Dnes je tomu přesně deset let od přistání raketoplánu Atlantis na Edwardsově letecké základně v Kalifornii. Nad Floridou tehdy už několik dní panovalo nevlídné počasí, během kterého bylo zakázáno s raketoplánem přistávat. Posádka nejprve dva dny čekala na oběžné dráze na vhodné povětrnostní podmínky, ale nakonec byl její návrat přesměrován na Mohavskou poušť, kde se nacházelo záložní místo přistání amerických raketoplánu. Kosmický letoun se přesně podle plánu snesl z nebes a pilotován jistou rukou velitele Scotta Altmana se blížil k letecké základně. 24. května 2009 přesně v 07:39:05 místního času se orbiter zastavil na ranveji 22 a tím byla ukončena mise STS-125 – mise, která se vůbec neměla uskutečnit.

Všechno bude jinak

Pátá servisní mise k Hubbleovu kosmickému teleskopu označovaná jako HST-SM4 byla původně plánována na konec roku 2005. 1. únor 2003 se však ukázal být pro NASA černým dnem. Události toho dne výrazně změnily směr, jakým se měla americká pilotovaná kosmonautika nadále ubírat. Ze své doposud úspěšné mise STS-107 se tehdy vracel raketoplán Columbia se svou sedmičlennou posádkou. Vlivem trhliny v náběžné hraně levého křídla se do útrob raketoplánu dostalo rozžhavené plazma, které narušilo integritu trupu, a stroj se při sestupu atmosférou rozpadl. Nikdo z posádky nepřežil. Všechny mise byly okamžitě do odvolání zrušeny a raketoplán byl na následujícího dva a půl roku uzemněn.

V návaznosti na tyto události prezident Bush v roce 2004 vytyčil NASA novou vizi, ve které se měla pomocí raketoplánů dokončit stavba Mezinárodní kosmické stanice, načež měly být tyto stroje vyřazeny z provozu. O poslední misi k Hubbleovu teleskopu se ale nezmínil. V té době však bylo nemyslitelné, že by se poslední servisní mise neuskutečnila. V prvé řadě bylo nutné postarat se o jeho stažení z oběžné dráhy. Původní plány totiž předpokládaly, že teleskop bude po ukončení provozu dopraven na Zemi raketoplánem. Je totiž tak velký a těžký, že by při nekontrolovaném zániku v atmosféře mohl ohrozit lidské životy či majetek. Hubble postrádá vlastní pohon a tak jej bylo nutné vybavit zařízením, které by se o jeho bezpečný zánik postaralo. Kromě toho už byly ke startu připraveny dva nové astronomické přístroje za 200 milionů dolarů, které měly značnou měrou zvýšit výkonnost teleskopu a přinést další řadu unikátních objevů. Nemluvě o další údržbě, která by významně prodloužila životnost miliardové observatoře. Gyroskopy a baterie se blížily ke konci své životnosti a bez nich by byl Hubble velmi brzy zcela nefunkční.

Týden po projevu George Bushe přišla zdrcující rána. Administrátor NASA Sean O’Keefe zrušil misi HST-SM4 a vyloučil jakoukoliv další misi k Hubbleovu teleskopu. Důvodem měla být bezpečnostní opatření aplikovaná po havárii Columbie. Nato se zvedla obrovská vlna nesouhlasu napříč vědeckou komunitou i představiteli aerokosmického průmyslu. Někteří politici v parlamentu dokonce začali usilovat o přezkum a návrat servisní mise do letového plánu. Ve sboru astronautů pak zavládla absolutní sklíčenost. Nejatraktivnější mise ze všech byla zrušena kvůli obavám o jejich životy, ale přitom se jich nikdo na nic nezeptal. Mnozí z nich chtěli letět i s vidinou rizika. Byl konec. Hubble byl mimo hru.

