V mnoha odvětvích lidské činnosti, ale v kosmonautice speciálně platí, že prvotní termíny, jež byly stanoveny na začátku jakéhokoli projektu, se jen zřídkakdy podaří dodržet. Existují sice světlé výjimky, jako například splnění Kennedyho výzvy k cestě Američana na Měsíc do konce sedmé dekády dvacátého století, ovšem jinak je takovýchto případů skutečně jako šafránu. Ani projekt stanice OPS Almaz v tomto ohledu nijak nevybočoval ze zajetých kolejí. Krom toho, že sovětské vedení začasté stanovovalo nerealistické termíny nejrůznějších kosmonautických spektáklů a projektů, se u stanice OPS sešly dvě okolnosti, které znamenaly zpoždění programu nikoli o pár měsíců, ale o celé roky. Původní plán počítal se startem prvního letového exempláře v průběhu roku 1969. Sám o sobě byl tento termín doslova šibeniční, k tomu se ale navíc přidala bezprecedentní komplexnost konstrukce stanice, jejíž některé systémy se pohybovaly technologicky na hraně možného. A aby toho nebylo dost, do celé věci zasáhlo dění odehrávající se na opačné straně planety, respektive v blízkosti našeho věčného souputníka…

​
​ Rána pod pás

Do konce osmdesátých let minulého století měla veřejnost jen velmi kusé informace ohledně sovětských snah o přistání člověka na Měsíci. Faktem nicméně je, že Sovětský svaz byl skutečně participantem v tiché bitvě o první stopu člověka v lunárním prachu. Z mnoha důvodů, které nesouvisejí s tématem tohoto seriálu, nakonec triumf slavili v červenci 1969 Američané. Ovšem již v průběhu roku 1968 začínalo být i těm největším optimistům na sovětské straně jasné, že tento boj pro ně nemůže skončit úspěšně.

Aby neztratili tvář, rozhodli se vedoucí sovětští představitelé k obřímu blufu: snažili se vyvolat dojem, že se Sovětský svaz nikdy nesnažil o let člověka na Měsíc a spoléhá se na průzkum našeho souputníka výlučně prostřednictvím automatických sond. V říjnu 1969, tedy již po epochálním úspěchu Apolla 11, prohlásil generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv: „Sovětská věda rozpracovává možnosti stavby orbitální stanice s možností střídání posádek coby hlavní směr letů člověka do vesmíru. (…) Nyní se zhmotňují reálné možnosti realizace předpovědí našeho velkého krajana Konstantina Eduardoviče Ciolkovského o tom, že člověk bude stavět stanice a laboratoře v kosmu.“

Zčásti tento manévr fungoval úspěšně. Širší veřejnost skutečně až do osmdesátých let a nástupu „Glasnosti“ (tedy „otevřenosti“ – úhelného kamene pokusu o přestavbu socialismu v SSSR) z velké části netušila, že Sovětský svaz o pilotované lety na Měsíc měl zájem. Nicméně rané pokusy o vyzdvihování sovětských úspěchů v oblasti konstrukce orbitálních stanic byly, jemně řečeno, velmi neumělé. Prvním případem, kdy oficiální propaganda na všechny strany roztrubovala o tom, že na orbitální dráze byla sestavena experimentální orbitální stanice, se stal společný let Sojuzu-4 a Sojuzu-5 v lednu 1969. Ovšem soulodí s celkem čtyřmi kosmonauty, byť pevně spojeno, mělo do orbitální stanice velmi daleko. Lodě dokonce neměly možnost vzájemně propojit své vnitřní prostory a proto se kosmonauti Jelisejev a Chrunov přesunuli ze Sojuzu-5 do Sojuzu-4 vnějškem. Ovšem dříve nebo později bylo třeba dopravit na orbitu skutečnou orbitální stanici. Notabene když Američané jasně deklarovali, že v rámci programu Apollo Applications s tímto krokem počítají taktéž. A Almaz měl mít v tomto ohledu perfektní startovní pozici. Proti němu však hrálo několik závažných okolností.

Jednou z nich byl doslova obří rozsah programu OPS. Nejenže se v jeho rámci musely domluvit i organizace, u nichž se o vzájemných sympatiích příliš hovořit nedalo (typickým příkladem je kooperace CKBM a CKBEM ohledně transportních lodí Sojuz). Navíc požadavky vojáků, kteří stanici de facto objednávali, byly velmi striktní a pohybovaly se na hraně možného. A aby toho nebylo málo, pro splnění oněch nároků a požadavků bylo nutné jít až za tuto hranu.

