Paul Joseph Weitz (1932 – 2017)

Paul Joseph Weitz

Až příliš často se poslední dobou objevují zprávy o tom, že se na svou poslední cestu vydal jeden z těch, kteří pomáhali formovat kosmonautiku tak, jak ji známe dnes. Jak už bylo mnohokrát řečeno, kalendář je neúprosný a průkopníkům z počátků kosmického věku je stejně jako všem ostatním vyměřen jen omezený čas. Neustále mám před očima fotografie v knihách, které jsem hltal jako malý kluk a podvědomě předpokládám, že oni mužové, k nimž jsem vzhlížel, vypadají stále stejně – v nejlepších letech a plní síly. Proto pokaždé, když jeden z nich odejde, nemohu se ubránit překvapení. Tento týden bohužel opět jedna taková zpráva oběhla komunitu fanoušků kosmonautiky a oznamovala, že tento svět opustil jeden z výjimečných mužů, astronaut a bývalý důstojník námořního letectva Paul Joseph Weitz. Jeho jméno je spojeno se dvěma výpravami do vesmíru, jež od sebe dělila celá dekáda, a obě tyto cesty byly něčím výjimečné.

Paul Weitz se narodil 25. července 1932 v městě Erie v Pennsylvánii do rodiny námořního důstojníka. Paulův tatínek se během druhé světové války účastnil bojů v Tichomoří včetně bitvy o Midway a bitvy v Korálovém moři. Na malého Paula tatínkovo povolání nemohlo neudělat dojem a bylo víceméně jasné, že Paulova kariéra bude nějakým způsobem svázána s mořem. Ovšem ještě dříve, než jej začaly zajímat stroje brázdicí vlny oceánů, Paul zvedal hlavu k obloze a sledoval stroje, které pro změnu brázdily vzduch. Existovala jednoduchá možnost, jak tyto dva zájmy zkombinovat. Přibližně od desátého roku věku měl Paul Weitz o své budoucnosti poměrně jasno: bude námořním pilotem. Ovšem přímá cesta, kterou si zvolil, se nakonec tak trochu zašmodrchala.

Po absolutoriu střední školy Harborcreek High School ve virginském Harborcreeku, kde tehdy jeho rodina sídlila, zažádal Paul o stipendium v rámci programu NROTC (Naval Reserve Officer Training Corps), které mu umožnilo studovat na Pennsylvania State University. Tam získal v roce 1954 titul bakaláře v oboru leteckého inženýrství. Ovšem výměnou za možnost studia se Paul upsal námořnictvu. Byl do něj zařazen v hodnosti „ensign“ (podporučík). Paul samozřejmě toužil po kariéře, a tehdy jeho instruktor vycítil příležitost a Weitzovi doporučil, aby strávil nějaký čas na moři. Poté měly být údajně jeho šance na kariéru mnohem větší.

V roce 1955 se tedy Paul Weitz ocitnul na palubě torpédoborce u západního pobřeží USA, kde strávil téměř rok a půl. Tento čas mu pomohl naznat, že čistokrevná námořničina skutečně není jeho šálkem kávy a po ukončení turnusu okamžitě zažádal o zařazení do pilotního výcviku. V září 1956 konečně dostal na uniformu vytoužená pilotní křidélka a byl zařazen ke své první jednotce, VA-44 ve floridském Jacksonville. Tam se mimo jiné setkal s jistým Alanem Beanem, se kterým se jeho cesty měly ještě několikrát protnout. Současně však zjistil, že je oproti ostatním v poměrně velké nevýhodě – vinou onoho roku a půl na moři nabral zpoždění ve srovnání se stejně starými kolegy, kteří začali s leteckým výcvikem ihned po vysoké škole.

China Lake v první polovině šedesátých let

China Lake v první polovině šedesátých let
Zdroj: commons.wikimedia.org

Po čtyřech letech u jednotky VA-44 Weitz podal přihlášku do školy testovacích pilotů, ta však byla k jeho zklamání zamítnuta. Jako malou náplast však obdržel umístěnku k Air Development Squadron 5 (VX-5), která tehdy bázovala v kalifornském China Lake. Sotva však podstoupil nezbytná školení a zabydlel se v novém působišti, dostal na stůl zprávu o tom, že jeho přihláška do školy testpilotů přeci jen slavila úspěch a že byl vybrán do dalšího turnusu. Ovšem Bureau of Naval Personnel (Personální kancelář námořnictva), která mimo jiné i rozmisťuje personál, bylo toho názoru, že by bylo zbytečným vyhazováním peněz, kdyby byl Paul Weitz převeden opět na východní pobřeží Spojených států nyní, když sotva zakotvil na západě. A tak musel milý Paul zůstat v China Lake.

