Alexej Archipovič Leonov (1934-2019)

Alexej Leonov

Stejně jako každá lidská činnost má i kosmonautika své pionýry, kteří prošlapávali ostatním cestu a stali se ve svém oboru, a nejen v něm, legendami. Jenže od prvních krůčků kosmonautiky už nás dělí šest dekád a čas neúprosně ubíhá bez ohledu na zásluhy, pocty, věhlas a slávu. Za obzorem tak mizí generace těch, kteří o sobě mohou říci – tehdy jsem byl první, přede mnou se o to ještě nikdo nepokusil. Je to normální běh tohoto světa, když lidé, které známe, pomalu odcházejí a s nimi i to nevyřčené, nepopsatelné, to, co se nedá přenést na jiné. S těmito pionýry se ztrácí zkušenost z první ruky, která je pro nás dnes téměř mýtická. A přestože dobře vím, že jednou musí přijít okamžik, kdy tady z oněch průkopníků již nezbude žádný, podvědomě se mi stejně nechce uvěřit, že odešel další z nich. Tím spíše, že byl jedním z největších. Včera na svůj velký let do neznáma nastoupila legenda jménem Alexej Archipovič Leonov. Muž, který byl jedním ze dvou posledních žijících členů prvního oddílu sovětských kosmonautů, muž, který jako první vystoupil do volného prostoru (a málem za to zaplatil životem), člověk, který velel misi, jež otevřela cestu ke spolupráci Ruska a Spojených států. A přitom stačilo málo, abychom jméno Alexej Leonov neznali z historie dobývání vesmíru, ale zcela z jiné oblasti lidského konání…

Alexej se narodil 30. května 1934 v malé sibiřské vesničce Listvjanka jako osmé dítě do rodiny horníka. Velmi skromné podmínky se ještě zhoršily v roce 1938, když byla hlava rodiny, Archip Leonov, na základě falešného udání obviněn a uvězněn. Alexej v mnohých rozhovorech vzpomínal na to, jak tehdy ostatní obyvatelé rodinu doslova okradli o všechno, malý tříletý Aljoša tehdy dokonce přišel o kalhoty, které mu sebral jeden ze sousedů. Naštěstí se osiřelé rodiny bez střechy nad hlavou ujala jedna ze starších sester Alexeje, která se provdala do nedalekého Kemerova. V malinkém bytě se tehdy tísnilo jedenáct a posléze, když přišel na svět nejmladší bratříček, dokonce dvanáct lidí.

Archip Leonov měl tehdy obrovské štěstí, jeho obvinění se skutečně ukázalo jako falešné a byl propuštěn z vězení. Dokonce mu, jako jistá forma omluvy, byl nabídnut návrat do funkce předsedy Selsovětu (cosi jako Národní výbor) v Listvjance, Archip však odmítnul. Rodina tak zůstala v Kemerovu a právě tam začal malý Alexej chodit do školy a objevil dvě životní lásky: létání a… malování!

Přestože domnělá romantika vzdušných bojů, které se v první polovině čtyřicátých let odehrávaly nad Sovětským svazem, Leonovovi učarovala, prázdný list papíru nebo plátno pro něj byly zprvu přitažlivější. Dokonce natolik, že svou životní dráhu spojoval právě s uměním. Po ukončení střední školy se rozhodl pro studium na Akademii výtvarných umění v Rize. Když se byl na svou budoucí alma mater podívat, tamní ředitel jej po shlédnutí jeho prací ujistil, že talentové zkoušky zcela jistě složí. Jenže vzápětí vyšlo najevo, že studium je finančně velmi náročné. Měsíční pronájem pokoje stál několikanásobně vyšší částku, než byla rodina schopna dát dohromady. Chtě nechtě se Alexej musel se svým snem o profesionální kariéře výtvarníka rozloučit (byť jen dočasně).

