Koncem sedmdesátých let proběhlo menší organizační zemětřesení na moskevském předměstí Fili. Chruničevův závod se vymanil z područí Čelomějovy kanceláře CKBM. Z bývalé Čelomějovy filiálky se nyní stala samostatná konstrukční kancelář „KB Saljut“. V jejím čele stanul Dmitrij Poluchin. Paradoxně po osamostatnění byla kancelář Saljut mnohem více nakloněna požadavkům CKBM než v dobách, kdy Čelomějovi přímo podléhala. Nicméně těžiště prací ve Filách spočívalo v pokračování programu orbitálních stanic Saljut. Neuvěřitelný úspěch stanice DOS-5 známé jako Saljut 6 potvrdil schopnosti týmu Chruničeva, stejně tak i schopnosti pracovníků koncernu Eněrgija, kteří stáli za konstrukčním řešením stanice. 30. června 1981 pak synergie mezi těmito dvěma podniky vedla k tomu, že KB Saljut oficiálně přešla pod hlavičku Eněrgije a stala se její filiálkou. V tomto uspořádání výrobní komplex ve Filách zůstal až do roku 1988, kdy se pod názvem KB Saljut opět osamostatnil. V roce 1993 se z něj stalo „Státní kosmické výzkumné a výrobní centrum V. M. Chruničeva“, pod kterýmžto jménem bychom výzkumný a výrobní komplex nalezli ve Filách i dnes. Chruničevo sklidilo za svůj přínos ke vzniku a chodu programu Saljut zasloužený díl uznání. Svůj podíl na tom měl i šestý kus stanice, jež v rámci civilního programu sjel z výrobní linky, byť nebyl natolik převratným či novátorským, jako tomu bylo u jeho předchůdců. Postaral se však o více než důstojnou tečku za celou ságou strojů s názvem Saljut…

Poslední z rodu Saljutů

Organizační změny na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se nijak zvlášť nepromítaly do každodenní práce v montážním cechu. Právě tam se v té době rodil nový exemplář stanice s výrobním kódem 17K №125-2, který dostal tovární označení DOS-5-2. Už samotný název napovídal, že jde o dvojče veleúspěšného Saljutu 6. Koncepce zůstávala stejná – přechodový úsek, na něj navazující dva válce obytného a pracovního úseku a agregátový úsek s přechodovou komorou. Ani rozměry nového DOSu se od staršího brášky nelišily, stejně jako uspořádání solárních panelů. Ovšem při pohledu „pod kůži“ bychom našli mnoho systémů, jež byly vylepšeny, inovovány nebo doplněny.

Na solárních panelech přibyly po stranách úchyty, k nimž bylo možné později připevnit doplňkové panely a zvýšit tak objem energie dodávaný do elektrického systému stanice. Na povrchu stanice byly umístěny adekvátnější úchyty a fixovací body pro provádění výstupů do volného prostoru. Byl také vylepšen systém regenerace vzduchu a systém detekce kouře a ohně. Na některých iluminátorech byly instalovány odklopné kryty, což umožnilo déle zachovat jejich optické vlastnosti.

Co se týče vylepšení vnitřního vybavení, na palubě byl opět navigační systém „Delta“. Ovšem oproti předchozímu Saljutu, kde byl použit pouze coby experimentální systém, nyní již byla Delta součástí základního vybavení a byla schopna spouštět orientaci stanice v prostoru bez zásahu posádky. Vylepšený orientační systém „Kaskad“ byl schopen stanici orientovat s přesností na 1°. Inovován byl systém pro uchovávání a přečerpávání pitné vody „Rodnik“ a vylepšena byla i sprcha. Kosmonauti nyní měli k dispozici i lednici s objemem 50 litrů, v níž bylo možné přechovávat potraviny při teplotě 3 °C.

Zajímavé úpravy se dočkala křesla u hlavního ovládacího pultu stanice. Místo křesel klasického typu se zde objevily otočné sedačky, jež křesla připomínaly jen velmi vzdáleně, spíše vypadaly jako bicyklová sedátka s podivnými polstrovanými „řídítky“ vepředu. Stoličky reflektovaly zkušenosti s posturou lidského těla v prostředí mikrogravitace (bylo očividné, že klasické opěradlo je v beztíži celkem k ničemu), ale hlavně místo leckdy zdlouhavého poutání pomocí pásů nyní stačilo vsunout nohy pod polstrovaná řídítka a kosmonaut byl bezpečně fixován na svém místě.

