Svět nad planetou (77. díl)

Mir na podzim 1997

Problémy s příklopem, které se objevily na konci výstupu 3. listopadu 1997, nakonec nebyly překážkou při plánování dalších vycházek do volného prostoru. Díky předvídavosti konstruktérů Kvantu-2 byl přístrojově-vědecký úsek navržen tak, aby mohl v případě nutnosti fungovat jako záložní přechodová komora. Pro kosmonauty to sice znamenalo trochu práce a nepříjemností navíc, ale možnost provádět výstupy do volného prostoru byla i přes neposlušný příklop záchována. Expedice EO-24 si vycházek měla užít vskutku do sytosti a Anatolij Solovjov se měl stát historicky nejzkušenějším člověkem v tomto směru. Původně měl být proveden také jeden nebo více výstupů zaměřených na utěsnění poškozeného trupu modulu Spektr, jenže tady byl háček – přes provedený pokus s odpouštěním vzduchu během odletu Atlantisu na začátku října se oproti očekáváním nepodařilo odhalit přesné místo, odkud atmosféra z modulu unikala. Potvrdilo se pouze, že místo úniku se s největší pravděpodobností nachází kolem uchycení solárního panelu OSB-IV, který během střetu Progressu M-34 se stanicí inkasoval jeden z největších úderů. Při něm byl ohnut nosník panelu a zřejmě někde kolem něj trup prasknul. Dokud nebude jasné, kde přesně se otvor nachází, nebude možné vypracovat technologii opravy. Navíc se i zde projevoval nedostatek financí a náklady na uvedení Spektru do provozuschopného stavu se odhadovaly na 250-300 miliard rublů. Postupně tak začínalo být jasné, že během expedice EO-24 nebude možné se Spektrem počítat a ani pro následující výpravy to nevypadá příliš optimisticky. Dave Wolf se tak musel spokojit s vybavením modulu Priroda, nic to však neubralo na jeho nadšení. Stejně jako Mike Foale před ním, i Dave se snažil co nejvíce sžít se svými ruskými kolegy…

 

Neúspěšný Inspektor

 

Hned od začátku si Wolf uvědomoval, že pokud má svůj pobyt na Miru smysluplně využít, musí se stát organickou součástí posádky. K tomuto výsledku vedou různé cesty. Dave si zvolil relativně přímočarou, nicméně těžkou: zapojí se pokud možno do všech aktivit, které s sebou údržba stanice nese. Když den po odletu raketoplánu zpozoroval, že Pavel Vinogradov kamsi pluje s hadrem v ruce, vydal se za ním a zjistil, že palubní inženýr má v plánu vysoušet vlhkost za panely v jednom z modulů stanice. Vlivem výpadku elektrické energie po kolizi Progressu se v některých částech interiéru nahromadily doslova litry kondenzátu. Wolf chvíli Vinogradova pozoroval a pak mu řekl: „Pavle, ode dneška tohle dělat nemusíš, já se o to postarám.“ A skutečně Dave od té chvíle každý den „vytíral“. Zprvu si moc neuvědomoval, do čeho se to vlastně pustil, až potom zjistil, že stírání kondenzace vyžadovalo čtyři až pět hodin práce každý den. Ale Dave se nenechal vyvést z míry a každý den se měnil v uklízečku s hadrem v ruce. Rusové jeho snahu zapojit se do aktivit kvitovali se sympatiemi a Wolfa přijali jako sice méně zkušeného, přesto však právoplatného člena posádky. To ovšem znamenalo překousnout i občasné sekýrování od velitele. Wolf nicméně po návratu na Zem prohlásil, že byl rád za to, že jej občas Solovjov „seřval“, protože pokud by se tak nedělo, znamenalo by to, že je stále jen návštěvníkem, na něhož je třeba brát speciální ohledy.

Wolf si čte dramatické líčení Foalových zážitků v časopise Time.

