Pro naše předky byl kvalitní domov otázkou přežití. Podobné nároky máme však i dnes. Pocit bezpečí je pro nás stejně důležitý jako kdysi. Umění stavět v sobě ukrývá odvěkou touhu člověka po hledání dokonalosti, krásy, identity a kultury. Jak s tím však souvisí vesmírná architektura? Zejména tím, že se snaží tyto hodnoty nově uplatnit také ve vesmíru. Vítejte u dalšího dílu našeho seriálu, ve kterém jste již měli možnost seznámit se s historií vesmírné architektury. A myslím, že právě teď je ta vhodná chvíle podívat se také na to, co se pod tímto pojmem vlastně skrývá. Tento obor byl totiž překvapivě definován až v 21. století a to i přesto, že je reálně využíván téměř od počátku pilotovaných letů do vesmíru. Tehdy však nebyl ještě pojmenován. Zatímco architektura na Zemi potřebuje nosné a opěrné body a to zejména vertikály, jako jsou sloupy, klenby, tunely nebo stěny, zkrátka vše, co je nezbytné, aby konstrukce byla schopna unést vlastní tíhu, v prostředí s jinou gravitací se mění pravidla a architekturu zde je třeba chápat zcela jinak.

Architektura systémů pilotovaných kosmických letů

Na první dojem může termín vesmírná architektura působit poněkud abstraktně a je těžké představit si pod ním něco konkrétního. V zásadě se dá říci, že se jedná o využití a přesah architektonického přístupu navrhování v kosmickém sektoru. Přesah je v tomto případě opravdu značný a proto není úplně snadné přijít s jednoduchou definicí. Klasický architekt se v tomto sektoru neobejde bez znalostí z jiných disciplín, jako letecké inženýrství, orbitální mechanika, raketová technika, planetární věda, psychologie, medicína, ale také právo nebo umění. Jak jsme si řekli v úvodu, vesmírná architektura byla systematicky definována až v 21. století a to v rámci širší komunity Amerického Institutu pro letectví a astronautiku, zkráceně AIAA. Důležitý mezník v rozvoji tohoto oboru byla v roce 2002 první mezinárodní konference združující zainteresované architekty z celého světa, nazvaná 1st Space Architecture Symposium (SAS), což by se dalo přeložit jako první sympozium vesmírné architektury. Od té doby jsou pořádány podobné sešlosti i třikrát do roka a to po celém světě. Vraťme se ale zpět k definici.  Vesmírná architektura se dnes primárně, nikoliv zásadně, zabývá tvorbou umělých systémů pro člověka a jeho fyzickou či psychickou interakci v něm zasazenou v extrémních podmínkách. Česky se v tomto případě užívá názvu architektura systémů pilotovaných kosmických letů. Lze hovořit o zcela novém přístupu ke stavitelství a rozvoji stávající architektury všeobecně. Přesto v našich končinách nenajdeme o tomto oboru mnoho informací. Heslo doposud nenabízí ani česká verze Wikipedie a osobně si myslím, že je to škoda. Každá národní kosmická agentura současnosti se totiž této oblasti aktivně věnuje. Pozadu ovšem nejsou ani některé privátní sektory a to zejména ve Spojených státech. Po celém světě vznikají architektonická studia, která poskytují služby i v oblasti vesmírné architektury. Také některé školy již umožňují v tomto odvětví výuku, ale zatím jen na jediné univerzitě v texaském Houstonu lze v tomto oboru získat přímo titul magistr vesmírné architektury. Nejvhodnější bude, když si vesmírnou architekturu rozdělíme do několika kategorií, které zásadně ovlivňují její podobu a konečné zaměření:

– na pozemskou

– na suborbitální

– na orbitální

– na jiných nebeských tělesech

– na transportní systémy

– na robotickou

 – vzdálené budoucnosti.

U první kategorie bychom našli doposud nejvíce příkladů z praxe.  Můžeme sem zařadit nejenom infrastrukturu jako kosmodromy nebo vesmírná letiště, ale také všechny demonstrační simulátory vesmírných obydlí. Mnohé z těchto návrhů vznikají na akademické půdě a kladou si za cíl vyzkoušet různé situace a vybavení v co možná nejextrémnějších podmínkách, jež mají co nejvěrněji napodobovat určité prostředí ve vesmíru. Výzkum probíhá v pouštích, arktických oblastech nebo pod vodou.