Zadní vrátka

Vzdát se ale jen tak bez boje unikátního kosmického teleskopu nikdo nehodlal. Čtyři měsíce po zrušení poslední servisní mise si John Grunsfeld, astronaut a vedoucí vědecký pracovník NASA sídlící ve Washingtonu, pozval na schůzku svého kolegu Michaela Massimina. Ten byl specialistou na robotiku a spolu s Grunsfeldem se účastnil čtvrté servisní mise HST-SM3B. Jelikož byl let raketoplánu k teleskopu mimo jakoukoliv debatu, v zákulisí se začaly probírat možnosti robotické servisní mise. „Miku, jednám s Goddardovým střediskem o robotické misi na záchranu Hubblea. Potřebuju někoho, kdo rozumí robotice. Potřebuju někoho, kdo zná Hubblea. Hlavně ale potřebuju někoho, komu můžu věřit. Jsi jediný, kdo vyhovuje těmto kritériím.“ Mike „Mass“ Massimino se tedy stal vedoucím skupiny zjišťující možnosti robotické mise, která měla za cíl vyvinout zařízení a vypracovat postupy pro výměnu baterií, gyroskopů a vědeckých přístrojů.

Robotická mise byla velmi zábavným, déle než rok trvajícím „cvičením“, při kterém se lidé na ní pracující mnohému naučili. Poměrně brzy se však ukázalo, že její provedení je téměř nemožné. Stálo by miliardy dolarů a nakonec by provedená údržba zdaleka nedosahovala kvalit jako při pilotované misi. Jen relativně prostá výměna gyroskopů se ukázala být pro robota až příliš složitým úkolem. Aby se k nim totiž dostal, musel začít jednoduchým otevřením záďových dvířek teleskopu. Už to byl ale nadmíru složitý úkol. Nejdůležitějším poznatkem, který studie robotické mise přinesla, byla nezastupitelnost astronautů. Studie však měla ještě jeden mnohem důležitější efekt. Udržela pohromadě tým věnující se opravě Hubbleova teleskopu navzdory tomu, že mise se už nikdy neměla uskutečnit. Už od začátku tedy lidé tajně doufali, že robotická mise je pouhým intermezzem a zadními vrátky pro přípravu pilotované mise.

13. dubna 2005 byl administrátor NASA Sean O’Keefe nahrazen Michaelem Griffinem. Ten byl na rozdíl od opatrného politika O’Keefeho člověkem skutečně nadšeným pro vesmír. V minulosti byl vedoucím inženýrem NASA a společně s Johnem Grunsfeldem sdílel velkou lásku k Hubbleovu teleskopu. Dlouhodobým cílem Michaela Griffina bylo vrátit NASA zpátky na výslunní a skutečně zkoumat vesmír, ne jen provádět experimenty na stanici. Na nějaký vyšší cíl však pomýšlet nemohl. Funkční období administrátorů NASA se kryjí s volebními období prezidentů a bylo jasné, že Griffin ve funkci nevydrží déle než pár let. Jak ale za sebou zanechat nějaký výrazný odkaz, když ISS byla těsně před dokončením a raketoplány před svým důchodem neměly létat nikam jinam? Pár týdnů po Griffinově nástupu do funkce se u Massimina pracujícího na robotické záchranné misi zastavil starý přítel Grunsfeld. „Mluvil jsem s Griffinem,“ řekl. „Chce Hubblea. Chce, abychom našli způsob, jak tam letět.“

Zpátky na koni

Bylo potřeba nejdříve vyřešit, jak let raketoplánu k teleskopu projde veškerými bezpečnostními požadavky, které vešly v platnost po havárii Columbie. Jedinou velkou překážkou se stala neexistence bezpečného zázemí v případě neopravitelného poškození stroje. U misí raketoplánů k ISS se tímto bezpečným přístavem samozřejmě stala stanice samotná, kde mohla posádka počkat na přílet dalšího raketoplánu nebo klidně létat zpátky domů v Sojuzech po několik následujících měsíců. U letu k teleskopu to však nebylo možné. Hubble se totiž nacházel na oběžné dráze s výrazně jiným sklonem než ISS. Měnit sklon oběžné dráhy je přitom extrémně energeticky náročné. Ve skutečnosti by stačilo méně paliva pro přistání a opětovný start na dráhu s jiným sklonem. Stanice tedy nepřicházela v úvahu a bylo nutné najít jiný způsob záchrany.