Wolf si čte dramatické líčení Foalových zážitků v časopise Time.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Malou ukázku toho, jak spolu mohou koexistovat dvě rozličné kultury, pokud se do věci nemíchá ideologie, přinesl první listopadový týden. Předposlední měsíc roku bývá obdobím předvánočních nákupů. Stranou nezůstávali ani ruští kosmonauti. Prostřednictvím amerického internetového obchodu „Virtual Emporium“ si Solovjov a Vinogradov pořídili každý po jednom počítači s procesorem Pentium II s tiskárnou, Solovjov pak pro své blízké koupil například domácí sportovní trenažér a značkový basketbalový míč Michaela Jordana, Vinogradov zase pro dceru objednal panenku Barbie a pro manželku telefon v retrostylu. Provedení platby pomocí osobních platebních karet kosmonautů zajistilo řídicí středisko, malinký háček spočíval v tom, že pro obdarované nebyly dárky překvapením – celá záležitost byla především reklamní kampaní a tak se informace o zakoupených dárcích objevily ve všech sdělovacích prostředcích. A ještě jeden háček se v tomto nákupu skrýval: dopravu na orbitální stanici neměl obchod Virtual Emporium vyřešenu a na své počítače si tak velitel a palubní inženýr museli počkat do návratu na Zem.

Tím však možnosti posádky ohledně virtuálního spojení se Zemí nekončily. Už na konci října se mohl Mike, jako první Američan vůbec, zúčastnit voleb přímo z paluby orbitální stanice. Speciální mailový systém spravovalo ruské řídicí středisko, Johnsonovo vesmírné středisko v Texasu a místní úřad okresu Harris, který byl Wolfovým voličským okrskem. Na margo tohoto historického okamžiku Dave poznamenal: „Je to důležité. Cítím se díky tomu spjatý se Zemí více než předtím.“ Nicméně světové prvenství Wolfovi nepatřilo. Prvními, kdo hlasovali z paluby orbitální stanice, byli Rusové. V roce 1990, ještě za doby existence SSSR, hlasovala tehdejší posádka Volkov, Krikaljov a Poljakov při volbách do Kongresu lidových poslanců…

V dobré atmosféře na palubě se dobře pracuje. A už 6. listopadu čekala na Solovjova a Vinogradova další mamutí porce dřiny. Na programu byl výstup, během něhož měli Solovjov s Vinogradovem na místo starého křídla solární baterie Kvantu-1 nainstalovat zbrusu nový panel MSB, který ve složeném stavu stále čekal na svůj okamžik na Dokovacím modulu. Solovjov s Vinogradovem už během předchozího výstupu levé křídlo složili, demontovali a následně jej upevnili na základním bloku stanice. Během nynějšího výstupu pak bylo v plánu z Dokovacího modulu přenést křídlo MSB a instalovat jej na uprázdněné místo. Od výměny starého a již lehce „ošoupaného“ křídla za nové si specialisté slibovali nezanedbatelný nárůst objemu energie získávaného právě ze solárních panelů. Druhým bodem byla instalace vakuového difuzoru aparatury Vozduch na základním bloku.

Solovjov s Vinogradovem během příprav na výstup

Solovjov s Vinogradovem během příprav na výstup
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Solovjov s Vinogradovem otevřeli netěsnící příklop přechodové komory v poměrně nekřesťanskou hodinu – v Moskvě bylo právě 3:13 ráno. Tentokrát se žádné zpoždění nekonalo, naopak, kosmonauti měli náskok zhruba sedm minut oproti plánu. Pomocí manipulátoru Gst-IV (delší Strela nainstalovaná na pravé straně základního bloku) se přesunuli na Dokovací modul, kde čekal složený panel MSB. Jeho fixace na konec ráhna byla poměrně jednoduchým úkonem a Solovjov se s ním mohl svézt na Kvant-1. Tam oba muži MSB upevnili na místo, odkud před třemi dny demontovali staré křídlo. Následovalo čekání na okamžik, kdy se komplex ocitne ve stínu, načež mělo proběhnout rozvinutí panelu, o které se pomocí stisknutí správné sekvence tlačítek postaral Dave Wolf, toho času v interiéru stanice.

