Byl 3. červenec 1993 a Sojuz TM-17 se pomalu blížil k Miru. Stanice vypadala jako velký pták s roztaženými křídly modulů Kvant-2 a Kristall. U stykovacího uzlu posledně jmenovaného modulu byl připojen Sojuz TM-16, porty v podélné ose stanice byly obsazeny nákladními Progressy – u předního stykovacího uzlu visel Progress M-18, u zadního Progress M-17. Před sedmou hodinou večer přilétající Sojuz zastavil 180 metrů od Miru. Palubní inženýr byl přichystán v orbitálním úseku Sojuzu a nyní začal pořizovat videozáznam a cvakat spouští fotoaparátu. Takový úchvatný pohled na stanici se člověku nenaskytne každý den a pokud se tak stane, bývá to na pár sekund, než je třeba opět sklonit hlavu k palubní desce a pokračovat v práci. Náhle se od základního bloku Miru oddělil malý světlý bod a zamířil pryč. „Letí, letí,“ ozval se z rádia hlas Alexandra Poleščuka. To velitel stanice Gennadij Manakov právě z přechodové komůrky základního bloku vypustil kontejner s odpadky a jeho parťák vše sledoval a komentoval. Malá světla tečka se ztratila na pozadí černé vesmírné oblohy. Nyní se schylovalo k ještě zajímavější podívané. „Sašo,“ promluvil komunikátor z řídicího střediska k palubnímu inženýrovi onoho vyčkávajícího Sojuzu, „nepropásni to, teď dojde k oddělení!“ Bylo 18:58 moskevského času, když se na stanici cosi pohnulo. Před očima fascinovaného palubního inženýra se Progress dosud spočívající u předního stykovacího uzlu oddělil a začal se plavně vzdalovat od stanice. Po pěti minutách pak přišel příkaz ze Země: „Ukončete fotografování a přejděte do návratové kabiny!“ „Do třiceti sekund jsem tam,“ zněla odpověď palubního inženýra. Přestože podívaná na odplouvající nákladní loď byla úžasná, před posádkou Sojuzu teprve nyní stál hlavní úkol tohoto dne – pokud se nepřipojí ke stanici, jejich let skončí, sotva začal. Automatika však pracovala bezvadně a o dalších dvacet minut později se Sojuz TM-17 připojil k uzlu, od něhož teprve před necelou půlhodinkou odlétl Progress M-18. Operace „Rodeo“ skončila naprostým úspěchem…

Altair

Když byly v létě 1992 skládány posádky pro nadcházející lety, jejich personální složení vypadalo takto: hlavní posádkou EO-13 byli Manakov a Poleščuk (kteří nakonec také tuto expedici realizovali), jejich záložníky pak byli Anatolij Arcebarskij a Jurij Usačov. Podle dosavadní tradice se mohli dubléři těšit na funkci hlavní posádky v následující expedici. Nicméně podle pracovníků Střediska výcviku kosmonautů a NPO Energija byl tento způsob pro zúčastněné poměrně vyčerpávající. Kosmonauti museli projít kompletním výcvikem v roli zálohy a téměř bez přestávky následně přeskočit do role hlavní posádky pro další expedici. Kohosi napadl šetrnější způsob. Napříště budou posádky plnit úlohu dublérů, následně si nějakou dobu oddechnou v roli posádky podpůrné a posléze, s načerpanými novými silami a energií, naskočí coby hlavní posádka.

Poprvé měl být tento přístup vyzkoušen právě pro expedice EO-13 a 14. Pro „čtrnáctku“ byly proto zformovány dva nové týmy: Vasilij Ciblijev a Anatolij Balandin jako hlavní posádka a Anatolij Berezovoj a Nikolaj Budarin coby záloha. Jenže idea „oddechu“ dlouho nevydržela. Zaúřadovali totiž muži v bílých pláštích a začala velká rošáda. Berezovoj a Budarin byli ze zdravotních důvodů vyřazeni z přípravy. Z nejasných důvodů, oficiálně označovaných jako „organizační“ byl z přípravy vyřazen také záložník „Třináctky“ Anatolij Arcebarskij. Ten byl následně převeden do oddílu kosmonautů Akademie věd, nicméně byla to slepá ulička. Arcebarskij, který odvedl skvělou práci během expedice EO-9 a podle mnohých měl před sebou skvělou perspektivu, se již nikdy do vesmíru nepodíval. Zda se stal obětí hry čísel, nebo někomu „šlápnul na kuří oko“, to je předmětem spekulací a plnou pravdu zná jen úzký okruh lidí, mezi něž bohužel autor tohoto seriálu nepatří…

Záložní posádka pro EO-13 tak nakonec byla zformována ve složení Vasilij Ciblijev a Jurij Usačov. Nicméně tehdejší šéf ruské kosmické agentury RKA Jurij Koptěv se nechal slyšet, že dva nováčci v jedné posádce jsou příliš velkým rizikem a tuto posádku tak jako tak po splnění povinností záložníků rozpustí. Tak se také stalo: na podzim 1993 byly pro čtrnáctou expedici ustaveny dva týmy: hlavní posádka Vasilij Ciblijev a velezkušený Alexandr Serebrov, záložní posádku pak tvořili Viktor Afanasjev a Jurij Usačov.