Naštěstí pro svět a pro všechny fanoušky kosmonautiky měl Leonov ještě záložní plán. Zkusil štěstí u přijímacích zkoušek do leteckého přípravného učiliště. V září 1953 dorazil do Kemerova verdikt přijímací komise: Alexej Leonov zkoušky složil úspěšně a byl přijat do 10. leteckého přípravného učiliště v Kremenčugu. Tam, po absolvování nezbytných základů vojenského řemesla, v lednu 1955 poprvé ochutnal to, o čem už dlouho snil – pohyb v trojrozměrném prostoru. Z Kremenčugu postoupil do učiliště v Černigovu, kde podstoupil pokračovací výcvik na proudových strojích MiG-15.

Konec října 1957 zastihl Alexeje Leonova coby čerstvého příslušníka 113. leteckého stíhacího pluku na Ukrajině. Pluk se před nedávnem přemístil z Vídně do Kremenčugu, takže Alexej se, aniž by to zamýšlel, vrátil tam, kde jeho letecká kariéra začala. Létání bylo dost a nebyla nouze o velmi zajímavé okamžiky. Jeden takový se odehrál na podzim 1959. Při letu v husté oblačnosti se tenkrát v kabině Leonovova MiGu rozsvítily varovné signálky poruchy hydraulického systému a požáru. Ve stejné chvíli vysadilo rádio a navigační přístroje. Pod letounem byla zrovna hustě obydlená oblast a přes jednoznačné směrnice, které přikazovaly v podobných případech katapultáž, se Leonov rozhodl letoun neopouštět. Jeho rozhodnutí se ukázalo být správným, za vším byl únik hydraulické kapaliny, která mimo jiné tekla na požární čidlo a způsobila tak planý požární poplach, navíc zkratovala část elektrické instalace, což způsobilo vysazení rádia a dalších systémů. Leonov tehdy dovedl letoun na letiště a stal se v rámci pluku malou legendou.

Možná i tato příhoda zaujala zvláštní komisi, která se v té době objevila u pluku. V pohovorech se pilotů dotazovala na jejich zájem o novou techniku, „raketové stroje“. Leonova nabídka zaujala, ovšem souhlasil až poté, co mu předseda oné komise přislíbil povolení ke svatbě. Alexej měl v té době velmi vážný vztah s jistou Světlanou Docenko, která se posléze skutečně stala jeho manželkou a souputnicí na celý zbytek života…

Od konce října 1959 procházel Leonov, stejně jako mnoho jiných, velmi podrobnými prohlídkami a testy v Ústředním institutu letecké medicíny v Moskvě. Tam se seznámil s kolegou, který také podstupoval testy a jmenoval se Jurij Gagarin. Právě tehdy začalo pevné přátelství, které skončilo až Gagarinovou tragickou smrtí v roce 1968…

Když byli muži v bílých pláštích hotovi, kandidáti na práci s novou technikou se vrátili ke svým útvarům a nezbylo jim než čekat. V prosinci, těsně po svatbě, byl Leonovův pluk převelen do Východního Německa. Tam jej v březnu 1960 zastihla zpráva, že všemi testy prošel úspěšně a má se hlásit v Moskvě. Alexej Leonov se stal jedním ze dvaceti členů prvního sovětského oddílu kosmonautů.

Pro mnohé byl režim, který byl nastolen hned od počátku výcviku, velkým problémem. Velmi tvrdá fyzická příprava byla vyvážena neméně tvrdou a náročnou teoretickou přípravou. Pro Alexeje byl sport životní nutností, proto mu cvičení nečinilo naprosto žádný problém. A jeho přirozená inteligence si dokázala poradit i s nástrahami nebeské mechaniky, vyšší matematiky a dalších exotických disciplín.

Alexej Leonov (uprostřed) s Jurijem Gagarinem, Borisem Volynovem a instruktory ve chvílích oddechu

Alexej Leonov (uprostřed) s Jurijem Gagarinem, Borisem Volynovem a instruktory ve chvílích oddechu
Zdroj: commons.wikimedia.org

V květnu 1960 bylo z kádru kosmonautů-čekatelů vybráno šest členů, jejichž výcvik měl být urychlen a z jejichž středu vzejde první kosmonaut. K Leonovově zklamání jeho jméno v oné skupině nefigurovalo. Alespoň malou útěchou pro něj mohl být fakt, že historická role prvního člověka ve vesmíru připadla jeho příteli Juriji Gagarinovi. Leonov při jeho letu figuroval jako spojař na sledovací stanici ve městě Petropavlovsk-Kamčatskij.