Ne že by toho nějak přespříliš litoval. Mohl si užívat do sytosti létání na pěti různých typech letounů a každý den se dostal do vzduchu minimálně čtyřikrát. Pomáhal vypracovávat způsoby dopravy munice na pozemní cíle a zpětně popisoval ono dvouleté období jako jedno z nejlepších v životě. Létat, létat, jíst, spát, létat, létat, jíst, spát, který pilot by takovým životem pohrdnul? Po dvou letech tohoto ráje na zemi však opět zasáhli nadřízení v námořnictvu. Weitz dostal příkaz přesídlit do Monterey, kde měl nastoupit na pokračovací studium leteckého inženýrství. Paulovi se do škamen příliš nechtělo, nicméně rozkaz je rozkaz.

Magisterský program v U.S. Naval Postgraduate School v Monterey byl, jako všude jinde, tříletý. Ovšem Weitz dostal od námořnictva pouhé dva roky na jeho absolutorium. Stejně na tom bylo i pár dalších pilotů, se kterými se tam setkal. V době, kdy Weitz do Monterey přišel, byli frekventanty vyšších ročníků například Ron Evans a Gene Cernan. Spolu s Weitzem byl ve stejné skupině zase jistý Jack Lousma. Jak vidno, některé americké školy byly líhní budoucích astronautů (stejně na tom byla třeba Purdue University, nebo později Stanford).

Poté, co dva roky strávili doslova zavaleni učením, dokázali Weitz a Lousma za podpory vstřícných profesorů v roce 1964 graduovat a získat titul magistra leteckého inženýrství. Teď se měly jejich cesty opět na čas rozdělit. Na Weitze čekaly další rozkazy. Ještě před ukončením studia napsal na kádrové oddělení žádost, ve které vyjmenoval dvanáct letounů nebo jednotek, u kterých by rád sloužil. Důstojník, který měl Weitzovu složku na starosti, však vybral „možnost číslo 13“: službu na letounech Douglas A-3 Skywarrior. Weitz protestoval, nicméně onen důstojník mu dal dvě možnosti – buďto jednotka VAH-4, nebo služba na lodi dle vlastního výběru. Podle Weitzových slov to byla „nabídka, která se neodmítá“. Takže srazil kufry a jeho další zastávkou byla základna na Whidbey Island ve státě Washington.

A-3 Skywarrior během Vietnamského konfliktu

A-3 Skywarrior během Vietnamského konfliktu
Zdroj: en.wikipedia.org

Po přeškolení na Skywarrior Weitze čekala, stejně jako tisíce jeho kolegů z různých složek ozbrojených sil v té době, tůra ve Vietnamu. A právě během tohoto turnusu jej zastihla výzva, která mu měla změnit život. Bureau of Naval Personnel mu zaslalo zajímavou výzvu, ve které mu sdělovalo, že NASA hledá posily do řad astronautů a Weitz splňuje kritéria předvýběru v rámci námořnictva. A zda by prý měl Weitz zájem účastnit se výběrového řízení NASA. Paul do té doby sledoval dění v rámci kosmonautiky velmi okrajově a nikdy ani na okamžik nezatoužil po kariéře astronauta. Na druhou stranu se obával, že další tůra ve Vietnamu by pro něj mohla probíhat, vzhledem k nedostatku volných sedaček v kokpitech námořních letounů, coby služba obyčejného námořního důstojníka na některé z lodí.

Rozhodnutí bylo jasné: nic nemůže být horší než vidina služby na nějaké kocábce. Paul Weitz se rozhodl chytit štěstí za pačesy. Po kolečku testů a pohovorů byl Paul velmi překvapen, když se dozvěděl, že všemi nástrahami prošel bez ztráty kytičky. Osobně měl za to, že bez kvalifikace testpilota nemá šanci. Až nyní dokázal docenit rozkazy, díky nimž získal vyšší akademické vzdělání v Monterey – onen magisterský titul mu otevřel dveře do vesmíru. Byl 4. duben 1966 a Paul i s manželkou Suzanne a dvěma dětmi začali balit a vydali se směrem do Houstonu.

