V době, kdy se dvojče základního bloku Miru stalo součástí ISS, jeho starší bratříček kroužil okolo Země v očekávání svého konce. V říjnu 2000 bylo definitivně rozhodnuto, že komplex zanikne na jaře příštího roku. Kolem tohoto rozhodnutí se zvedla po celém Rusku poměrně velká vlna nevole. Mir byl vnímán jako předmět národní hrdosti a někteří politici i veřejnost za jejím plánovaným zničením viděli útok na ruskou čest. Mnozí se ptali, proč se Mir nepošle na dráhu, na níž by mohl zakonzervován čekat na další využití. Jiní zase chtěli, aby byl komplex bezpečně dopraven na Zem a vystaven v muzeu. V obou případech však proti hovořily dva velmi úderné faktory: peníze a čas. Vlivem slunečního maxima atmosféra ke konci roku začala výrazně bobtnat a Mir byl stále více brzděn molekulami vzduchu, což snižovalo výšku jeho dráhy o stovky metrů denně. K tomu, aby byla dráha pomocí nákladních lodí Progress zvýšena natolik, aby byl jeho zánik oddálen třeba o několik let, nebylo dost výrobních kapacit ani peněz. A co se týče dopravy na Zem – ať už tomu vážený čtenář věří, nebo ne, vedení RKK Energija se snažilo pokrýt všechny možnosti a byl rozpracován návrh, který počítal s využitím kapacit amerických raketoplánů. Nicméně onen plán byl víceméně jen akademickým cvičením a narážel na stále stejného nepřítele – čas a peníze. Než by mohl být realizován, Mir už by dávno samovolně vstoupil do atmosféry…

Odchod legendy

Pro úplnost se nicméně sluší plán na snesení Miru zpět na rodnou planetu alespoň zhruba načrtnout. Nejprve by se raketoplán připojil k Dokovacímu modulu, stejně jako tomu bylo v dobách programu Shuttle-Mir. Dokovací modul by pak byl odpojen a raketoplán by jej dopravil na Zem. Následně by byl přestykován modul Kristall na axiální uzel přechodového úseku. Raketoplány by se následně připojovaly právě na jeho uzel APAS. Další na řadě k cestě dolů by byl modul Priroda. Ten by byl odpojen, pomocí manipulátoru uložen do nákladového prostoru Shuttlu a dopraven na zemský povrch. Stejným způsobem by proběhlo odpojení a doprava modulů Spektr a Kvant-2. Další na řadě by byl samotný Kristall. Tím by zbývaly pouze základní blok a Kvant. Tyto dva prvky by od sebe byly odděleny a raketoplán by je postupně dovezl domů. Problém by představovala hmotnost. Všechny moduly by musely být „očesány“ na 12-15 tun, což by v případě velkých modulů znamenalo zbavit se až třetiny hmotnosti. Musela by také proběhnout demontáž solárních panelů a antén a bylo by třeba vyvinout speciální platformu pro nákladový úsek Shuttlu, kam by byly moduly upevněny. Otázkou také bylo, jak by se vypořádala konstrukce modulů se zatížením, na které nebyly konstruovány. A to vůbec nemluvíme o časové a finanční náročnosti plánu a hlavně o ochotě Američanů k podobnému dobrodružství…

Pro Energiji byly na podzim roku 2000 takové plány pouhými vzdušnými zámky. Pokles dráhy komplexu byl takový, že nyní šlo čistě o to, aby Mir nevstoupil do atmosféry na přelomu roku neřízeně a jeho trosky nedopadly do obydlených oblastí.

Aby se tak nestalo, odstartoval 17. října Progress M-43, jehož úkolem bylo udržet Mir na oběžné dráze, než budou podniknuty kroky k jeho svedení do atmosféry řízeným způsobem. Dva dny před startem náklaďáku se od Miru odpojil Progress M1-2, aby čerstvé lodi uvolnil místo. Z celkového nákladu 2 174 kg, který Progress vezl, tvořilo naprostou většinu palivo. Navíc sblížení se stanicí mělo proběhnout podle nového programu, který počítal nikoli se dvěma, nýbrž čtyřmi dny letu k cíli, díky čemuž mělo v náklaďáku v nádržích motorků DPO zůstat po připojení více pohonných látek, než tomu bývalo dříve. A všichni si velmi oddechli, když se v brzkých ranních hodinách 21. října nákladní loď hladce připojila ke stykovacímu uzlu na Kvantu. A o dva dny později proběhl dlouho očekávaný zážeh motoru Progressu, který stanici přidal na rychlosti zhruba 9 m/s a tím zajistil, že měla na orbitální dráze vydržet do jara příštího roku, kdy ji měl čekat definitivní konec.