Stykovací uzel na přechodovém úseku stanice tentokrát nebyl vyroben svařováním, nýbrž frézováním. Tím bylo dosaženo větší pevnosti a odolnosti. Té mělo být zapotřebí proto, že u nového Saljutu se počítalo s mnohem větším provozem transportních lodí, v plánu bylo také připojení několika těžkých nákladních lodí TKS (pozůstatků dobíhajícího programu Almaz), hlavně však k němu měl být připojen modul s továrním označením 37КЭ. Při jeho konstrukci byl využit hardware pocházející z lodí TKS a na jeho palubě se mělo nacházet vybavení pro astrofyzická pozorování a také moderní systém řízení s novým počítačem „Салют-5Б (Saljut-5B)“ a orientačním systémem s gyroskopy, jež měly významně šetřit palivem (gyroskop byl zahrnut v orientačním systému stanic OPS/Almaz, nicméně na „civilních“ Saljutech jej konstruktéři z různých důvodů nepoužili.). Konstrukce modulu se však protahovala a nakonec bylo rozhodnuto vyslat jej až k další stanici, kterou byl legendární Mir. V roce 1987 se modul 37КЭ skutečně připojil k Miru a pod jménem „Kvant-1“ se stal prvním z šesti doplňkových modulů, jež byly ke stanici postupně přidávány.

Vraťme se však k DOSu-5-2. Základní konstrukce včetně elektrických a hydraulických systémů byla dokončena v roce 1979 a následně začala být stanice osazována palubními přístroji a vědeckým vybavením. Pro pozorování hvězd například sloužil rentgenový teleskop RT-4M, k materiálovým experimentům byla připravena pícka „Kristall“, ke sledování zemského povrchu v různých částech spektra měla být využita již ověřená a spolehlivá kamera MKF-6M, doplněná tentokrát o „MSP“ – tedy mnohokanálový syntézující projektor. K získávání ultračistých organických substancí pomocí elektroforézy byla na palubě aparatura „Tavrija“. Ke zjišťování stavu organismů kosmonautů sloužila aparatura „Aelita“.

Po převezení stanice na Bajkonur proběhly v několika etapách přípravné práce a testy. Vzhledem k životnosti aparatur bylo nutné v průběhu příprav ke startu vyměnit více než 100 přístrojů a jejich součástí. DOS-5-2 odstartoval bez jakýchkoli potíží 19. dubna 1982 ve 22:45 moskevského času a nosič Proton-K jej usadil na prozatímní dráze 213 x 261 km s tradičním sklonem 51,6° vůči rovníku. V ten moment dostala stanice svůj oficiální název „Saljut 7“. Postupnými manévry se stanice dostala na svůj pracovní orbit 346 x 347 km a po ověření funkce palubních systémů mohl Saljut očekávat první obyvatele.

Původně plánovaná životnost Saljutu byla 4 roky. Vzhledem k tomu, že doba pobytu základních posádek se neustále prodlužovala, bylo do výcviku pro Saljut 7 podle některých zdrojů zapojeno pouze 16 kosmonautů – letových příležitostí bylo relativně málo. V únoru 1981 byly sestaveny tři posádky, jež se měly postupně na palubě Saljutu 7 vystřídat. Jako první měli stanici navštívit Anatolij Berezovoj a Valentin Lebeděv, následně Vladimir Titov a Gennadij Strekalov a do třetice Vladimir Džanibekov a Alexandr Alexandrov. Různé okolnosti však poměrně záhy hodily tomuto složení „klacek do špic“. K tomu však až později.

