Když byl v sedmdesátých letech připravován společný sovětsko-americký let později známý jako „Sojuz-Apollo“, před mezinárodním týmem stálo mnoho překážek, jež bylo nutné překonat. Jedním z problémů byl rozdílný přístup k zajištění životních podmínek na Sojuzu a Apollu a z toho vyplývající rozdíly ve složení a tlaku atmosféry na těchto lodích. Zatímco posádka v Sojuzu pracovala v kyslíko-dusíkové atmosféře při tlaku běžném pro pozemské podmínky, Američané vsadili na čistě kyslíkovou atmosféru, která dovolovala udržovat přibližně třetinový tlak oproti tomu pozemskému. Je jasné, že po spojení Sojuzu a Apolla by nebylo možné přejít z jedné lodi do druhé bez vážných zdravotních rizik, která mohla vyústit až ve smrt posádky v důsledku dekompresní nemoci. To by ovšem vyžadovalo nejprve otevřít příklopy mezi loděmi, což by při rozdílu tlaků byl těžký oříšek. Nakonec celou záležitost elegantně vyřešil stykovací modul, který s sebou vezlo Apollo. V tomto modulu byla před přechodem posádky z jedné lodi do druhé pomalu vyrovnávána atmosféra tak, aby kosmonauti a astronauti nedoznali újmy. Asi nikoho by tehdy nenapadlo, že po dvaceti letech přijde podobné zařízení opět na pořad dne, ovšem ze zcela jiných důvodů, než tomu bylo u projektu Sojuz-Apollo. Orbitální stanice Mir se v listopadu 1995 chystala na přijetí modulu, se kterým se pro ni původně vůbec nepočítalo…
Dokovací modul – děvče pro všechno
Stanice Mir měla být v rámci programu Shuttle-Mir navštěvována americkými raketoplány. Zprvu zněla předběžná dohoda mezi Rusy a Američany na jedno připojení. Z technického hlediska neměl tento úkon činit větší potíže – modul Kristall obsahoval také androgynní stykovací uzel APAS-89, se kterým se počítalo pro raketoplán Buran domácí provenience. Nebylo nic jednoduššího, než Američanům dodat protikus, který mohl být umístěn do nákladového prostoru jejich stroje. Pak stačilo pouze Kristall pomocí manipulátoru Ljappa přemístit na axiální uzel přechodového úseku základního bloku Miru a Američané mohli přilétnout. Onen přesun na axiální uzel byl nezbytný proto, že solární panely doplňkových modulů a základního bloku mohly bránit raketoplánu v připojení.
Bylo tady však jedno velké „ale“. Pokud by se jednalo o pouhý jeden přesun, bylo by vše v pořádku. Jenže dohoda v rámci programu Shuttle-Mir se vyvíjela a nakonec počet návštěv amerického raketoplánu vzrostl na deset. A tady už představoval přesun Kristallu před každým příletem raketoplánu poměrně velké riziko. Nebylo totiž vyloučeno, že manipulátor Ljappa selže, protože na takový počet a frekvenci přesunů nebyl dimenzován. Nejhorší varianta by nastala, pokud by se Ljappa rozhodla stávkovat přímo během přesunu. Znamenalo by to ztrátu modulu. To by s sebou neslo nepříjemné důsledky – ztrátu experimentů, vybavení, životního prostoru pro kosmonauty a v neposlední řadě také energetickou ztrátu, protože zbývající solární panel na Kristallu, byť částečně složený, přeci jen generoval alespoň něco málo tolik potřebné energie. Neustálé přesuny Kristallu by navíc určitě nepřispívaly k životnosti důležitých komponentů, jakým byl třeba stykovací uzel, kterým se modul připojoval na základní blok. A pokud odhlédneme od katastrofických scénářů, i samotné opakované odpojování a připojování Kristallu znamenalo velkou pracovní zátěž pro posádku.