Jenže ze 36 segmentů se rozložilo pouze 12! Řídicí středisko doporučilo počkat, až se komplex ocitne zase nad osvětlenou částí zeměkoule, možná je vše způsobeno zatuhlým mazivem v kloubech mezi segmenty. Jenže ani dva další pokusy o rozložení panelu se nezdařily. Nakonec Solovjov s Vinogradovem patovou situaci vyřešili tím nejjednodušším způsobem: praštili do neposlušné solární baterie rukou a ta se začala konečně rozkládat na plnou délku. Do staniční sítě od toho okamžiku proudilo o 1,5 kW více energie.

Druhý úkol čekal na kosmonauty opodál. Během minulého výstupu instalovali na určené místo základního bloku dočasnou záslepku na místo, kam měl ústit difuzor systému Vozduch. Po návratu na stanici provedli nutné práce i uvnitř a nyní bylo možné propojit Vozduch prostřednictvím difuzoru s vakuem. Jednalo se o relativně jednoduchou operaci, po jejímž splnění dvojice zamířila zpět na Kvant-2.

Tam měli kosmonauti v plánu podívat se na zoubek netěsnícímu příklopu přechodové komory. Když se Solovjov s Vinogradovem podívali na místo dotyku příklopu s průlezem komory, zdálo se, že nalezli příčinu: na obvodu se nacházela jakási světlá usazenina. Stačilo ji očistit a doufat, že příklop bude opět poslouchat. Kosmonauti však pro jistotu natlakovali komoru pouze na 274,5 hPa (zhruba třetina normálního tlaku), aby šetřili vzduchem a navíc příklop fixovali svorkami. Následně se přesunuli do přístrojově-vědeckého úseku Kvantu-2, kde mohli konečně vnitřní prostory natlakovat a sejmout skafandry. Jejich výstup trval 6 hodin a 12 minut.

Nešťastný příklop, který nadělal kosmonautům mnoho vrásek

Nešťastný příklop, který nadělal kosmonautům mnoho vrásek
Zdroj: archive.org (kredit: NASA)

Přechodová komora měla zůstat částečně natlakována do 10. listopadu, aby bylo možné zjistit, zda se skutečně netěsnost podařilo odstranit. Tlak nejprve mírně klesnul, načež se den po výstupu stabilizoval na hodnotě 266,5 hPa. Specialisté však ještě neházeli čepice do vzduchu. Přestože se tlak zatím držel na stabilní úrovni, bylo možné, že po natlakování na vyšší úroveň se nehermetičnost opět projeví. A tak se také stalo. V důsledku toho se do harmonogramu pro další výstup, jenž byl v plánu na začátek prosince, dostal jednohodinový segment, během kterého se kosmonauti měli věnovat čistě příklopu.

Posádka si nicméně mohla gratulovat k tomu, že poprvé od kolize Progressu se Spektrem se energetická bilance komplexu zlepšila natolik, že bylo možné zapojit kompletní vědecké vybavení a všichni tři muži se mohli věnovat experimentům. Hlavně Dave Wolf se měl co otáčet, do té doby se mu podařilo rozjet již patnáct položek ze svého vědeckého programu. Zajímavý byl například kanadský experiment IPCG, v jehož rámci ve speciální schráně modulu Priroda rostl krystal, jehož povrch snímal laser a tvar krystalu byl následně zobrazován na obrazovce počítače. Solovjov s Vinogradovem se mohli začít zabývat přípravou vědeckých aparatur a další běžnou prací. Práce na Miru se konečně po čtyřech a půl měsících vrátila do normálního rytmu.