Za všechny jmenuji například: Habitat Demonstration Unit (HDU) testovaný v Arizonské poušti, HI-SEAS postavený na Havaji, pod vodou ukrytý habitat NEEMO, projekt Mars 500, The Mars Desert Research Station (MDRS) v poušti na severozápadě od Hanksville ve státě Utah, nebo Flashline Mars Arctic Research Station na Devonském ostrově v Kanadě. Naproti tomu jsou dnes Bajkonur a Cape Canaveral nejznámější místa, odkud se startuje do vesmíru.

Všechny doposud používané kosmodromy patřily vládám nebo vládním agenturám. To však změnil první soukromý kosmodrom světa – Spaceport America (dříve Southwest Regional Spaceport) v Novém Mexiku, který je od těch stávajících odlišný a hlavně architektonicky dechberoucí. Projekt stál údajně přes 4 miliardy korun a návrh je dílem asi nejznámějšího architekta současnosti, Normana Fostera a jeho společnosti Foster + Partners. Tento slavný Brit ve svých projektech spojuje nejmodernější technologie s krásou architektury. Což se také odráží na podobě celého komplexu soukromého kosmodromu. Ze Spaceportu America mohou vzlétat nejrůznější letadla nebo raketové nosiče a kosmické lodě, a to jak s horizontálním, tak i vertikálním startem. Zázemí je tu patřičně luxusní a najdeme tu hangáry, požární zbrojnici, přistávací a vzletové plochy, hlavní terminál, silnice a další infrastrukturu. Právě odtud by měli startovat první vesmírní turisté společnosti Virgin Galactic, která tento kosmodrom proslavila zatím asi nejvíce, ale málokdo už ví, že své zázemí tu má například pronajaté i firma SpaceX nebo UP Aerospace, která se zabývá stavbou a provozem výškových raket SpaceLoft.

V roce 2007 odtud například vynesla raketa SpaceLoft 2 kapsli se vzorky popela 200 lidí. Mezi těmito vzorky byly i pozůstatky astronauta Mercury 7 Gordona Coopera nebo herce Jamese Doohana, který hrál v seriálu Star Trek. Vynesení jedné takové ampule s popelem stálo necelých 500 amerických dolarů. Za tímto projektem stojí společnost Celestis, která se zabývá „kosmickými pohřby“. Dosud nepříliš využívaný kosmodrom by v budoucnu měl samozřejmě posloužit hlavně živým turistům, kteří si zaplatili letenku na hranici kosmu. V současnosti však slouží Spaceport America spíše jiným účelům. Konají se zde svatby, natáčejí reklamy a filmy. Nedávno se zde například točil připravovaný snímek „The Space Between Us“. Na své skutečné využití kosmodrom však stále čeká.

Další kategorií je suborbitální architektura, kam lze zařadit každý stroj navržený k dosažení hranice vesmíru, ale ještě nedosahující první kosmické rychlosti. V současnosti jsme svědky velkého rozvoje v odvětví suborbitálních letů a to zejména kvůli vesmírné turistice. Věřím, že nemusí trvat dlouho, než se tyto lety stanou běžnou součástí našich každodenních životů. Typickým představitel v této kategorii je samozřejmě soukromá společnost Virgin Galactic miliardáře  Richarda Bransona. Ta zatím stále vyvíjí a testuje suborbitální sestavu letadla WhiteKnightTwo a raketoplánu pro turisty SpaceShipTwo. Virgin Galactic však není jedinou firmou v tomto sektoru. Stále více je slyšet třeba o společnosti Blue Origin , která zatím úspěšně testuje návratové raketové zařízení New Shepard s kabinou pro budoucí vesmírné turisty. Patří sem ale i staré experimentální letadlo North American X-15 a první kosmické lodě Mercury. Neméně zajímavé jsou i některé doposud nerealizované návrhy současnosti, jako EADS Rocketplane nebo aerokosmoplán XCOR Lynx.

Zařízení a konstrukce navržené k obíhání Země nebo jiného astronomického objektu po oběžné dráze patří do orbitální architektury. V současnosti sem patří Mezinárodní vesmírná stanice (ISS), čínská orbitální stanice Tiangong-2 a zásobovací a dopravní kosmické lodě. Z minulosti sem řadíme i stanice MIR, Skylab a Saljut nebo všechny kosmické lodě a družicové stupně raketoplánu operující na oběžné dráze.