13. května 1982 ve 12:58:05 moskevského času odstartoval z Bajkonuru Sojuz T-5, na jehož palubě byla posádka první dlouhodobé expedice Saljutu 7. Velitel Anatolij Berezovoj byl nováčkem, Valentin Lebeděv za sebou měl již jeden let (v roce 1973 pobyl necelých 8 dní na palubě Sojuzu-13). Zajímavým faktem bylo, že Lebeděv měl startovat coby člen čtvrté dlouhodobé expedice na Saljut 6, ale nedlouho před startem si zranil nohu a byl na poslední chvíli nahrazen Valerijem Rjuminem. Nyní se tedy konečně dočkal, spolu s Berezovým měl na palubě stanice strávit 175 dní, ovšem konečné rozhodnutí o délce mise mělo přijít až v jejím průběhu.

Druhý den letu mělo proběhnout spojení se stanicí. Po malém problému se systémem „Měra“, jenž zajišťoval radarové vyhledávání stanice na dlouhou vzdálenost, nakonec všechno klapalo podle plánu a Sojuz T-5 se připojil k přednímu uzlu Saljutu. Pro oba kosmonauty tím začal dosud nevídaný maraton.

Po odkonzervování stanice se rovnou vrhli do práce, například už 17. května je čekal malý historický milník. Stejně jako u předchozího Saljutu, i na Saljutu 7 se nacházela malá přechodová komůrka pro vyhazování odpadu a provádění některých experimentů. Tentokrát ovšem komůrka posloužila jako svého druhu odpalovací rampa. Kosmonauti z ní vypustili miniaturní satelit „Iskra 2“, počin studentů z Moskevského leteckého institutu Sergo Ordžonikidzeho. Ve 14:06 moskevského času Berezovoj, sledující čas, dal povel a Lebeděv stlačením páky vypustil minidružici na samostatnou pouť.

25. května kosmonauti přivítali první náklaďák – ke stanici se blížil Progress-13. Oproti všem pravidlům chtěli sledovat přilétající loď iluminátorem, který se nacházel u zadního stykovacího uzlu. Správně ovšem měl být během stykovací sekvence poklop mezi pracovním úsekem a přechodovou komorou uzavřen. Aby se operátoři v řídicím středisku nic nedozvěděli, zajistili Berezovoj a Lebeděv tlakové kontakty na poklopu ve zmáčknuté poloze, takže podle telemetrie to vypadalo, že je uzavřený. Přesto nakonec pohled na blížící se hrozivě vyhlížející 7,5-tunové těleso kosmonauti nevydrželi a řekli si, že pozorování nechají raději na příště. Stykovací sekvence proběhla bez problémů a Progress se stal dočasně součástí orbitálního komplexu. Ovšem při vší aktivitě Berezovoj a Lebeděv zapomněli na svůj malý podvůdek s tlakovými senzory a druhého dne, když otevřeli Progress, se jich středisko dotázalo, zda u nich není nějaká porucha – telemetrie ukazuje, že poklop přechodové komory je uzavřen, přestože se posádka evidentně nachází uvnitř. Oba kosmonauti měli důvod k ruměnci ve tvářích…

Progress krom jiného přivezl i vybavení pro experimenty, jež měly probíhat při pobytu první návštěvnické posádky. Na jeho palubě byla také pícka „Magma-F“ pro materiálové experimenty, kterou kosmonauti připravili k provozu a dalších 250 kg vybavení, jež muselo být ze stanice před jejím startem vymontováno, aby nebyla překročena nosnost Protonu. Zajímavostí byl také přístroj „Piramig“ francouzské provenience, jenž sloužil k velmi citlivému fotometrickému pozorování atmosféry a vesmíru. Před svým odletem 4. června Progress svým motorem snížil dráhu stanice, aby se k ní dokázal „vyškrábat“ těžký Sojuz návštěvnické sovětsko-francouzské posádky.

Ta se na svou cestu do vesmíru na palubě Sojuzu T-6 vydala 24. června a tvořili ji Vladimir Džanibekov, Alexandr Ivančenkov a francouzský občan Jean-Loup Chrétien. Možná někoho zarazí, jak je možné, že v posádce krátkodobé návštěvy figuruje Vladimir Džanibekov, jenž se původně připravoval pro dlouhodobý pobyt na stanici s Alexandrem Alexandrovem. Právě tady zafungoval onen výše zmíněný „klacek do špic“. Původně měl být velitelem posádky Jurij Malyšev, ten však byl kvůli zdravotním problémům (neoficiálně se však šuškalo o vážných neshodách s Francouzem) nahrazen právě Džanibekovem. Ten měl za sebou už jeden krátkodobý let na Saljut 6 a ještě předtím působil v podpůrné posádce programu Sojuz-Apollo, dokázal se tedy vcítit do „západní“ mentality.