Onen rytmus však narušila nepříjemná událost 14. listopadu. Ten večer provádělo řídicí středisko periodickou diagnostiku solárního panelu SBD (to byl onen „společný panel“ s ruskou mechanikou a americkými fotovoltaickými články, který byl už dříve instalován na pravé straně Kvantu-1). V průběhu testu se ale objevila skoková změna proudu a v jejím důsledku se vypnul hlavní počítač stanice. Posádka musela bleskově přenést nabité akumulátory z modulu Kristall a namontovat je místo zpola nabitých kusů v základním bloku, aby bylo možné počítač znovu oživit. Ovšem s výpadkem počítače se pojil také výpadek orientačního systému stanice, gyrodyny začaly výběh a Mir se (pokolikáté už?) začal volně převalovat v prostoru. Solovjov, Vinogradov a Wolf museli orientaci udržovat pomocí motorků Sojuzu TM-26, bylo třeba vypnout některé aparatury a kosmonauti střídavě drželi nepřetržitou hlídku. Naštěstí během necelých dvou dnů se podařilo orientační systém a počítač opět nastartovat. Vyšetřování příčin také nebylo dlouhé, vyšlo najevo, že za vším stála chyba pozemního operátora. Aby toho ovšem nebylo málo, v noci z 21. na 22. listopadu se postavil na zadní sám počítač a kosmonauti jej museli vyměnit za náhradní kus.

Z výše uvedeného je zřejmé, že posádka měla v tomto měsíci velmi nabitý program. Solovjov s Vinogradovem navíc instalovali novou aparaturu Vozduch, probíhaly také práce s nakládáním odpadu do Progressu M-36. V souvislosti s tím kosmonauti také začali přípravu na vypuštění malé družice Inspektor-1, které mělo proběhnout z paluby Progressu po jeho odpojení od stanice. Práce bylo nakonec tolik, že Solovjov požádal středisko o přeplánování dalších výstupů do volného prostoru z prosince na leden s tím, že posádka je značně unavená. Jak vedení letu uznalo, byl to rozumný návrh a nebyl důvod tak neučinit.

Inspektor-1

Inspektor-1
Zdroj: space.skyrocket.de (kredit: DASA)

Poslední měsíc roku 1997 se tak měl odehrát v klidnějším tempu, než bylo původně v plánu. Jak už bylo řečeno, velká část pozornosti se soustředila na test malé družice Inspektor-1 (alternativně pojmenované X-Mir-Inspector), která byla vyrobena firmou Daimler-Benz Aerospace AG ve spolupráci s RKK Energija, firmou Rockwell a Technickou univerzitou v Berlíně. Jednalo se o poměrně malý stroj ve tvaru hranolu se šestihrannnou základnou o průměru 58 cm, výškou 98 cm a hmotnosti 72 kg. Na třech ze šesti bočních stran družice byly instalovány solární panely s příkonem 43 W. Inspektor měl vlastní manévrovací systém, který využíval trysky na stlačený dusík, orientační systém pak pracoval se třemi malými setrvačníky. Nejdůležitějším přístrojem na palubě Inspektoru-1 byla videokamera s možností zoomu. Družice mohla mít naprogramovanou sekvenci manévrů uloženou v palubní paměti, pro první let se však počítalo s ovládáním kosmonauty přímo z paluby Miru pomocí speciální aparatury. Letový plán byl relativně jednoduchý.

Inspektor-1 měl být před odpojením Progressu M-36 nainstalován místo příklopu stykovacího uzlu, podobně jako kdysi návratové kapsle Raduga. Po oddělení měl Progress provést několik manévrů, které jej měly uvést do polohy příhodné pro vypuštění družice. Družice měla být uvolněna zhruba ve vzdálenosti 500-800 metrů od stanice a kosmonauti ji měli ovládat tak, aby nejprve oblétla Progress a pak kroužila ve vzdálenosti 80-100 metrů okolo Miru. Předpokládalo se, že zhruba po 29 hodinách vyčerpá Inspektor-1 téměř celou zásobu stlačeného dusíku. Kosmonauti jej měli nechat odlétnout od stanice na bezpečnou dráhu, načež měla být družice ponechána vlastnímu osudu. Předpokládalo se, že Inspektor-1 se stane prototypem strojů, které budou fungovat na Mezinárodní kosmické stanici a které budou vybaveny jak kamerami, tak manipulátory a budou využívány k inspekci i k jednoduchým montážním pracím.

