V průběhu expedice EO-21 proběhlo několik změn v časovém plánu. Jedním z nich bylo prodloužení pobytu Onufrijenka a Usačova o několik týdnů. Prapůvodní záměr byl provést výměnu posádek v první červencové dekádě. Znamenalo to, že Shannon Lucid, pro kterou měl přiletět raketoplán Atlantis v rámci mise STS-79, bude nějakou dobu pracovat s novou posádkou. Na Zem se měla vrátit o měsíc později než její dva ruští kolegové. V průběhu května se však začaly objevovat zvěsti o tom, že Onufrijenko s Usačovem si svůj pobyt prodlouží do přelomu srpna a září. Přestože na kosmonauty už začal doléhat stesk po domově, prodloužení se nebránili. Byli o něm už předem zpraveni prostřednictvím soukromých dopisů od kolegů kosmonautů, proto pro ně oficiální oznámení nebylo překvapením. Vypadalo to, že Shannon Lucid tak své dva přátele bude čekat na Zemi. Nikdo v té době ještě netušil, že problémy s motory SRB u startovní sestavy raketoplánu oddálí také start amerického stroje a Shannon se tím pádem nakonec přeci jen zdrží na stanici déle, než Onufrijenko a Usačov. Na konci května však byl zatím program EO-21 v plném proudu a před posádkou stálo mimo jiné ještě několik výstupů do otevřeného prostoru, jejichž celkový počet se během této expedice měl vyšplhat na úctyhodných šest…

Kampaň výstupů pokračuje…

30. května 1996 se ve 21:20 moskevského času vydali Onufrijenko s Usačovem již počtvrté do volného prostoru. Tentokrát byla hlavní náplní výstupu instalace spektrometru MOMS-2P na plášti modulu Priroda. Už v předstihu si kosmonauti spektrometr připravili napojením některých kabelů, které posléze bude stačit připojit k rozvodům na modulu.

Během příprav na výstup měl Onufrijenko údajně červenou páskou přelepit ovládací prvky stanice, kterých se Shannon neměla pokud možno dotýkat. Ať už je tato informace pravdivá či nikoliv, faktem je, že Lucid byla během výstupů velkým přínosem. Pečlivě sledovala plány vycházek, v případě potřeby četla kroky nutné ke splnění jednotlivých úkonů a po návratu dvojice svých kolegů zpět na stanici bylo vždy nachystáno teplé jídlo a nápoje. Také tentokrát Shannon čekala u okének základního bloku, aby mohla začít sledovat cestu svých přátel po vnějším plášti stanice.

Jako první vyplul z přechodové komory Usačov a Onufrijenko mu opatrně podal MOMS. Následně kosmonauti přístroj připevnili na konec ráhna Strely. Vzápětí však zjistili nepříjemnou věc: karabiny smyček, kterými byl konec Strely fixován ke Kvantu-2, se nechtěly otevřít natolik, aby bylo možné Strelu od modulu odpojit. Nejjednodušší cestou by bylo bývalo sejmout MOMS z konce ráhna, ale do toho se kosmonautům příliš nechtělo. Nakonec se podařilo neposlušným karabinám domluvit a Usačov se mohl vydat k ovládacímu mechanismu manipulátoru, zatímco Onufrijenko se poutal k jeho konci.

Pro Usačova byl převoz velitele na určené místo malou maturitou, protože po cestě se musel vyhnout jednomu solárnímu panelu. Znamenalo to nejen poměrně výrazné manévrování, ale také nutnost během přesunu dočasně Strelu zkrátit zasunutím několika segmentů. Přestože MOMS a Onufrijenko měli dohromady kolem 400 kg, zkracování a následné roztahování Strely šlo až překvapivě lehce a zanedlouho už byl Onufrijenko na povrchu Prirody.

Když se k němu přidal Usačov, mohla dvojice odpoutat MOMS od manipulátoru a přenést jej na místo, kde měl být upevněn. Jenže značení na kotvicích bodech nebylo jednoznačné a dvojice kosmonautů si tak nebyla jistá, s jakou orientací mají přístroj namontovat. Komplex se v té době nacházel mimo oblast, v níž byla možná komunikace s řídicím střediskem, proto se Onufrijenkovi a Usačovovi dostalo vzácných několika minut, kdy nemuseli dělat vůbec nic, pouze se kochat krásou Země a okolního prostoru.