Leonov se programu Vostok zúčastnil pouze jako jeden z rezervních pilotů pro let Vostoku 5, ovšem dalšího programu, který posléze dostal název Voschod, si měl užit do sytosti. Na jaře 1964 totiž došlo v jeho životě k důležitému zvratu, o kterém však v daný okamžik vlastně vůbec netušil. Tehdy byl spolu s několika dalšími kolegy z oddílu pozván do Podlipek, kde se série lodí Voschod rodila. Když se dostali k několika kusům, na nichž byly namontovány prototypy přechodové komory pro výstup do otevřeného prostoru, hlavní konstruktér Sergej Koroljov vyzval Leonova, aby si oblékl skafandr, zkusil prolézt přechodovou komorou ven z lodi a posléze seznámil konstruktéry se svými poznatky. Když Koroljov odešel, na Leonova se obrátil Jurij Gagarin a překvapenému příteli řekl: „Teď je řada na tobě, Ljošo, teď jsi to ty, kdo byl vybrán…“ Gagarin zažil něco podobného o několik let dříve, když si jej Koroljov vyhlédl jako kandidáta pro misi Vostoku-1. Nyní si Koroljov vybral Leonova a přestože oficiálně měla rozhodovací pravomoce při jmenování posádek několikačlenná komise, sympatie hlavního konstruktéra měly rozhodující váhu.

Od 15. srpna 1964 se tak Leonov coby pilot začal připravovat spolu s velitelem Pavlem Běljajevem na let kosmické lodi Voschod-2, jehož součástí měl být i výstup do volného prostoru. Náhradníky byli Dmitrij Zaikin a Jevgenij Chrunov, ovšem duo Běljajev a Leonov mělo jednoznačnou prioritu. Na počátku března 1965 odlétly posádky na Bajkonur, ovšem zde čekalo nepříjemné překvapení v podobě šéflékaře Jevgenije Karpova, který žádal, aby byl Běljajev odvolán z posádky kvůli občasným extrasystolám. Nakonec ale vše zůstalo při starém a protože Leonovův velitel všechny předchozí zátěžové testy a nácviky zvládal bez problémů, posádka Běljajev-Leonov dostala zelenou.

18. březen 1965 se tak stal přelomovým dnem jak pro Alexeje Leonova, tak pro kosmonautiku obecně. Toho dne odstartovala z rampy číslo 1 na Bajkonuru nosná raketa s Voschodem-2 na špici. Ještě během prvního obletu Země Běljajev s Leonovem překontrolovali všechny nezbytné systémy a když se loď opět ocitla nad územím SSSR, Leonov se vydal do přechodové komory, která se mezitím nafoukla na boku Voschodu.

Hodinu a čtyřiatřicet minut po startu se otevřel vnější průlez komory a Leonov se stal prvním člověkem v historii, který se díval na Zemi a vesmír kolem jen skrze hledí své helmy a před nehostinným vakuem jej chránil pouze skafandr Berkut. Ještě po více než padesáti letech není tato zkušenost úplně všední a kosmonauti a astronauti, kteří podstupují výstupy do volného prostoru, popisují neuvěřitelnou vlnu vjemů a emocí, které jejich mozek zaplaví poté, co opustí bezpečné stěny lodi či stanice. Také pro Leonova byl tento zážitek ohromující, nicméně vzápětí úžas vystřídaly vážné potíže. Alexej měl problém s tuhostí skafandru, nedokázal kontrolovat svůj pohyb na konci poutacího kabelu a brzy také zjistil, že skafandr se nafoukl více, než všichni předpokládali.

