Srážka Progressu se stanicí uvrhla do chaosu nejen systémy stanice samotné, ale také kolektivy plánovačů. Pro expedici EO-23 byly původně v plánu dva výstupy na povrch modulu Spektr, kde měli Ciblijev s Lazutkinem instalovat plošinu ASP-G-M a také aparaturu pro sledování atmosféry „Pathfinder“ firmy Boeing. Zakončení EO-23 mělo být provedeno ve francouzském duchu, protože během předávání směny měl na Miru tři týdny pracovat právě francouzský kosmonaut. Události z 25. června a vše, co po nich následovalo, však přinutilo všechny zúčastněné vyhodit plány z okna a začít vše promýšlet nanovo. Jasné bylo to, že kosmonauti expedice EO-24 budou minimálně zpočátku figurovat coby „záchranáři“, kteří uvedou stanici do co možná nejlepšího stavu. Budou muset provést inspekci Spektru jak zevnitř tak zvenčí a čeká je také nemálo práce v hermetických prostorách Miru. Počítalo se také s tím, že americký člen posádky bude při výstupech participovat, což mírně zamíchalo plány kontingentu NASA. A vůbec nebylo jisté, zda bude vůbec za stávajících okolností NASA ochotná posílat další astronauty na palubu komplexu. Na vážkách také visel let Francouze, který měl putovat na stanici s posádkou EO-24 a vrátit se s posádkou EO-23. Zkrátka, situace, která nastala v červnu a červenci 1997, byla jedním velkým hurikánem, který smetl dosavadní plány a změnil tvář stanice a způsob jejího fungování – v některých aspektech dočasně, v jiných natrvalo…

Drsný závěr těžké mise

V posádce expedice EO-24 se sešli kosmonauti, kteří měli ještě před dvanácti měsíci zcela jiné představy o druhé polovině roku 1997. Původně měli tým pro čtyřiadvacátou expedici tvořit Valerij Korzun a Alexandr Kaleri. To by ovšem nesměli předtím figurovat coby záložní posádka expedice EO-22. Když byl v létě 1996 u velitele této výpravy Gennadije Manakova pár dní před startem zjištěn mikroinfarkt, který jej okamžitě diskvalifikoval z pozice velitele hlavní posádky, odnesl to nejen Manakov sám, ale i jeho palubní inženýr Pavel Vinogradov. Místo nich na orbitální dráhu zamířili Korzun a Kaleri, spolucestující jim tehdy dělala Claudie Deshays, která měla na Miru pracovat po dobu výměny směn.

Zatímco Manakov se pomalu začal loučit se svou kariérou aktivního kosmonauta, Pavel Vinogradov byl posunut na místo palubního inženýra hlavní posádky expedice EO-24. Přestože zatím nezískal kosmické ostruhy, nikdo nepochyboval o jeho schopnostech a byl tak logickou volbou. Jeho velitelem se nejprve v září 1996 předběžně stal Jurij Gidzenko. Tato situace však neměla dlouhého trvání – už v listopadu se na scéně objevil velmi silný hráč.

V té době začínaly být sestavovány první posádky pro Mezinárodní kosmickou stanici. Čest tvořit první posádku připadla Williamu Shepherdovi, Anatoliji Solovjovovi a Sergeji Krikaljovovi, přičemž Shepherd měl být velitelem expedice a Solovjov pro změnu velitelem Sojuzu, který měl trojici na zárodek ISS dopravit. Jenže taková hierarchie se Solovjovovi nelíbila. Nedokázal skousnout, že by velitelem půlroční expedice měl být Američan, jehož do té doby nejdelší let trval necelých deset dní a celková doba strávená ve vesmíru čítala něco přes osmnáct dní. Zdálo se mu nemístné a nemoudré, aby on sám, který měl za sebou mimo jiné tři dlouhodobé expedice, přičemž u dvou z nich přesáhla doba trvání 170 dní, byl podřízeným astronauta, který podle jeho názoru neměl dostatečné zkušenosti k velení takto důležité expedici. Svou roli zřejmě hrálo i pocuchané ego kosmonautického esa, které mělo po velení několika obtížným letům plnit roli „taxikáře“ a pouhého palubního inženýra (abychom byli spravedliví, Solovjov nebyl rozhodně prvním případem, jako ilustraci můžeme uvést poměrně známý případ Jima McDivitta, který po dvou misích v roli velitele odmítnul plnit roli pilota lunárního modulu Apolla 14 pod velením Alana Sheparda, který měl v té době na kontě pouhých 15 minut kosmického letu). Buď jak buď, Solovjov na tuto nabídku řekl jasné „ne“ a okamžitě si vzal dovolenou.

