Svět nad planetou (82. díl)

Start mise STS-91

Pro muže a ženy na palubě raketoplánu Discovery, který se 2. června 1998 vznesl z rampy 39A Kennedyho kosmického střediska, začal momentem startu let, který pro každého z nich symbolizoval něco jiného. Pro velitele Charlieho Precourta to byla vzácná možnost navštívit už potřetí na pár dní stanici Mir. Pro pilota Dominica Gorieho to byla premiéra a čekala na něj smršť dojmů a nových pocitů, stejně tomu bylo u letové specialistky Janet Kavandi. Letový specialista Franklin Chang-Diaz startoval už pošesté, čímž se zařadil do vybraného klubu nejzkušenějších lidských bytostí v tomto směru. Pro Wendy Lawrence byl start STS-91 začátkem konce hořkosládké anabáze. Během ní měla původně strávit na palubě Miru čtyři měsíce, když však vnější okolnosti tento plán zhatily, dostala jako svého druhu odškodné nominaci na dva lety raketoplánu, které mířily právě k této stanici. Poslední osobou na palubě vzlétajícího raketoplánu Discovery byl veterán tří letů, z toho dvou dlouhodobých. Pohříchu však k těmto misím startoval z rampy na kosmodromu Bajkonur v dobách, kdy Sovětský svaz a USA byli zapřísáhlými nepřáteli. Navíc od jeho posledního letu uplynulo již osmnáct let. Zástupce šéfkonstruktéra korporace Energija a manažer ruské části programu Shuttle-Mir Valerij Rjumin se vracel do vesmíru, aby provedl osobní inspekci stanice Mir a svou přítomností uzavřel tuto významnou kapitolu spolupráce dvou kosmických mocností…

 

Konec… a nový začátek

 

4. června, dva dny po startu, se raketoplán Discovery dostal na dohled Miru a začala poslední fáze sblížení. Už od rána mezi sebou vedli čilý rádiový rozhovor Musabajev z paluby stanice a Rjumin z paluby amerického stroje. V podvečer se Discovery dostal do bodu, ze kterého mohl Precourt převzít ruční řízení. Do cíle v tu chvíli raketoplánu zbývalo zhruba 800 metrů. Sbližování bylo přerušeno v okamžiku, kdy se stroj nacházel ve vzdálenosti něco přes padesát metrů od Miru. Stroje vylétly z oblasti spojení s řídicím střediskem a vedení letu chtělo, aby závěrečná fáze proběhla za přímé kontroly moskevského řídicího střediska.

Po pětačtyřiceti minutách bylo spojení obnoveno a Charlie začal svůj stroj velmi jemně kormidlovat k Dokovacímu modulu. Poslední malá plánovaná pauza ve vzdálenosti 3 metry a pak už nic nebránilo tomu, aby se v 19:58:30 stykovací zařízení Discovery a Miru dotknuly. „Je to. Je dotyk, máme kontakt,“ pronesl do éteru Rjumin. „Skvělé, prostě skvělé,“ přizvukoval Charlie Precourt, právem spokojený s prací, kterou právě odvedl. Discovery se po Atlantisu a Endeavouru stal třetím raketoplánem, který se připojil k Miru. Zároveň bylo toto deváté americko-ruské spojení posledním…

Velitel raketoplánu a velitel Miru po otevření příklopů

Velitel raketoplánu a velitel Miru po otevření příklopů
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Hodinu a půl poté, co se oba stroje setkaly, dostaly posádky povolení otevřít příklopy. Musabajev se svojí partou svůj příklop otevřeli o něco dříve než Američané, nakonec se však přeci jen dočkali. Jako první za všeobecného hlaholu přeplul rozhraní mezi raketoplánem a stanicí Precourt, který padl do náruče rozjařenému Musabajevovi. Vzápětí se objal s Andy Thomasem, který se okamžikem otevření příklopů stal členem posádky Discovery. Tentokrát Andyho nikdo nepřiletěl vystřídat a nebylo tak nutné přenášet skafandr ani anatomickou vložku sedadla do Sojuzu. Andy byl štěstím bez sebe a začerstva popisoval přátelům, jak se na tuto chvíli těšil: „Neumíte si představit, jak nádherné bylo vyhlédnout z okénka a spatřit tu jasnou svítící tečku na horizontu. Koukal jsem na ni celý den a sledoval, jak pomalu roste a zvětšuje se…“

