Zatímco se posádka čtvrté dlouhodobé expedice pomalu blížila konci své mise, na Zemi probíhalo velké rozhodování. Saljut 6 už výrazně přesluhoval a jeho technický stav se pomalu horšil. Některé agregáty a bloky bylo možné nahradit, ovšem na palubě stanice se nacházely také systémy, jež byly koncipovány jako bezúdržbové a do jejichž útrob se kosmonauti ani neměli jak dostat. Aby bylo možné zjistit, jak na tom Saljut je, bylo třeba vyslat k němu experty, kteří by se stanici „podívali na zoubek“. Právě k tomuto účelu se už od června připravovala trojice kosmonautů Leonid Kizim, Oleg Makarov a Konstantin Feoktistov. Dva posledně jmenovaní byli kosmonautickými veterány – Makarov už měl za sebou jeden suborbitální let (Sojuz-18a) a dva krátkodobé lety (Sojuz-12 a Sojuz-26 / 27), Feoktistov zase figuroval v posádce první vícemístné kosmické lodi světa (Voschod-1). Navíc byli oba zkušenými inženýry NPO Eněrgija a Saljut znali jako své boty. Záložní posádkou byl tým Lazarev / Strekalov / Poljakov. Původně byl start plánován na září, posléze byl přeložen na listopad. Složení posádky se však nelíbilo lékařům. Jejich nevole směřovala k osobě Konstantina Feoktistova. Nejprve měli námitky proti dávnému žaludečnímu vředu, potom se ukázaly odchylky na kardiogramu. Podle Feoktistova byla za vším politika. Ať už to bylo jakkoli, 9. října byl z posádky vyřazen a na jeho místo naskočil člen záložní posádky Gennadij Strekalov. Když se pak 27. listopadu 1980 k nočnímu nebi vznesl nosič se Sojuzem T-3, na tuto posádku čekal poměrně neobvyklý let…

Saljut 6 se loučí

Mise Sojuzu T-3 znamenala, že se po dlouhých devíti rocích na orbit podívala trojčlenná sovětská posádka. Nová verze Sojuzu znamenala tečku za nutností obětovat jedno křeslo s kosmonautem výměnou za systém zajištění životních podmínek kosmonautů ve skafandrech. Současně také šlo o první misi, během níž mohl palubní počítač Argon-16 ukázat co umí. Na rozdíl od předchozího letu Sojuzu T-2 dali zúčastnění počítači volnou ruku a ten dovedl bez manuálního zásahu Sojuz bezpečně k přednímu stykovacímu uzlu.

Okamžitě po přechodu na palubu stanice trojice Kizim, Makarov a Strekalov začala plnit náročný program, který v sobě kombinoval výzkum a údržbu. Od 4. prosince kosmonauti prováděli opravy telemetrického a elektrického systému stanice. 6. prosince pak přišla řada na nejtěžší opravu. Klíčovou součástí chladicího systému Saljutu byl blok se čtyřmi hydraulickými pumpami a ten stávající překročil dvojnásobně svoji projektovanou životnost. Už v průběhu Popovovy a Rjuminovy expedice se začaly projevovat anomálie v jeho práci. Nezbývalo, než do okruhu chladicího systému „voperovat“ nový blok.

Problém byl v tom, že pokud by se z chladicího okruhu do atmosféry stanice dostal toxický glykol, museli by kosmonauti okamžitě stanici opustit a ponechat ji jejímu osudu (zajímavé je, že v následujících letech už volně poletující glykol takovým problémem nebyl – viz jeho notorické úniky na stanici Mir). Proto byly stávající trubky chladicího systému, jež bylo nutné odpojit, obaleny polyetylenovou folií s integrovanými rukavicemi (něco jako měkký glovebox) a Makarov podle instrukcí, které četl Kizim a s pomocí nástrojů, jež mu podával Strekalov, odpojil starý blok s pumpami a elastickými hadicemi připojil do chladicího okruhu nový blok. Druhý den proběhly testy opraveného systému a ukázalo se, že vše funguje naprosto bezvadně.