Řešením se ukázal být druhý raketoplán připravený i s posádkou vyrazit na záchrannou misi. Oba stroje by se na oběžné dráze přiblížily nákladovými prostory k sobě a připojily by se pomocí robotického ramene, podél kterého by následně posádka poškozeného stroje po dvojicích přeručkovala ve skafandrech. To ale nebylo vše. Bylo také nutné zjistit, jak dlouho do příletu druhého stroje bylo možné udržet posádku na živu a raketoplán v provozu. Čím dál více bylo při těchto debatách skloňováno slovo přežití. Nejdůležitější bylo minimalizovat spotřebu vody, jídla, paliva a energie. K řešení problému byli přizváni nutriční specialisté, kteří navrhli stravu, která byla skladná, trvanlivá, dostatečně výživná a hlavně nepotřebovala energeticky náročný ohřev ani vodu. Ohledně paliva a energie se plánovací tým dokonce ohlížel po zkušenostech z Apolla 13. Bylo vypočítáno, že kdyby posádka objevila neopravitelnou závadu první den mise, dokázala by přežít 21 dní. S každým dalším dnem plného provozu se ale životnost posádky zkracovala až na minimálních 11 dní. Pak by jejich jistou smrt zapříčinily nefunkční filtry oxidu uhličitého a posádka by navždy usnula.

Start dvou raketoplánů by samozřejmě znamenal potenciální ohrožení dvou posádek, avšak v tomto případě se spoléhalo čistě na matematickou pravděpodobnost. Jaká je pravděpodobnost zásahu tepelné ochrany uvolněnou izolační pěnou, která byla popravčím pro Columbii? Jaká je pravděpodobnost, že by byl tento zásah katastrofický a zároveň neopravitelný? A jaká je pravděpodobnost, že se to stane dvakrát po sobě? Jakmile byly provedeny potřebné výpočty, bylo zjištěno, že šance na fatální poškození dvou orbiterů sice nejsou nenulové, ale jsou tak malé, že s nimi každý dokázal žít.

Nedlouho poté se v obřím bazénu NBL začaly podnikat nácviky EVA pro vývoj postupů poslední servisní mise. Problémem však bylo, že pro tuto misi doposud neexistovala posádka, přestože tým pracující na návratu k Hubbleu byl poměrně početný. Vedoucí kanceláře astronautů, jehož funkci tehdy zastával Kent Romminger, tradičně určuje složení posádek. Může tak ale učinit teprve tehdy, když je mise schválená, což nebyl tento případ. Ve skutečnosti ještě raketoplány ani nelétaly a celý pilotovaný program byl v nejistotě. O to větší nejistotou byla mise HST-SM4. Přesto na ní všichni zainteresovaní poctivě pracovali, připravovali jí k realizaci a pouze doufali a čekali, kdy dostanou šanci.

Vedením nácviků EVA a vypracováním postupů oprav pověřil Kent Romminger osobu v ten okamžik nejpovolanější – Masse, tedy Michaela Massimina, který už měl u Hubblea dva výstupy a v době, kdy byl poslední let k teleskopu pohřben, nad ním jako jediný astronaut neustále držel ochrannou ruku, snažil se jej zachránit a aktivně na tom „v zákulisí“ pracoval. „Předpokládej, že jsi byl nominován do posádky,“ řekl Romminger Massiminovi. „Koho bys chtěl s sebou?“ Mass si sestavil svůj vlastní EVA tým snů. Sebevědomě sáhl po nováčkovi Andrew Feustelovi, kterého dobře znal z dob, kdy jej před dvěma lety zaučoval pro výstupy do volného kosmu, a kterého obdivoval pro jeho talent a uvolněnou až pohodovou náturu. Druhým nováčkem byl Michael „Bueno“ Good, který byl pravým opakem Feustela – byl striktní, přísný a učebnicově precizní. Dohromady měli tvořit perfektní balanc. Pro práci s robotickým ramenem Mass vybral mladou Megan McArthur, která také ještě neletěla. Pokud někdo považuje astronauty za nadlidi, kteří jsou neuvěřitelně schopní, všestranní a inteligentní, Mass považoval Megan za nadčlověka mezi astronauty. Už třeba jen proto, že se do jejich řad dostala na rozdíl od valné většiny ostatních na první pokus a to už ve 28 letech. Posledním členem týmu se stal mazák, starý přítel a veterán čtyř misí John Grunsfeld, který byl u Hubblea v roce 1999 a 2002, přičemž v druhém případě si s sebou vybral právě Masse, tehdy ještě jako nováčka. Mass mu tak svým způsobem oplácel službu, avšak hlavním důvodem bylo, že Grunsfeld byl odborníkem na slovo vzatým a skutečným znalcem Hubbleova teleskopu.