Zdroj: astronautix.com (kredit: RKK Energia via Marcus Lindroos via astronautix.com)
V době, kdy začala jednání mezi Rusy a Američany na téma společného využívání Miru, byl už projekt Buranu de facto mrtev. A Mir měl být nahrazen novou stanicí s prozatímním názvem Mir-2. A právě pro ni byl vyvíjen speciální úsek, jenž měl sloužit coby stykovací uzel pro Sojuzy a Progressy. Onen úsek měl více účelů, krom role přístavu pro přilétající lodě měl sloužit i jako přechodová komora pro výstupy do volného prostoru. Proto v něm mělo být nainstalováno příslušné vybavení a také příklop v boční stěně. K Miru-2 měl úsek putovat společně s přístrojovým úsekem převzatým z lodí řady Progress. Přístrojový úsek měl být po připojení sestavy k Miru-2 odhozen a tím měl být odhalen stykovací uzel pro návštěvnické stroje. Projekt Mir-2 byl nakonec sloučen s americkou stanicí Alfa a vznikla tak Mezinárodní kosmická stanice. K ní měl stykovací úsek nakonec putovat (a také i putoval pod označením Pirs).
Když začaly rozhovory o letech Američanů k Miru, jedním z hlavních bodů byl problém s přemisťováním Kristallu. Jediný způsob, jak danou situaci vyřešit, bylo vložení nějakého mezikusu mezi Kristall a raketoplán. Onen mezikus by zajistil dostatečný odstup Shuttlu od všech překážek na exteriéru stanice. A právě tady vznikla myšlenka dokovacího modulu.
Nabízela se možnost použít stykovací úsek pro Mir-2. Ovšem ten v té době ještě zdaleka nebyl hotov a navíc nebylo třeba, aby dokovací modul pro Mir měl složité zařízení pro výstupy kosmonautů – k tomu na Miru bohatě stačila přechodová komora Kvantu-2. Na druhou stranu by byla škoda nevyužít zkušenosti a některé konstrukční celky, které se podařilo během dosavadní práce na stykovacím úseku vyvinout. Vznikl tak lehčí a jednodušší bratříček stykovacího úseku, který dostal tovární označení 316GK, nicméně pro Američany to byl DM – „Docking Module“, Dokovací modul, čehož se budeme držet i my.
Definitivní dohoda o výrobě a vypuštění Dokovacího modulu byla uzavřena na konci října 1993, oficiálně se jako datum zrodu DM považuje 1. listopad téhož roku, kdy byla tato dohoda v Moskvě stvrzena podpisy šéfa Roskosmosu Jurije Koptěva a administrátora NASA Dana Goldina. Výrobu měla realizovat RKK Energija, přičemž za americkou stranu mělo asistovat Johnson Space Center a Lockheed-Martin. Už v dubnu 1994 z Ruska do USA putovala maketa DM za účelem testů a současně opačným směrem zase zamířily některé americké komponenty pro modul. V únoru 1995 byl hotov letový kus DM a v květnu skončily úspěchem jeho zkoušky. Souběžně s letovým kusem byla vyráběna také maketa pro Američany, která jim měla umožnit nácvik důležitých operací s modulem.
Protože DM měl být k Miru dopraven na palubě raketoplánu v rámci mise STS-74, nejprve jej bylo třeba dostat do Ameriky. 7. června 1995 odstartoval z Moskvy na Floridu obří Antonov An-124 Ruslan, který měl na své palubě jak letový kus DM, tak maketu pro nácviky a ruské vybavení, které mělo v DM své místo. Převoz se uskutečnil s týdenním zpožděním, ztrátu se však podařilo brzy dohnat, nutno říci, že díky velmi tvrdé práci týmu Energije, který na Floridě při přípravě DM pracoval ve dvanáctihodinových směnách. 11. září byl DM uložen do nákladového prostoru raketoplánu Atlantis a o měsíc a jeden den později startovní sestava, jejíž součástí Atlantis byl, zamířila na odpalovací komplex LC-39A. A jak vlastně onen Dokovací modul vypadal?
Při pohledu zvenčí to byl jasně oranžový válec, jenž měl na obou stranách sférické dno, zakončené identickými stykovacími uzly APAS-89. DM měřil na délku 4,7 metrů (měřeno od okrajů stykovacích uzlů), pokud bychom brali v úvahu také naváděcí „listy“ uzlu, délka by narostla na 5,1 metru. Maximální šířka DM (včetně vnějšího vybavení) činila 4,9 metru, přičemž průměr hermetického válce byl 2,2 metru a k hermetickým prostorám Miru měl DM přidat 14,6 m3. Hmotnost v okamžiku startu byla 4 350 kg.