Třetím do party k Ciblijevovi a Serebrovovi měl být další internacionál. Francie byla v devadesátých letech v této oblasti velmi aktivní a majitelé francouzského pasu se do vesmíru ať už na palubách Sojuzů nebo na palubách raketoplánů dostávali v poměrně krátkých intervalech. V červenci 1992, právě v době, kdy na palubě Miru létal Michel Tognini, byla mezi francouzskou kosmickou agenturou CNES, NPO Energija a RKA podepsána dohoda o dlouhodobé kosmické spolupráci, v níž mimo jiné figurovaly další čtyři lety francouzských občanů v trvání přibližně 14 dní, jež byly plánovány na roky 1993/94, 1996, 1998 a 2000.

Už od 1. listopadu 1992 se ve Hvězdném začali na první z této série letů připravovat dva francouzští občané: Jean-Pierre Haigneré a Claudie André-Deshays. Haigneré byl zkušeným harcovníkem, který měl za sebou čerstvé účinkování v roli záložníka Michela Togniniho, Claudie André-Deshays pak byla relativním nováčkem. Neznamenalo to však, že by se vynořila „odnikud“. Tato lékařka se zaměřením na revmatologii se stala „spationautkou“ (francouzský termín pro kosmonauta) v září 1985 v rámci druhého náboru CNES, v němž se do oddílu dostali mimo jiné i Haigneré nebo Tognini. Deshays figurovala také coby medicínský doprovod Michela Togniniho po jeho návratu z mise Antares.

Nyní ovšem před Haignerém a Deshays stál velmi strmý svah vedoucí ke startu další francouzské mise, jež dostala pojmenování „Altair“. Haigneré byl samozřejmou volbou pro místo v hlavní posádce. Vzhledem k tomu, že před několika měsíci prošel spolu s Togninim výcvikem pro misi Antares, nebyl pro něj objem nových informací tak velký jako pro Claudii. Navíc program nové francouzské mise se téměř neodlišoval od Togniniho letového programu a naprostá většina vybavení se už na palubě stanice nacházela právě z doby, kdy Tognini na Miru pracoval. A ještě do třetice v celé záležitosti figuroval fakt, že Manakov s Poleščukem prošli spolu s Haignerém přípravu v roli záložníků posádky Solovjov/Avdějev/Tognini, takže pro ně francouzské experimenty také nebyly španělskou vesnicí, stejně jako osoba francouzského kolegy. Abychom nebyli jednostranní, ani Claudie André-Deshays nebyla totálním „zelenáčem“ – v roce 1991 prošla základním tříměsíčním výcvikem ve Hvězdném. Všechny tyto důvody vedly k tomu, že Rusové přistoupili na trochu šibeniční termín startu, který diktoval omezit délku výcviku Francouzů na pouhých 7,5 měsíců.

Od 8. února 1993 začali Francouzi výcvik v rámci posádek. Haigneré se začal sžívat s Ciblijevem a Serebrovem a André-Deshays s Afanasjevem a Usačovem. Na přelomu března a dubna obě posádky pobývaly v Toulouse, kde s francouzskými výzkumníky procházely vědecký program mise Altair. Během závěrečné fáze výcviku ještě sovětští členové posádek prošli specifickým výcvikem pro výstup do volného prostoru za účelem přenosu druhého elektromotoru solárních panelů z Kristallu na Kvant-1. Když se však Manakovovi s Poleščukem 18. června podařilo tento úkon provést v rámci druhého výstupu do prostoru, mohl být tento výcvik zrušen. Neznamenalo to však, že by se Ciblijev a Serebrov neměli podívat ze stanice ven. Právě během jejich služby mělo mimo jiné dojít k přenesení jednoho ze solárních panelů z Kristallu na Kvant-1. Nakonec k tomu došlo až mnohem později, ale nepředbíhejme.

25. června obě rusko-francouzské posádky odcestovaly na Bajkonur k závěrečné fázi příprav. Odlet na kosmodrom byl oproti plánu o něco opožděn, což bylo možné přičíst celkové chaotické situaci v Rusku. Jako perlička pak může posloužit fakt, že veškerá pitná voda pro posádky musela putovat z Moskvy, protože na Bajkonuru tamní vodní zdroje nesplňovaly přísná hygienická kritéria. 29. června byla na startovní rampu vyvezena raketa s kosmickou lodí a o den později Státní komise definitivně potvrdila hlavní posádku ve složení Ciblijev/Serebrov a Haigneré a současně potvrdila také datum a čas startu – 1. července v 17:32:58 moskevského času.