17. prosince se Progress M-36 odpojil od stykovacího uzlu modulu Kvant a po vykonání několika manévrů a vypuštění atmosféry z úseku pro suchý náklad (u pilotovaných Sojuzů se v těch místech nacházel orbitální modul) bylo vše připraveno na velký okamžik pro Inspektor-1. Jenže po oddělení družice od Progressu se ukázalo, že Solovjov s Vinogradovem nemohou nijak ovládat její pohyb. Za vším pravděpodobně stálo vadné čidlo hvězd a místo poslušného kroužení kolem Progressu se družice neřízeně potácela prostorem. I tak však pořídila pár záběrů nákladní lodi, které byly v dalších dnech poslány na Zem. Družice létala dalších devět měsíců v neřízeném režimu a již jako kus kosmického smetí zanikla v atmosféře v listopadu následujícího roku. Mise Inspektoru-1 tedy skončila neúspěchem a neměla žádné následovníky. Jak dnes víme, provoz stanice ISS se obejde bez mikrodružic…

Místo u stykovacího uzlu Kvantu nezůstalo prázdné příliš dlouho. 20. prosince odstartoval Progress M-37 a o dva dny později se připojil ke stanici v automatickém režimu. Jako vždy, i tentokrát byl Anatolij Solovjov připraven v případě nutnosti zasáhnout pomocí systému TORU, nebylo to však zapotřebí. Mir obdržel 2 492 kg zásob, plynů, vzduchu a pohonných látek. Mimo jiné se na jeho palubě také nacházely schrány s mloky, přičemž jeden z nich už pobýval ve vesmíru potřetí! Navíc se s ním Solovjov dobře znal, protože spolu „pracovali“ už v roce 1995. Vědci chtěli na mlocích zjistit, zda se jejich organismus lépe adaptuje na stav beztíže, jestliže už se s ním předtím setkali.

Ne všechen náklad Progressu byl samozřejmě podobně kluzký. Posádka se těšila hlavně na osobní balíčky a čerstvé ovoce a zeleninu. A nebyla zklamána. Po otevření kosmonauti ohlásili, že vzduch v nákladní lodi je čistý a z útrob Progressu se line příjemná vůně jablek. Vůně kosmonautům možná alespoň trochu připomněla sváteční období, které nastávalo.

Přiletěl Santa (samozřejmě ve skafandru)!

Přiletěl Santa (samozřejmě ve skafandru)!
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Vánoce posádka oslavila prací, ale alespoň 27. a 28. prosince byly v plánu volné dny. Krom tradiční výzdoby základního bloku však téměř nic nepřipomínalo závěr roku tak, jak jej prožíváme zde na Zemi. Bylo třeba pokračovat v provádění experimentů, Solovjov s Vinogradovem dokončovali instalaci nové aparatury Vozduch v základním bloku a také začali připravovat skafandry k výstupům, které měly proběhnout v první polovině ledna.

Prosinec 1997 tak končil na Miru v běžném pracovním tempu, které nijak nedávalo tušit o tom, co se během tohoto roku na palubě odehrálo. Žádné období nebylo pro jakoukoli orbitální stanici, počínaje Saljutem 1 až po dnešní ISS, natolik dramatickým a chvílemi až děsivým, jako byl tento rok pro Mir. Poruchy termoregulačního systému, požár, srážka s nákladní lodí a dehermetizace Spektru byly temnou skvrnou na pomyslné kronice fungování komplexu. Na druhou stranu fantastická práce, kterou odvedly pozemní týmy a hlavně posádka expedice EO-24, díky níž se komplex opět dostal z velké části do původní formy, byla rozhodně jedním z vrcholů účinkování lidí na této stanici. Do nového roku tak Mir vstupoval s nadějí, že podobná dramata, jaká se v uplynulých dvanácti měsících odehrála, jsou definitivně věcí minulosti…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-86-photos/86p-066.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/wolf-photos/wolf-p-013.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/wolf-photos/wolf-p-025.htm
https://archive.org/details/nm23-51-037 (kredit: NASA)
https://space.skyrocket.de/doc_sdat/inspector-1.htm (kredit: DASA)
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/wolf-photos/wolf-p-014.htm

Svět nad planetou (77. díl), 5.0 out of 5 based on 9 ratings
Pin It
(Visited 2 587 times, 3 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (9 votes cast)
(Visited 2 587 times, 3 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


24 komentářů ke článku “Svět nad planetou (77. díl)”

  1. Vaclav napsal:

    Vím, že to sem nepatří, ale je to čerstvá a důležitá zpráva. Boeing jak to vypadá bude muset opakovat bezpilotní misi. Vlajku tedy přiveze S-X a já sázel na Boeing – chyba.