A to jsme zatím nezmínili například počet testovacích kusů stanice, které bylo nutné zhotovit předtím, než se mohly začít dokončovat letové exempláře. Pokud vážený čtenář stojí o tuto perličku, zde je: pro testování systémů i celků stanice bylo třeba zhotovit kus pro testy uspořádání a rozmístění vnitřního vybavení; kus pro statické zátěžové testy; kus pro vibrační a dynamické zkoušky; kus pro otestování systému zabezpečení životních podmínek s posádkou na palubě; kus pro klimatické zkoušky ve vakuové komoře; kus pro testy oddělování aerodynamického krytu, krytů přístrojů a pro oddělení návratové kabiny; kus pro testování připojení transportní lodi a komplexní trenažér. Pokud autor počítá dobře, jedná se o celkem osm maket stanice s různou úrovní věrnosti letovému kusu. Krom toho bylo samozřejmě třeba i otestovat systémy odděleně, jako například pohonný systém, sluneční baterie a mnoho dalších.

Navíc se Čeloměj rozhodl postavit i takzvaný „analog“ stanice, tedy kus, který bude do posledního detailu věrnou kopií letového kusu. Na tomto stroji s označením N^o0100 budou probíhat nácviky a v době, kdy Almaz bude létat na orbitě, měly na něm být také například testovány možné opravy vybavení, způsoby řešení nejrůznějších problémů, jež během letu vyvstanou a podobně.

Jenže zatímco trupy maket a také trupy dvou prvních letových exemplářů se v halách závodu „Zavod imenii Chruničeva (Chruničevův závod, zvaný také jednoduše Chruničev nebo ZICh), což byl výrobní závod kanceláře CKBM v podmoskevských Filách, zhmotňovaly v souladu s plánem prací, u vybavení a systémů stanice se situace měnila ze špatné k ještě horší. Největším kamenem úrazu se ukázal být ovládací systém stanice. Almaz měl využívat novátorský způsob přesného ovládání polohy v prostoru pomocí silových gyroskopů a zatímco samotné gyroskopy (jež samy o sobě oplývaly poměrně nezvyklou konstrukcí, jak si ukážeme v jednom z následujících dílů seriálu) byly dodány víceméně v zadaných termínech, s palubním počítačem a softwarovým vybavením ovládacího systému to už tak jednoduché nebylo. Jednoduše řečeno – „elektronický mozek“ stanice zatím hotov nebyl a podle všeho mělo trvat ještě hodně dlouho, než se jej podaří odladit.

Krom výše zmíněných problémů na Čeloměje a jeho kolektiv působil také neúprosný tlak „shora“, který všechny nutil do frenetického tempa prací. Například v červnu 1969, během porady na Ministerstvu všeobecného strojírenství, sám ministr Afanasjev nadhodil otázku, zda by bylo možné vývoj stanice nějakým způsobem uspíšit: „Je důležité začít létat. Co může ministerstvo udělat, aby letové zkoušky začaly v polovině příštího roku?“

Afanasjev následně přišel s návrhem, aby CKBM využilo již hotový ovládací systém transportní lodi 7K-OK „Sojuz“. Byť to Čelomějovi rozhodně nebylo po chuti, ministrovi se neodmlouvá a technici v rekordním čase vypracovali způsob, jak de facto kompletní přístrojový úsek Sojuzu natěsnat do trupu stanice. Bylo při tom sice nutno demontovat části optické aparatury, tedy samotné podstaty existence stanice, ale v nouzi každý pokus dobrý. Samozřejmě to znamenalo nutnost již tak poměrně rozsáhlou spolupráci s rivalem v podobě CKBEM rozšířit a umožnit tak konkurenci nahlédnout ještě více pod pokličku. A právě to se stalo projektu OPS Almaz téměř osudným.

CKBEM a zejména pracovníci divize KKLA, tedy „Komplex kosmických létajících aparátů“, pod kterýmžto názvem se skrývala část CKBEM, jež se zabývala vývojem družic a kosmických lodí, měli za to, že se schyluje k další slavné prohře Sovětského svazu, tentokrát v oblasti orbitálních stanic. Američané hodlali v roce 1972 vypustit vlastní stanici Skylab a podle všeho v té době ještě možná nebude Čeloměj se svým Almazem připraven. V nejlepším případě bude souboj o první stanici extrémně těsný. A Konstantin Feoktistov, zástupce vedoucího Komplexu kosmických létajících aparátů Konstantina Bušujeva, pomalu začal, zatím pouze v hlavě, osnovat plány na zvrat této nepříjemné situace. Řešení by si ovšem vyžádalo oběti. Nicméně tyto oběti měl na oltář prvenství položit Čeloměj a jeho konstrukční kancelář. Takže pro CKBEM by to de facto byly dvě mouchy jednou ranou.