Den po startu se Sojuz T-6 blížil k zadnímu stykovacímu uzlu stanice. Během jednoho z manévrů však vypadl systém automatického sbližování. Džanibekov reagoval bleskurychle a potácející se Sojuz bravurně zkrotil. Pak jej dovedl ke stykovacímu uzlu v ručním režimu. Přesně o půlnoci moskevského času byly otevřeny průlezy mezi stanicí a Sojuzem a návštěvníci vpluli dovnitř.

Následující dny byly kolotočem experimentů, jež měla návštěvnická posádka na programu. V rámci studie „Poza“ se například mapovala postura lidského těla v podmínkách mikrogravitace. Chrétien na sebe navlékl postroj se senzory pohybu a svalové aktivity, zafixoval se jednou nohou do speciálního úchytu a potom se zavřenýma očima prováděl různé pohyby a zaujímal různé polohy. Dalším zajímavým experimentem byl „Echograf“, kdy byla sonograficky zkoumána poloha a funkce srdce. Samozřejmostí byla také práce s francouzským přístrojem Piramig.

26. června, tedy druhý den pobytu na stanici, se Chrétienovi dostalo cti vypustit skrze přechodovou komůrku do prostoru malý satelit – vak s odpadky. Přesně v 16:30:30 moskevského času stlačil rukojeť, kterou se otevírala vnější dvířka komůrky a vak se vydal na cestu.

Během práce se našel čas i na žertíky. Na počátku letu měl Chrétien problém se zácpou. Tu mu rychle vyléčil Džanibekov. V jednom momentě, kdy Chrétien, v té době už malinko nadmutý, poletoval stanicí, milý Voloďa naráz zesílil hlasitost sluchátek, které měl Chrétien na uších. Úlek byl přesně tím, co Francouzova zažívací soustava potřebovala k obnovení normální funkce. Chrétien ovšem nezůstal nic dlužen. Tajně na palubu propašoval masku Quasimoda a v nestřeženém okamžiku si ji nasadil na tvář a vplul do prostoru stanice. Trvalo chvilku, než se ostatní dovtípili, o co jde, a ten okamžik šoku určitě Chrétienovi stál za to…

Všechno ovšem má svůj konec a tak se 2. července musely posádky rozloučit. Džanibekov, Ivančenkov a Chrétien zamířili ve svém Sojuzu T-6 domů, Berezovoj a Lebeděv zůstávali. Práce bylo stále dost. 12. července k zadnímu stykovacímu uzlu přirazil Progress-14. Na jeho palubě se mimo jiné nacházely i některé propriety potřebné pro plánovaný výstup do otevřeného prostoru.

Výstup samotný se uskutečnil 30. července. Kosmonauti po důkladné přípravě zakonzervovali stanici (to pro případ, že by se z nějakého důvodu do ní už nebyli schopni vrátit), otestovali skafandry, snížili tlak v přechodovém úseku a v 5:34 moskevského času otevřeli poklop do prostoru. Lebeděv během EVA provedl několik jednoduchých úkonů s novým typem montážního klíče, sejmul některé kazety s experimenty, jež měly za úkol mapovat vliv kosmického prostředí na různé materiály a nahradil je novými. V jeden okamžik také splnil přání Jean-Loup Chrétiena – odhodil do prostoru malou kapsli, ve které byl papír s podpisy Chrétienových přátel. Ti se alespoň takto mohli přeneseně podívat do vesmíru. Berezovoj během celého výstupu setrval v průlezu do přechodového úseku, odvíjel Lebeděvovi fixační kabel a obsluhoval televizní kameru. Všechno šlo jako po másle a v 8:12 moskevského času kosmonauti uzavřeli příklop. Celý výstup trval zhruba dvě a půl hodiny a podařilo se během něj splnit všechny zadané úkoly.