Leonov během své historické vycházky

Leonov během své historické vycházky
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Během pozemských zkoušek byl Berkut testován v podtlaku, který odpovídal výšce 60 kilometrů. Nyní však kolem bylo mnohem „kvalitnější“ vakuum a Alexej zjistil, že konečky jeho rukou a nohou se už nedotýkají vnitřních stěn skafandru. Boj s jeho tuhostí a nepoddajností tak byl o to namáhavější. Nepříjemná situace ovšem získala nádech katastrofy v okamžiku, kdy se Leonov měl vrátit zpátky do přechodové komory. Zjistil, že se do ní nedokáže nasoukat. Jedinou možností bylo snížit tlak, což ale mohlo vést k nebezpečnému stavu známému jako dekompresní nemoc (dříve známá jako kesonová nemoc). Jiná možnost však neexistovala a tak Leonov všechno vsadil na jednu kartu. Opatrně upustil ze skafandru kyslík a pak se nasoukal do komory, ovšem oproti všem instrukcím po hlavě. Nyní tak musel provést provést nemožné – Leonov musel udělat „kotrmelec“, aby byl schopen dostat se do interiéru lodi nohama napřed. Vnitřní průměr komory byl přibližně 1 metr, přičemž šířka skafandru v úrovni ramen činila 68 centimetrů. V jeden okamžik se Leonov zasekl a situace vypadala beznadějně, ale ne nadarmo byl Alexej skvělý sportovec a vyhlášený silák. Nakonec se mu podařilo kotrmelec dokončit a o pár minut později už vyčerpaný zapadl do svého křesla vedle Běljajeva. První pobyt člověka ve vakuu trval 23 minut a 41 sekund, z toho 12 minut a 9 sekund Leonov strávil vně lodi.

Zbytek letu přinesl ještě několik problémů. Jedním z nich byl vzestup parciálního tlaku kyslíku uvnitř kabiny na velmi nebezpečnou hodnotu, situaci se však podařilo zvládnout. Druhým závažný problémem bylo selhání orientačního systému, kosmonauti proto museli provést orientaci lodi a brzdicí zážeh ručně o jeden orbit později než bylo v plánu. Vinou nepřesností a několikasekundového zpoždění zážehu kabina Voschodu dosedla mimo plánovanou oblast do zasněžené tajgy po letu trvajícím 26 hodin, 2 minuty a 17 sekund. Dvojice navrátilců musela čekat celý den, než se k nim dostaly záchranné oddíly a teprve po dalších dvou dnech se podařilo Běljajeva s Leonovem dopravit zpět do civilizace.

Po svém angažmá v programu Voschod byl Leonov začleněn do skupiny kosmonautů, která se v rámci programu L-1 připravovala pro lety k Měsíci. Leonov spolu s Olegem Makarovem utvořil jednu z posádek, které měly uskutečnit oblet našeho nebeského souputníka. Následně pak byli spolu s Makarovem převedeni do programu L-3, který měl za cíl přistání jednoho kosmonauta na Měsíci. Ovšem sovětský pilotovaný lunární program ztratil po triumfu Američanů pro sovětské vedení smysl a byl v tichosti zrušen. Leonova čekalo angažmá v programu orbitálních stanic. Ovšem ani stanice mu nebyly souzeny…

13. května 1970 byl Leonov jmenován velitelem záložní posádky pro první let na orbitální stanici Saljut 1. Následně měla být Leonovova posádka (jejímiž členy byli krom něj ještě Valerij Kubasov a Pjotr Kolodin) převzít úlohu hlavní posádky pro druhý let na stanici. První let ke stanici však skončil fiaskem poté, co se Sojuz-10 s posádkou Šatalov, Jelisejev, Rukavišnikov nedokázal hermeticky spojit se Saljutem. Nyní měla přijít řada na Leonovův tým. Několik desítek hodin před startem Sojuzu-11 však udeřila zdánlivá katastrofa.

Při jednom z posledních vyšetření, které probíhalo už na Bajkonuru, odhalili lékaři na rentgenovém snímku Kubasovova hrudníku zlověstný stín. Rozhodnutí bylo jednoznačné – Kubasov byl s okamžitou platností vyřazen z letového stavu s podezřením na tuberkulózu (nakonec se stín ukázal být projevem obyčejné alergické reakce). Rozjela se zákulisní hra o to, zda Kubasova vystřídá Vladislav Volkov ze záložní posádky, nebo zda bude posádka vyměněna kompletně za dubléry. Nakonec zvítězila druhá varianta a zklamaný Leonov se svým týmem 6. června 1971 vyprovázel startující Sojuz-11 pouze pohledem.