Pátá skupina astronautů (Weitz v zadní řadě, čtvrtý zleva)

Pátá skupina astronautů (Weitz v zadní řadě, čtvrtý zleva)
Zdroj: en.wikipedia.org

Nová skupina astronautů, ve které se Paul setkal opět s Jackem Lousmou, Ronem Evansem a ve které figuroval i Joe Engle, který už si vlastně astronautický odznak vysloužil v rámci programu X-15, zapadla do struktury NASA v turbulentním období. Krátce před jejich příchodem došlo k letecké katastrofě, během níž zahynula posádka Gemini IX, Elliot See a Charles Bassett. A sotva se stačili nováčci rozkoukat, přišla další rána – smrt tří astronautů Apolla 1. Weitz a ostatní však dokončili základní výcvik bez větších zádrhelů a po jeho absolvování byli rozmístěni do různých odborů oddílu. Weitze čekal AAP (Apollo Applications Program).

Odtud jej však na jaře 1969 vytáhlo první jmenování do posádky. Zatím se jednalo o posádku podpůrnou – spolu s Edem Gibsonem a Jerrym Carrem měli pomáhat mužům Apolla 12, ve které figuroval i Weitzův starý známý Al Bean. Na velitele Apolla 12 Pete Conrada udělal Weitzova práce velký dojem a nějakou dobu se šuškalo o tom, že by se Paul měl stát pilotem velitelského modulu v rámci Conradovy posádky pro misi Apollo 20. Ovšem byla to pouhá šuškanda, nahlas žádné jmenování neproběhlo a celá věc vzala rychle zasvé: 4. ledna 1970 byla mise Apolla 20 oficiálně zrušena.

Weitz se vrátil do odboru AAP, kde začal hmatatelné kontury dostávat projekt, jenž vstoupil do análů kosmonautiky pod jménem Skylab. Tentokrát se začalo blýskat na lepší časy i pro Weitze. V létě 1970 se stal vedoucím odboru pro Skylab v rámci kanceláře astronautů Pete Conrad. Jeho podpora spolu s velkým kusem dobře vykonané práce v rámci AAP přesvědčila Deka Slaytona, aby na začátku roku 1971 Paula zatím neoficiálně jmenoval do první posádky Skylabu coby pilota. V lednu 1972 pak byla nominace posádek pro Skylab oznámena i veřejně. Po šesti letech se „PJ“, jak byl přáteli přezdíván, konečně dočkal své nominace pro let. Spolu s velitelem Petem Conradem a „vědeckým pilotem“ Joe Kerwinem měl stanici uvést do provozu a strávit na ní rekordních 28 dní.

Zachránci Skylabu (zleva: Kerwin, Conrad, Weitz)

Zachránci Skylabu (zleva: Kerwin, Conrad, Weitz)
Zdroj: commons.wikimedia.org

14. května 1973 Weitz s kolegy pozoroval start Skylabu a poté, co raketa zmizela v mracích, si byl jistý, že zítra ji bude směrem vzhůru následovat i on. Sotva se však astronauti stačili vrátit na ubytovnu posádek, donesly se k nim zprávy, že se Skylabem není něco v pořádku. Co se dělo poté, vstoupilo do dějin kosmonautiky. NASA se vzepjala k neuvěřitelnému výkonu a přes velká poškození se Skylab podařilo zachránit. Jednu z hlavních rolí samozřejmě sehrál i PJ Weitz. O příčinách havárie Skylabu, stejně jako o jeho záchraně a průběhu letu mise SL-2, jejíž součástí Weitz byl, se mohou čtenáři více dozvědět v seriálu o Skylabu, který vycházel na Kosmonautixu minulý rok.

22. června 1973 dosednul velitelský modul s unavenou, ale šťastnou Conradovou posádkou do vln Pacifiku. Astronauti měli za sebou rekordní let, jenž trval 28 dní, 49 minut a 49 sekund. Svým způsobem bylo poškození stanice při startu a nutnost její opravy na orbitu pro Weitze výhodou, protože zatímco v původním letovém plánu měl zůstat celou dobu uvnitř a jediný výstup do volného prostoru měli vykonat Conrad a Kerwin, ve skutečnosti se Paul podíval ven hned dvakrát.