Práce však pokračovala dál. 10. srpna se odpojil Progress-14 a zamířil ke svému zániku v hustých vrstvách atmosféry. Krátce po odpojení Progress posloužil jako platforma experimentu „Model-2“. Byly zkoumány možnosti komunikace pomocí velkých smyčkových antén o průměru 20 metrů. Mezitím na Bajkonuru vrcholily přípravy na start Sojuzu T-7, jenž měl zaujmout místo u zadního stykovacího uzlu stanice. Když Sojuz skutečně 19. srpna odstartoval, na jeho palubě byla velmi zajímavá posádka: velitelem byl zkušený Leonid Popov (bývalý Lebeděvův velitel z dob Saljutu 6), palubním inženýrem nováček Alexandr Serebrov a křeslo s oficiálním označením „kosmonaut-výzkumník“ zaujala… žena! Do vesmíru se devatenáct let po Těreškové vydávala Světlana Jevgenijevna Savickaja. Zkušená testpilotka se stala teprve druhou ženou, jež překonala hranice atmosféry.

20. srpna se Sojuz s návštěvnickou posádkou připojil ke stanici a byly otevřeny příklopy. Do interiéru stanice postupně vpluli Popov a Serebrov, Savickaja si dala trochu načas – musela si upravit účes. Na uvítanou dostala od stálých obyvatel stanice několik snítek huseníčku, který byl oblíbenou rostlinkou pro provádění experimentů v palubním skleníku. Ovšem gentlemanství kosmonautům nevydrželo dlouho: už během první večeře v žertu podarovali svoji „Světu“ barevnou zástěrou se slovy: „I když jsi, Světo, kosmonautka a pilotka, pro nás jsi především žena. Vezmi si, prosím, na starost hospodaření u stolu.“ Byl to obrovský rozdíl oproti emancipačním snahám na opačné straně zeměkoule, kde se některé členky oddílu astronautů odmítaly nechat vyfotografovat například během přípravy jídla na palubě – údajně by takové fotografie posilovaly šovinistické stereotypy…

Dny návštěvnické posádky byly rozplánovány do posledního detailu, jako ostatně pokaždé. Úkolů bylo mnoho a často byly prováděny na úkor spánku nebo volného času. Byly prováděny astrofyzické, medicínské i materiálové experimenty, nicméně, jako už tolikrát, i nyní se našel čas na veselé momenty. Jeden z nich přišel například tehdy, když se Serebrov snažil napít koňaku z malé suvenýrové lahvičky. Ať s ní kroutil jak kroutil, koňak se ne a ne dostat ven z hrdla. Kosmonauti se pak začali předhánět, kdo vymyslí efektivnější způsob, jak dostat tekutinu na bázi etanolu do úst.

Po týdnu společné práce se 27. srpna návštěva rozloučila a zamířila domů ve „starém“ Sojuzu T-5. Nyní ovšem museli Berezovoj a Lebeděv provést přeparkování své nové lodi Sojuz T-7 od zadního uzlu ke přednímu, aby se uvolnilo místo pro další Progressy. Rozvody pro přečerpávání kapalin a plynů z náklaďáků do palubních nádrží Saljutu byly totiž opět umístěny pouze na zadním stykovacím uzlu. Den po odletu návštěvnické posádky tedy Berezovoj a Lebeděv opět částečně zakonzervovali stanici a odpojili Sojuz T-7 od Saljutu. Panovaly obavy, zda celá operace proběhne v pořádku, přeci jen – Sojuz řady „T“ přelet od jednoho uzlu ke druhému vykonával poprvé. Všechno však dopadlo naprosto perfektně. Lebeděv si ve svém deníku pochvaloval, o kolik je nižší pracovní zatížení posádky a dokonce přiznal, že celá operace proběhla zcela bez zásahu kosmonautů. Posádka byla potom střediskem požádána, aby do stanice vstoupila, až bude soulodí v dosahu sledovacích stanic. Operátoři chtěli sledovat vstup do stanice prostřednictvím televizní kamery. Berezovoj a Lebeděv však už byli docela hladoví a trochu promrzlí, proto do stanice vstoupili dříve. Popili horkého čaje, zahřáli se, a když se blížil okamžik vletu do zóny spojení se střediskem, opět zalétli do Sojuzu a celý postup si znovu zopakovali, tentokrát před kamerou.