O tři týdny později se však zdánlivá rána osudu ukázala být spíše požehnáním. Při zpátečním letu se v návratové kabině Sojuzu-11 předčasně otevřel odvětrávací ventil a trojice Dobrovolskij, Volkov a Pacajev zahynula. Nečekaná tragédie také znamenala, že plánovaný let Sojuzu-12, ve kterém měl na stanici letět Leonov spolu s Nikolajem Rukavišnikovem a Pjotrem Kolodinem, byl odložen na neurčito.

Další šance pro Leonova přišla až v podobě orbitální stanice Saljut 2. Leonov měl spolu s Kubasovem tvořit hlavní posádku pro první let k této stanici. Jenže nosič Proton, který měl stanici vynést na orbitální dráhu, si 26. července 1972 vybral slabou chvilku 162 sekund po startu a spolu se stanicí se zřítil do stepi. Leonov s Kubasovem byli následně jmenováni coby hlavní posádka pro let k další stanici, ovšem ani tentokrát se na ně neusmálo štěstí. Poté, co 11. května 1973 stanice vzlétla na orbitu, selhal iontový senzor orientace a stanice v marné snaze opravit zdánlivě chybnou polohu v prostoru spotřebovala velmi rychle veškeré palivo. O jedenáct dní později se pod alibistickým názvem Kosmos-557 rozpadla v atmosféře…

V té době se naštěstí konečně začínalo blýskat na lepší časy. V roce 1972 byla podepsána dohoda o spolupráci SSSR a USA v níž byl zahrnut společný let lodí Sojuz a Apollo. Za sovětskou stranu byl do posádky jmenován Alexej Leonov a jeho parťákem se stal starý dobrý Valerij Kubasov.

Leonov během letu Sojuz-Apollo

Leonov během letu Sojuz-Apollo
Zdroj: commons.wikimedia.org

Výcvik pro tento historicky první mezinárodní let přinesl oběma stranám mnoho nových poznatků a zkušeností s jinou kulturou. Alexej si se svou živou povahou velmi rychle získal přátelství Američanů a svými schopnostmi pak jejich respekt. 15. července 1975 se ze startovní rampy na špici nosiče Sojuz-U vydal vzhůru Sojuz-19 s Leonovem a Kubasovem na palubě. O několik hodin později se z opačné polokoule vydal vzhůru Saturn-IB s lodi Apollo a 17. července v 16:19:09 UT se spojovací mechanismy obou lodí několik stovek kilometrů nad planetou poprvé dotkly. „Sojuz a Apollo si podávají ruce,“ ohlásil radostně Leonov a za tři hodiny si už podával ruce on sám s velitelem Apolla Tomem Staffordem. Společný let trval necelé dva dny a 21. července návratová kabina Sojuzu-19 přistála v
rozpálené kazašské stepi. Let Sojuzu-19 trval 5 dní, 22 hodin, 30 minut a 51 sekund. Byl to současně poslední let Alexeje Leonova do vesmíru…

Po návratu zůstal v CPK (Středisku pro výcvik kosmonautů Jurije Gagarina) a v roce 1976 byl jmenován velitelem oddílu kosmonautů. V roce 1982 byl z oddílu vyřazen v souvislosti se jmenováním na post zástupce náčelníka CPK. Mezitím stačil obhájit dizertaci na Žukovského akademii a v roce 1981 se stal kandidátem technických věd. Na pozici zástupce náčelníka CPK pro letovou přípravu zůstal až do roku 1991. Jeho ambicí byl post náčelníka Centra, jenže tyto plány mu zhatily kontakty s ministrem obrany Dmitrijem Jazovem a ministrem všeobecného strojírenství a zástupcem předsedy obranné rady Olegem Baklanovem. Oba muži byli v roce 1991 ve skupince spiklenců, kteří se neúspěšně pokusili o státní převrat a odstranění prezidenta Michaila Gorbačova. Přestože Leonov v puči vůbec nefiguroval, jeho veškeré ambice a naděje vzaly rychle zasvé. V březnu 1992 byl převeden do zálohy a po více než třiceti letech opustil Středisko výcviku kosmonautů…

To všechno však činorodému Alexeji nebránilo vrhnout se do objevování nových možností, které přinesla změna společenských poměrů. Se svým jménem neměl nouzi o nabídky ze všech stran a tak postupně figuroval v různých funkcích několika soukromých společností, například coby viceprezident investiční banky nebo poradce v koncernu vyrábějícím cukrovinky.