8. prosince byly veškeré opravy úspěšně završeny a posádka se začala zabývat konzervací stanice. 10. prosince se odpojil Progress-11, jenž dělal stanici společnost od konce září a příštího dne zamířila domů i posádka Sojuzu T-3. Tři hodiny po odpojení návratový modul s trojicí kosmických údržbářů šťastně přistál v oblasti Džezkazganu. Jejich let byl oproti jiným expedicím doslova sprintem – trval pouhých 12 dní, 19 hodin, 7 minut a 42 sekund, během něj však Kizim, Makarov a Strekalov dokázali prodloužit Saljutu život minimálně o několik měsíců a otevřít tak cestu poslední dlouhodobé expedici.

Všechno ovšem není tak přímočaré, jak by si člověk představoval. V únoru selhalo natáčení jednoho ze solárních panelů. To znamenalo velké nepříjemnosti a dilema pro řídicí středisko: buďto natočí stanici tak, aby nehybný solární panel směřoval na Slunce, což bude znamenat neúměrnou zátěž pro chladicí systém, nebo se spokojí s nižším přísunem energie. Středisko zvolilo druhou variantu a situaci kompenzovalo vypnutím ohřívačů v interiéru stanice. Vnitřní teplota pak klesla na pouhých 10 °C a na stěnách začala kondenzovat vodní pára. Jediným řešením bylo střídat polohu výhodnou pro maximální přísun energie s polohou, jež ulevovala chladicímu systému a čekat na další posádku.

Ani lidský faktor ale nezůstal ušetřen problémů a frustrací. V roli hlavní posádky se k letu na stanici připravovalo duo Isaulov/Lebeděv. Jejich dubléry byli Zudov a Andrejev a rezervní posádku zatím tvořil osamocený Vladimir Kovaljonok, ke kterému byl dodatečně přiřazen Viktor Savinych poté, co si odkroutil dublování Olega Makarova při „údržbářské“ misi. V prosinci začala velká škatulata: Isaulov dostal stopku od lékařské komise. Jeho místo zaujal Anatolij Berezovoj, ovšem posádka se pochopitelně na žebříčku propadla na místo rezervy. V roli hlavní posádky se ocitli Zudov a Andrejev. Podruhé byli jmenováni hlavní posádkou dlouhodobé expedice na Saljut 6, minule jim pomohla náhoda v podobě zranění Valentina Lebeděva a vzápětí o svoji šanci zase přišli ve prospěch týmu Popov/Rjumin. Snad to tentokrát vyjde.

Alespoň v to Zudov s Andrejevem doufali, když 26. února odlétali na Bajkonur. Start byl původně naplánován na 10. března, ale posléze byl přeložen na 12. března. A dva dny před startem dostala Zudovova posádka drtivou ránu: Státní komise v čele s ministrem všeobecného strojírenství Sergejem Afanasjevem rozhodla, že poletí Kovaljonok a Savinych! Hovořily pro ně výsledky během výcviku a závěrečných zkoušek; rychlost, s jakou si Kovaljonok osvojil ovládání Sojuzu řady „T“; fakt, že už má za sebou 140-denní pobyt na stanici včetně náročných opravářských prací a v neposlední řadě také to, že Savinych už prošel dvěma cykly výcviku v záložní posádce a Sojuz T znal naprosto dokonale.

Pro Zudova s Andrejevem bylo rozhodnutí dva dny před startem naprosto devastující. Ztratili už podruhé šanci na let k Saljutu 6 a, aniž to zatím věděli, také svoji poslední šanci na let do vesmíru vůbec. Na druhou stranu museli tušit, že jejich jmenování hlavní posádkou nebude bez zádrhelů – už během nácviků se ozývaly hlasy, které doporučovaly vyslat na stanici zkušeného kosmonauta, rozuměj – Kovaljonka. Kovaljonok na druhou stranu čelil nevoli z řad kolegů, kteří mu vyčítali, že se až příliš snaží získat další let na úkor svých kolegů. Navíc se u obou mužů začala projevovat únava. Kovaljonok měl za sebou náročnou kvalifikaci pro Sojuz T, Savinych zase bez jediného dne oddychu naskočil ze záložní posádky Sojuzu T-3 do týmu s Kovaljonkem. Poslední měsíc byl dokonce natolik nabitý prací, že oba museli zcela vynechat fyzickou přípravu – jednoduše na ni nebyl čas.