Zdroj: mek.kosmo.cz
Konstrukce Dokovacího modulu vycházela z časových a finančních možností, které nebyly optimální. Znamenalo to využití co největšího množství již existujících technologií a hardwaru. Proto byla například ona kónická dna vyrobena z rozřezaného orbitálního modulu Sojuzu TM, přičemž hlavním materiálem byla hliníkovo-křemíková slitina. Androgynní uzly APAS-89 již byly také vyvinuty, takže nebylo třeba vyvíjet nový systém a dlouze jej testovat. Uzel, který měl být připojen ke Kristallu, dostal označení APAS-1 a jeho protějšek, ke kterému se měly připojovat raketoplány, pak byl označen jako APAS-2. Uzly byly vzájemně pootočené o 25 ° tak, aby motorky RCS na raketoplánu mířily pokud možno mimo stanici. V příklopu APAS-1, tedy ze strany Kristallu, byl umístěn iluminátor, na příklopu APAS-2 zase dokovací terčík pro přesné zaměření raketoplánu během závěrečné fáze sbližování. Dvanáct zámků na každém uzlu se postaralo o pevné připojení Miru či raketoplánu. Síla, kterou byl druhý stroj udržován u APASu, činila 22 tun. Světlý průměr uzlu, který mohli kosmonauti a astronauti využít k přechodu do DM a z něj, byl 80 cm. Na modulu bychom také našli ventily pro pozemní testy.
Na DM pak údajně figuroval ještě jeden prvek, jehož použití mělo přinést další časové a ekonomické úspory. Na povrchu stanice a jejích modulů byla v minulosti použita termální a protimeteoroidní vrstva v podobě mnohovrstevné světle béžové tkaniny. Dokovací modul však byl pokryt jasně oranžovou tkaninou. Některé prameny uvádějí, že tomu tak bylo proto, že výroba klasického pokrytí by byla bývala příliš drahá, proto byla pro DM použita tkanina oranžová, protože prý byla zrovna na skladě. Jiné zdroje však hovoří o tom, že se jednalo o nový typ této tkaniny. Který ze zdrojů hovoří pravdu, to se autorovi bohužel nepodařilo zjistit.
DM ovšem nebyl pouhým sudem se dvěma stykovacími uzly. V jeho interiéru bylo třeba zajistit odpovídající podmínky pro přežití lidských bytostí. Pro zajištění tepelného režimu měl DM svůj vlastní chladicí okruh, do něhož byly zahrnuty také ohřívače a ventilátory. Elektřinu získával DM z vnějšku. Ve fázi přepravy na Mir v nákladovém prostoru Atlantisu čerpal energii z raketoplánu, po připojení k Miru byl modul přepojen na staniční elektrický systém, přičemž využíval stejného napětí – 28 V. V interiéru modul nesl sadu jističů a také elektrické zásuvky.
Sledování a úpravu vnitřního prostředí bylo možné provádět během přepravy na orbitu ze strany raketoplánu, po připojení k Miru byl pak provoz pochopitelně zajišťován ze strany stanice. K tomuto úkolu mohly samozřejmě posloužit i ovládací pulty přímo uvnitř modulu, z nichž jeden byl určen pro ovládání teploty a další k ovládání tlaku v interiéru. Krom toho byly v DM umístěn ještě pulty ovládání obou uzlů APAS a pult elektrického systému.
Když už mluvíme o elektřině, není tak zcela pravda, že by Dokovací modul do vesmíru putoval bez zdrojů elektrické energie. Jen nebyly určeny pro něj. Na vnějším plášti DM totiž byly upevněny dva kontejnery, z nichž každý ukrýval jeden složený solární panel. První baterie byla označena jako MSB. Pokud to váženému čtenáři něco připomíná, není to náhoda. Jednalo se o kus identický s těmi, které byly na modulu Kristall. Na orbitu měl původně putovat spolu s modulem Priroda, jenže Priroda byla doslova nacpána aparaturou tak, že se její hmotnost blížila limitu nosnosti nosné rakety. Proto se pro panel našlo místo na boku DM. Ve druhém kontejneru pak čekal na svou chvíli poměrně zajímavý panel s označením SBD, jehož mechanické prvky byly identické s MSB a byly vyrobeny v Rusku, zatímco samotné fotovoltaické články byly americké provenience. Celková plocha obou panelů činila 76 m2.