Rituály není dobré porušovat a tak ani nyní nesmělo chybět slavnostní posezení okolo stolu v základním bloku. Američané podarovali ruské kolegy čerstvými cibulemi, čokoládou a zavíracími nožíky. Přivezli s sebou i kytaru, kterou si ale na konci společného pobytu odvezou zpět. Po vzájemné bezpečnostní instruktáži bylo přeneseno několik prvních položek inventáře, konkrétně vaky s vodou a byly také odebrány vzorky staničního vzduchu. Pak zasedly obě posádky opět ke stolu, tentokrát ke slavnostní večeři. Od poslední možnosti něco shltnout uplynulo jak u Rusů, tak u Američanů téměř dvanáct hodin. K jídlu a zábavě hrál na kytaru Talgat Musabajev, v jehož reperotáru pro tuto příležitost byla přehršel ruských a kazašských písniček. Pak se unavení muži a ženy uložili k zaslouženému spánku, přičemž Andy Thomas nocoval v kabině Discovery – poprvé po čtyřech měsících strávených mezi stěnami stanice.

Druhý den byl zasvěcen přenosu nákladů. Precourt a Gorie se také věnovali opravě antény, která pracovala v pásmu Ku. Discovery totiž v nákladovém prostoru nesl přístroj AMS (Alpha-magnetic Spectrometer), jehož data měla být na Zem vysílána právě skrze tuto anténu. Oprava však neměla úspěch, ukázalo se, že jádro pudla je v části, kam astronauti nemají přístup. Nakonec se podařilo aktivovat síť sledovacích stanic, které mohly zachycovat i data vysílaná v pásmu S.

Kontrola, ze které měli podřízení tentokrát skutečně radost.

Kontrola, ze které měli podřízení tentokrát skutečně radost.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Téměř od samého počátku se své práci věnoval také Valerij Rjumin. Od okamžiku, kdy vplul na palubu Miru, ostřížím zrakem zkoumal nejrůznější detaily stanice. Tento den byl u něj zasvěcen zejména zhodnocení stavu iluminátorů, povrchů interiéru a také systému zajištění životních podmínek. Během dne mohl také oslavit velkou událost – dosáhl magické hranice 365 dní ve vesmíru. Navíc se stal stým člověkem, který překročil práh Miru. A čím déle na stanici pobýval, tím více v něm rostlo znepokojení ohledně stavu komplexu – zejména co se týkalo množství odpadu a celkově přeplněného interiéru.

Několik hodin po spojení Rjumin zatáhl Charlieho Precourta do kouta a řekl mu: „Charlie, tohle místo je v hodně špatném stavu.“ Precourt nechápal: „Co tím myslíš?“ Z Rjumina vypadlo: „Nechápu, jak tady můžou žít. Je to hrozné. Je to horší, než jsem si představoval. Je to neuvěřitelné. Tohle není bezpečné!“ Precourt si nemohl nechat ujít příležitost k popíchnutí manažera, který předtím často velkoryse shazoval námitky a postřehy ostatních ze stolu: „Ale takhle to bylo po celé ty čtyři roky. Vždyť jsem ti to říkal při rozboru svých posledních dvou misí.“ Rjumin sklopil uši: „Jo, ale, víš, když to nevidíš na vlastní oči a jen to zprostředkovaně slyšíš, prostě si nedokážeš představit, jak špatné to ve skutečnosti je…“

V průběhu společného letu si ale Rjumin začal zvykat a také začal chápat, proč kosmonauti některé věci dělají právě daným způsobem. Nakonec připustil, že by klidně dokázal na stanici zůstat i po odletu Discovery, v duchu však určitě nebyl nadšený z toho, co viděl. Už dlouho se vědělo, že Rusové zhruba v roce 1989 hodili ohledně inventárního systému ručník do ringu a hledání jakékoli položky mohlo znamenat i několikadenní dobrodružství s nejistým koncem. Stanici se trochu ulevilo s počátkem programu Shuttle-Mir, kdy raketoplány mohly odvážet nepotřebné vybavení, nyní však na to Rusové budou zase sami. Kapacita nákladních lodí Progress jednoduše nestačila na to, aby bylo možné udržovat komplex v uklizeném stavu.