Když bylo opět navázáno spojení, situace se rychle vyjasnila a během několika minut byl MOMS instalován na správném místě ve správné orientaci. Kosmonauti jej ještě zafixovali měděnými čepy a pak se mohli dát do spojování kabeláže. Provádění tohoto úkonu bylo podle postřehů obou Jurijů lehčí než při nácviku v bazénu, problémy dělal jen kabel číslo 7, nicméně speciální klíč si s ním rychle poradil.

Když bylo pracné propojování kabelů hotovo, Onufrijenko s Usačovem nainstalovali na plášti Prirody zábradlí, po kterém bylo možné přeručkovat dál po plášti modulu. Další zastávkou byly antény radiometru, které se po aktivaci zcela nerozložily. Onufrijenko a Usačov je uvedli do správné polohy a pak už jen zbývalo přesunout se zpět na Kvant-2 – a domů! Čtvrtý výstup dvou Jurijů skončil po 4 hodinách a 20 minutách a pár desítek minut poté už si mohli oba pochutnat na teplém obědě a silném čaji, připraveném starostlivou Shannon.

Přelom května a června znamenal pro trojici na Miru vstup do druhé poloviny jejich letu. Shannon se věnovala zejména americkým experimentům ve Spektru a Prirodě, zatímco její kolegové se věnovali svému programu a údržbě stanice. Velitel a palubní inženýr se rozhodli, že rozřežou osmadvacet prázdných kontejnerů od potravin, které byly skladovány v Kvantu-2, uloží je do několika vaků a během nadcházejícího výstupu je odhodí mimo stanici. Vzhledem k tomu, že do Progressu by se kontejnery nevešly, byl to jediný způsob, jak se jich zbavit. K řezání, stříhání a balení se samozřejmě přidala i Shannon, jejíž aktivní účast na každodenních úkonech si její kolegové nemohli vynachválit.

Volné chvilky trávila trojice hlavně u iluminátorů, Mir nyní létal na hranici terminátoru, takže byl téměř neustále osvětlen a částečné východy a západy Slunce byly mimořádně spektakulární. Nic se však nemá přehánět, o čemž se přesvědčila americká členka expedice. Jeden z iluminátorů v Kvantu-2 záměrně propouštěl také UV záření, aby se kosmonauti mohli opálit a Shannon malinko neodhadla dobu, kterou bylo možné u iluminátoru bez následků strávit. Následujících několik dní měla obličej v barvě vařeného raka.

Na 6. červen byl naplánován další výstup, jehož hlavním cílem byla výměna kazet s materiálovými vzorky. Mimo to měli Onufrijenko s Usačovem ještě jednou zapózovat s maketou plechovky Pepsi Coly a Lucid měla jejich kreace snímat skrze okénko v modulu Spektr. Jak se ve svém deníku přiznal Usačov, kolem Pepsi bylo tolik tanečků, jako by to byl hlavní cíl výstupu a oběma kosmonautům už to začínalo lézt malinko na nervy. Práce je však práce a konkrétně tato měla Roskosmosu přinést tolik potřebné valuty.

Když ve zmíněný den krátce před osmou večer Usačov otevřel příklop přechodové komory, byl on i jeho velitel překvapen přívalem slunečního světla. Dosavadní výstupy expedice EO-21 shodou okolností vždy začínaly za orbitální noci, nyní si kosmonauti užívali zajímavé změny. Jako první přišla na řadu propagace sladkého nápoje. Kosmonauti se pomocí Strely i s maketou plechovky přemístili na Spektr, odkud je skrze okénko snímala Shannon. Po čtvrthodince dovádění ve prospěch limonády ale přišel čas na vážnou práci.

Plechovka byla zafixována na konci Strely a oba muži se vydali k experimentu Komza, který byl umístěn také na Spektru. Staré kazety pryč – nové na jejich místa. Některým kazetám se nechtělo z přípravku ven, ale Onufrijenko s Usačovem všechny problémy zvládli. Následoval návrat k přechodové komoře. Na jejím vnějšku měla dvojice nainstalovat americký experiment PIE (Particle Impact Experiment), jenž měl detekovat nárazy kosmického smetí. Operace proběhla hladce, stejně jako instalace kazety SKK-11, která byla klasickým expozičním experimentem. Posledním úkolem byla instalace aparatury MSRE (Mir Sample Return Experiment), která měla zachycovat prostředí, v němž se Mir pohyboval. Naneštěstí se MSRE nepodařilo ustavit, jeden ze zámků, které měly držet přístroj na místě, odmítl poslušnost. Onufrijenko s Usačovem jej tedy provizorně připevnili fixační smyčkou.