Pro Rusy to byla prekérní situace, ale řešení se nakonec našlo. Nabídku na místo palubního inženýra pro první výpravu na ISS dostal Jurij Gidzenko a Solovjovovi byl nabídnut post velitele EO-24 na Miru. Oba kosmonauti s tímto řešením souhlasili a tak od listopadu začal Pavel Vinogradov trénovat s novým velitelem. Na Mir však podle původních plánů neměli v Sojuzu TM-26 letět sami.

Když Claudie Deshays v létě 1996 zamířila na Mir, aby tam realizovala svůj program „Cassiopeé“, jejím záložníkem byl Leopold Eyharts. Ten pak automaticky postoupil na místo hlavního kandidáta na následující francouzský let, který měl proběhnout v létě 1997. Eyharts svou misi pojmenoval „Pégase (Pegas)“ a připravoval se na ni rok. Eyhartsův let měl trvat zhruba tři týdny a na Zem se měl vrátit s Cibllijevem a Lazutkinem. K posádce Solovjov/Vinogradov/Eyharts byli jmenování dubléři Gennadij Padalka, Sergej Avdějev a Francouz Jean-Pierre Haigneré, který už za sebou jeden let na Mir měl.

Nárazem Progressu do stanice 25. června se však situace rázem změnila. Mir začal energeticky strádat a dokud nebudou propojeny nepoškozené solární panely Spektru s elektrickou sítí komplexu, nemohlo být o nějaké vážné vědecké práci ani řeči. V rámci zasedání Rady hlavních konstruktérů 21. července, kde se mimo jiné řešila otázka vstupu do modulu Spektr, bylo rozhodnuto, že Leopold Eyharts se na palubu Miru v Sojuzu TM-26 nepodívá. Na Miru už sice bylo veškeré vybavení pro jeho letový program, nemělo však smysl, aby jej splnil pouze z malé části – nedostatek elektřiny by bránil realizovat jej kompletně. A vzhledem k tomu, že Francouzi za tento let a následující misi plánovanou na rok 1999 zaplatili sumu mezi 200 a 300 miliony franků, bylo by to plýtvání penězi. Eyharts tak měl na Mir cestovat až s následující posádkou. Na tradiční několikadenní „zabydlování“ Sojuzu v montážní hale na Bajkonuru tedy 22. července odlétli pouze Solovjov, Vinogradov, Padalka a Avdějev. Francouzi zůstali ve Hvězdném, což paradoxně přivítal Haigneré, který si o týden dříve poranil achillovu šlachu při badmingtonu, takže se mohl pořádně doléčit po operaci, kterou podstoupil v Paříži. Každopádně co bylo pro Eyhartse ranou, to bylo zase pro Rusy požehnáním. Na uprázdněné místo v Sojuzu mohlo být doplněno vybavení, které budou Solovjov a Vinogradov potřebovat během oprav Spektru.

Kolize Progressu s Mirem nezbavila křesla pouze Eyhartse. Krom Francouze, který o svůj post přišel pouze dočasně, měly události z 25. června ještě jednu profesní oběť. Onou obětí se stala Wendy Lawrence. Pozorný čtenář si jistě její jméno vybaví v souvislosti s nedodržením parametrů pro vzrůst. Wendy byla příliš malá pro práci v ruském skafandru Orlan a její místo v rámci pátého amerického incrementu tak zaujal Mike Foale. Wendy však ještě nebyla z kola venku úplně. Pro šestý pobyt Američana na Miru nebyl předběžně plánován žádný výstup do volného prostoru a proto mohlo být uplatněno proviso, které Wendy umožňovalo letět, pokud nebude ke splnění svého letového plánu potřebovat Orlan. Vrátila se tedy k výcviku a měla na Miru vystřídat Foala.