Pro Precourta byla paradoxně tato návštěva Miru příjemným překvapením. Když zde dvakrát předtím pobýval, prostředí na palubě, zejména atmosféra, byla o mnoho horší, než tomu bylo nyní. Vzduch byl nyní čistější, teplota příliš nekolísala a vlhkost byla výrazně nižší. Během předchozích Precourtových návštěv byla jedním z typických znaků stanice všudypřítomná kondenzace na stěnách, po té nyní nebylo ani památky.

6. června, během třetího dne společného letu, proběhla instalace speciálního adaptéru BNP k příklopu modulu Spektr. Pomocí adaptéru bylo do interiéru vpuštěno 6,35 kg směsi acetonu a biacetylu. Tlak v modulu tím přechodně vzrostl z nuly na 73 hPa a všeobecně bylo očekáváno, že plyn unikne netěsností v trupu Spektru. Vzhledem k tomu, že se jednalo o fluorescenční směs, existovala šance, že unikající plyn budou posádky schopny pozorovat a bude tak nalezeno přesné místo poškození trupu. Tentokrát se jednalo o pouhý test, nicméně posádka Discovery a Talgat Musabajev zaujali místa u okének s výhledem na Spektr. Bohužel, světelné podmínky nebyly příznivé a tak se nepodařilo pozorovat téměř nic s výjimkou několika ledových krystalků, které však byly příliš daleko od modulu, než aby se dalo určit místo, odkud unikly. Všichni doufali, že až bude experiment opakován „naostro“ krátce po odpojení Discovery, budou mít s pozorováním větší úspěch.

Společné foto posádek EO-25 a STS-91

Společné foto posádek EO-25 a STS-91
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

7. června nastal poslední den společné práce obou posádek. Byly přeneseny poslední položky na Mir a naopak do Discovery a proběhly telekonference se zástupci masmédií. Během nich Rjumin prohlásil, že podle jeho zjištění je Mir v překvapivě dobrém stavu. „Ještě dlouho bychom stanici mohli provozovat na vysoké úrovni,“ souhlasil Musabajev. „Chybí jen jediné – financování. S dostatečným financováním bychom Mir mohli udržet ne pouze rok, ale o mnoho déle.“ V té době se předpokládalo, že Mir bude stažen z orbitální dráhy v roce 1999. Na tento termín velmi tlačili nejen domácí politici, ale i Američané, kteří se obávali toho, že Rusové nebudou mít dostatek financí, kapacit a zájmu na budování společné stanice, které mělo začít za několik měsíců.

O den později odpoledne nastalo definitivní loučení. Během něj se odehrála dojemná scéna: Musabajev předal Precourtovi 60 centimetrů dlouhý montážní klíč se slovy: „Tohle je speciální klíč pro práci v otevřeném vesmíru během výstupů. Tímto klíčem jsme s Nikolajem Budarinem montovali box VDU. Předávám jej nyní veliteli Shuttlu, tobě, Charlie, aby byl později dopraven na palubu Mezinárodní kosmické stanice jako symbolický štafetový kolík od stařenky stanice Mir pro novou mezinárodní stanici.“ Precourt odpověděl: „Budeme jej potřebovat na všechnu tu práci, která nás čeká.“

Krátce nato byly definitivně uzavřeny příklopy mezi Mirem a Discovery. A o necelé tři hodiny později se velký bílý stroj naposledy odpojil od stanice a pomalu se začal vzdalovat. „V žádném případě nesmíme přerušit spolupráci, která začala tímto programem. V budoucnu musíme držet pospolu,“ pronesl Charlie Precourt. Končila jedna z velkých kapitol dobývání vesmíru.

