 byla zachráněna a zachráněn byl také projekt orbitální stanice OPS Almaz. Jako potvrzení tohoto faktu přišel 30. března 1966 příkaz ministra, v němž se uvádělo: „Určit OKB-52 (od března 1966 „CKBM“) hlavním realizátorem realizace OPS „Almaz“ na bázi nosiče 8K82K pro plnění vojensko-výzkumných úkolů, komplexní rozvědky malorozměrných a částečně maskovaných cílů a provádění vědeckých výzkumů s transportní lodí 7K; dále pak určit filiálku č. 3 OKB-1 hlavním realizátorem v oblasti zhotovení transportní lodi 7K“. 21. července téhož roku toto rozhodnutí zaštítilo usnesení ÚV KSSS a Rady ministrů.

Vojáci byli z vidiny výzvědné pilotované platformy nadšeni, nadšen byl i Čeloměj a jeho lidé. Nyní však bylo třeba uvažovat o tom, jak bude stanice vypadat a jakým způsobem bude plnit vytyčené úkoly. Konstruktéři v OKB-52 si mohli vyhrnout rukávy a dát se do práce…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.npomash.ru/history/images/his1_2016.jpg (kredit: NPO Mašinostrojenija)
https://www.yuzhnoye.com/files/586/817/yangel.jpg (kredit: KB Južnoje)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:%D0%9F%D0%B5%D1%80%D0%B2%D1%8B%D0%B9_%D0%BF%D1%83%D1%81%D0%BA_%D1%80%D0%B0%D0%BA%D0%B5%D1%82%D1%8B_%D0%A0-2%D0%90_%D1%81_%D0%B4%D0%B2%D1%83%D0%BC%D1%8F_%D1%81%D0%BE%D0%B1%D0%B0%D0%BA%D0%B0%D0%BC%D0%B8.jpg?uselang=ru
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bundesarchiv_Bild_183-B0628-0015-035,_Nikita_S._Chruschtschow.jpg (kredit: Bundesarchiv, Bild 183-B0628-0015-035 / Heinz Junge / CC-BY-SA 3.0)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Vasily_Mishin.jpeg

Print Friendly, PDF & Email
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

20 komentářů ke článku “Almaz – diamanty na orbitě (2. díl)”

  1. Libor Lukačovič napsal:

    Ondro, ako obvykle, paráda! 🙂

    To som netušil, že to zákulisie bolo až také ostré…
    Mal by som jednu otázku. Síce sa to netýka priamo kozmonautiky, ale spýtam sa. Konštrukčná kancelária Mjasičeva definitívne skončila?

  2. odie napsal:

    „včetně lunárních pilotovaných lod“, -> lodí ?

  3. mauron napsal:

    Hezký. Oni i ti soudruzi podporovali konkurenci nápadů různých konstrukčních kanceláří. Měli s tím dobré zkušenosti už z doby 2 světové války, kdy Polikarpov, Lavočkin, Tupolev, Iljušin, Suchoj, Mikojan, Jakovlev makali na co nejlepších letadlech a vítězné konstrukce se pak vyráběly ve velkých sériích.
    A ti vítězní pak logicky přetahovali nejlepší mozky konkurence.
    Zajímavé jak hodně podobně to probíhá třeba v USA při boji o velkou vojenskou zakázku. Při té poslední zajímavé, kdy byl Northrop se svou X-23 BlackWidow poražen konkurenčním Lockheed Martinem s jejich X-22 Raptorem, taky musel hodně seštíhlit stavy svých zaměstnanců, kteří pak odešli právě k vítězné konkurenci. Ten den, kdy se dozvěděli verdikt výběrové komise byl u Northtropů hodně smutný. Black Widow X-23 bylo úžasné letadlo, které předběhlo dobu a mělo vyhrát.