Před definitivním zaplutím do přechodové komory dvojice ještě odhodila vaky s odpadem a nařezanými potravinovými kontejnery. Po uzavření příklopu pak mohli skrze okénko sledovat umělé souhvězdí, které se pomalu ztrácelo, jak se vaky vzdalovaly od stanice. Pátý výstup Onufrijenka a Usačova trval 3 hodiny a 34 minut.

Na 7. červen bylo naplánováno rozložení antény přístroje Travers-1P na boku Prirody. Anténa o rozměrech 2,8 x 6 metrů byla během startu a příletu ke stanici sklopena k trupu a složena. Když nastal plánovaný okamžik, nosník antény se sice překlopil do správné polohy, ovšem anténa samotná se jaksi odmítla rozvinout. Na videu, které bylo natočeno během rozkládání, bylo možné vidět, jak zpočátku vše funguje bezvadně, ale při rozkládání antény jeden zámek pásu, který držel polovinu antény ve složeném stavu, podle plánu povolil, na rozdíl od druhého zámku, který se jen lehce pohnul a zabránil tak rozložení antény. Po několika pokusech o nápravu bylo rozhodnuto přidat pokus o ruční rozvinutí antény do nadcházejícího šestého výstupu Onufrijenka s Usačovem.

Hlavním bodem této vycházky měl být velmi zajímavý experiment. Kosmonauti měli demontovat nosník Rapana, připevnit jej na nosník Sofora a na místě Rapany instalovat a rozvinout nový nosník s názvem Strombus, který na Mir připutoval na palubě Progressu M-31. Strombus byl příhradovou konstrukcí o půdorysu 40 x 40 cm, délce 5,9 metru a hmotnosti 55 kg. Nosník tvořily čtyři sekce, které mohly být opakovaně rozkládány a skládány. Tento nový prvek měl být otestován pro použití na mezinárodní stanici Alfa, kde na stejném principu měla být založena příhradová konstrukce tvořící páteř stanice. Onufrijenko s Usačovem během příprav Strombus zkusmo rozložili v základním bloku. Jak si zapsal Jurij Usačov do deníku: „(…) Krása, a na Kvantu bude vypadat ještě krásněji. Už nás svědí ruce a chce se nám co nejdřív ven.“

13. června se kosmonauti dočkali. Příklop přechodové komory byl tentokrát otevřen v „lidskou hodinu“ – hodiny ukazovaly 15:45 moskevského času, zhruba 20 minut dříve oproti plánu. Až do okamžiku, kdy začal proces uzavírání přechodové komory před výstupem, kosmonauti neznali přesný postup prací – zda nejprve půjdou rozevřít anténu Traversu a pak se teprve budou zabývat Fermou-3, jak byl občas Strombus nazýván, nebo obráceně. Nakonec zvítězila první varianta.

Onufrijenko s Usačovem nejprve museli z přechodové komory vynést potřebné vybavení jak pro Strombus, tak pro Travers. Všechno pak bylo třeba připevnit ke konci Strely a pak už mohl Usačov přeručkovat k její základně, aby svého velitele svezl na první štaci – modul Priroda. Předpoklady o stávkujícím zámku pásu se potvrdily. Byl s ním učiněn krátký proces – Usačov do něj několikrát praštil teleskopickou tyčí a zámek poslušně povolil. Anténa se za halasné radosti obou kosmonautů začala rozevírat. Jeden úkol hotov, teď rychle na Kvant.

Tam si dvojice nejprve pořádně prohlédla místo, kde budou pracovat. Na Rapaně byly upevněny kazety s expozičními experimenty, které bylo potřeba sejmout a upevnit na Strelu pro jejich návrat do interiéru Miru a následně na Zem. Následovalo odmontování Rapany a její upevnění pomocí smyček na opodál stojící Soforu. Pak přišel čas na práci se Strombem.

Během jeho upevňování se kosmonauti setkali s nepředpokládanými potížemi – zámky základny nosníku nezapadaly do podstavy. Nakonec se vše vyřešilo za pomoci kladívka a pár jemných popostrčení. Dalším krokem bylo propojení kabelu, který měl přenášet údaje o teplotě konstrukce. V té době se komplex nacházel mimo komunikační zónu, jakmile však bylo spojení navázáno, mohlo se začít s rozkládáním. To probíhalo ručně, nicméně během necelých dvaceti minut bylo hotovo. Pevnost konstrukce otestoval Onfrijenko, který po ní vyšplhal a Usačov jej samozřejmě na památku vyfotografoval. Nyní se mohla dvojice vydat domů.