Program Skylab byl nesporným úspěchem, současně však byl spolu s misí Sojuz/Apollo dočasnou labutí písní pilotovaných letů NASA. Před astronauty nyní stálo velmi dlouhé čekání na nový stroj, kterým měl být raketoplán. Část sedmdesátých let proto proběhla ve znamení exodu z oddílu astronautů. Myšlenky na odchod se nevyhnuly ani Paulu Weitzovi. Ten si pohrával s myšlenkou vrátit se k námořnictvu (vojáci byli u NASA oficiálně pouze na dlouhodobé „stáži“, po celou dobu zůstávali příslušníky své větve ozbrojených sil). Po dlouhém přemítání ale došel k závěru, že nemá smysl snažit se navázat na předchozí kariéru. Zatímco on během uplynulých devíti let pracoval v NASA, jeho současníci postupovali po žebříčku hodností a funkcí a Weitz by se jen těžko mohl uchytit v nějaké smysluplné pozici. V NASA byly jeho vyhlídky přeci jen příznivější. V roce 1976 tedy odešel po dvaadvaceti letech z řad US Navy s hodností kapitána.

Ke svému zklamání nedostal u NASA na starosti žádný klíčový aspekt programu Space Shuttle. Byl zařazen do projektu LACIE (Large Area Crop Inventory Experiment), v jehož rámci byla s pomocí snímků družic Landsat predikována a hodnocena úroda různých plodin. Po tomto období, jež sám Weitz označil jako „nezajímavé“, se na něj konečně zase začalo usmívat štěstí. Raketoplán pomalu nabýval konkrétních kontur a Weitz se ocitnul ve skupině Gordo Fullertona, která pracovala na ergonomii a instrumentaci kokpitu. Paul se začal zaměřovat na software a jeho specializací se staly CRT monitory na přístrojové desce raketoplánu.

Ve stejné době začal také postupovat po žebříčku v rámci oddílu astronautů a nějakou dobu byl dokonce zástupcem šéfastronauta, kterým byl v té době John Young. Na konci sedmdesátých let se konečně začalo uvažovat o konkrétních misích raketoplánů a první mise dostaly prozatímní značení podle písmen abecedy. Mise „A“ byla obsazena Johnem Youngem a Bobem Crippenem, „B“ zase měli na starost Joe Engle a Dick Truly a tak dále. Celá věc byla čistě akademickým cvičením bez jakékoli záruky, že posádka v tomto složení a tomto pořadí skutečně poletí. Nakonec se ukázalo, že systém byl víceméně beze změn přenesen do reality, k velké radosti Paula Weitze. Ten totiž měl vést posádku v misi označené jako „F“.

F-troop - posádka STS-6 (stojící zleva: Musgrave, Bobko, sedící zleva: Peterson, Weitz)

F-troop – posádka STS-6 (stojící zleva: Musgrave, Bobko, sedící zleva: Peterson, Weitz)
Zdroj: spacefacts.de (kredit: NASA)

Z mise „F“ se nakonec vyklubal let STS-6, šestý let raketoplánu a současně inaugurační let druhého raketoplánu ve službách NASA, stroje OV-099 Challenger. Složení posádky bylo oficiálně oznámeno v březnu 1982 a Paul měl vést tým ve složení Karol „Bo“ Bobko, Don Peterson a Story Musgrave. Na programu bylo vypuštění komunikační družice TDRS-1 a po problémech se skafandry EMU při misi STS-5 byla do letového plánu zahrnuta také první EVA v programu Space Shuttle, které se měla zhostit dvojice Peterson/Musgrave.

Weitz svou posádku neoficiálně přejmenoval na „F-troop (oddíl F)“. Název byl odkazem na stejnojmenný populární televizní seriál z dob Občanské války, současně reflektoval písmeno F“ jako symbol šesté mise raketoplánu a v neposlední řadě připomínal vojenské prostředí, z nějž čtveřice mužů vzešla. Ostatní astronauti v tichosti posádku častovali zcela jiným názvem. „Geritol bunch (Geritolová parta)“ byla přezdívka, kterou si Weitz a spol vysloužili díky svému relativně vysokému věku (Geritol byl v té době oblíbený doplněk stravy pro seniory).

Přezdívka nepřezdívka, hlavní bylo, že se Weitz znovu podívá do vesmíru. Původní datum startu bylo stanoveno na 20. ledna 1983. Problémy s únikem vodíku a posléze bouře, která vodou kontaminovala družici TDRS-1, toho času v nákladovém prostoru raketoplánu, však termín posunuly o tři měsíce.