V poslední době je asi nejvíce diskutována vesmírná architektura na jiných nebeských tělesech. Je s ní totiž spojená expanze lidstva do Sluneční soustavy. Úkol to není jednoduchý a nese sebou řadu dosud nevyřešených problémů. Nicméně tento druh vesmírné architektury již také existuje. A to jak v oblasti teorie, tak i v praxi. Celkem šest lunárních modulů programu Apollo úspěšně přistálo na různých místech povrchu přivrácené strany Měsíce. Posádky realizovaly nejrůznější experimenty, sbíraly horniny a prováděly geologický průzkum. Někteří si dokonce na povrchu vyzkoušeli jízdu měsíčním vozidlem (Lunar Roving Vehicle – LRV). Při cestě k Měsíci měli astronauti k dispozici dvě „místnosti“, jednu ve velitelském modulu a druhou v lunárním modulu. O dokonalé propojení obou částí se postaral přechodový tunel o průměru 0,81 m zakončený stykovacím zařízením a poklopem. Tím se také celé seskupení zásadně lišilo od designu sovětské techniky vyvíjené pro přistání na Měsíci. Sovětský lunární modul podobný tunel postrádal a mezi jednotlivými bloky sestavy by bylo nutné přecházet výstupem do kosmu (EVA).

Velitelský modul lodi Apollo (CM) obsahoval například pět sofistikovaných oken, tři sedadla pro posádku a ovládací prvky. Byl vyroben z hliníkové slitiny a vnější stěny tvořil tepelný štít. Jako jediná část z celé sestavy se nakonec vracel na padácích zpět na Zem. Na palubě však chyběla toaleta a místa bylo málo. Velitelský modul nabízel pouze 6.17 m³ prostoru pro tři astronauty. Další důležitou součástí byl Lunární modul (LM). Skládal se ze dvou částí, přistávacího stupně DS (Descent Stage) a vzletového stupně AS (Ascent Stage). Původní návrh lunárního modulu firmy Grumman byl však značně odlišný od konečné podoby, kterou dnes známe. Měl výraznou půlkulovou horní část s velkými skleněnými okny. V té době však neexistoval způsob, jak taková velká okna vyrobit. Navíc výrazně narostla hmotnost stroje a ta byla vzácná.

Použila se tedy mnohem menší trojúhelníková okna. Součástí původních návrhů LM byla také dvě sedadla, která se však později ukázala jako nepraktická. V šestinové gravitaci Měsíce nebyla potřeba a proto byla odstraněna. Naopak zde chyběl sestupový žebřík. Původně se počítalo s jakýmsi slaňováním astronautů na povrch Měsíce a šplháním po laně zase zpět. Všechny pozemní zkoušky tohoto sytému však nedopadly příliš dobře a byl tedy později přidán praktičtější sestupový žebřík. I přes veškeré změny se nakonec podařilo vytvořit unikátní kosmickou loď s vlastními motory, palivem, systémem podpory života a navigačním vybavením. Vnitřní obyvatelný prostor o objemu 4.5 m³ nebyl největší, postačoval však k úspěšnému splnění mise. Práce na Měsíci jistě skýtá mnohá nebezpečí, ale astronauti z misí Apollo nám ukázali, že prostředí zde není pro člověka úplně smrtelné. Rozptýlili počáteční obavy a i díky tomu dnes víme, že základny na povrchu jiných nebeských těles jsou možné. Klíčová cesta k založení každé takové základny povede přes efektivní využívání tamějších zdrojů. Například Měsíc nebo Mars jsou bohaté na nerostné suroviny. Tak proč je také nevyužít? Teoreticky se již uvažovalo o spékání měsíčního regolitu do různých geometrických forem nebo betonu bez vody z tekuté síry a jiných sloučenin běžně dostupných na Marsu. Jestli budou takové základny i dlouhodobě udržitelné, ukáže až čas. V době největší slávy programu Apollo vládl všeobecný optimismus a Mars se zdál být dalším logickým krokem vpřed. Jenže nakonec bylo vše jinak a smělé plány zůstaly „jen“ na papíře. Kosmonautika přišla o prvotní vlnu zájmu a postupem času se vytratil i politický konsenzus, který jí v počátcích hnal tolik vpřed. Mars však i nadále provokuje naší představivost. Hned po Zemi je to nejlépe prozkoumaná planeta Sluneční soustavy a dá se říci, že ze všech planet také Zemi nejpodobnější. Není těžké si zde představit řadu obřích zábavních parků nebo hotely a obydlí hostící stovky, možná i tisíce pozemšťanů, těžké však je něco takového uskutečnit. A právě to je hlavní úkol pro vesmírné architekty, vytvořit pro takové činnosti vhodné prostředí. Nemohu vynechat ani zpozemštění neboli terraforming – což je změna cizí krajiny na krajinu, která bude pro lidské bytosti mnohem vhodnější. Něco takového bude jistě trvat ještě stovky, ba i tisíce let. Stačí si vzít příklad zde na Zemi. Za několik tisíc let jsme dokázali změnit globální teplotu „pouze o několik stupňů“. Při nynější rychlosti spalování fosilních paliv se však zrychluje i změna klimatu.