Pro let STS-74, který měl DM dopravit na Mir, byla jmenována posádka ve složení velitel Kenneth D. Cameron, pilot James D. Halsell a posty letových specialistů zaujmuli Jerry Ross, William S. McArthur a Kanaďan Chris Hadfield. Nejprve byl start Atlantisu k této misi naplánován na 26. říjen, ovšem problémy s motory SRB u misí STS-69 a STS-73, u nichž se objevily stopy po prohoření izolace spoje mezi motorem a tryskou, si vyžádaly detailní inspekci a jisté úpravy, které odsunuly datum startu Atlantisu na 2. listopadu. Následně byl start posunut o jeden den zpět, na 1. listopad, jen aby opět sklouznul doprava kvůli odkladům startu předcházející mise STS-73. Další příležitost pro STS-74 měla přijít 11. listopadu, toho dne však byl start zrušen 4 minuty před plánovaným vzletem kvůli nepříznivému počasí na záložních přistávacích plochách v Africe a v Evropě. 12. listopadu však nic nebránilo tomu, aby se Atlantis vydal vzhůru a mise STS-74 mohla konečně začít. Ve 12:30:43 UT se startovní sestava vydala k nebi a o osm a půl minuty později byl Atlantis na orbitální dráze.
Zdroj: en.wikipedia.org
Začalo dvoudenní stíhání Miru. Během něj bylo také třeba připravit Dokovací modul na setkání se stanicí. Prvním krokem bylo připojení DM ke stykovacímu uzlu Shuttlu. 14. listopadu se Chris Hadfield chopil ovládacích prvků robotické paže RMS. Pomalu rameno navedl nad zadní část nákladového úseku raketoplánu, kde DM čekal na svou chvíli. Hadfield robotickou paží uchopil modul za dedikovaný úchyt, který se nacházel na straně DM, kterou měl být modul připojen k Miru. Pak mohly být uvolněny západky, které do té doby poutaly DM k raketoplánu. Hadfield modul opatrně vyjmul z jeho úchytů a následně jej nadzvedl nad nákladový prostor a otočil o 90 °. Dalším krokem bylo přemístění DM nad stykovací uzel raketoplánu. Hadfield manévroval robotickou paží tak, aby finální poloha DM byla přesně v ose stykovacího uzlu a aby mezera mezi oběma stykovacími mechanismy byla nejprve zhruba 75 centimetrů a po důkladné kontrole polohy „dolétl“ s DM do vzdálenosti pouhých 12 centimetrů. Astronaut měl možnost srovnat i ty nejmenší odchylky díky kameře, která byla umístěna ve stykovacím uzlu raketoplánu. Necelou hodinu a půl po zachycení DM robotickou paží zbývalo učinit poslední krok – spojit DM se stykovacím uzlem Atlantisu.
Nestalo se tak ovšem prostřednictvím RMS. Ta byla nyní Hadfieldem přepnuta do tzv. testovacího módu, ve kterém byly odpojeny brzdy ve všech kloubech paže. Velitel Ken Cameron nyní aktivoval trysky RCS, které byly během manipulace s DM vypnuty. Krátký impuls motorků mířících dolů poslal raketoplán vzhůru. Protože byla paže zcela uvolněná, zachovávala v prostoru polohu, kterou jí Hadfield naposledy určil. Atlantis naopak svou polohu měnil a posouval se vstříc DM. Za pár okamžiků se dva mechanismy APAS setkaly. Dokovací modul byl nyní pevně připojen ke stykovacímu uzlu raketoplánu.
Následovalo natlakování interiéru DM a test hermetičnosti. Vše probíhalo jako na drátkách a tak mohla být robotická paže RMS odpojena od modulu a „zaparkována“ v pohotovostní poloze. Po vyrovnání tlaků do útrob DM vpluli Jerry Ross a Chris Hadfield, aby prověřili funkci stykovacího uzlu APAS-1 a také aby přenesli kameru z jejího dosavadního umístění na vnitřním příklopu stykovacího uzlu raketoplánu na příklop stykovacího uzlu APAS-1.