Přes všechnu vytíženost nezapomínal na svou velkou vášeň, kterou bylo malování. Už v šedesátých letech několikrát vystavoval v moskevských galeriích a nyní se mohl coby umělec prezentovat v mnohem větší míře než předtím. Jeho obrazy se dnes prodávají za velkorysé částky. Díky nim si lze alespoň na chvilku představit, jak to vypadá „tam nahoře“…

Leonov však nezanevřel ani na vesmír, stal se jedním ze zakládajících členů Asociace kosmických průzkumníků, která sdružuje účastníky kosmických letů z celého světa a pořádá mnoho akcí včetně každoročních kongresů, na kterých může být přítomna i široká veřejnost. Jeho tvář se stala poznávacím znamením mnoha setkání, konferencí a dalších aktivit souvisejících s pronikáním člověka do vesmíru.

Měl jsem tu čest Alexeje Leonova dvakrát spatřit na vlastní oči. V obou případech na něm jeho osm křížků téměř nebylo znát a neustále z něj doslova sršelo charisma, nadšení a jakási chlapecká energie. Když se postavil k mikrofonu, dokázal i ty, kteří nevládnou ruštinou, doslova strhnout svou bezprostředností a sugestivním projevem. Leonov byl prostě skutečnou osobností, jakých se nerodí mnoho.

A až budou 15. října jeho ostatky ukládány k věčnému odpočinku na hřbitově moskevského předměstí Mytišči, jsem si jist, že jeho duch bude v té chvíli už někde daleko, tam, kde se mísí vzrušení z objevování s úžasem nad krásou vesmíru a naší vlastní křehkostí…

   

Průkopník, živel a velká osobnost - to vše byl Alexej Leonov...

Průkopník, živel a velká osobnost – to vše byl Alexej Leonov…
Zdroj: Dušan Majer

   
Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:%D0%90%D0%BB%D0%B5%D0%BA%D1%81%D0%B5%D0%B9_%D0%9B%D0%B5%D0%BE%D0%BD%D0%BE%D0%B2.jpg (kredit: Виктория Тихонова)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Yuri_Gagarin_in_Dolgoprudny_2.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/voskhod-2_leonov.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Leonow,_Alexei.png
Dušan Majer

Alexej Archipovič Leonov (1934-2019), 5.0 out of 5 based on 16 ratings
Pin It
(Visited 2 741 times, 6 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (16 votes cast)
(Visited 2 741 times, 6 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


29 komentářů ke článku “Alexej Archipovič Leonov (1934-2019)”

  1. Pavel napsal:

    Bravo!
    Dnesek je mym dnem smutku – za pana kosmonauta Leonova.

  2. petertomasy napsal:

    R.I.P

  3. Ričrd napsal:

    Pane Šamárku, píšete pěkné nekrology, až se těším na další.

  4. Radim Pretsch napsal:

    Prostě sympaťák. Doporučuji ruský film “Vremja pěrvych” o Leonovově letu. Průběh letu a vesmírné procházky je natočené opravdu dobře. Já osobně jsem teprve u tohoto filmu získal solidní představu, jak let probíhal.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Vremja pjervych je dobrý film, ale je třeba jej brát hodně s rezervou, zvlášť poslední cca 3/4 hodinu. Je to škoda, protože kdyby filmaři natočili, jak to skutečně proběhlo, nebylo by to o nic méně dramatické než jak dopadl scénář…

      • Radim Pretsch napsal:

        Souhlasím, v závěru patos teče proudem. Mě ale zaujal samotný výstup. Z těch pár fotek a nekvalitního dokumentu jsem měl jen velmi mlhavou představu o konstrukci lodě a nafukovací komory. A tedy zejména o tom s čím se Leonov při návratu potýkal. Tuhle část podle mě zvládli režisér, kameraman i herci solidně.