Ke startu byly nyní připravovány dvě kosmické lodě. Strojem, který měl hrát v nastávajícím dění klíčovou roli, byl Progress M1-5. Právě tento stroj měl zajistit, že se Mir stane minulostí bezpečně a v zadané oblasti. Druhým strojem byl Sojuz TM-32. Od poloviny října se ve Středisku výcviku kosmonautů J. A. Gagarina připravovala jeho posádka ve složení Saližan Šaripov/Pavel Vinogradov a jejich záložníci Talgat Musabajev/Jurij Baturin. Jednalo se o stejné týmy, které se připravovaly pro expedice EO-29 a EO-30. Nyní byla jejich role odlišná. Pokud by nastal problém během připojování Progressu M1-5, měli kosmonauti zaletět Sojuzem TM-32 na stanici a pomocí TORU se postarat o to, aby náklaďák dorazil do cíle určení. V případě, že vše bude probíhat dobře a Sojuz nebude muset být využit, bude loď převedena do programu Mezinárodní kosmické stanice.

Ještě před koncem roku si ale Mir přichystal pro své tvůrce nepříjemné překvapení. 25. prosince let probíhal stále podle plánu až do druhé poloviny dne, kdy operátoři zjistili, že po vletu do komunikační zóny během šestnáctého denního obletu Země Mir nevysílá telemetrické údaje a není s ním možné navázat spojení. Ani následující tři seance nepřinesly odezvu ze stanice.

Na Zemi vypukla menší panika. Bez telemetrie nikdo nevěděl, co se na palubě Miru děje, a to až příliš připomínalo situaci z února 1985, kdy se náhle odmlčela stanice Saljut 7. Tehdy se stanici podařilo zachránit díky fantastickým výkonům posádky Džanibekov/Savinych, kteří se dokázali připojit k mrtvé stanici a doslova ji vyrvat ze spárů zkázy. Nyní hrozil obdobný scénář. Naštěstí se do druhého dne podařilo Mir opět přivést k rozumu pomocí několika chytrých nápadů operátorů. Stanice byla zorientována a mohla začít dobíjet akumulátory.

Tato epizoda nicméně natolik vylekala příslušné pohlaváry, že byla v rekordním čase reaktivována posádka sestávající z Gennadije Padalky a Nikolaje Budarina. Tato dvojice se do července připravovala na trochu kuriózní hypotetický let. Jejich tehdejší mise byla označována jako „Expedice 0“ a jednalo se o jakousi pojistku pro případ, že by se servisní modul Zvezda nebyl z nějakého důvodu schopen připojit k zárodku ISS, který v té době tvořily moduly Zarja a Unity. Pokud by taková situace nastala, Padalka s Budarinem měli na konci první srpnové dekády odstartovat a ručně se spojit se Zvezdou. Tento modul pak měli, opět v ručním režimu, prostřednictvím TORU připojit k Zarji. Naštěstí se Zarja připojila k zárodku ISS zcela bez problémů a tak Padalka s Budarinem nikam letět nemuseli. Jejich hypotetická mise je však nyní stavěla do pozice, v níž byli nejlépe připraveni na let k nekooperujícímu Miru. Jejich služeb pro danou chvíli nebylo třeba, nicméně oba kosmonauti trénovali a zůstávali v pohotovosti, jako záložníci byli jmenováni zkušení Valerij Korzun a Pavel Vinogradov. Dosavadní posádky pro Sojuz TM-32, tím byly uvolněny, přičemž dvojice Šaripov/Vinogradov byla rozpuštěna a Musabajev s Baturinem byli převedeni do programu ISS.

Na přelomu roku začal být Mir oživován. 31. prosince byl zapnut počítač Saljut-5B a po dostatečném nabití akumulátorů začali operátoři 3. ledna 2001 s roztáčením gyrodynů a testováním systému Kurs. Vše se schylovalo ke klíčovému momentu, kterým byl start Progressu M1-5. Jeho start byl naplánován na 18. leden. Ale Mir, který jakoby cítil, jakou roli má v jeho existenci Progress M1-5 sehrát, si i tentokrát postavil hlavu. V den startu, 15 minut před zahájením tankování nosné rakety Progressu, vlétl komplex do komunikační zóny a k překvapení a frustraci operátorů telemetrie ukazovala, že stanice opět ztratila orientaci a volně driftuje. Bylo to poprvé v historii sovětské a ruské kosmonautiky, kdy musely být práce na startovní rampě zastaveny tak krátce před startem z důvodu nepřipravenosti stanice.