Nejprve do přechodové komory putovaly kazety sejmuté z Rapany a naopak ven zase zamířily vaky s odpadem. Pak se oba muži rozloučili s vnějškem stanice a po 5 hodinách a 42 minutách skončil poslední výstup v rámci expedice EO-21. Všechno podstatné se během oněch šesti vycházek podařilo splnit a Jurijové nemuseli nic přenechávat svým následníkům.

Mezitím na Zemi probíhaly přípravy ke startu mise STS-78. Tento let neměl zdánlivě s Mirem nic společného, jednalo se o misi zasvěcenou výzkumu v modulu Spacelab, který orbiter Columbia nesl v nákladovém prostoru. Raketoplán ke svému šestnáctidennímu letu odstartoval 20. června. Jak již bylo řečeno, absence souvislosti s probíhající misí na Miru byla pouze zdánlivá.

Prvním pojítkem byla osoba letové specialistky číslo 2 Susan Helms, která se o pět let později měla stát členem druhé expedice na ISS, kterou neměl vést nikdo jiný než Jurij Usačov. Druhým pojítkem byl 25. červen a čas 20:57:02 moskevského času. Právě v tento moment kolem sebe Mir a Columbia prolétly. Usačov ve svém deníku vzpomíná, jak vyhlížel z okénka, když Mir prolétal nad východním pobřežím USA a mysem Canaveral a očima v příslušném směru hledal raketoplán. A skutečně, v daný čas na okamžik uviděl „cosi“, co se mihlo hluboko pod stanici a velkou rychlostí uhánělo na východ. Po porovnání trajektorií a místa, kde se měl raketoplán v té chvíli nacházet, bylo jasné, že Usačovovi se skutečně podařilo zahlédnout Columbii.

Poslední pojítko už mělo přímý vliv na Mir a právě probíhající expedici. Po vylovení motorů SRB na tuhé palivo, které pomáhaly raketoplán urychlit v prvních dvou minutách letu, vyšlo najevo, že něco není v pořádku. Horké plyny si částečně našly cestu mezi segmenty. Podobný problém zvaný „blow-by“ před deseti lety zavinil katastrofu raketoplánu Challenger. Tentokrát nebyla situace ani zdaleka tak vážná, plyny se nedostaly natolik daleko, aby nějakým způsobem ohrozily bezpečnost letu, nicméně NASA se rozhodla hrát vše na kartu opatrnosti. Lety raketoplánů byly pozastaveny, dokud se problém nevyřeší. Naštěstí se tušilo, co za problémem stojí a náprava měla být relativně prostá. I tak to však znamenalo skluz v harmonogramu startů. A tady lze najít souvislost s probíhající expedicí na Miru.

Další mise, která nesla označení STS-79, měla startovat 31. července a měla směřovat k Miru. Na palubě měl být mimo jiné John Blaha, který měl vystřídat Shannon Lucid a pro Shannon měl být Atlantis v rámci mise STS-79 taxíkem domů. Let však byl nyní odložen a na začátku druhé červencové dekády startovní sestava STS-79 zamířila ze startovní rampy zpět do hangáru VAB. Nějakou dobu se uvažovalo o tom, že Shannon poletí domů na palubě Sojuzu spolu s Onufrijenkem a Usačovem, ale vzhledem k harmonogramu byly tyto úvahy rychle opuštěny. Nakonec bylo nové datum startu STS-79 stanoveno na 15. září. Znamenalo to, že po několika rošádách se vše vrátilo do starých kolejí. Původně měli Onufrijenko a Usačov putovat domů v první polovině července, ale jejich mise byla prodloužena na začátek září. Znamenalo by to, že by oba muži na Miru zůstali i po odletu Shannon, která měla domů zamířit na začátku srpna. Nyní však datum návratu Shannon sklouzlo až na druhou polovinu září a tak se posloupnost zpátečních cest členů expedice EO-21 dostala tam, kde původně byla. Ovšem problémy a změny v parném létě 1996 nepostihly pouze americkou stranu.

5. června měl ke stanici startovat nákladní Progress M-32. Ovšem termín startu byl posunut nejprve na 25. červen a několik dní před tímto termínem start sklouzl o celý měsíc na 24. července. Vzápětí byl termín opět přenesen, tentokrát doleva – na 22. červenec s tím, že 25. červenec bude záložním termínem. Jenže ani 22. července se nikam neletělo. V květnu a červnu se totiž udály dvě havárie během startů vojenských družic za pomoci nosiče Sojuz-U, který měl vynášet i Progress. Nedlouho před startem Progressu byla završena činnost vyšetřovací komise, která zjistila, že v obou případech neúspěšných startů byly během výroby aerodynamických krytů narušeny technologické postupy – chyby při lepení krytu a použití slabších zámků, než vyžadovala specifikace.