Přípravy ke startu ovšem neprobíhaly úplně hladce. 40 minut před plánovaným vzletem v důsledku skokové změny napětí vypovědělo službu veškeré pozemní vybavení rampy. Naštěstí se podařilo během pouhých sedmi minut poruchu odstranit a obnovit dodávku proudu. Pak už nic nebránilo tomu, aby se raketa se Sojuzem TM-17 na špici vydala vzhůru. Navedení na prozatímní dráhu proběhlo nominálně a téměř vzápětí na palubu dorazil rozkaz ruského ministra obrany o povýšení Ciblijeva do hodnosti plukovníka. V řídicím středisku se pro změnu na hlavním plátně sálu řízení letu objevila velká reklama firmy Infinity Syst., Inc. Devadesátá léta byla v Rusku skutečně velmi svérázná…

3. července proběhla výše popsaná operace „Rodeo“, po jejímž ukončení se Sojuz TM-17 hladce připojil k přednímu stykovacímu uzlu. Setkání obou posádek se neslo v tradičním euforickém duchu. Manakov s Poleščukem se těšili na to, co jim kolegové ze Země přivezou a nebyli zklamáni. Jako svérázná kytice posloužila březová větvička, se kterou Serebrov vplul do interiéru stanice a během vzájemného objímání a poplácávání po zádech mezi rozradostněnými kosmonauty poletovaly citrony a rajčata. Starousedlíci zase nově příchozí pohostili horkou kávou. Po třech dnech, kdy se na palubě Sojuzu museli obejít bez horkých potravin a nápojů, si Ciblijev, Serebrov a Haigneré povzbuzující nápoj labužnicky vychutnávali. Ještě týž den pak byla přenesena Haignerého anatomická vložka ze sedadla v Sojuzu TM-17 do Sojuzu TM-16.

Náplň mise Altair, již měl Haigneré vyplnit, byla relativně nahuštěná, nicméně do značné míry kopírovala program předešlého francouzského letu. V plánu bylo provádění 12 hlavních experimentů, z čehož 10 bylo biomedicínských a 2 technické. Biomedicína se zaměřovala na adaptaci na beztížný stav, analýzu tělních tekutin, zkoumání srdce a cévního systému, změny v tloušťce a roztažnosti kůže a vliv kosmického záření na organismus. Technická část programu mise Altair zahrnovala pozorování tekutin v mikrogravitaci a zkoumání mikroskopických zrychlení při práci kosmonautů i různých systémů stanice.

Starousedlíci se mezitím zabývali údržbou a předávkou stanice. Pro Manakova a Poleščuka byla potěšující zprávou informace o úspěšném přistání kapsle Raduga, která se před vstupem Pogressu M-18 do atmosféry oddělila a bezpečně na Zem dovezla přes 90 kg filmového a fotografického materiálu. Nová směna si mezitím „osahávala“ stanici a asistovala francouzskému kolegovi při jeho experimentech. Ne všechny prováděné pokusy byly zrovna záživné, podle kosmonautů si cenu za zdaleka nejnudnější položku vědeckého programu mise Altair odnesl experiment s názvem „Vinimal“. Během něj Haigneré prováděl se zavřenýma očima a rukama vytrčenýma vpřed pomalé mírné dřepy, přičemž se snažil zachovávat vertikální orientaci svého těla, to celé nepřetržitě po dobu téměř tří hodin! Výzkumníci prostřednictvím senzorů a videozáznamu zkoumali změny koordinace a motoriky lidského těla během adaptace na beztížný stav.

Pro změnu jeden z nejzábavnějších experimentů zase prováděli kosmonauti z vlastní iniciativy. Ze vzdálenosti zhruba metr a půl házeli na terč šipky. Téměř všechny hody i z takto krátké vzdálenosti dopadly 20-40 cm nad střed terče. Lidský mozek si evidentně ani na několikátý pokus nedokázal poradit s absencí klasické trajektorie vrženého předmětu, u něhož v beztíži nefunguje balistická křivka. Nová hospodářská realita si žádala i obětování několika hodin na komerční aktivity. Starousedlíci během střídání směn natočili pasáže pro reklamní spot na hodinky Omega a nová stálá posádka pro změnu uskutečnila komerční experiment s názvem „Telefon“.