Podobné úvahy ukazují, že terraformace Marsu, o které se často uvažuje, bude trvat dlouhou dobu a určitě není otázkou desítek let. Bude potřeba zvýšit atmosférický tlak, který je zde až 150 krát menší než na povrchu Země. Navíc Mars svou atmosféru postupně ztrácí a vzduch je tu velice řídký. Obsahuje hodně oxidu uhličitého, množství argonu nebo záhadného metanu, ale také například malé množství vodních par, ozonu a kyslíku. Potřeba bude zařízení na výrobu tekuté vody a její efektivní využívání. Pomoci mohou také rostliny nebo speciální stroje na změnu tamního klimatu. Mars může být svět zázraku. Jeho budoucí vyhlídky jsou mnohem složitější, než si dnes vůbec dokážeme představit. Zanechme teď ale myšlenek na budoucnost Marsu a pojďme se podívat na další kategorii.

Jak napovídá již sám název, do vesmírné architektury transportních systémů patří dopravní a obslužné vybavení. Můžeme sem zařadit nejenom různé větší nosiče ze současnosti i minulosti – jako Saturn V, STS (Space Transportation System – kompletní sestava raketoplánu), Falcon 9, Ariane 5, rakety řady Sojuz, Proton, Atlas a Delta, ale i autonomní roboty a pomocná vozidla se schopností nosit či vézt. Krásným příkladem z praxe je „Lunární bugina“ (LRV), kterou poprvé použila posádka Apolla 15. Rover značně zvýšil operační rádius posádky a umožnil převoz téměř půl tuny vzorků. Postavila jej společnost Boeing, která se rozhodla pro jednoduchou rámovou konstrukci o délce 3 m a rozvoru 2,3 metru.

O pohon se postarala čtveřice elektromotorů u každého kola s výkonem 200 wattů, napájených stříbro-zinkovými akumulátory.

Je také potřeba si uvědomit, že bez těchto transportních systémů by byl průzkum pilotované mise k Měsíci či Marsu velmi omezen a v některých případech se bez nich doslova neobejdeme. V současnosti existuje několik zajímavých konceptů a simulátorů průzkumných multifunkčních vozidel, jako Space Exploration Vehicle (SEV), dříve známý jako Lunar Electric Rover (LER), který je dílem NASA nebo přepravní transportér ATHLETE (All-Terrain Hex-Legged Extra- Terrestrial Explorer), vyvinutý Scottem Howem v Laboratoři proudových pohonů (JPL).

Robotické mise na průzkum Sluneční soustavy jsou, mimo jiné, důležitým krokem k rozvoji cest člověka za hranice Země.  Proto může být část z nich obecně považována za součást vesmírné architektury. Na palubách různých sond a robotických roverů bývá množství specifických přístrojů, od kamer citlivých na určité vlnové délky, akcelerometrů, spektrometrů, detektorů částic, radarů a radiometrů, až po telekomunikační a orientační zařízení. Všechny tyto přístroje mají svůj význam při průzkumu konkrétního místa. Hlavní funkcí těchto robotů je vrátit zpět na Zemi množství vědeckých dat, ale užitečná mohou být také data o stavu a chování sondy či roveru v konkrétním prostředí. Robotika se vyvíjí rychlým tempem a lze si bez problémů představit, jak budoucí posádky na vesmírných misích doprovází množství robotů, kteří zastanou ty nejméně bezpečné práce.