Start Progressu byl proto přeložen na záložní termín a byly nařízeny prověrky krytu. Ty dopadly dobře a zdálo se, že Progress může konečně startovat. Chyba lávky! Pouhých 12 sekund před startem automatika zastavila startovní sekvenci. Na vině byl vadný drenážní ventil v jednom z bočních bloků 1. stupně nosiče, skrze který unikal dusík a palivová nádrž tak nemohla být správně natlakována.

Neposlušný ventil byl vyměněn a startovat se mělo 27. července. Den před startem se ale během příprav přišlo na netěsnost v kyslíkové soustavě, kvůli které byl jeden z motorů doslova „zalit“ kyslíkem. Tohle už bylo vážné. Raketa musela být sejmuta ze startovního stolu a předpokládalo se, že bude muset putovat zpátky k výrobci, podniku Progress v Samaře. Jenže to by znamenalo velmi vážné problémy pro nadcházející internacionální misi, pro kterou měl Progress přivézt vybavení. Znamenalo to také ohrožení fungování Miru v pilotovaném režimu – kvůli posunům v letovém řádu mělo být dosaženo samotné hranice životnosti Sojuzu TM-23, která činila 210 dní. Další zdržení by mohlo znamenat, že posádka bude muset putovat na Zem a Mir zůstane neobydlen.

Naštěstí se řešení našlo. Předseda meziresortní komise generálplukovník Vladimir Ivanov rozhodl, že ke startu Progressu M-32 bude použit Sojuz-U z arzenálu vojenských raketových sil, na němž měla původně startovat vojenská družice. Až bude mít Ruská kosmická agentura k dispozici opravený nebo nový nosič, raketovým silám jej recipročně předá. Vojenský nosič se nacházel v montážní hale u rampy č. 31, bylo tedy nutné Progress nejprve demontovat ze stávající rakety, převézt jej na nové místo určení, nainstalovat na novou raketu a připravit ke startu. To se nakonec povedlo dokonce dříve, než se předpokládalo. Progress měl z rampy 31 startovat 1. srpna, nakonec se podařilo připravit jej ke vzletu dokonce už o den dříve. Pouhých šest dní po posledním pokusu o start se Progress konečně vydal vzhůru a na jeho palubě 2 402 kg paliva, zásob a vybavení. U Miru mělo opět dojít ke střídání nákladních lodí.

1. srpna od předního stykovacího uzlu odlétnul Progress M-31, aby 3. srpna k témuž uzlu dorazil Progress M-32. Jednalo se o jubilejní stou „stykovku“ za dobu fungování orbitálního komplexu Mir. Kosmonauti začali okamžitě s vykládkou „Pegasa“, jak si pro sebe nový Progress pojmenovali. Náklaďák mimo jiné přivezl na Mir i tři živé mloky. Vzhledem k obrovskému horku, jaké panovalo v tu dobu na Bajkonuru, panovaly pochybnosti o tom, zda se obojživelníci vůbec dožili vyvedení na orbitální dráhu. Jaká byla radost kosmonautů, když zjistili, že všichni mloci jsou naživu a jeden z nich je dokonce natolik čilý, že den po příletu na Mir provedl „velký útěk“. Jurij Usačov jej po dlouhém hledání nalezl v modulu Kvant, kam mlok dolétl z orbitálního úseku Sojuzu TM-23, kde zvířátka našla svůj dočasný domov. Přestože byl špinavý a olepený prachem a vlasy (asi se potloukal po filtrech ventilačního systému), neztratil nic na své čilosti a když jej Usačov omýval a vkládal do jeho schránky, mlok usilovně mával ocáskem a nožičkami.

Onen mlok, stejně jako jeho dva kolegové, byl součástí vědeckého programu internacionální expedice, která měla za pár dní začít příletem Sojuzu TM-24. Ovšem tak jednoduché to nebude. Ony problémy, které byly někdy očekávané a jindy se zase objevovaly jako blesk z čistého nebe, totiž nemínily jen tak zmizet.

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/lucid-photos/lucid-p-023.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/lucid-photos/lucid-p-002.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/lucid-photos/lucid-p-028.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/lucid-photos/lucid-p-010.htm
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Progress_M-57_docking.jpg