Když se tedy 12. března 1981 ve 22:00:11 moskevského času (na kosmodromu už bylo krátce po půlnoci 13. března) zvedl z rampy Sojuz T-4, emoce byly poměrně rozbouřené na všech frontách. Den po startu se Sojuz T-4 úspěšně připojil k přednímu stykovacímu uzlu stanice. Posádku v interiéru stanice přivítal pach plísně, zvýšená vlhkost vykonala své. Kovaljonok okamžitě zaznamenal, jak za dobu jeho nepřítomnosti stanice zestárla. První dny byly pro kosmonauty mimořádně těžké a vyčerpávající. Po všem psychickém zatížení před startem měli nyní odkonzervovat stanici, vyložit Progress-12, jenž se k Saljutu připojil v automatickém režimu 26. ledna, a bylo třeba provést i nutné opravy.

13. března se podařilo opravit stávkující systém natáčení solárního panelu a Kovaljonok se Savinychem se mohli vrhnout na další úkoly. Mimo jiné museli také lehce „rozpitvat“ elektrický systém, který vykazoval známky ne zcela dokonalého ukostření. 16. března měla proběhnout úprava orbitu prostřednictvím motoru Progressu, ale pro chybné nastavení, když Kovaljonok nechal jeden přepínač v nesprávné poloze, bylo nutné korekci provést o den později.

18. března se Progress-12 odpojil od stanice. V rekordně krátké době se jej kosmonautům podařilo vyložit a posléze naložit odpadem (i když v jednu chvíli jim zatrnulo, když se v průlezu zaseknul skafandr Orlan, jenž dosáhl limitu své životnosti a proto měl shořet spolu s nákladní lodí). 21. března se také konečně podařilo vypátrat zdroj dlouho hledaného zkratu na ukostření. Právě včas, blížil se totiž termín první návštěvy.

22. března odstartoval Sojuz-39 se sovětsko-mongolskou posádkou Vladimir Džanibekov / Džugderdemidyjn Gürragčaa (přepis mongolského jména nemusí být zcela přesný, navíc si kosmonaut po pádu mongolského socialistického režimu změnil příjmení na „Sansar“, což znamená „Vesmír“). V pondělí 23. března večer se Sojuz připojil k zadnímu stykovacímu uzlu stanice. Když se otevřely poklopy, Gürragčaa stálé posádce provedl malý žertík: dovnitř stanice vplul nehybně a se zavřenýma očima. Když se udivení Kovaljonok a Savinych začali šeptem dotazovat Džanibekova, jestli dovezl na stanici mrtvolu, dotyčný najednou otevřel oči, zatřepal rukama a prohlásil: „Mužici, do práce, žádné flákání!“

Jako u všech mezinárodních posádek, i nyní byl program extrémně nabitý. Práce začínala v 8 hodin ráno a končila ve 22 hodin. Experimenty se zaměřovaly zejména na sledování teritoria Mongolské lidové republiky a mapování přírodních zdrojů. Ke slovu také přišel velmi zajímavý přístroj – holografická kamera KGA-1, dopravená na Saljut posádkou Sojuzu T-3 minulou zimu. Využívala helium-neonový laser ke trojrozměrnému snímání objektů. Poprvé ji kosmonauti otestovali při zobrazování tání krystalů soli, posléze se pomáhala hlavně při zobrazování poškození iluminátorů. Během pobytu posádky Sojuzu-39 se testovaly různé způsoby přenosu holografických záznamů mezi Zemí a palubou stanice.

30. března dopoledne Džanibekov a Gürragčaa stanici opustili, aby o tři a půl hodiny později měkce přistáli v Kazachstánu za mlhy a mírného mrholení. Stálá posádka zůstala na stanici a ani nyní si pořádně neoddychla. Tempo práce nepolevovalo a kosmonauti cítili obrovskou únavu. První alespoň zčásti volný den si mohli užít až 5. dubna. Situace se pomalu stávala nesnesitelnou. Občas pouhé tři hodiny spánku denně a nedostatek času k odpočinku se začaly podepisovat na výkonech obou mužů. 17. dubna dokonce Kovaljonok usnul asi třicet sekund předtím, než měl systému Kaskad vydat povel k orientaci stanice před jedním z experimentů. Vzbudil jej Savinych a Kovaljonok povel vydal s půlminutovým zpožděním.