Nyní se však situace změnila. Nikdo si nebyl jistý, zda Rusové nebudou během prací na opravách stanice potřebovat pomoc amerických kolegů v podobě EVA. Tohle byl pro Wendiny ambice poslední hřebíček do rakve. Bylo s definitivní platností jasné, že na Mir se, minimálně coby protagonistka dlouhodobého pobytu, podívat nemůže. 28. července se dozvěděla z úst manažera programu Shuttle-Mir Franka Culbertsona, že její angažmá v rámci dlouhodobého pobytu definitivně končí. Na její místo postoupil náhradník David Wolf. Ten byl samým nadšením bez sebe a prakticky okamžitě se u něj násobně zvýšilo tempo výcviku.

Ve stepích Kazachstánu se zatím vše připravovalo ke startu Sojuzu TM-26. 31. července odletěly na Bajkonur hlavní i záložní posádka k předstartovním přípravám. 4. srpna proběhlo slavnostní zasedání Státní komise, na kterém byla formálně potvrzena nominace Anatolije Solovjova a Pavla Vinogadova coby hlavní posádky a Gennadije Padalky a Sergeje Avdějeva coby záložníků. Stejného dne dorazili na kosmodrom také Leopold Eyharts s Jean-Pierre Haignerém, který se zotavil ze zákroku na achillovce. Dorazila také Wendy Lawrence a Andy Thomas – náhradník Davida Wolfa. Wolf sám na start přiletět nemohl kvůli doplňkovému výcviku k EVA, který právě podstupoval ve Hvězdném městečku.

Sojuz TM-26 se Solovjovem a Vinogradovem na palubě odstartoval přesně podle plánu 5. srpna v 18:35 moskevského času a za osm a půl minuty už byl na orbitální dráze. Jediným malým problémem během prvních několika hodin ve vesmíru byla uvolněná hadice v systému zabezpečení životních podmínek. Její vinou došlo k mírnému nárůstu koncentrace CO₂, náprava v podobě opětovného zapojení hadice na její místo však byla dílem okamžiku.

Na „Rodniky“, jak zněl volací znak posádky Sojuzu TM-26 netrpělivě čekali Ciblijev, Lazutkin a Foale. Už několik týdnů připravovali stanici na přijetí transportní lodi. Opravili a uvedli do provozu jednotku Vozduch a plnili Progress M-35 odpadem. Nesměli také zapomínat na tělocvik, po předchozích týdnech hlavně Ciblijev s Lazutkinem potřebovali dohnat formu před návratem na Zem. 6. srpna se od stanice odpojil Progress M-35 a byl uveden na parkovací dráhu – po desetidenním autonomním letu se měl v automatickém režim opět připojit k zadnímu stykovacímu uzlu stanice.

O den později, 7. srpna, se na dohled od stanice objevil Sojuz TM-26. Už během přibližování ke stanici začal hlavní komplet aparatury Kurs na transportní lodi dodávat chybná data a Solovjov s Vinogradovem museli přepnout na záložní komplet. Ani ten však nefungoval spolehlivě. Když byl Sojuz zhruba 13 metrů od stykovacího uzlu, začal mít tendenci „utíkat“ směrem vzhůru. Solovjov zareagoval bleskově – přepnul na ruční řízení, odcouval lodí do vzdálenosti přibližně 25 metrů a pak Sojuz bezpečně dovedl ke spojení.

Na minutu přesně půldruhé hodiny po připojení byly otevřeny příklopy a starousedlíci přivítali Solovjova s Vinogradovem na palubě Miru. Podle tradice pohostili nově příchozí chlebem a solnými tabletami. Podle Foala měli s Ciblijevem a Lazutkinem pocit, že „konečně dorazila kavalerie“.

Předávka směn tentokrát netrvala příliš dlouho. Byly k tomu dva důvody – jednak nemusel být realizován francouzský program a také bylo třeba brát ohled na těžce zkoušené staniční systémy udržování životních podmínek. Elektrické energie sice byl pro předávku dostatek, orientace stanice byla na začátku srpna udržována pomocí deseti gyrodynů, nikdo však nechtěl zbytečně protahovat pobyt pěti osob. Navíc balistické podmínky umožňovaly návrat staré posádky zhruba týden po příletu Sojuzu TM-26.