4. dubna 1983, téměř deset let po svém prvním letu, se Weitz podíval znovu do vesmíru. Challenger šlapal jako hodinky a hned první den se bez problémů podařilo vypustit TDRS-1 z nákladového prostoru. 7. dubna pak Musgrave a Peterson vykonali první EVA programu Space Shuttle. 9. dubna byl letový plán splněn a Challenger se mohl vrátit domů. Během sestupu mohli Weitz a Bobko využívat novinku – na palubní desce měl Challenger instalovány dva HUD (Head-Up Display), tedy průhledové displeje ve výši očí, které jsou běžně používány ve stíhacích (a dnes už i v dopravních) letounech.

Challenger přistává po inaugurační misi

Challenger přistává po inaugurační misi
Zdroj: spacefacts.de (Kredit: NASA)

Po 5 dnech, 24 minutách a 31 sekundách od startu Challenger, veden jistou rukou Paula Weitze, bezpečně dosedl na betonovou dráhu základny Edwards v Kalifornii. Přestože se navenek zdálo být vše v pořádku, při poletové prohlídce byly nalezeny praskliny ve statoru jedné z brzd hlavního podvozku. Defekt byl zapříčiněn nedodržením technologie výroby a naštěstí neměl na výběh a brzdění několik desítek tun vážícího raketoplánu vliv. Weitz si ovšem po letu vysloužil mírné pokárání od Johna Younga, protože během závěrečné fáze letu nechal na chvíli orbiter řídit Bo Bobka. Posléze se tato praxe stala běžnou, v té době však nic takového v plánu nebylo.

Po euforii kosmického letu přišla na řadu rutinní každodenní práce. Po dlouhých rozborech proběhnuvší mise se Weitz dočasně opět ocitnul v křesle zástupce šéfastronauta Johna Younga. V této pozici setrval do roku 1987, kdy dostal nabídku stát se zástupcem ředitele střediska JSC v Houstonu. Weitz měl nejprve o této nabídce pochybnosti a vzal si týden na rozmyšlenou, nicméně nakonec kývnul. Podle jeho slov to bylo výborné rozhodnutí, kterého nikdy nelitoval. Jako zástupce ředitele JSC figuroval do roku 1993, kdy se dočasně posunul na místo ředitele. Byla to však labutí píseň. Weitz už dlouho dopředu dával ostatním na srozuměnou, že hodlá na jaře 1994 z NASA odejít.

To také skutečně udělal a do zaslouženého důchodu odešel v květnu toho roku. Krátce žili s manželkou v Jacksonville na Floridě, později se přestěhovali do Arizony, kde zakotvili nastálo. Paul Weitz za svou kariéru nasbíral 7 700 letových hodin v letadlech (z toho více než 6 400 hodin na proudových strojích), ve vesmíru strávil 33 dní, 1 hodinu, 14 minut a 31 sekund a jeho dvě vycházky do volného prostoru trvaly celkem 2 hodiny a 16 minut.

Ze své pozice mohl Weitz sledovat zblízka novou éru NASA, která se dosud nese ve znamení spolupráce dvou bývalých nepřátelských mocností. Do konce života byl přesvědčen o tom, že společný projekt stanice ISS byl šlápnutím vedle. Podle jeho slov by bylo bývalo mnohem rozumnější letět na Mars přímo nebo s mezizastávkou na Měsíci. Spolupráce s Rusy mohla dle jeho názoru klidně probíhat právě na tomto projektu.

Důchod trávil lovem a rybařením, na rozdíl od většiny kolegů se nepustil do vod soukromého podnikání, ani se nestal konzultantem v příbuzném oboru ke kosmonautice. Jeho dny se bohužel naplnily toto pondělí, kdy v nemocnici v arizonském Flagstaffu ve věku 85 let podlehl rakovině. Nikdo z nás neví, zda existuje ještě nějaké „potom“, rád bych si však přál, aby se Paul Weitz vrátil tam, kde prožil nejúžasnější okamžiky svého pozemského života.