Zmrtvýchvstání

O více než rok později nahradil Rommingera v křesle vedoucího kanceláře astronautů Steve Lindsey. Ten si krátce po převzetí funkce k sobě zavolal právě Grunsfelda a Massimina, mazáky z poslední servisní mise, aby si s nimi pohovořil o doposud oficiálně stále neexistující misi k Hubbleu. „Chystáme se udělat tiskové prohlášení. Až to vyjde na povrch, bude to v hledáčku všech právě kvůli riziku. Bude to nejnebezpečnější mise v historii programu raketoplánů a tisk si to nenechá ujít a udělá z toho velkou věc. Říkám vám to předem, abyste na to připravili rodiny, protože o tom budou často slýchat z médií.“ Připravit rodiny?! Z médií???  Grunsfeld a Massimino se na sebe nechápavě podívali. „Chlapi, víte snad, že ta mise je vaše, nebo ne?“

Po této schůzce se Grunsfeld na Massimina otočil s úsměvem od ucha k uchu. „Uvědomuješ si, co se teď stalo? On nás právě nominoval na let k Hubbleu.“ Více než rok jejich tým pracoval a připravoval se na misi, která neexistovala. Nyní byli oba nominováni na misi, která ještě ani nebyla oficiálně oznámena. Něco takového bylo zcela mimo běžné postupy a zavedené způsoby NASA. Běžně je nejdříve schválena mise, po nějaké době je zveřejněna a teprve po několika měsících je pro ni vybrána posádka. Nyní bylo všechno vzhůru nohama. Ale konec konců, mise samotná také měla být něčím zcela unikátním a jedinečným. O několik dní později vstala servisní mise HST-SM4 z popela, když byla prezentována u administrátora NASA Michaela Griffina. Ten se prý téměř na nic nezeptal a schválil ji. Už byl dávno rozhodnut. Mise s označením STS-125 měla zelenou.

V ten okamžik se situace obrátila a právě oznámená mise dostala nejvyšší prioritu a podporu všeho a všech. Michael Griffin posádce slíbil, že ať už budou potřebovat cokoliv, zařídí to pro ně. Volat mu měli přímo a nezdržovat se oficiálními pomalými cestami. A skutečně, ať už si posádka cokoliv nadiktovala, dostala to. Je potřeba kamery na přilbu pro nácviky EVA pod vodou? Máte je mít! Hodil by se vám lehčí elektrický šroubovák? Samozřejmě, vyvineme jej pro vás, jen abychom ubrali půl kila váhy. Pro misi STS-125 bylo vyvinuto nesmírné množství nových nástrojů a pomůcek, přičemž jen pro opravu přístroje STIS, která měla být největším oříškem, jich bylo vyvinuto více než 100!

Posádka, která se měla stát celebritami a značně vyčuhovat z dlouhé řady jiných posádek raketoplánů, zůstala ve stejném složení, v jakém doposud pracovala – tedy, pokud jde o letové specialisty, kteří měli vykonávat EVA. Grunsfeld vytvořil dvojici s Feustelem a Good byl přiřazen k Massiminovi. U obsluhy robotického ramene zůstala McArthur. Jejich velitelem se stal Scott „Scooter“ Altman. Ten se na oběžnou dráhu podíval už třikrát, přičemž naposledy velel Grunsfeldovi s Massiminem u předchozí servisní mise HST-SM3B (STS-109). Jako pilot mu byl přidělen nováček Gregory „Ray-J“ Johnson. Skutečná příprava mohla začít.

(článek má pokračování)

zdroje obrázků:
https://asd.gsfc.nasa.gov/
https://i.imgur.com/
http://doblu.com/
https://www.nasa.gov/
https://upload.wikimedia.org/