Předávka tak proběhla velmi rychle a ještě před odletem Ciblijeva a Lazutkina se Solovjov s Vinogradovem začali připravovat na vstup do útrob Spektru. Mezitím byly do Sojuzu TM-25 ukládány kontejnery se vzorky a položkami, které měly být dopraveny na Zem. Ciblijev a Lazutkin zvýšili intenzitu fyzických cvičení a častěji využívali podtlakové kalhoty Čibis. Přestože zřejmě nebylo jednoduché sledovat, jak jejich kolegové chystají vybavení, které měli k vstupu do Spektru použít oni sami, je zcela jisté, že se Vasilij a Alexandr velmi těšili na návrat domů. Jejich expedice byla extrémně náročná a podle vedení letu se musela během svého půlročního trvání vypořádat s více závadami a havarijními situacemi, než se jich obvykle nakupilo za několik let provozu stanice.

Připomeňme, že začátek expedice poznamenal požár kyslíkového generátoru, následoval těsný průlet Progressu M-33, jaro se pak neslo ve znamení všudypřítomného zápachu etylenglykolu, který unikal z termoregulačních okruhů, což mělo také za následek vysoké teploty v interiéru komplexu a nutnost vypnutí hned několika systémů zabezpečení životních podmínek, jiné systémy se pro změnu vinou poruchy vypnuly samy a to nejlepší si potměšilý osud uchystal nakonec – kolize Progressu se stanicí následovaná postupně dvěma ztrátami orientace a energetickými krizemi. Celkově to bylo více než deset vážných incidentů. Jako třešnička na dortu pak přišly velitelovy problémy se srdcem. Ne nadarmo členové amerického kontingentu NASA v Rusku při sledování neustále se objevujících potíží polohlasem označovali expedici EO-23 jako „ruské Apollo 13 protáhnuté na půl roku“. Osud si však v rukávu schoval ještě jedno nepěkné překvapení na samý závěr letu…

14. srpna bylo vše připraveno, Ciblijev s Lazutkinem se rozloučili se svými kolegy a uzavřeli za sebou příklop do Sojuzu TM-25. Vše běželo normálně, Sojuz se odpojil od Miru a v určený čas se zažehl motor, který lodi udělil plánovaný brzdicí impuls. Rozdělení Sojuzu na jednotlivé úseky a průlet atmosférou proběhly podle plánu a v 15:17 moskevského času se návratová kabina dotkla kazašské stepi v cílové oblasti. Posádky pátracích vrtulníků kabinu zpozorovaly ještě ve vzduchu a proto mohly sledovat i její přistání.

K překvapení všech ale tentokrát chyběl typický „výbuch“ charakteristický pro zapálení motorků měkkého přistání zlomek sekundy před dosednutím. Místo toho kabina prostě tvrdě žuchla na zem a převrátila se na bok. Úder to byl velmi silný a došlo dokonce k deformaci dna přistávací kabiny. Ciblijev a Lazutkin však vyvázli pouze lehce otřeseni, ale jinak bez známek zranění. Do zápisníků si mohli připsat 184 dní, 22 hodin, 7 minut a 41 sekund strávených ve vesmíru.

Jako štěstím v neštěstí se ukázalo být odložení mise Leopolda Eyhartse. Pokud by svůj let vykonal v původně plánovaném termínu, vracel by se na Zem na palubě Sojuzu TM-25 a právě jeho místo schytalo při tvrdém přistání největší poškození. Eyhartsův návrat by se zcela určitě neobešel bez zranění, potenciálně i velmi vážného.

Ciblijev s Lazutkinem se dokázali ze Sojuzu vyhrabat ještě předtím, než na místo přiběhli první záchranáři. Ciblijev byl podle všeho lehce omámený, na jeho stavu se podepsal nejen úder při přistání, ale i obrovský stres, kterému jako velitel musel v uplynulých měsících čelit.