Přes to všechno se posádka snažila udržet si dobrou náladu. Například 1. dubna najednou lékaři v řídicím středisku s úlekem zjistili, že nepřijímají žádná data z medicínských pásů, jež měli mít kosmonauti na sobě. „Řekněte mi, jaké je dnes datum?“ opáčil na vyplašený dotaz operátora Kovaljonok.

Situace však stále gradovala a vyčerpání posádky začalo být znát i podle objektivních ukazatelů. Krom neustálého stresu nebyl čas na nutný tělocvik a krevní tlak u Savinycha padl na úroveň 110/100, u Kovaljonka na 100/90, přičemž před letem měli oba ideálních 140/80. Nakonec Kovaljonok vyprosil na středisku tři dny oddychu a více času na cvičení. 24.-26. dubna měli kosmonauti konečně čas na plnohodnotný oddych…

3. května Kovaljonok se Savinychem provedli zajímavou operaci, během níž z příklopu Sojuzu odmontovali aktivní stykovací mechanismus a namísto něj namontovali pasivní dokovací konus, podobný tomu na Saljutu. Údajně mělo jít o experiment, který měl prověřit schopnost Sojuzu fungovat jako záchranná loď pro jiný Sojuz v nesnázích.

14. května odstartoval Sojuz-40 s mezinárodní sovětsko-rumunskou posádkou. Byla to derniéra pro starý typ Sojuzu 7K-T. Loď s posádkou Leonid Popov/Dumitru-Dorin Punariu šťastně dorazila následujícího dne na palubu stanice. Podle některých pramenů byla stálá posádka už natolik vyčerpána, že de facto přenechala velení na stanici Popovovi (který koneckonců na její palubě strávil 185 dní) a sama pomalu začala balit věci do svého Sojuzu a připravovat se na vlastní přistání. 22. května se Sojuz-40 s Popovem a Prunariu oddělil od stanice a zamířil domů. Kovaljonok a Savinych byli konečně v cílové rovince svého náročného letu.

Během posledních tří dnů se alespoň trochu snažili nabrat síly a zároveň připravovali stanici na autonomní let. 26. května 1981 dopoledne přepluli do Sojuzu T-4 a uzavřeli poklop do stanice. Bylo to naposledy, co interiér Saljutu 6 vidělo lidské oko. Přibližně o půl desáté dopoledne se Sojuz s Kovaljonkem a Savinychem odpojil a začal se od Saljutu vzdalovat. Podle některých nepotvrzených teorií zůstal k přednímu stykovacímu uzlu stanice připojen orbitální modul Sojuzu, který měl být odhozen 31. května (stejným způsobem, byť pouze po několik hodin, měl u stanice setrvat i orbitální modul Sojuzu T-3), nicméně tyto dohady se zatím nepodařilo ani potvrdit, ani vyvrátit.

Návratový modul Sojuzu T-4 dosednul nedaleko tři stepních jezer jihovýchodně od Džezkazganu, přičemž vítr si během přistání s modulem malinko „pohrál“ a nalitý padák modul dokonce po dosednutí ještě jednou krátce zvednul do vzduchu. Kovaljonok a Savinych nicméně zakončili svůj let trvající 74 dní, 17 hodin, 37 minut a 23 sekund bez zranění. Jejich vyčerpání však bylo značné a neuvěřitelná pracovní smršť mimo jiné přispěla k rozhodnutí Vladimira Kovaljonka, že o další let už usilovat nebude.

Stanice samotná po odletu Sojuzu T-4 osaměla, ovšem ne nadlouho. Už měsíc předtím, 25. dubna, odstarovala na špici Protonu těžká loď TKS-2, jež dostala klasické „mlžící“ označení Kosmos-1267. Jednalo se o produkt programu Almaz, jenž v té době skomíral a víceméně čekal na definitivní zrušení. Dopravní lodi TKS ovšem nebyly, na rozdíl od stanic Almaz, zcela odepsány a po jistou dobu probíhal boj o jejich využití v pilotované formě. V rámci testů se do vesmíru podívalo samostatně několik návratových modulů VA i nákladních modulů FGB. Dohromady tyto dva komponenty, tvořící loď TKS poprvé vzlétly v červenci 1977 pod označením Kosmos-929. Druhým testem lodi TKS v kompletní konfiguraci byl právě Kosmos-1267.