Tím se dostáváme k poslední kategorii, kam patří veškeré návrhy, vize nebo předpoklady budoucnosti kosmonautiky. Budoucnost vesmírné architektury totiž závisí na trvalé přítomnosti člověka ve vesmíru. K jejímu plnému využití bude potřeba kolonizovat vesmír. Rozkvět a masové využívání vesmírné turistiky je cestou k urychlení vývoje infrastruktury a transportních systémů. Další cestou bude zřejmě znovupoužitelnost vesmírných nosičů a s tím samozřejmě souvisí snižovaní cen v kosmickém sektoru. Je potřeba si uvědomit, že jakýkoliv start dostupných nosičů současnosti stojí miliony dolarů a přitom je zde stále poměrně velké procento selhání.  V takovém případě bývají následky fatální a vše na palubě, včetně nosiče samotného, je zničeno. Bez podstatného zlepšení transportních systémů se lidstvo nikdy skutečně neusadí v kosmu. Hlavní důvod, proč jsou doposud starty do kosmu tak nákladné a nebezpečné, je velmi jednoduchý – je jich málo. Například v roce 2015 proběhlo přibližně 82 úspěšných startů a v celé historii kosmonautiky to může být „jen“ několik tisíc uskutečněných startů.  Naproti tomu, letecká doprava dnes eviduje desítky tisíc startů za jediný den a za rok přepraví až několik miliard pasažérů. Pokud chcete být v něčem tak složitém, jako je létání do vesmíru, opravdu dobří, potřebujete získat velkou praxi, možná desítky tisíc startů za rok. Jenže problém je ten, že žádný z tradičních způsobů využívání vesmírného prostoru v současnosti tolik startů nevyžaduje. Za to vesmírná turistika nebo stavba obřích konstrukcí ano. Při přijatelné ceně za letenku pro vesmírné turisty by se mohlo uskutečnit tisíce startů za jediný rok a čím více turistů, tím nižší ceny za jednu letenku. Proč by však lidé chtěli létat do kosmu? Proč ne ze stejného důvodu jako dnes létají na dovolenou? Vesmírné hotely a jiná zařízení mohou být velice výnosným byznysem.

Další cestou by mohla být například stavba velké solární elektrárny v kosmu (SSP- Space Solar Power). Složena z flotily obřích umělých družic (PowerSat), které by převáděly sluneční světlo na elektrickou energii a bezdrátově jí posílaly na Zemi. Pokud bychom uspěli, výsledek by vyvážil vloženou námahu, 320 solárních družic by mohlo nepřetržitě dodávat až terawatt energie (TW – terawatt – 10¹² W = 1 000 000 000 000 W). Méně než 5 tisíc těchto družic by bylo schopno vyrobit ekvivalent veškeré energie vyráběné dnes na Zemi (asi 15 TW) a pokud bychom je dokázali zvětšit až na poloměr 10 km, nebylo by potřeba více než 200 takovýchto družic. Na některé budoucí projekty se podrobněji podíváme v některém z příštích dílů seriálu.  Pokud lidstvo vytrvá a neztratí odvahu a víru v to, co dělá, může se doslova nemožné státi možným. Postupem času se do kosmu jistě přesune část výroby, bydlení, ale i zábavy. V současnosti velkým projektům brání především finanční náročnost. Proto bude nutná především mezinárodní spolupráce na mnoha úrovních a to i zemí, které dnes nemají svůj vesmírný program. Teprve potom by se nám mohla otevřít cesta ke hvězdám. Vesmírná architektura však může značně pomoci i v navrhování na Zemi. Pokud totiž budeme schopni technicky ubytovat člověka na Měsíci po neomezenou dobu bez zásobování, znamená to, že jsme schopni vybudovat podobné prostředí, bez závislosti na přírodních zdrojích, i na Zemi. Takovýto přístup by způsobil doslova ekologický převrat a pomohl vyřešit spoustu současných problémů.

Nejhezčí sny jsou ty, které se uskuteční

Lidská technologie už dávno není spjata jen s pomyslnou hranicí pozemského života. Přes obrovské lodě, křižující řeky, moře a oceány, všudypřítomné automobily nebo letadla brázdící oblohu, jsme otevřeli také „bránu vesmíru“. Po téměř celou historii lidstva byla tato pomyslná brána jen snem, snem, který se neustále vracel a nenechal mnohé spát. Jak se naše vědomosti postupně prohlubovaly, pohled na planety a měsíce kolem nás dostal jiný rozměr. Už nebyly tak neznámé a tajemné, pochopili jsme, že k nim také svým způsobem patříme. Jsou to naši „bratři“ a „sestry“, kteří mají s naší Zemí společný původ. V dnešní době toho o nich víme už celkem dost a to díky důmyslným strojům, které jako naši vyslanci brázdili nebo stále brázdí Sluneční soustavu. Některé meziplanetární sondy dokonce již započaly svou soukromou cestu ke hvězdám, překročily heliopauzu a pokračují na své pouti stále dál. Každý takový robot je vlastně sám o sobě zprávou, která v genialitě jeho designu a provedení vypovídá mnohé o jeho tvůrcích. Prakticky navždy mohou tyto důmyslné stroje obíhat střed Mléčné dráhy… A když si představíme, že za několik miliard let bude Země již mrtvou planetou, sežehlou Sluncem, bez známek života a všechny lidské výtvory na ní se promění buď v prach nebo pouhé atomy… A někde daleko odtud v mezihvězdném prostoru, nedotčeny těmito událostmi, ponesou právě tyto sondy upomínku na svět, který už neexistuje.