Ono řešení nazvané DOS (Dlouhodobá orbitální stanice) spočívalo v osazení již zhotovených, avšak zatím nevybavených trupů Almazů systémy pocházejícími z lodi Sojuz. Takový hybrid by, samozřejmě po nutných úpravách, mohl zamířit do vesmíru odhadem za rok a půl po zahájení projektových prací. Byl tady ovšem malý problém – bylo třeba zajistit podporu vedení CKBEM a také podporu z vyšších míst.

V listopadu 1969 se hlavní konstruktér CKBEM Vasilij Mišin vrátil do své kanceláře po další z dovolených, které si dopřával relativně často. Na stole se mu za tu dobu nahromadila spousta korespondence a nevyřízených písemností. Sotva se začal prokousávat hromadami lejster, zavolal mu jeho náměstek Konstantin Bušujev s tím, že by s ním spolu s několika kolegy něco rád probral. Nicnetušící Mišin kývl a zanedlouho do jeho kanceláře napochodoval Bušujev, Feoktistov a tajemník stranického výboru Komplexu kosmických létajících aparátů Černatěv.

Když Mišin uslyšel Feoktistovův návrh, vybuchl jako malá sopka. „Už jsem o tom návrhu zaslechl a přesně vím, kdo za ním stojí. Kam nás to chcete zatlačit? Naším hlavním úkolem je Měsíc! Tohle je další dobrodružství, které nás odkloní od našeho hlavního úkolu!“ Nutno dodat, že při této tirádě Mišin použil i pár nepublikovatených výrazů.

Na tento vývoj však byli spiklenci připraveni. Jejich trumfem v rukávu byl Dmitrij Ustinov – mocný tajemník pro obranné otázky ÚV KSSS. „Strýček Míťa“, jak byl občas raketčíky přezdíván, měl pro záměry Feoktistova a spol. pochopení a navíc spatřoval v jejich plánech vítanou příležitost, jak zasadit ránu Vladimiru Čelomějovi, kterého z duše nesnášel a který mu podle jeho názoru svými vztahy s vojáky vrtal do jeho vlastního písečku. Kola systému se díky Ustinovovi dala do pohybu.

Odpoledne 5. prosince 1969 se u Ustinova konala schůzka spiklenců, jíž se zúčastnili také někteří úředníci Ústředního výboru. Posléze dorazil i předseda Akademie věd Mstislav Keldyš a ministr Afanasjev. Plán na využití trupů Almazů dostal zelenou. O den později do Podlipek, kde sídlilo ústředí CKBEM, přijel na poradu ministr Afanasjev a spolu s ním i Rjazanskij, Piljugin a Kuzněcov – členové legendární „šestky“ hlavních konstruktérů, kterou neformálně od počátku šedesátých let vedl Sergej Koroljov. Na poradě byl přítomen i zástupce CKBM, Čelomějův náměstek Arkadij Ionovič Ejdis (Čeloměj byl v tu dobu nemocen). Během jednání bylo ministrem Afanasjevem jednoznačně řečeno, že plány spiklenců dostaly posvěcení z nejvyšších míst včetně ÚV KSSS. Nyní už nemohl Mišin nic namítat, ani vyhrožovat, že „jestliže uvidím, že se DOSem zabývá někdo jiný krom těchto dvou (myšleno Feoktistov a Bušujev), okamžitě ho pošlu do pekel!“. Stejně tak nic nezmohl ani Ejdis. Projekt OPS byl odstaven na druhou kolej.

31. prosince byl zhotoven dokument „Základní ustanovení k orbitální stanici“. 9. února 1970 pak byl celý projekt DOS oficiálně legalizován Ustanovením ÚV KSSS a Rady ministrů č. 105-41 a 16. února také příkazem ministra všeobecného strojírenství, které počítalo se zhotovením a vypuštěním celkem čtyř stanic DOS. Dokončené trupy letových exemplářů a maket nyní začaly říkat „pane“ pracovníkům CKBEM a na jaře roku 1971 se skutečně na oběžnou dráhu podívala první ze stanic DOS v rámci programu, který se měl stát legendární – programu Saljut.

Zdálo by se, že dny projektu Almaz jsou tímto ne zcela gentlemanským kokem ze strany CKBEM sečteny. Překvapivě však nastal pravý opak. Almaz nejenže zůstal s podporou vojáků zachován, jeho důležitost paradoxně dokonce vzrostla. Pravda, Vladimira Čeloměje to stálo nejedno jednání s tehdejším ministrem obrany Andrejem Grečkem. Nicméně k tomu, aby byl program v takto vysoké fázi rozpracovanosti ukončen, by muselo buďto dojít k zásadní změně koncepce strategické kosmické rozvědky, naprostému krachu programu samotného nebo k opakovaným selháním během testů. A ani jedna z těchto okolností nenastala.