Konec jedné éry - američtí astronauté naposledy vidí vzdalující se Mir...

Konec jedné éry – američtí astronauté naposledy vidí vzdalující se Mir…
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Ještě předtím, než se Discovery definitivně vzdálil od stanice, však obě posádky čekal poslední společný úkol. Dom Gorie nejprve zahájil pomalý oblet Miru ve vzdálenosti zhruba 70 metrů. Tři minuty předtím, než oba stroje vlétly ze stínu do slunečního svitu, Musabajev s Budarinem začali do interiéru Spektru vpouštět další dávku směsi acetonu a biacetylu. Posádka Discovery byla nalepena u okének svého stroje a sledovala Spektr všemi dostupnými prostředky: kamerami, hledáčky fotoaparátů, dalekohledy a brýlemi pro noční vidění. Neviděli však zhola nic, ani za tmy, ani za světla. Zhruba hodinu po odpojení se raketoplán nacházel přesně nad stanicí a Dom Gorie vydal orientačním motorkům povel ke krátkému zážehu, po němž se americký stroj začal od Miru vzdalovat.

Další tři dny byly na palubě Discovery ve znamení úklidu přenesených nákladů a provádění experimentální náplně letu. Ke slovu přišel alfa-magnetický spektrometr AMS, jehož přímý následovník v současné době pracuje na stanici ISS. 12. června krátce po druhé hodině odpoledne přivedl Charlie Precourt Discovery k přistání na Kennedyho kosmickém středisku. Po přistání během krátkého ceremoniálu Precourt vložil do rukou administrátora Dana Goldina krom jiného také americkou vlajku, která několik let pobývala na stanici a onen symbolický štafetový kolík v podobě klíče, který mu předal Musabajev. Goldin oba předměty předal Franku Culbertsonovi, který nově působil ve funkci zástupce manažera pro operace na ISS.

Charlie Precourt předává Danu Goldinovi americkou vlajku a montážní klíč z Miru.

Charlie Precourt předává Danu Goldinovi americkou vlajku a montážní klíč z Miru.
Zdroj: science.ksc.nasa.gov

Pro Andyho Thomase byl ovšem návrat do tenat zemské přitažlivosti po misi, trvající 140 dní, 15 hodin, 12 minut a 9 sekund, velmi tvrdý. Discovery opustil na nosítkách a byl převezen do budovy ubytovny posádek. Po cestě se pokusil v minibusu vstát a udělat pár kroků, jeho tělo jej však velmi rychle přesvědčilo, aby těchto bláhovostí zanechal. Rozhovory a fotoseance, které probíhaly u jeho předchůdců, byly odvolány a Andy strávil zbytek dne vleže. Ještě osm hodin po přistání pouze ležel a pociťoval výraznou nevolnost. Nakonec musel požádat, aby jeho přelet do Houstonu byl odložen o jeden den. Postupně se však jeho stav zlepšoval a za pár dní většina nepříjemných průvodních jevů readaptace vymizela.

Přistáním Discovery oficiálně skončil program Shuttle-Mir, který byl označován jako „Phase I“ společného budování kosmické stanice Američany a Rusy (praktický konec programu přišel až s přistáním Musabajeva a Budarina, keří na Zem dopravili poslední výsledky společných vědeckých experimentů). Během něj postupně sedm amerických astronautů strávilo na palubě komplexu Mir 907 dní, z toho 812 nepřetržitě. Dalších 38 osob s americkým pasem (plus jeden Kanaďan a dva Francouzi) na palubě Mir pobývalo v rámci programu krátkodobě. Pro Američany to byla unikátní možnost vyzkoušet si skutečně dlouhodobé pobyty ve vesmíru se vším, co k nim patří. Díky programu Shuttle-Mir mohli zjistit, kde jsou jejich slabiny (jako například plánování, komunikace a podobně), mohli nahlédnout do cizí kultury a hlavně – navázali partnerství a přátelství s bývalým protivníkem. Toto partnerství přes všechny úskalí a občasná škobrtnutí trvá do dnešních dní.