Mezitím na Zemi probíhal velmi zajímavý proces, který byl vyústěním sporu mezi prezidentem Clintonem a mluvčím Sněmovny reprezentantů Newtem Gingrichem ohledně alokace financí pro některé programy z oblasti zdravotnictví, vzdělávání a monitoringu životního prostředí. Clinton vetoval navrhovaný rozpočet, což vedlo 14. listopadu k „shutdownu“ federální vlády. Shutdown znamená, že se v ten okamžik vláda de facto ocitla v platební neschopnosti a státní zaměstnanci, kteří nejsou důležití pro provoz státu, musejí odejít na neplacenou dovolenou. Tato situace se pochopitelně dotkla i NASA, naštěstí personál zabezpečující probíhající mise je z tohoto opatření vyjmut. Na let STS-74 tedy neměla vládní krize, která nakonec skončila 19. listopadu, žádný vliv, stěžovat si však mohli například novináři, protože tiskové oddělení NASA za životně důležité považováno není. Pro Rusy to pro změnu znamenalo zajímavou zkušenost, jak se vyjádřil vedoucí ruského týmu Oleg Lebeděv na adresu amerického manažera modulu Spektr Charlese Stegemoellera: „Ještě nikdy jsem nemluvil s nezaměstnaným Američanem…“
Naštěstí politické tahanice na orbitu nedosáhly a 15. listopadu nastal den, kdy se měl americký raketoplán již podruhé připojit k ruské stanici…
(článek má pokračování)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:S74-24913.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/m/mir1593.gif (kredit: RKK Energia via Marcus Lindroos via astronautix.com)
https://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/mir/moduly/dockmodu.gif
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Docking_Module_(STS-74).jpg
Perspektiva je ošidná věc. Na úvodním snímku vypadá mrňavý Sojuz větší než obrovské Apollo. Ještě jsem neviděl kresbu kde by byly obě lodi v obráceném gardu.
…a co teprve Skylab, to byl panečku macek, že?
Někde na NETu jsem viděl nákresy posledních stupňů prakticky všech hlavních nosičů, krom raketoplánu. Tam S4b skutečně vyniká obrovitostí. Ostatně jako S-5 mezi nosiči, kan se na něj nějaké “ Heavy“ či STS hrabou.
Současná americká superraketa “ chudého muže “ nestačí na přímý let na Měsíc, možná by stačilo posílit ji při startu o další dva, kratší boostery, než stavět Gat a na Měsíc létat nadvakrát.
Ja len, že SuperHeavy je cca o 7 až 8 metrov vyššia ako Saturn V a má nosnosť 150 ton. Len aby reč nestála.
Chytrému napověz… Pokusil jsem se o jemný náznak, nebyl však pochopen. Takže napřímo: tento článek je o Miru, nikoli o porovnávání velikostí Sojuzu a Apolla. Takže vaše komenty jsou dost off topic (jako ostatně často).
Pokud máte něco k Miru, budu za komenty rád, pokud to odbočí někam jinam, bylo by vhodné zvážit, zda sem tyto komenty psát.
To je jako by jste nic nepsal. Aloisovi je to šumák :p
…ale ten se Skylabem byl dobrý. Parádně zacílený 🙂
No, pamatuji časy, kdy se hovořilo o největších trpaslících a nejrychlejších hodinkách na světě…
Gat nie je len o pristátí na mesiaci, Gat má zároveň slúžiť na testovanie technológii pri ceste na Mars a toto je iba jedna vec z desiatok ďalších
Není, pane Šamárku, off topic vaše zmínka o mackovi?
A vaše zmínka o „chytrém …“ je vlastně útok proti Aloisovi!? Podle mne jednoznačně přes čáru …
Ten špílec jsem napsal naprosto cíleně. „Diskutér“ Alois už dlouho plevelí mnohé diskuse pod články off topic příspěvky, které s tématy článků nemají nic společného. Zkuste se podívat například pod články o Saljutech.
Pokud je někdo přes čáru, je to Alois a mně jednoduše došla trpělivost.
V tomto případě stojím jednoznačně za Ondřejem. Nikdo nemá nekonečnou trpělivost a pan Alois může být rád, že po těch letech OT příspěvků ještě nedostal ban. Ondřejova reakce rozhodně přes čáru nebyla. Právě naopak. Byla zcela odpovídající reakcí na neustálé plevelení diskuse ze strany pana Aloise.
Chtěl byste to opačně? A zkusil jste si to z té druhé strany představit? Obrovské Apollo zcela zastiňující mrňavý Sojuz? A i tak se mi nezdá, že by tu uměleckou představu perspektiva zásadně zkreslovala, nevypadají co do objemu vůbec rovnocenně, spíš mi Sojuz přijde velký asi jako ta přechodová komora.
Pokud se nepletu, tak je to malba Alexeje Leononva. Zrovna ho bych z nějakých komplexů a potěmkiád nepodezíral. Je to dokonalá kresba a logicky dal do popředí svoji loď.