  5. Karel Zvoník napsal:

    Pane kolego děkuji Vám za fenomenální rozloučení s hrdinou, který posunul lidské htanice zase o kousek dál. Všichni víme, že to jednou přijde, a když to přijde stejně to bolí. Jedno je jisté Alexej je doma, mezi hvězdami. Šťastnou cestu Pane kosmonaute.

  6. Alois napsal:

    První skupina astronautů byla sestavena v USA v dubnu 1959 pro projekt Mercury.
    Měla 7 členů a všichni absolvovali kosmický let, jeden z nich dokonce letěl na raketoplánu ve stáří 77 let – J.Glenn. Z nich již nikdo nežije.
    V Rusku byla skupina kosmonautů sestavena v březnu 1960 a měla 20 členů a kosmický let jich absolvovalo 12. Posledním žijícím je, pokud se nemýlím, Boris V. Volynov 1934.
    Tolik z historie.

    • Alois napsal:

      Ještě bych doplnil že jeden z první sedmičky A.B.Shepard se procházel na Měsíci v programu Apollo.

      • Kamil napsal:

        A Walter Schirra letěl ve třech typech lodí – Mercury, Gemini a Apollo. Něco podobného se povedlo jen Johnu Youngovi, který letěl v Gemini, Apollu a v raketoplánů. S Gemini a raketoplánem letěl dokonce jako první.

  7. MichaelM napsal:

    Ano, Rudé právo už v lednu 1963, dva roky před jeho prvním letem, otisklo jednu jeho vesmírnou kresbu (a to startujícího Vostoku):

    http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1963/1/27/3.png

    Ovšem, z bezpečnostních důvodů nemohlo napsat jeho celé jméno, pouze rodné a patronymum. (U hlavního konstruktéra a hlavního teoretika nemohlo ani to.)

    Tolik také z historie. (Byla to krásná doba.)

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Skvělý odkaz, díky moc!

    • Jaro Pudelka napsal:

      Krásne rozlúčenie s Človekom ako hrom.
      K jeho kresbe ma napadla jej vzdialená podoba so SuperHeavy.

    • Kamil napsal:

      To je ta kresba “Vostoku”? Na ní je ovšem nejzajímavější, že se skutečným Vostokem nemá vůbec nic společného. Také znamení doby, kdy vše bylo utajeno.

    • Kamil napsal:

      A to oblékání kosmonauta do skafandru je taky zajímavé, protože to rozhodně není skafandr používaný ve Vostoku. Že by nějaký letecký výškový oblek?

      • Ondřej Šamárek napsal:

        SNímek skutečně zachycuje oblékání skafandru SK-1, který byl používán ve Vostocích. Matoucí je možná fakt, že Pavel Popovič má vnější oranžový overal shrnutý do pasu.

  8. bill napsal:

    Čest památce pionýra raketového věku.

  9. bill napsal:

    Pane Šamárku, máme velké štěstí, že ve Vašem rodišti pravděpodobně nebylo žádné letecké učiliště s pokračovacím raketovým výcvikem. 😉

    Máme velké štěstí, že pan Majer dostal kdysi tento zajímavý nápad.

    Děkujeme. 🙂

  10. Jan Jančura napsal:

    Děkuji za dobře napsaný článek. I když se nerodí lehce, tak výsledek stojí za to. A je dobře, že jsem nezapomněli člověka, který významně prospěl rozvoji kosmonautiky.

  11. Jaroslav Šmíd napsal:

    Moc hezký článek. Je mi po jeho přečtení smutno jak čas neúprosně letí.Asi stárnu.

  12. Andy napsal:

    Měl jsem tu čest si v roce 2008 s panem Leonovem potřást rukou na jedné besedě, na které (bohužel v ruštině) vyprávěl o svém výstupu do volného prostoru, přičemž to doprovázel krásnými kresbami křídou na tabuli. Fakt zážitek! Jeden z mých nejoblíbenějších kosmo/astronautů. Čest jeho památce!

Zanechte komentář