Klidný let, Paule, a příznivý sluneční vítr…

Paul J. Weitz (1932-2017)

Paul J. Weitz (1932-2017)
Zdroj: NASA

Zdroje informací:

B. Evans: „At Home in Space: The Late Seventies into the Eighties“
D. Shayler: „Apollo: The Lost and Forgotten Missions“
M. Cassut, D. Slayton: „Deke!: U.S. Manned Space from Mercury to the Shuttle“
B. Evans: „Tragedy and Triumph in Orbit: The Eighties and Early Nineties“
D. S. F. Portree,R. C. Treviño: „Walking to Olympus: An EVA Chronology“
D. Hitt, H. R. Smith, R. L. Crippen: „Bold They Rise: The Space Shuttle Early Years, 1972-1986“
NASA Oral Histories 1, 2
wikipedia.org
collectspace.com

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Paul_Weitz.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:NAS_China_Lake_NAN_8-63.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:A-3B_VAH-4_dropping_Mk_83_bomb_Vietnam_1965.jpeg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:NASA_Astronaut_Group_5.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Skylab_2_crew.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/sts-6.htm
http://www.spacefacts.de/graph/sts/landing2/sts-6.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/styles/full_width_feature/public/thumbnails/image/s73-18667.jpg

Paul Joseph Weitz (1932 – 2017), 5.0 out of 5 based on 22 ratings
Pin It
(Visited 1 948 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (22 votes cast)
(Visited 1 948 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


14 komentářů ke článku “Paul Joseph Weitz (1932 – 2017)”

  1. Rudolf Šíma napsal:

    Není asi úplně vhodné děkovat za skvělé čtení, je-li spojeno se smutnou zprávou, ale ten příběh je opravdu strhující. Takže díky za tu fantastickou práci. Paul Joseph Weitz by měl z takového představení jeho životní dráhy určitě radost.

  2. Alois napsal:

    Plně souhlasím s jeho názorem, že ISS je ” šlápnutím vedle “.

    • michal napsal:

      Vysvetlil byste to prosim?

    • Rudolf Šíma napsal:

      Otázka je, zda jeho idea byla realizovatelná. Nedovedu si představit, že by například USA spolufinancovaly pokračování výroby nosiče Eněrgija. Hezká myšlenka, nemusela se vyvíjet SLS, ale jak by asi taková “spolupráce” vypadala v současné době? Však víte, jak je to s tím “drožkařením” (tuším, že na ten termín máte copyright) na ISS.

    • maro napsal:

      A přitom je to přesně naopak. Pobyt lidí na Marsu bude ještě v celých následujících 30 letech šlápnutím vedle. Co by tam asi tak s technikou 80. a 90. let dělali? Maximálně tak zapíchli vlajku a na víc by peněz nezbylo.
      Roboti toho zvládnou víc a za míň peněz. A tyhle nůžky schopnosti a ceny poloautonomních robotů proti lidem se budou i dál už jen rozevírat.

  3. Jaro Pudelka napsal:

    RIP Paul,mám slzy v očiach. Môžem len vysloviť veľké ďakujem týmto ľuďom.

  4. Jirka Hadač napsal:

    Nemůžu si pomoct, ty příběhy astronautů z doby Apolla jsou prostě zvláštní a fascinující, narození ve 30. letech, Korea, často docela drsné rodinné poměry, chudoba, prostě narodit se v době hospodářské krize nemohl být žádný med. A proto pánové věděli, co si nevydřou sami, mít nebudou. Podobně na tom byli moji oblíbenci – Young, Musgrave aj.
    Odpočívej v pokoji. Zůstal tu po tobě pěkný kus dobře odvedené práce.
    Krásný článek.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu. A souhlasím s tím, že vlastně každý příběh astronauta a kosmonauta z oné éry je fascinující. Svět byl tehdy hodně odlišné místo…

    • jregent napsal:

      “pánové věděli, co si nevydřou sami, mít nebudou”
      to z tech pribehu sala,
      proto mam rad tyto pribehy
      diky za dalsi poutavy clanek

  5. Jožka Somík napsal:

    Tak další chlap jenž vyšlapával cestu následujícím generacím je na své poslední cestě.
    Chtěl bych poděkovat Ondřeji Šamárkovi za tak poutavé čtení. Je to pár dní, co jsem dočetl seriál Sága jménem Saljut, kdy jsem před tím zhltnul další seriály o Skylabu a Kritických momentech kosmonautiky. Nebyly to sice pro mne úplně nové informace, ale je to psáno velmi poutavě, že jsem se od toho nedokázal odtrhnout.
    Jen tak dál. 🙂

Zanechte komentář