Oficiální emblém programu Shuttle-Mir

Oficiální emblém programu Shuttle-Mir
Zdroj: commons.wikimedia.org

Také pro Rusy znamenal program Shuttle-Mir mnoho přínosů a cenných lekcí. Poprvé byl ruský kosmický program pod pečlivým dohledem médií, včetně zahraničních. Vedoucí činitelé programu se tak museli naučit jednat se zástupci sedmé velmoci otevřeně a mluvit nejen o úspěších, ale i o selháních a haváriích. Stejně tak se museli naučit mluvit na rovinu i se svými partnery. Pro Ruskou kosmickou agenturu a RKK Energija to bylo poprvé, co museli jednat s rovnocenným partnerem, který požadoval také vhled do zákulisí. To mnohdy nebylo pro vedení zvyklé na vojenskou disciplínu a styl „neptej se a dělej, co říkám“ jednoduché a mnozí představitelé měli velké problémy s tím, aby nový styl práce „skousli“.

Pro Mir samotný byl končící program doslova záchranným kruhem. Vzhledem k brutálně osekanému financování byly dolary, jež proudily od Američanů, životně důležité. Bez nich by pravděpodobně museli kosmonauti stanici opustit už o několik let dříve. O logistice snad ani nemá smysl hovořit: během devíti dostaveníček Shuttlu s komplexem bylo na palubu Miru přeneseno celkem 8 507 kg ruského vybavení, 3 830 kg amerického a evropského vybavení a 5 311 litrů vody. Ze stanice na palubu raketoplánů zase putovalo celkem 2 997 kg ruského vybavení, vzorků a dalších předmětů a 4 310 kg amerických a evropských položek. Jednou z posledních položek přenesených na Mir byl kuriózně nový zaměřovací kříž pro stykovací zařízení na Dokovacím modulu. Ještě na jaře 1998 se na ruské straně opatrně hovořilo o možnosti uskutečnit ještě jeden let raketoplánu k Miru, v době startu STS-91 bylo ale jasné, že nic takového se neuskuteční. Přesto jej před odletem Discovery Musabajev na vnější stranu příklopu Dokovacího modulu instaloval. Prý – pro všechny případy…

Po dvou dlouhých letech, kdy byl Mir nepřetržitě obsazen trojčlennou posádkou, nyní na stanici zůstali dva osamocení ruští kosmonauti. Zlatá éra Miru, ve které se snoubily krize a úspěchy, a kdy stanice a její posádky dokázaly vydržet mnohem více, než co předvídali tvůrci komplexu, právě skončila…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://science.ksc.nasa.gov/shuttle/missions/sts-91/images/captions/KSC-98EC-0732.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/shuttle/sts-91/html/91370035.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/shuttle/sts-91/html/91379013.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/shuttle/sts-91/html/91703031.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/shuttle/sts-91/html/91711028.html
https://science.ksc.nasa.gov/shuttle/missions/sts-91/images/captions/KSC-98EC-0748.html
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Shuttle-Mir_Patch.svg

Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

20 komentářů ke článku “Svět nad planetou (82. díl)”

  1. Roman89 napsal:

    Skvělé počtení. Díky za to. Jen škoda, že ta vzájemná spolupráce již začíná dost pokulhávat co se týče třeba Gateway.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc! A souhlasím, že po relativně slibném začátku ve formě Shuttle-Mir a ISS to vypadá, že Rusové ustupují ze své bývalé slávy a v rámci spolupráce se západními partnery toho nemají moc co nabídnout. Kosmonautika v Rusku prostě není prioritou a je chronicky podfinancovaná. Přesto se občas nějaké vlaštovky najdou (Spektr RG, Kazačok, motory…) a buďme za ně rádi…

    • Qaxi napsal:

      Je také velká škoda, že Čína domítá spolupracovat načemkoli s kýmkoli.