14. července Haigneré oslavil francouzský národní svátek – výročí dobytí Bastilly – v povzneseném duchu. Část dne zabralo razítkování speciálních dopisnic a následovat měl videorozhovor s francouzským prezidentem Françoisem Mitterandem. Prezident ovšem nakonec musel měnit časový plán svého dne a proto nemohl telemost uskutečnit. Místo něj se však kosmonauti mohli pobavit u jiného videorozhovoru. Účastnila se jej Haignerého dublérka Claudie André-Deshays spolu s francouzským vedoucím mise Altair a jeho náměstkem. Všichni tři měli na sobě letové kombinézy a kamera obrácená vzhůru nohama dodávala iluzi, že se Deshays se svými dvěma parťáky nacházejí v beztížném stavu.

Mise Altair ubíhala rychle a v jejím letovém plánu na začátku třetí červencové dekády zůstávalo jen pár posledních stránek. O tom, že se blíží návrat, svědčil i fakt, že Manakov s Poleščukem začali oživovat Sojuz TM-16 v němž měli spolu s Haignerém zamířit k Zemi. 20. července kosmonauti prověřili ovládací systém Sojuzu a začali do jeho návratové kabiny ukládat položky, jež měly být dopraveny zpět na Zem. 21. července se posádka Miru uložila na kutě nezvykle brzy – odlet Sojuzu TM-16 byl plánován na nekřesťansky časnou dobu následujícího dne.

Poslední pracovní den tak začal už půl hodiny po půlnoci moskevského času. O tři hodiny později byly uzavřeny příklopy Sojuzu a stykovacího uzlu Kristallu. Po šesté hodině ranní se Sojuz odpojil a začal se pomalu vzdalovat od stanice. Alexandr Poleščuk z orbitálního úseku transportní lodi fotografoval Mir a především cílový terčík na příklopu Kristallu, který s Manakovem nainstalovali v červnu.

Posádky Miru i Sojuzu mezi sebou relativně dlouho udržovaly radiový kontakt, který byl nakonec přerušen až necelých deset minut před brzdicím zážehem transportní lodi. V ten okamžik výpočetní komplex Miru zahlásil chybu, gyrodyny začaly zpomalovat a stanice ztratila přesnou orientaci v prostoru. Na vině bylo „přetečení“ paměti počítače v důsledku zápisu dat do již zaplněné „buňky“ paměti. Nejednalo se o nic dramatického, nejnepříjemnějším důsledkem byla ztráta spojení s řídicím střediskem prostřednictvím přenosové družice Altair.

Mezitím Sojuz TM-16 provedl brzdicí zážeh a byl odhozen přístrojový úsek a také orbitální úsek s androgynním spojovacím mechanismem. Když návratová kabina prolétla oblastí nejvyššího termálního namáhání a po očekávaném výpadku se obnovilo spojení, kosmonauti ohlásili dosud bezvadný průběh návratové sekvence: „Letíme klidňoučce, rovňoučce“. V plánované přistávací oblasti na kabinu již čekalo 6 vrtulníků a 13 letounů pátrací a záchranné služby. Pod jejich dohledem se kabina krátce před tři čtvrtě na deset moskevského času dotkla kazašské stepi. Manakov s Poleščukem se vrátili na rodnou hroudu po 179 dnech, 0 hodinách, 43 minutách a 46 sekundách, Haigneré si zase připsal 20 dní, 16 hodin, 8 minut a 52 sekund ve vesmíru.

S krátkým mezipřistáním na Bajkonuru letadlo ještě téhož dne kosmonauty dovezlo do Moskvy, kde v Profilaktoriu Hvězdného městečka začalo jejich poletové medicínské sledování a postupná adaptace na pozemské podmínky. Stejně jako u předchozího francouzského letu, i nyní na svého krajana dohlížela mimo jiné i Claudie André-Deshays. V roli dublérky a současně lékařky bylo její angažmá pochopitelné, navíc měla figurovat coby hlavní kandidát na další francouzskou misi na Mir. Ovšem zřejmě už v této době přerůstal její zájem o Jean-Pierre Haignerého z profesionální úrovně na úroveň osobní a tento zájem nezůstal jednostranný. Buď jak buď, Claudie a Jean Pierre posléze utvořili pár, z jehož vztahu vzešla v roce 1998 dcera Carla-Anastasie Andre a od května 2001 nese Claudie oficiálně příjmení „Haigneré“…

To však leželo v mlhavé budoucnosti. Na orbitální dráze zatím posádka expedice EO-14 vykonávala první krůčky své směny, která měla mít ne zcela klidný průběh a hlavně poměrně dramatický závěr…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-17_mir_2.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://www.20minutes.fr/societe/diaporama-11837-photo-1037933-10-spationautes-francais (kredit: SIPA)
http://www.spacefacts.de/mission/photo2/soyuz-tm-17.jpg (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-17_onboard.htm (kredit: Spacefacts.de)