    • mauron napsal:

      P.S. Místo X-23 a X-22 jsem měl správně napsat YF-23 a YF-22. Nebyly to experimentální, ale prototypové stroje u kterých ještě v té době nebylo jasné, který z nich se stane realizovaným fighterem (tedy už bez předpony ‚Y‘)

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Nejsem si jist, zda v tomto případě „podporovali“ je to správné slovo. Jistě, nechtěli mít všechna jablka v jednom košáku, na druhou stranu často ty kancelře de facto projekty rozjížděly na vlastní triko a začasté tady také působil faktor v podobě podpory těch správných lidí na politbyru, přičemž efektivita a zdravý rozum šly často stranou.

      • Michal Andrej napsal:

        Ano, môj dojem z toho je, že tie konkurenčné kancelárie veľkú časť úsilia venovali likvidácii súpera a jeho aktivít (podobnosť terajšieho vzťahu Blue Origin a SpaceX asi nie je náhodná) a využívali k tomu politické prostriedky a osobné známosti.
        U Američanov bola zrejme tákato politická a známostná korupcia vtedy menšia, preto vyhrali, aspoň teda v pretekoch o Mesiac.

        • mauron napsal:

          Ano, máte pravdu. V závodě o Měsíc v projektu Apollo se vlastně vůbec nijak nesoutěžilo. Takže si Američani naopak zrealizovali ten komunistický plánovací postup, kdy se na peníze moc nehledí a plánuje se na pětiletky či dvouletky s jasným cílem a datumem na konci.

          • Michal Andrej napsal:

            Ale trochu sa predsa len súťažilo. Hlavne pri výrobe kozmických lodí, Mercury a Gemini vyrábal McDonnell, Apollo zas North American Aviation. Súťaž bola aj o dodávku lunárnych modulov a vyhral ju Grumman.
            Firmy si aj preťahovali kľúčových zamestnancov, známy prípad je Guenter Wendt, ktorý prešiel z McDonnellu do North American.

          • mauron napsal:

            Michal Andrej >
            Ano, ale to se soutěžilo bez nějakých návrhů, ne? Grumman nejprve dostal zakázku a až potom začal přemýšlet, jak by ten lunární modul měl vlastně vypadat. Nebo snad bylo nějaké výběrové kolo, kde by konkurenční firmy ukázaly nějaké komisi své návrhy a ten Grumman vyhrál s nejlepším návrhem?

  4. Pavel82 napsal:

    Dobrý den,
    tak po přečtení těchto dvou prvních parádních článků začínám asi chápat název Almaz – Diamant. Postavit něco takového tehdy v SSSR se podle mě rovnalo těžbě diamantů. To je až neuvěřitelné , že museli i jednotlivé konstrukční skupiny mezi sebou takto bojovat.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky! Občas si také říkám, jak se v tom akváriu piraní mohlo něco vůbec podařit realizovat. Ale aspoň teď je o čem psát. 🙂

    • Pilot napsal:

      Trefné přirovnání! Nicméně pojmenování tohoto projektu právě „Almaz“ má nejspíše jiné, velmi přímočaré vysvětlení: V hovorové ruštině existuje zvukomalebný výraz „глаз-алмаз“ (glaz-almaz, doslova „oko jak diamant“). Označuje se jím (často s nádechem obdivu nebo humorné nadsázky) velmi ostrý zrak. Nejbližší český ekvivalent je asi „ostříží zrak“, případně „Bystrozraký“.
      Zmíněný výraz ovšem označuje také smysl pro drobnost – česky „umění najít jehlu v kupce sena“, dále schopnost bez měření (tedy „od oka“) správně odhadnout rozměry a vzdálenosti, schopnost strefit se jenom na základě odhadu, nebo v případě odstřelovačů – umění „mít přesnou mušku“. Rovněž se jím označuje velmi pozorný posluchač, kterému v záplavě slov neunikne žádný důležitý detail. V přeneseném významu se jím označuje rovněž „strategické uvažování“.

  5. Homer napsal:

    Existujú nejaké informácie o spomínaných „kosmoplánoch“?

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.