      No alespoň, že snad udělali u nové lodě docking adapter kompatibilní s IDA (snad … oni to neřeknou … )

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Nějaká spolupráce pod pokličkou probíhá, před třemi lety například Andreas Maurer a Samantha Cristoforetti trénovali společně s čínskými taikonauty, pak zase Číňan prodělal podvodní výcvik s evropskými astrnauty a pakliže nejsou mé informace prošlé, na stole je let evropského astronauta na čínskou stanici.
        S Američany Čína nějak moc spolupracovat nemůže, protože ITAR. 🙁

  2. Ivo napsal:

    Chtěl bych se zeptat, jak dopadl ten klíč, je na ISS?

  3. Vaclav napsal:

    Jako mezinárodní spolupráci bych viděl stav kdy daný úkol je nad síly té, které strany a spolupracující strany se na něm podílejí systémem fifty-fifty, když ne technicky či technologicky a zcela nutně finančně. Pokud ale jedna strana nese drtivou většinu tíhy úkolu pak bych to nazval “ přizváním “ k národnímu projektu. Záporným příkladem je ISS, pod hlavičkou mezinárodnosti nesly USA, odhaduji, 90% nákladů na stavbu a dokonce ruský modul financovali. U GAT je mezinárodnost ještě pochybnější, když nikdo krom USA nedisponuje nosičem schopným dopravit tam cokoli podstatného a ani své astronauty. Kladným příkladem je Artemis, nikoho, doufám, ani nenapadne, že by to byl mezinárodní , nebo Evropsko-americký projekt jen proto, že Evropa staví SM Orionu.
    Samozřejmě mezinárodní účast formu nějakého přístroje, či části vybavení, nemůže být žádnému projektu na škodu, ba právě naopak, ale sám projekt měl by zůstat národním projektem s přizváním či účastí toho kterého.
    Podíváme-li se do historie, tak tomu také zpočátku bylo, příkladem jsou ruské Lunochody, bez japonských, dokonce pašovaných kamer, by neurazily na Měsíci ani metr a přesto a právě proto, že japonské byly jen kamery, to byl ruský projekt, nikoli Rusko-japonský, či dokonce mezinárodní.

  4. Karel Zvoník napsal:

    To číslo 82 je naprosto neuvěřitelné. Mir otevřel dveře dnešní ISS a tyto společné mise jsou toho důkazem. Vždycky mě dostane, když vidím raketoplán připojený k Miru. Vždycky si uvědomím, jak velká to byla kosmická loď. Jen přišla moc brzo. Ondro díky za tyhle úterky, už teď mi chybí a těším se na další počin.

  5. fourge napsal:

    Vŕta mi hlavou ten zaprataný MIR, to sa jednoducho nedalo vytriediť nepotrebné veci a pri najbližšom výstupe do otvoreného priestoru ich jednocho vyhodiť zo stanice ? Alebo bolo všetko vybavenie stále potrebné na servis a experimenty ? Keď neevidovali položky od 89, tak mohli spraviť ,,inventúru,, a spísať ,,čo je skladom,, a dostať veci pod kontrolu.. asi si to jednoducho predstavujem 😀 dajte ma do obrazu. Inak článok opäť super.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Odpad se během výstupů občas vyhazoval, ale takto se to nedalo dělat se vším. Udělat výstup dedikovaný čistě pro vyhození odpadu by bylo velmi nákladné a navíc – stejně by se dalo vyhodit pouze to, co by se vešlo do přechodové komory, kam se navíc museli vejít i samotní kosmonauti a současně by nedělalo problémy při odhazování.
      Stejně tomu bylo i s případnou inventurou – na to by padly zcela jistě týdny, pravděpodobně celé měsíce. Na Miru se všechno hledalo velmi těžce (jak se ostatně přesvědčili i Američané, když hledali své vybavení). Nešlo ani tak o to, jestli daný kus vybavení byl na palubě, ale o to, kde byl uložen. Znamenalo by to takovou ztrátu času, že se Rusové rozhodli, že to prostě nechají tak. Problémy s inventarizací pak byly velmi cennou lekcí pro ISS.
      A díky za pochvalu! 😉

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.