Teď už před Berezovým a Lebeděvem byla cílová rovinka, ovšem, jak praví Murphy – všechno je vždycky jinak. Jejich let měl trvat 175 dní a vracet se měli na začátku listopadu, ovšem 13. září na palubu přišel radiogram z řídicího střediska. Kosmonauti byli požádáni, aby zvážili, zda jsou ochotni a schopni svůj let prodloužit až do prosince. Oba s prodloužením souhlasili za podmínky, že prodloužení bude opodstatněné – tedy že dostanou další úkoly v rámci letového programu. Druhý den s nimi záležitost osobně probral generální konstruktér Eněrgije Valentin Gluško a dohoda byla na světě: let bude prodloužen do prosince a celková doba trvání bude 209 dní (posléze balistikové přidali další dva dny pro lepší podmínky při návratu). Kosmonauti požádali o možnost vystoupit ještě jednou mimo stanici, ovšem toto přání nakonec nebylo vyslyšeno.

20. září dorazil ke stanici Progress-15. Na jeho palubě byly krom zásob také některé kusy vybavení, které kosmonauti během přípravy před misí vůbec neviděli. Původně bylo ono vybavení určeno pro následující expedici, nyní však s ním měli pracovat Berezovoj a Lebeděv. Vykládka Progressu byla velmi rychlá – dopisy a čerstvou zeleninu a ovoce totiž technici ukryli až úplně dole, pod všemi ostatními zásobami. Velmi účinný trik! Nákladní loď byla také využita ke zvýšení orbitu, načež se 14. října odpojila a zamířila pryč.

Tou dobou už byli kosmonauti se stanicí velmi dobře sžití, přesto se občas v jejich práci vyskytovaly chyby. Ty však nedělali pouze kosmonauti. Například uprostřed září operátor požádal Lebeděva, aby ručně naprogramoval navigační systém Delta. Program sestával ze 325 šesticiferných kódů, které by při přímém přenosu ze Země zahltily telemetrický kanál. Lebeděv tedy vzal do ruky radiogram a začal ťukat čísla na klávesnici Delty. Po úmorné práci kódy odeslal do systému – a objevilo se chybové hlášení: kontrolní suma nesouhlasí. Lebeděv měl za to, že se spletl, proto se pustil do nového ťukání. A chybové hlášení se objevilo znovu! Nakonec se ukázalo, že v radiogramu jsou dvě chyby. Operátor přiznal, že o nich už chvíli ví, ale nechtěl Lebeděva naštvat, proto mu o nich neřekl. Lebeděv na chvíli vypnul rádio a od plic si na adresu operátora ulevil. Ztracený půlden…

Ani vztahy mezi oběma muži na palubě nebyly chvílemi zrovna idylické. Občas se Berezovoj s Lebeděvem pohádali, občas spolu nějakou dobu nemluvili. Berezovému vadila Lebeděvova nepořádnost a Lebeděvovi zase Berezového výkyvy nálad. Kosmonauti nakonec dokonce požádali o to, aby poletovou rehabilitací neprocházeli na stejném místě. Nicméně nelze se divit – být zavřen s jedním člověkem tři čtvrtě roku v malém prostoru stanice, to zřejmě nebude žádná procházka růžovým sadem. Svůj vliv měl i fakt, že po odletu Popovovy návštěvnické posádky na konci srpna už žádnou novou tvář oba muži nespatřili…

2. listopadu na stanici dorazil další náklaďák Progress-16. Dovezl mimo jiné také pícku „Korund“, která měla sloužit k tvorbě krystalů polovodičů, například selenidu kadmia. Na palubě Progressu se také nacházel další minisatelit Iskra-3, určený k vypuštění pomocí přechodové komůrky na odpad.