Rozběhla se horečná aktivita, během níž se podařilo částečně orientaci Miru obnovit. Progress dostal opět zelenou. 24. ledna se z Gagarinské rampy zvedla nosná raketa, na jejíž špici byl poslední stroj, který měl směřovat k legendárnímu komplexu. Poprvé byl také úsek pro suchý náklad Progressu zcela prázdný a veškerá kapacita byla využita ve prospěch zásob paliva a okysličovadla. V nádržích pro doplnění staničních nádrží bylo natankováno 1,79 tun pohonných látek a samotný Progress si s sebou vezl dalších 0,88 tun pohonných látek pro vlastní motory. Rusové jej nazvali „Gerasim“, zahraniční partneři a pozorovatelé pak jednoduše „Pohřební vůz“…

O den později se od Miru odpojil Progress M-43. Neprovedl však hned brzdicí zážeh, nýbrž byl operátory naveden na parkovací dráhu. Tam měl zůstat pro případ, že by se Progress M1-5 nedokázal připojit. V tom případě se měl k Miru vrátit a pomáhat zajistit jeho orientaci do doby, než by byla situace vyřešena. Na všech frontách vládla značná nervozita, pokud by Progress M1-5 selhal, byly by všechny plány na bezpečné ukončení existence Miru jen cárem papíru. Na komplikace, jež by nastaly, nikdo nechtěl ani pomyslet.

Ráno 27. ledna se Gerasim blížil ke stanici. Gyrodyny ještě stále nefungovaly a proto byla orientace komplexu udržována pomocí motorků. V 8 hodin a 32 minut moskevského času všem v sále řídicího střediska spadl obrovský balvan: Progress se hladce připojil k zadnímu stykovacímu uzlu Miru. Pohřební vůz byl na místě a se svým „klientem“ zůstane až do konce. Nyní mohly být také vyjmuty z pohotovosti posádky Padalky a Korzuna.

O den později pomohl Progress M1-5 nastolit komplexu rotaci nezbytnou pro optimální osvícení solárních panelů a tím i rychlé nabití akumulátorů. 29. ledna byl do atmosféry naveden věrný Progress M-43, který nakonec nemusel svou roli záložníka pro případ problémů s Gerasimem realizovat.

Aby byl zajištěn její bezpečný zánik, čekalo vedení letu na to, až stanice sama klesne do výšky zhruba 250 km, kdy bude se zásobami paliva na Progressu zcela jisté, že Mir zamíří tam, kam bude třeba. Podle propočtů toto „okno“ mělo nastat mezi 13. a 18. březnem. Datum se ještě několikrát měnilo, protože se nedalo přesně předvídat, jak rychle bude stanice samovolně klesat. Tento pokles byl stále výraznější s tím, jak se stroj nořil do stále hustších zbytků atmosféry, které brzdily jeho pohyb. Z 350-500 metrů denně na podzim předchozího roku bylo nyní 1,8-2,5 km.

Své patnácté narozeniny 20. února 2001 oslavil komplex v očekávání blízkého konce. Zdálo se, jako by se Mir snažil řízený zánik odvrátit, 27. února se během pravidelného testování opět vypnul palubní počítač v důsledku nedostatku elektrické energie. Navíc telemetrický systém stávkoval a objevovaly se také chyby v orientaci komplexu. Operátoři si však dokázali ve všech případech poradit a i tomu největšímu podporovateli dalšího využívání stanice bylo jasné, že Mir svému osudu neuteče. V polovině března bylo definitivně stanoveno datum, kdy Mir řízeně zanikne v atmosféře: 23. březen se měl stát pro komplex posledním dnem existence.