Selhání motorků se samozřejmě stalo předmětem vyšetřování. V jeho průběhu vyšlo najevo, že motorky samotné neselhaly – naopak, fungovaly přesně tak, jak byly navrženy. Normálně měly být aktivovány ve výšce 1,5 metru povelem z gamavýškoměru Kaktus-1V a jejich úkolem bylo snížit rychlost dosednutí z poměrně vysoké hodnoty 8 m/s, kterou zajistil samotný padák, na snesitelných 2,6-3,6 m/s. Jenže v případě Sojuzu TM-25 motorky spustily ve výšce zhruba 5 800 metrů těsně po odhození tepelného štítu ze dna kabiny! Problém vězel v onom gamavýškoměru, který vydal motorkům falešný signál o tom, že se kabina nachází bezprostředně nad zemí. Následné simulace ukázaly, že za vším patrně stála kondenzovaná vlhkost ve spojích elektroniky výškoměru.

Takto neslavně tedy skončila expedice Vasilije Ciblijeva a Alexandra Lazutkina. Ještě na Miru měli oba muži tušení, že jejich aktivní kariéra tímto letem pravděpodobně skončí. Náraz Progressu bude podle zaběhlé tradice vyžadovat označení viníka a posádka byla pochopitelně na ráně. Mezi nejhlasitějšími zastánci teorie o tom, že viníky jsou hlavně členové posádky, byl manažer programu Shuttle-Mir a zástupce generálního konstruktéra Energije Valerij Rjumin. „Čistě lidsky je mi kluků líto, ale fakta jsou fakta,“ prohlašoval ještě před uzavřením vyšetřování. Přes simulace provedené sedmi kosmonauty, během nichž se nikomu nepodařilo Progress připojit k Miru za podmínek, které odpovídaly stavu věcí onoho červnového dne a přes původní analýzy, které zmiňovaly přetížení nákladní lodi a posunuté těžiště RKK Energija ve své závěrečné vyšetřovací zprávě nakonec skutečně uvedla jako hlavní příčinu havárie nesprávnou činnost posádky. Generální ředitel Energije Jurij Semjonov se sice pokoušel diplomaticky „uhladit“ závěry komise s tím, že celkově je bylo možné shrnout do formulace „nešťastný souběh různých okolností“, nicméně druhým dechem dodal, že vinu na celé události nese jak stáří techniky, tak únava posádky a její konání, které se „odchýlilo od zadané metodiky“.

Kosmonauti si kalich hořkosti vypili až do dna, když jim Energija odmítla vyplatit celou částku sjednanou v kontraktu na let, oba obdrželi pouze zhruba 70 % nominální částky, zbytek jim byl stržen za nesplnění programu letu. Ani jeden z nich se už do vesmíru znovu nepodíval – Vasilij Ciblijev odešel z oddílu kosmonautů 19. června 1998, téměř přesně rok po kolizi Progressu s Mirem. Byl převeden mezi personál Střediska výcviku kosmonautů J. A. Gagarina a v roce 2003 se stal jeho náčelníkem. V roce 2009 odešel na penzi. Saša Lazutkin byl po angažmá v expedici EO-23 na nějaký čas v očistci – přestože z oddílu neodešel, letové nominace se mu vyhýbaly. Až v roce 2002 byl jmenován palubním inženýrem záložní posádky čtvrté expedice na ISS. O rok později pak byl nominován do role palubního inženýra záložní posádky dvanácté expedice a současně palubního inženýra hlavní posádky čtrnácté expedice. Ani nyní mu však osud nepřál. V srpnu 2005 během výcviku v Houstonu se Sašovi udělalo špatně a záchrannou službou byl převezen na kardiologické oddělení jedné z tamních nemocnic, kde musel setrvat několik dnů. Následky byly předvídatelné: lékaři mu vystavili definitivní stopku. Oněch 185 dní na Miru bylo jeho kosmickou premiérou a zároveň derniérou.

Zatímco na Zemi se členové vyšetřovací komise přehrabovali stohy sjetin z telemetrie a snažili se rozmotat klubíčko otázek a nejasností, které před ně havárie Progressu postavila, na Miru stál před Anatolijem Solovjovem, Pavlem Vinogradovem a Mikem Foalem jiný úkol. Měli se pokusit dostat Mir v rámci možností opět do rozumné kondice. A nikdo z nich nepochyboval o tom, že to bude pořádná dřina…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir_on_12_June_1998edit1.jpg
http://www.spacefacts.de/mir/large/mir-24.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacepatches.nl/mir/tm26_solovino_new_200.jpg
http://epizodyspace.ru/bibl/nk/1997/17/11.jpg (kredit: AFP)