Loď samostatně létala více než měsíc a 24. května se oddělil návratový modul VA, jenž ten samý den zvládl měkké přistání v určené oblasti. Zbytek Kosmosu-1267, tedy modul FGB létal samostatně ještě 25 dní a 19. června se přiblížil k opuštěnému Saljutu 6. V 9:52 moskevského času se Kosmos-1267 připojil k přednímu stykovacímu uzlu stanice. Hermetické spojení nebylo v plánu, průměry stykovacích uzlů se lišily, nicméně stykovací sonda na Kosmosu přitáhla stanici relativně pevně k sobě.

Komplex Saljut 6/Kosmos-1267 vykonal během následujících 13 měsíců s pomocí pohonného systému Kosmosu tři velké úpravy parametrů dráhy. Stařičký Saljut byl v té době držen jako rezerva – Sovětský svaz chystal k vypuštění novou stanici a měl současně nasmlouván let francouzského občana. Podle některých spekulací měl Francouz v případě neúspěšného zprovoznění nové stanice letět na Saljut 6, odtud by mohl pramenit onen odklad „exekuce“ stanice. 28. července 1982 začal komplex Saljut 6/Kosmos-1267 snižovat svoji dráhu a o den později jej brzdicí zážeh motorů Kosmosu poslal do hustých vrstev atmosféry. Trosky, jež přežily ohnivé inferno, spočinuly krátce před polednem moskevského času na dně Pacifiku…

Saljut 6 se ukázal být neuvěřitelně vytrvalou stanicí – během své mise čítající 1 764 dní a 5 hodin 27 785 krát oblétnul Zemi a na jeho palubě se vystřídalo 27 kosmonautů, z toho osm bylo příslušníky jiného státu než SSSR. Vladimir Džanibekov, Vladimir Kovaljonok, Jurij Romaněnko, Valerij Rjumin, Oleg Makarov a Leonid Popov pobyli na stanici dokonce dvakrát. Zvláštní zmínku si zaslouží Kovaljonok a Rjumin, kteří měli na Saljut 6 takřka monopol. Vydali se k němu oba třikrát, z toho dvakrát uspěli a vykonali každý po dvou dlouhodobých misích (Kovaljonok na palubě stanice strávil zhruba 213 dní, Rjumin naprosto fenomenálních 360 dní – a to v průběhu 20 měsíců!). Na palubě Saljutu 6 se uskutečnilo více než 1 550 různých experimentů, jež byly prováděny pomocí více než 150 různých aparatur a přístrojů, jejichž celková hmotnost překračovala 2 200 kg. Z toho více než 750 kg přístrojů bylo dovezeno až v průběhu fungování stanice.

Saljut 6 byl průkopníkem kosmických expedic tak, jak jsou vnímány a prováděny dnes. Návštěvnické posádky, nákladní lodi, plánované i neplánované výstupy do volného prostoru, skutečně dlouhodobé pobyty (celkem byl Saljut 6 obydlen zhruba 683 dní!), překonané rekordy, údržbářské práce a opravy pozoruhodného rozsahu – to vše je dědictvím neobyčejné mise této legendární stanice.

Saljut 6 zkrátka pro svého následovníka zvednul laťku doslova do kosmických výšin. Avšak stroj, jenž se rodil ve Filách u Moskvy, neměl zůstat nic dlužen očekáváním svých tvůrců…

(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:

http://sm.evg-rumjantsev.ru/img/soyuz-t-3-2.jpg
http://sm.evg-rumjantsev.ru/img/soyuz-t-3.jpg
http://spacefacts.de/mission/photo2/soyuz-35_2.jpg (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-t-4_5.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-39_4.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-40_5.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-t-4_recovery.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.b14643.de/Spacerockets_1/East_Europe_2/Proton/Gallery/TKS_23.jpg