Přípravy na tento smutný den začaly s předstihem. 12. března byl opět zapnut palubní počítač a 19. března byla stanice orientována tak, aby byly akumulátory plně nabité. O den později byly do palubního počítače vloženy data nezbytné k provedení závěrečné sekvence manévrů. Pak byla stanice opět převedena do pasivního režimu. Schylovalo se k poslednímu dějství…

Během 22. března začaly na palubu Miru proudit povely, které měly komplex připravit na jeho zánik. Byla ukončena pasivní rotace a stanice se natočila podélnou osou kolmo ke směru pohybu. Fungující solární panely na Spektru byly natočeny, aby kladly co nejmenší odpor atmosféře. Večer pak byla stanice zorientována tak, aby záď Progressu M1-5 směřovala proti směru letu a aby v pravý okamžik směřovala pod správným úhlem mírně vzhůru. V prvních minutách nového dne byly do počítače Progressu vloženy poslední potřebné instrukce pro nadcházející dění.

Brzy ráno se ve Středisku řízení letů sešla nebývale velká masa lidí. Každý se chtěl se stanicí rozloučit, mnozí s ní prožili velkou část svého produktivního věku. Poprvé za dobu existence střediska stáli u vchodů do sálu, na balkon i do dalších místností řízení ozbrojení milicionáři. O půl čtvrté ráno začal být realizován scénář, který měl skončit dopadem trosek do neobydlených oblastí Pacifiku. Osmnáctiminutový zážeh motorků DPO na trupu Progressu navedl komplex na dráhu 189 x 219 km.

Během tohoto i dalších zážehů směnový letový ředitel Andrej Borisenko (mimochodem budoucí kosmonaut) kontroloval správnou orientaci komplexu velmi zajímavým způsobem. Na své konzoli měl postaven počítač s běžícím programem, který simuloval pohyb stanice a také pohled na Zemi z vnější televizní kamery na základním bloku. Na vedlejší obrazovce Borisenko viděl skutečný záběr z oné televizní kamery a vzájemným porovnáním obou obrázků mohl sice přibližně, nicméně s dostatečnou přesností zhodnotit, zda komplex udržuje správnou polohu v prostoru.

Na dalším obletu Země, v pět hodin moskevského času, byly motorky opět zapáleny, tentokrát na 22 minut. Výsledná dráha 158 x 219 měla perigeum nad oblastí, kam měly trosky Miru zamířit. Operátoři této dráze říkali „předsestupová“. Konec už byl blízko…

Po tomto zážehu bylo pomocí příslušných ventilů provedeno propojení nádrží Miru a Progressu. Nyní mohl Gerasim využívat i palivo z komplexu. V 8 hodin, 7 minut a 36 sekund moskevského času se měl zažehnout hlavní motor Progressu a současně také jeho motorky DPO. Mělo se tak stát automaticky, mimo zónu komunikace se střediskem. Když bylo čtyři minuty poté navázáno spojení, telemetrie ukázala, že všechny motory pracují podle plánu. Všechny systémy stanice pracovaly bezchybně a komplex držel zadanou orientaci jako skála.

V 8:16 byla naposledy zapnuta vnější kamera na základním bloku a na obrazovkách řídicího střediska se objevil záběr na Kaspické moře. Pro ty, kteří se stanicí pracovali, to musel být lehký šok, protože Země byla na tomto záběru velmi blízko. Těsně předtím, než Mir naposledy vylétnul ze zóny spojení, indikovala telemetrie havarijní vypnutí hlavního motoru Progressu. Zasvěcení však věděli, že se o žádnou havárii nejedná. Motor měl pracovat, dokud mu nedojdou pohonné látky. Nyní byly nádrže stanice i Progressu prázdné. Motorky DPO čerpaly pohonné látky z vlastních nádrží a když komplex zalétl za horizont, ještě několik minut pokračovaly v práci, než došly pohonné látky i jim. Nyní čekal stanici neodvratitelný vstup do atmosféry.

V 8:40 podle propočtů komplex klesnul na výšku 110 km a definitivně nastal jeho čas. Začala se trhat termální izolace, postupně se odlamovaly antény, solární panely a vnější aparatura. O deset minut později stanice klesla do výšky 80 km a zkáza dostoupila svého vrcholu. Od základního bloku se začaly odtrhávat moduly a nastala totální destrukce. O pět minut později začaly první úlomky bývalého symbolu slávy sovětské a ruské kosmonautiky dopadat na hladinu Tichého oceánu.