Existuje i pohled z druhé strany
Ale ani ten asi Aloise nepotěší 😉
Ha ha. No jo, Aloisi, je to ten kvůli vojákům z Pentagonu „nesmyslně přerostlý“ bumbrlíček. A kvůli tomu i „předražená zbytečná slepá cesta Americké kosmonautiky“, jak nám taky kdysi napsal nějaký Alois.
Super clanok, dnes zamerany skor technicky. Doplnil mnozstvo novych informacii.
Dakujem 🙂
Díky, jsem rád, pokud se Vám článek líbil. 😉
Opět perfektní článek, děkuji !!
Rádo se stalo, jsem rád, že se líbil! 😉
Už dávno jsem přestal psát komentáře s díky za úžasné články, ale alespoň občas si to z úcty k autorovi musím zopakovat.
Měl bych dotaz, co a k čemu měly být ty dvě obrovské kruhové asi antény na obrázku k podobě Miru 2 ? Zkoušel jsem lehce pogooglit, ale bez ruštiny si neškrtnu.
Sú to slnečné koncentrátory pre plynové turbíny
Výborné, vyčerpávajúce info o nerealizovanej stanici Mir2:
From Mir-2 to the ISS russian segment Bart Hendricks
http://www.bis-space.com/belgium/wp-content/uploads/2015/10/frommir-2.pdf
Ha, byl jste rychlejší. 🙂
A díky za odkaz!
Díky moc, vážím si toho!
Co se týče těch dvou kruhových objektů, po krátkém hledání jsem zjistil, o co se jedná. Měly to být SGTU, tedy sluneční turbogenerátové stanice. Sluneční svit měl být použit k ohřevu inertního plynu, ten pak měl roztáčet turbogenerátor, který by vyráběl elektrickou energii. Pro Mir-2 se počítalo v jedné variantě se dvěma stanicemi, přičemž každá by měla výkon 10 kW. SGTU bylo Rusy nabízeno i v prvních iteracích ISS, ale poměrně záhy byla tato idea zavržena.
Díky, oběma
Pán Šamárek, neviete prečo bola táto technológia zavrhnutá? Pripadá mi pomerne perspektívna. Mám síce nejaké domnienky, hlavne čo sa týka mechanických problémov, ale vy iste poznáte fundovanú odpoveď. Vďaka.
A samozrejme pochvala za, ako vždy, pútavý článok.
Podle toho, co jsem pochopil, byly krom velké složitosti celého zařízení problémem rozměry (panovaly pochybnosti o tom, zda je možné tak velké SGTU v rozumném termínu vůbec zhotovit) a předpokládané vibrace turbín. Možná toho bylo více, zkusím ještě pohledat.
A díky za pochvalu! 😉
Ďakujem za odpoveď a nie je za čo 😉
Teraz vážne, mňa napadá práve problém s rotačným pohybom turbín a s tým spojené problematické ložiská a spoľahlivosť, viď. „neustále“ patálie s gyroskopmi. Ale to je len moja, ničím nepodložená domnienka. Vibrácie, ma nenapadli, iste by však mohli spôsobovať problémy. Škoda, je to zaujímavá technológia…
Předem díky za článek.
Zajímavé paradox dějin: „velké“ Apollo, „obrovský a špičkový“ raketoplán dávno dolétaly a „zastaralý a malý“ Sojuz léta dodnes.Tím je nechci hodnotit, všechny tři sehrály, resp. dodnes hrají svou roli, jen dost nechápu proč tomu tak je. Podobné je to s orbitálními stanicemi – nakonec sovětská koncepce stanic přežila dodnes. Není někdy méně vlastně více?
Jak se rika v jednoduchosti je sila a dodal bych i spolehlivost. Konecne neco v tom smyslu rika i Elon, nejlepsi soucastka je zadna soucastka.
Sojuz přežil proto, že Rusové na vývoj nové lodi prostě nemají peníze a kapacity. Stačí porovnat stav Orionu a Federace, prípadně historicky Shuttlu a Buranu. Je to jen z nouze ctnost.
Pokud se týká sovětské koncepce stanic, ISS, alespoň západní segment, mi osobně Saljuty či Mir vůbec nepřipomíná. Pokud narážíte na princip spojených modulů, fyzika a technické limity platí pro všechny stejně.