  2. Roman Vyhnánek napsal:

    Opravdu se odhadovaly náklady na uvedení Spektru do provozuschopného stavu na 250-300 miliard rublů? Kolik to tenkrát bylo v dolarech?

  3. Jiri Hadac napsal:

    Hezké, takové skoro poklidné, po tom vzrrůšu (jak by řekl Oťas) jim to muselo připadat až nepatřičné a krásné, ale opravdu krásně a příjemně nudné.
    Poklidná kapitolka, i takové jsou občas potřeba. Díky Ondro.

  4. David Suchomel napsal:

    Krasné čtení, a jako vždy platí. Když to nefunguje, prašti do toho. A když to nefunguje i tak, vem si větší kladivo 🙂

  5. Ladinek napsal:

    Díky za každý nový díl, už si bez toho to úterní ráno ani nedovedu představit.

    A mlok 3x ve vesmíru? To by mohl být zajimavej článek, zvířecí kosmičtí veteráni 😉 kolik dnů tam tenhle obojživelník strávil a jak nakonec dopadl?

  6. LionClarence napsal:

    Každý týden se těším na tento seriál. Díky za něj.
    Napadlo mě, že bych si jej pročetl znovu od začátku, nejlépe ve čtečce knih. Existuje někde ve formě e-book nebo v jiné formě, aby se dal číst v celku?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      To jsem moc rád!
      Ovšem co se týče ebooku a celého seriálu – zatím nic takového není, protože seriál ještě není hotový. U minulých seriálů si někteří šílenci (čti: zapálení čtenáři) po zveřejnění posledního dílu dělali ebooky svépomocí. Vzhledem k tomu, že já to neumím a, popravdě řečeno, nemám čas na to, abych se to učil, to asi tak bude i tentokrát. Zkuste to nadhodit, až seriál skončí, možná se někdo šikovný najde. 😉

      • LionClarence napsal:

        To není až tak velký problém vytvořit e-book. To si klidně udělám i sám,
        ale nechci nějak porušit Vaše autorská práva.

        Kolik dílů ještě cca bude?

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Pokud to bude pro Vaši osobní potřebu, nijak se nebráním. Netuším, kolik dílů ještě bude, ale odhaduji +/- 20. 😉

          • marcellino4 napsal:

            Zdravím,

            ja tu píšem iba málokedy, ale vždy iba s pochvalou. A to zaslúženou. Vaše články sú jednoducho SUPER!

            Priznám sa, že pre osobnú potrebu som si vytvoril z Vašich článkov pár (nazvime to) “kníh” – Kosmický šatník, Gemini, Saljut a Skylab. Všetko čítanie na jedničku. Kniha o Mire už teraz má 920 strán 🙂 čiže wau 🙂 Ani si neviem predstaviť o čom vetkom ešte budete pre nás písať v nasledujúcich 20-tich článkoch. Som plný očakávania ako malý chlapec.

            Ak chcete pošlem Vám moje pdf kreácie a môžete ich ďalej distribuovať. Ale varujem Vás, nie je to kniha v klasickom zmysle slova. Ale iba zbierka článkov 🙂

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Díky moc za chválu!
            Pokud mohu poprosit o ta pdf na moji redakční adresu, bylo by to moc fajn. Distribuovat je sice nebudu, ale jako reference to bude moc užitečné. Předem moc díky!

  7. Petr Hajek napsal:

    Děkuji za opět skvělý díl ,optimistický konec článku též potěšil 🙂

Zanechte komentář

You must be logged in to post a comment.