Naopak, 16. července 1970 vešlo v platnost usnesení ÚV KSSS a Rady ministrů s názvem „O posílení prací na realizaci raketovo-kosmického systému ‚Almaz‘“. Toto ustanovení mimo jiné víceméně potvrdilo záměr provozovat Almazy ve dvou etapách, s tím, že v první etapě budou stanice vypouštěny se všemi nutnými zásobami na palubě a posádky budou přilétat na lodích Sojuz varianty 7K-T, ve druhé etapě pak bude k dopravě posádek i zásob využívána loď TKS.

Ani nyní však nebylo vše růžové. Asi největším kamenem úrazu se stala kapacita ZICh, Chruničevova výrobního závodu. Chruničev, tedy „Filial CKBM N^o1“, tehdy vedl Čelomějův náměstek Viktor Bugajskij. A Bugajskij byl také jedním z těch, kteří Čelomějovi vrazili na počátku roku 1970 nůž do zad, když za Čelomějovými zády jednal s Dmitrijem Ustinovem a podpořil jej v záměru „ukrást“ ony nešťastné trupy stanic OPS.

Nyní byl Chruničev přetížen a jeho kapacity napnuty na maximum. Současně zde běžely dva projekty – jednak stavba civilních stanic DOS (Saljut) a také stavba vojenských stanic OPS (Almaz). K tomu je třeba připočíst také počínající práce na vývoji a stavbě prvních exemplářů lodí TKS (které však se vší vážností začaly až v roce 1973 – právě vinou vytíženosti Chruničeva).

Čeloměj pochopitelně bral jednání Bugajského jako osobní potupu, nehledě k tomu, že odpovědnost za situaci, do které se Chruničev dostal, padala pochopitelně na jeho bedra, byť neměl s touto patálií de facto nic společného. Svého náměstka však nemohl jen tak odvolat, proto psal na všechny strany dopisy s prosbami, aby byl Bugajskij odstaven. Ale jak ministr Grečko, tak ostatní adresáti zůstávali v tomto ohledu nečinní. Začínalo hrozit, že napjaté vztahy mezi Čelomějem a Bugajským ještě více zhorší již tak složitou situaci. Nakonec se řešení našlo, byť k jeho formulaci přispěl spojenec z naprosto nečekaného směru.

Vasilij Mišin na program DOS pohlížel jako na takřka heretickou záležitost, která je plýtváním kapacitami CKBEM. Na realizaci programu kývnul obrazně řečeno s pistolí u hlavy a ani s počátkem letových zkoušek Saljutu 1 se jeho postoj nijak nezměnil. Měsíc – to byl v jeho očích ještě stále hlavní cíl, k němuž by se měly upínat všechny síly jeho konstrukční kanceláře. Navíc i jeho výrobní závod ZEM, ve kterém byly zhotovovány transportní Sojuzy, byl nyní v důsledku existence dvou paralelních programů kosmických stanic zavalen prací až na samou mez možností.

21. dubna 1972 se proto spolu se svým sokem a konkurentem Vladimirem Čelomějem obrátil prostřednictvím dopisu k ministru Afanasjevovi. V dopise oba šéfové největších a nejdůležitějších kosmických konstrukčních kanceláří navrhli řešení stávající situace: limitovat stavbu stanic DOS čtyřmi exempláři a další národohospodářské úkoly plnit prostřednictvím stanic Almaz. Afanasjev s tímto řešením souhlasil, ovšem Dmitrij Ustinov si nemohl nepřihřát svou polívčičku a naopak přikázal ve stavbě a vývoji stanic DOS pokračovat. Je trochu paradoxní, že voják loboval za civilní stanice, zatímco civilní ministr (byť se jeho ministerstvo zabývalo vojenskými projekty) naopak horoval pro stanice vojenské. Realita však byla v tehdejším SSSR často bizarní a zhusta na její interpretaci obyčejná logika nestačí.

V takovéto atmosféře se nelze divit, že práce na realizaci stanice OPS nepostupovaly tak rychle, jak by bylo bývalo možné. Nicméně zkušenost ze stavby oněch „ukradených“ trupů již pracovníci ZICh měli a proto nic nebránilo tomu, aby se od 1. října 1971 začalo v halách Chruničeva rodit „Izdělije N^o0101-1“, tedy první skutečný letový exemplář stanice OPS…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:FullMoon2010.jpg (kredit: Gregory H. Revera)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Soyuz45-1.jpg (kredit: Lunokhod 2)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:P42345701.jpg (kredit: Анатолий Терентьев)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Dmitry_Ustinov_(colorized,_full).jpg (kredit: Mil.ru)
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:%D0%91%D1%83%D0%B3%D0%B0%D0%B9%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B9_%D0%92%D0%B8%D0%BA%D1%82%D0%BE%D1%80_%D0%9D%D0%B8%D0%BA%D0%B8%D1%84%D0%BE%D1%80%D0%BE%D0%B2%D0%B8%D1%87_2.jpg