Přesně v devět hodin moskevského času se v reproduktorech řídicího střediska ozval hlas Andreje Borisenka: „Legendární orbitální komplex Mir ukončil svou existenci“. Současně se na velkém plátně objevil nápis „Patnáctiletý let ‚Miru‘ byl završen“. Všichni operátoři naráz povstali ze svých židlí. V naprostém tichu vzdávali hold stanici, která se stala legendou a která byla obrovským přínosem pro celé lidstvo. Mnohým z oněch mužů a žen po tvářích stékaly slzy…

Obyvatelé ostrovů Fidži v Jižním Pacifiku zatím pozorovali úžasné ohnivé divadlo, které se odehrávalo několik desítek kilometrů nad jejich hlavami. Doprovázelo je hromové hřmění rázových vln. Na tento okamžik čekalo mnoho turistů i novinářů lačnících po nezvyklé podívané. Z ostrovů byla vypravena dvě letadla, které jim měla umožnit pohled na závěrečné dějství kosmické tragédie shora. Nikdo však nepočítal s tím, že se operátoři pojistili a závěrečný brzdicí impuls bude díky práci motorů až do vypotřebování paliva silnější, než bylo vypočítáno. Oba letouny tak čekaly u oblasti, kde byl očekáván rozpad komplexu, ten však probíhal o něco málo západněji. Z podívané tak pozorovatelé neměli nic. Stejně tak se nenaplnil příslib řetězce rychlého občerstvení Taco Bell, který umístil na předpokládané místo dopadu trosek terč o rozměrech 12 x 12 metrů s tím, že pokud jej zasáhnou trosky Miru, dostane každý obyvatel USA kupón na jedno taco zdarma.

Asi čtyřicet tun trosek, které pravděpodobně přečkaly průlet atmosférou, se pohroužilo do hloubi Pacifiku, kde spočinuly navždy. Přestože se v následujících dnech objevovaly zvěsti o prodejcích zaručeně pravých úlomků z Miru, ve skutečnosti se stanice uložila k věčnému spánku pod hladinou osamocena a nikým nepozorována. A možná to tak bylo dobře – legendy mají umírat beze svědků…

Od startu základního bloku stanice provedla 86 331 obletů Země. Na orbitě Mir létal 5 511 dní, z toho 4 591 dní byl obydlen lidmi. Jeho rekordy zůstaly dlouho nepřekonány, některé jsou nepřekonány dodnes. Na palubu stanice se podívalo 104 lidí, z toho 42 Sovětů a Rusů a 62 příslušníků cizích států. Největší podíl připadl Američanům, kterých i díky kapacitě raketoplánů na palubu Miru zavítalo 44 – tedy více, než samotných „domácích“. Mir přivítal celkem 28 dlouhodobých expedic, v jejichž řadách pracovalo 35 sovětských a ruských kosmonautů, 7 Američanů, jeden Francouz a jeden astronaut ESA. Nejdelší nepřerušovaný let kosmonauta trval téměř 438 dní. Nelze také zapomínat na to, že Mir otevřel díky své poslední expedici bránu soukromému sektoru, který dnes i díky prvním krokům na přelomu milénia v oblasti kosmonautiky nebývale expanduje.

K Miru se za dobu jeho existence připojilo 100 sovětských a ruských strojů. Z toho jeden Sojuz T, 30 Sojuzů TM, 18 Progressů, 43 Progressů M, 3 Progressy M1 a 5 doplňkových modulů. Krom toho se uskutečnilo také devět stykovek amerických raketoplánů. Kosmonauti a astronauti během svých pobytů na stanici provedli celkově 75 výstupů do otevřeného prostoru a 3 vstupy do dehermetizovaného modulu Spektr o celkové délce přes 359 hodin. Krom toho proběhly také dva výstupy z paluby raketoplánů, které byly v té době připojeny ke stanici.

Za patnáct let existence stanice Mir bylo na její palubě uskutečněno více než 31 200 experimentů, z toho více než 7 000 experimentů bylo financováno soukromými subjekty nebo zahraničními agenturami. Z paluby bylo přeneseno 1 690 GB dat, více než 4 700 kg vzorků bylo dopraveno na Zem. Na základě výzkumu prováděného na Miru bylo přihlášeno několik tisíc patentů a vznikly zde stovky nových technologií. To vše bylo dosaženo díky vědeckému vybavení o celkové hmotnosti 11,8 tun.

Ale i když odhlédneme od těchto fantastických čísel, Mir dokázal něco mnohem důležitějšího, než vyprodukovat rekordně velké krystaly vzácných slitin nebo vzácné snímky atmosféry. Díky Miru začala praktická éra spolupráce mezi bývalými nepřátelskými mocnostmi, která trvá do dnešních dní. Stanice dokázala sblížit národy ve skutečném i v přeneseném smyslu. I když diplomatické vztahy na Zemi procházejí obdobími bouří a turbulencí, paluba ISS je vzácnou oázou klidu a racionality. Právě tomu se Rusko a Spojené státy naučily na Miru.