I takto lze dnes na kosmický design pohlížet. Nicméně většina námi vyrobených kosmických družic a strojů měla nebo má samozřejmě jiné cíle. Jsou především nezbytným doplňkem výzkumu posouvajícího pomyslnou hranici našeho poznání značně kupředu a pak také předvojem expanze člověka do vzdálenějších míst Sluneční soustavy. Avšak aby něco takového bylo vůbec možné, je potřeba se toho ještě hodně naučit. Jak nám dobře ukázaly mise Apollo, k uskutečnění prvních krůčků na měsíci bylo potřeba vyslat nejdříve automatické sondy k prozkoumání stavu tamních podmínek a zmapování povrchu. Ať už se nám to líbí nebo ne, samotné přistání jakékoli výpravy vyslané ze Země na jiné kosmické těleso, půjde vždy ruku v ruce s robotickým průzkumem.

Od dob prvních pilotovaných kosmických letů se však naše technologie i znalosti o pěkný kousek posunuly. Díky sondám a programům jako byly nebo dosud jsou například Mariner, Viking, Pioneer, Voyager 1 a 2, Veněra, Luna – Lunochod, Vega, Zond, Galileo, Cassini-Huygens, MESSENGER, New Horizons, Rosetta, Hayabusa 1 a 2, Mars Express, Mars Odyssey, SOHO a mnoho dalších máme podrobné obrázky a především množství dat a měření, také mapy povrchu Měsíce a jiných těles Sluneční soustavy. Na Marsu pracují úspěšné pojízdné laboratoře, které na planetě jezdí doslova maraton a další, možná ještě úspěšnější vozítka, přijdou na řadu v budoucnu. Za jejich dosavadní úspěch musíme poděkovat zejména inženýrům z JPL, neboli Jet Propulsion Laboratory, kteří zmiňovaná vozítka navrhli, postavili a dodnes se o ně na dálku starají. Mnohé z těchto projektů změnily náš rozhled, ale i to, jak nahlížíme sami na sebe. Na konečném výsledku těchto odvážných misí se podílelo množství lidí z všemožných oborů lidské činnosti, ale v konečném důsledku jsme to byli my všichni. My lidé jsme to dokázali a pokud je naší povinností přežít, nesmíme upustit od výzkumu kosmu.

Začíná být zřejmé, že je otázkou času, kdy se lidská noha opět dotkne měsíčního povrchu nebo poprvé stane na povrchu Marsu. Přípravy na tyto smělé výpravy už dokonce probíhají a to nejenom na Zemi, ale také na oběžné dráze. Dosud zde létá vůbec ta nejsložitější stavba, kterou lidská ruka kdy vytvořila. Řeč je samozřejmě o Mezinárodní vesmírné stanici ISS a právě o jejím designu a konstrukci, si mimo jiné, budeme vyprávět příště.

Zdroje informací:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Program_Apollo
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lunar_Rover
http://www.upaerospace.com/SpaceLoft-2.html
http://www.celestis.com
http://hi-seas.org/
https://en.wikipedia.org/wiki/Space-based_solar_power
https://en.wikipedia.org/wiki/Space_architecture
kol. aut.: „The-Millennium-Charter“

Obrázky:
https://www.blissfuleating.com/wp-content/uploads/2015/02/Mars-House.jpg
http://meybe.rajce.idnes.cz/Vesmirna_architektura.jpg (Obrázek: Karel Zvoník)
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons.jpg
http://www.air-journal.fr/wp-content.jpg (kredit: Fores+Partner)
http://www.aerospaceprojectsreview.com/blog.gif
http://4.bp.blogspot.com/Murray.jpeg (Ilustrace: Robert Murray/Mars Society
http://imagecache.jpl.nasa.gov/images/640×350/athlete20100729-browse-640×350.jpg
http://meybe.rajce.idnes.cz/Vesmirna_architektura/.jpg (Kredit: NASA)