11. listopadu se však expedice Berezového a Lebeděva ocitla v krizi: Berezovoj se probudil s velkou bolestí v levém boku. Po vyčerpání možností v podobě palubní lékárničky Lebeděv požádal o lékařskou asistenci. Podle televizní instruktáže pak Berezového pohmatem vyšetřil a čekal na rozhodnutí mužů v bílých pláštích. Na jejich pokyn mu pak připadlo jedno malé prvenství: jako první člověk v historii aplikoval svému kolegovi injekci, konkrétně atropin. Během dne se Berezovému trochu ulevilo. Když pak k večeru lékaři požádali Berezového o analýzu moči pomocí detekčních papírků, ukázalo se, že jsou přítomný bílkoviny a červené krvinky. Oba muži stáli před dilematem: pokud by tento výsledek ohlásili na Zem, druhý den by letěli domů. Pár dní před padnutím rekordu v délce pobytu ve vesmíru bylo jejich rozhodnutí jednoznačné: lékařům sdělili, že testy dopadly dobře. Za celou epizodou pravděpodobně stál „písek“, procházející močovými cestami Anatolije Berezového. Po pár dnech se jeho stav vrátil k normálu a 15. listopadu mohli kosmonauti slavit – rekord padl (byť oficiálně byl překonán až 22. listopadu, tedy v momentě, kdy byl starý rekord překonán o 10 %)!

18. listopadu kosmonauti skrze přechodovou komůrku vypustili na samostatnou pouť Iskru-3 a pak už se před oběma muži objevila skutečná cílová rovinka. O tom, že jejich let byl skutečně dlouhý, svědčí například i to, že k jeho konci už neměli čím psát – dopsaly veškeré fixy, které byly k dispozici. Od 27. listopadu kosmonauti připravovali stanici k samostatnému fungování a 10. prosince přišel vytoužený okamžik.

Ten den odpoledne Berezovoj a Lebeděv po starém ruském způsobu chvíli poseděli na běhacím pásu a pak za sebou definitivně zavřeli příklop stanice. Jejich maraton se chýlil ke konci. Po malých problémech během prověrek hermetičnosti se Sojuz T-7 odpojil od stanice. Za pár hodin už byli kosmonauti opět na pevné zemi. Přistání proběhlo nedaleko města Džezkazgan za ne zcela ideálních podmínek – mlha, vítr, sníh a nastávající soumrak komplikovaly práci záchranným jednotkám. Oba kosmonauti byli po rekordním letu, jenž trval 211 dní, 9 hodin, 4 minuty a 32 sekund, zesláblí a cítili lehkou nevolnost. Poté, co se prospali v záchranném obojživelném vozidle (evakuace z místa přistání byla kvůli počasí a tmě odložena až na ráno) se ale jejich stav začal zlepšovat.

Let Berezového a Lebeděva ukázal, že meta v podobě setrvání ve vesmíru po dobu celého roku není nereálná. Při té příležitosti se možná některým vybavila slova Georgije Grečka, který těsně po svém letu na Saljutu 6, trvajícím 96 dní, kategoricky trval na tom, že oněch 96 dní je maximální dobou, již je možné bez úhony strávit ve stavu mikrogravitace. Berezovoj a Lebeděv nyní tuto dobu více než zdvojnásobili. Během mise dokázali také vyprodukovat úctyhodné množství dat a vzorků: na Zem s nimi putoval například 800 g vážící monokrystal selenidu kadmia, 200 semínek Huseníčku, jež byly vyprodukovány rostlinkami přímo na palubě stanice, nebo přibližně 2 500 snímků z kamery MKF-6M. Ale hlavně – Saljut 7 zvládl svou inaugurační expedici velmi dobře a nyní mohl čekat na další návštěvu. Ona další návštěva však nebyla lidská…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:P42345701.jpg (kredit: Анатолий Терентьев)
http://www.astronautix.com/graphics/q/qsl7ass2.jpg (kredit: RKK Energija)
https://cdn.arstechnica.net/wp-content/uploads/2014/09/64.jpg (kredit: epizodsspace.airbase.ru)
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-t-5_6.htm (kredit: spacefacts)
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-t-6_4.htm (kredit: spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-t-5_eva_lebedev.htm (kredit: spacefacts)
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-t-7_2.htm (kredit: spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-t-7_recovery.htm (kredit: spacefacts)