A ještě za jeden důležitý aspekt Miru vděčíme. Byla to první stanice, u které jsme my, lidé, měli možnost vyzkoušet si mnohaletou nepřerušovanou přítomnost ve vesmíru. Od září 1989 do srpna 1999 bylo možné v libovolném okamžiku zvednout hlavu k obloze a říci si: „Tam někde nahoře právě teď žijí a pracují lidé.“

Stanice Mir byla nejen fantastickým a neuvěřitelně propracovaným strojem, kterému svůj život, práci, pot a invenci věnovaly stovky tisíc lidí, ale vlastně také malým světem, vznášejícím se nad naší rodnou planetou. Její let byl neobyčejným dobrodružstvím člověka při hledání sama sebe, svých hranic a nových obzorů. A právě proto patří Miru čestné místo nejen v análech kosmonautiky, ale také v dějinách lidského rodu…

Věnováno Jirkovi Hadačovi a všem Sobcům

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-81-photos/81p-011.htm
http://www.spacefacts.de/mission/photo_hi/soyuz-tm-30_backup.jpg (kredit: Spacefacts.de)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Progress_M1-5_launch.JPG (kredit: RKK Energija)
https://www.esa.int/var/esa/storage/images/esa_multimedia/images/2001/03/mir_re-entry_path/9136820-5-eng-GB/Mir_re-entry_path_pillars.gif (kredit: ESA)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Mir_reentry_photo.jpg (kredit: Reuters)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Mir_reentry_map.svg (kredit: GW)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir_insignia.svg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/shuttle/sts-79/hires/sts079-810-028.jpg

Zdroje informací:

kol. aut.: „Мировая пилотируемая космонавтика: История. Техника. Люди“
kol. aut.: „Ракетно-космическая корпорация „Энергия“ имени С.П. Королёва 1946-1996“
kol. aut.: „Ракетно-космическая корпорация „Энергия“ имени С.П. Королёва 1996-2001“
D. M. Harland: „The Story of Space Station Mir“
В.А. Гапонов, А.Б. Железняков: „Станция «Мир»: от триумфа до …“
R. D. Hall, D. J. Shayler: „Soyuz: A Universal Spacecraft“
C. Burgess, B. Vis: „Interkosmos: The Eastern Bloc‘s Early Space Program“
B. Evans: „Tragedy and Triumph in Orbit: The Eighties and Early Nineties“
B. Burrough: „Dragonfly: NASA and the Crisis Aboard Mir“
B. Hendrickx, B. Vis: Energiya-Buran: The Soviet Space Shuttle“
В. С. Лесников: „Рядом с космонавтами 4: Космическое время «Мира»“
R. Zimmerman: „Leaving earth : Space Stations, Rival Superpowers, and the Quest for Interplanetary Travel“
C. Morgan: „Shuttle-Mir: The United States and Russia Share History‘s Highest Stage“
D. S. F. Portree: „Mir Hardware Heritage“
S. McDonald: „Mir Mission Chronicle: November 1994 – August 1996“
D. S. F. Portree, R. C. Treviño: „Walking to Olympus: An EVA Chronology“
R. C. Treviño, J. B. Ta: „Walking To Olympus: An Eva Chronology, 1997–2011, Volume 2“
D. J. Shayler: „Linking the Space Shuttle and Space Stations: Early Docking Technologies from Concept to Implementation“
I. Abramov, I. Skoog: „Russian Spacesuits“
Ю. В. Усачёв: „Дневник космонавта: Три жизни в космосе“
Ю. M. Батурин: „Властелины бесконечности: Космонавт о профессии и судьбе“
Ю. M. Батурин: „Повседневная жизнь российских космонавтов“
časopis „Новости космонавтики“
JSC Oral Histories
energia.ru
khrunichev.ru
astronautix.com
russianspaceweb.com
wikipedia.org
nasa.gov
spaceflight.nasa.gov
mek.kosmo.cz
finchwench.wordpress.com
astronaut.ru
buran.ru
epizodsspace.airbase.ru
zarya.info
engine.aviaport.ru
kursknet.ru
braeunig.us
austromir.at
dlr.de
esa.int