O existenci tekuté vody na historickém Marsu dnes již nikdo nepochybuje. Pozůstatky vodních toků, jezer a usazené jíly dávají na tuto otázku vcelku jasnou odpověď. Ostatně vozítko Curiosity dokonce našlo důkazy o tom, že na povrchu Marsu byly podmínky vhodné pro vznik života. Otázkou zůstává, kdy voda definitivně zmizela? Obecně se soudilo, že před více jak třemi miliardami let došlo k definitivnímu vyschnutí vodních zdrojů. Nyní se však zdá, že v minulosti planeta minimálně ještě jednou roztála.

Díky datům ze sond MRO, Mars Global Surveyor a Mars Expres vytvořila inženýrka Sarah Wilson a její tým studii, kde porovnává důkazy o tom, že tekutá voda, jezera a dokonce záplavy probíhaly na Marsu možná ještě miliardu let poté, co se obecně soudilo, že voda z Marsu zmizela, nebo zmrzla. K tomuto zjištění jí dopomohlo odhadování stáří některých kráterů, znalosti ledovcových tání a zejména snímky oblastí Marsu, které dodnes zachovávají důkazy o dávných vodních procesech na planetě.

Wilson a její tým analyzovali snímky ze severní oblasti Arabia Terra, kde nalezli přesvědčivé důkazy o existenci jezer, která vyplňovala zdejší krátery. Jedno z jezer o objemu 45 kilometrů krychlových dodnes zachovává reliéfy v krajině, které umožnily na jeho jižním okraji odhalit přítok do jezera, zatímco na jeho severním okraji byly dokonce nalezeny uchované reliéfy, které naznačují, že došlo k přetékání jezera a rozsáhlým záplavám pod ním. Voda z těchto záplav pak přetekla do rozsáhlé pánve, kterou vědci nazvali Heart Lake.

Heart Lake vlastně napájel systém menších jezer a údolí, který má na průměr asi 150 kilometrů a samotné Heart Lake mohlo mít objem až 2 790 kilometrů krychlových. Pokud byste takové jezero chtěli přirovnat k nějakému pozemskému, tak svým objemem bylo podobné jednomu z pěti velkých severoamerických jezer, konkrétně tomu, které nese jméno Ontario.

Zajímavé je také sledovat hloubku a rozsah údolí, které napájí jednotlivá jezera. Údolí a rokle jsou totiž mělké a široké, což by mohlo svědčit o tom, že průtok jimi byl sezónním jevem. Navíc se hloubka a pravděpodobná rychlost, při které voda tekla údolími, podobá řekám, které vytékají z ledovců. Byla proto položena myšlenka, že jezera v kráterech byla většinou zmrzlá, ale sezónně výrazně tála a vytékaly z nich řeky plné kusů ledů, které tekly poměrně pomalu. Ostatně údolí takto vzniklá jsou rozdílná od starších říčních koryt na Marsu, která byla hluboká, a vzhledem k tomuto faktu je tvořila dravější voda s trvalým průtokem.

Tím se dostáváme k odhadu doby, ve které k těmto událostem došlo. Vědci se pokusili odhadnout věk 22 impaktních kráterů v okolí i vně Arabia Terra. Krátery pak posuzovali dle toho, zda dopadly do již vyschlého jezera a tudíž překrývají svými troskami výše popsané procesy, anebo zda jsou starší a samy jejich krátery byly ovlivněny protékající vodou. Díky tomuto porovnání došli k závěru, že doba, při které docházelo k popsaným dějům, nastala před dvěma až třemi miliardami let. To je o stovky milionů let později, než se obecně soudilo, že veškerá voda na Marsu vyschla, zmrzla a vysublimovala. To se mělo stát asi miliardu let po vzniku Marsu, tedy tři až tři a půl miliardy let před současností. Nově objevené vodní procesy pak probíhaly před dvěma až třemi miliardami let.

Zajímavé také je, že oblast Arabia Terra není ojedinělá. Podobné památky na popsané procesy se vyskytují po celém Marsu mezi asi 35 a 42 stupni zeměpisné šířky na sever i na jih od rovníku. To znamená, že tyto sezónně tající ledovcová jezera a občasné toky se tvořily v globálním měřítku.

Tyto výzkumy tedy dokazují, že v dějinách Marsu došlo minimálně ke dvěma epizodám v jeho dějinách, kdy se na povrchu vyskytovala tekutá voda a procesy, které by za dalších vhodných podmínek umožňovaly existenci života. Navíc tyto procesy zmíněný výzkum posouvá více k přítomnosti a prodlužuje tak čas, při kterém by teoreticky na Marsu mohly podmínky vhodné pro život přetrvávat.

Další studie se nyní zaměří na zjištění, jak mohlo dojít k dočasnému oteplení planety a tání ledovcových jezer, které navíc tály v dostatečně dlouhé době a dlouhodobě vytvářely sezónní toky. Jednou ze zatím nepotvrzených teorií je, že došlo k razantní změně sklonu osy planety a tím k natočení jejich pólů více ke Slunci, což vedlo k oteplení v globálním měřítku, tání ledových čepiček a k opětovnému dočasnému nastartování cirkulace vody na planetě.

Zdroje informací:
http://www.nasa.gov/

Zdroje obrázků:
http://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/pia20838_main_pressimage2_mola_and_themis_export.jpg
http://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/pia20839_pressimage3_filledbasins.jpg
http://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/pia20837_pressimage1_valley.jpg
http://www.universetoday.com/wp-content/uploads/2014/12/watery_gale_-_maya_-_3b_720.png