V případě ruského programu pak platí že „méně je prostě méně“…
To je tak složité téma, že by polemika zabrala minimálně rozsah několika článků a stejně bychom se nedobrali rozumné odpovědi…
Jo, jo, špeditéři s tažnýma koňma se taky smál prvním autům. Že jsou drahá, nespolehlivá a kdesi, cosi …
Pak přišel levný a spolehlivý Ford-T a najednou bylo všude spousta koňského salámu.
Obávám se, že rusové projedli to co jim Sojuzy vynášeli a že se jejich éra chýlí ke konci.
Opět kupa informací (včetně „zákulisních“) pěkně pohromadě. Vždycky si u toho představím, kolik toho musel autor načíst, aby nám mohl naservírovat takový báječný „readers digest“ 😉 Díky moc.
U toho Lebeděvova komentáře se mi automaticky vybavil Rogozin. Ruští bafuňáři mají trapné štulce na adresu Američanů nejspíš v popisu práce. Nikdo v NASA samozřejmě v kvůli shutdownu nepřišel o práci a tedy nebyl nezaměstnaný. To naopak Lebeděv byl díky situaci v ruském kosmickém programu mnohem „ohroženější druh“.
A narazit na nezaměstnaného Američana není díky tržní ekonomice a funkčnímu trhu práce nic mimořádného.
Díky, je fakt, že těch zdrojů je dost a občas s nimi musím docela solidně žonglovat… 🙂
Stran toho výroku – bylo to určitě míněno jako vtip (jestli dobrý nebo špatný, to je jiná věc), nicméně je například zmíněn i v oficiální americké historii programu Shuttle-Mir.
Mne třeba Lebeděv pobavil. Dneska tady diskutující nemají moc smysl pro humor… 😉
To, že se jednalo o vtip jsem pochopil. Pro mě je to však vtip stejné kategorie jako například Rogozinova poznámka o trampolínách. Řada lidí se tomu zasměje, já se bavím u jiných věcí. To, že mám jiný smysl pro humor přece neznamená že „nemám MOC smysl pro humour…“
Tady se mi to propojilo s jinými výroky, z mého pohledu, typickými pro ruské vedení. Tak jsem na to jen poukázal.
Zdravím. Chcem sa pridať do dlhého zástupu ľudí, ktorí sú nesmierne vďační za skvelú sériu článkov o histórii Miru. Naozaj ĎAKUJEME všetci do jedného 🙂
Chcel by som sa hneď opýtať na „…oficiální americké historii programu Shuttle-Mir…“. Čo je to za zdroj? Kde sa dá dohľadať? Knihy mám veľmi rád a takáto by v zbierke moc vynikla 🙂 ďakujem
Zdravím a děkuji, jsem rád, že si seriál přes svou „nekonečnost“ našel svoje čtenáře.
Ohledně oné oficiální historie, fyzicky se sehnat dá (ale evidentně je to print on demand a kvalita je údajně pofiderní), pokud však nechcete utratit zbytečně více než 30 dolarů + poštovné, je naskenována na stránkách NASA.
Ďakujem veľmi pekne za link! Veľmi si to vážim. Knihy sú moja veľká vášeň 🙂 sám mám už pekne veľkú zbierku, napr. STS či Burane 😉
Ak máte ešte nejaké dobré knihy, kľudne mi napíšte email (marcel(bodka)kukuricas(zav)gmail(bodka)com). Budem veľmi veľmi veľmi rád za akúkoľvek knihu, ale hlavne za tú dobrú 😀 angličina mi nerobí problém, ruština žiaľ áno…
Hezký článek. Povedzte Ondrej, čo vy si predstavujete pod takým slovom
„androgynní uzel“ ? 😉
Androgynní uzel je, zjednodušeně řečeno, takový stykovací mechanismus, který nerozlišuje „samečka“ a „samičku“. Samečky a samičky můžete nyní najít na Sojuzech a ruské části ISS, kde Sojuz má dokovací tyč, která zapadne do konusu na stykovacím uzlu stanice. Kdyby ale bylo třeba spojit například dva Sojuzy, nebylo by to možné.
Naproti tomu u androgyního uzlu jsou oba kusy v zásadě identické, takže lze spojovat cokoli s čímkoli. Koneckonců původním odůvodněním pro program Sojuz-Apollo byl krom politiky i test tohoto mechanismu jako simulace spojení s lodí v nouzi.