30. ledna 1996 bylo oficiálně oznámeno složení první stálé posádky mezinárodní orbitální stanice. Velitelem tříčlenného týmu měl být Američan Bill Shepherd, s nímž měli necelý půlrok trávit v prostorách stanice Jurij Gidzenko a… Sergej Krikaljov. Let měl odstartovat v květnu roku 1998. Ovšem záhy se objevily problémy s financováním ruské části stanice. Stavba servisního modulu Zvezda, který měl pro plánovaný komplex zajistit zázemí a pohonný systém, byla v roce 1996 v takovém skluzu, že Rusko nebylo schopno garantovat plánovaný start v dubnu 1998. Celá mašinérie ISS se tím pádem zastavila a posádka Shepherd-Gidzenko-Krikaljov byla nucena přerušit výcvik. Sergej pak v roce 1998 na palubě raketoplánu Endeavour při misi STS-88 asistoval při sestavování prvních komponentů stanice. 12. června 2000 pak tak dlouho očekávaná Zvezda zamířila na orbit, aby se v automatickém režimu spojila se zadním portem modulu Zarja, toho času spojeného s americkým modulem Unity. Základ ISS byl konečně pohromadě a mohla se začít připravovat první stálá posádka. A protože nebylo efektivní cvičit posádku úplně ‚od píky‘, svých rolí se opět ujali Shepherd, Gidzenko a Krikaljov. Pro posledně jmenovaného to měl být už pátý start do vesmíru…

Sergej Krikaljov – pan vesmír (4/4)

31. říjen 2000 na bajkonurském kosmodromu vypadal docela nenápadně. Ke startu byl připraven další z řady pilotovaných Sojuzů, tentokrát to byl Sojuz TM-31. V jeho útrobách už leželi dva Rusové a jeden Američan. V 7:52:47 UT se stepí rozlehl rachot a raketa se Sojuzem na špici se vydala vzhůru. Z paluby lodi se v ten moment ozvala legendární slova: „Поехали“, ovšem na rozdíl od Gagarina byla tentokrát pronesena se znatelným americkým přízvukem. Pro náhodného pozorovatele to mohl být zcela rutinní start, ovšem pro zasvěcené se odletem Sojuzu TM-31 otvírala zcela nová kapitola v dobývání vesmíru. Když se loď 2. listopadu spojila se zadním stykovacím uzlem modulu Zvezda a tři muži vpluli do zatím poměrně skromného interiéru stanice, začala tak nepřetržitá přítomnost lidí na orbitu, která trvá bez jediného přerušení už téměř patnáct let.

Členové Expedice 1 čelili během prvních týdnů doslova zběsilému pracovnímu tempu. Bill Shepherd v rozhovoru s reportéry prohlásil, že největší problém pro něj je, jak má nacpat třicet hodin do osmnáctihodinového pracovního dne. Posádka měla v první fázi za úkol odkonzervovat stanici a její systémy a také vybalovat zásoby, které tu během svých návštěv zanechalo pět posádek, podílejících se na konstrukci a vybavování ISS důležitými komponenty. Shepherd a jeho posádka se ovšem neměli omezovat pouze na interiér stanice samotné – už 18. listopadu mohla prošmejdit nákladový prostor Progressu M1-4, který zakotvil u spodního spojovacího uzlu modulu Zarja. Neobešlo se to bez potíží – automatický systém Kurs nákladní lodi selhal a kosmonauti museli použít záložní ruční systém TORU, aby náklaďák dovedli k jeho kotvišti.
Progress zůstal s ISS spojen až do 1. prosince, kdy musel dočasně z cesty, aby udělal místo pro další návštěvu, tentokrát však nikoli automatickou. Raketoplán Endeavour přivezl v rámci mise STS-97 nosník s první sadou solárních panelů pro ISS a samozřejmě také zásoby a vybavení. V rámci návštěvy Endeavouru si Shepherd, Gidzenko a Krikaljov poprvé mohli prohlédnout útroby modulu Unity, který byl do té doby uzavřen a v rámci šetření energie z větší části vypnut.
Několik prvních dní se mezi sebou posádky raketoplánu a ISS mohly na sebe dívat maximálně přes okénka, příklopy zatím zůstávaly uzavřeny, aby se zbytečně nekomplikovaly procedury při třech EVA, během kterých astronauti z Endeavouru instalovali onen nosník se solárními panely, oficiálně zvaný “P6 Integrated Truss Segment“. Astronauti také na Unity připravili dokovací port, potřebný k pozdější instalaci modulu Destiny. Teprve poté, 8. prosince, se mohly dvě posádky setkat tváří v tvář. Společný pobyt bohužel netrval dlouho, už 9. prosince se raketoplán od stanice oddělil a zamířil domů.
Po odletu Endeavouru ke stanici opět přirazil Progress M1-4, který mezitím čekal na své pozici, vzdálen několik kilometrů od ISS. Operátoři na Zemi tak chtěli ověřit důvod poruchy Kursu. Posádka dokončila vykládku nákladní lodi a nacpala do něj nepotřebné vybavení a odpadky. Zatím se přiblížily Vánoce a Nový rok. Pro Sergeje to nebyl nijak nový zážitek, toto období už na orbitu prožil při svém druhém letu v roce 1991-1992, přesto byl rád za den volna, čerstvé ovoce a možnost privátního hovoru se svojí ženou a dcerou…
S koncem sváteční doby skončilo také období relativně volné pracovní atmosféry na palubě ISS. Vše se rychle vrátilo do normálu a nastala opět velmi hektická pracovní nálada. 8. února se definitivně odpojil od stanice Progresss M1-4. I tentokrát musel uvolnit místo návštěvě. 9. února ke stanici přilétl orbiter Atlantis, aby v rámci mise STS-98 doplnil ISS o nový modul – laboratoř s názvem Destiny. 10. února astronautka Marsha Ivins jemně vyzvedla Destiny z nákladového prostoru Atlantisu a pomocí robotické paže jej přemístila k zadnímu dokovacímu portu Unity. Během tří vycházek pak Tom Jones a Bob Curbeam propojili nezbytné kabely a hadice. Když 16. února Atlantis odlétal, ISS vypadala mnohem lépe, než když k ní její první stálí obyvatelé na podzim předchozího roku přilétali.
Právě na stálých obyvatelích si však obrovské pracovní tempo začalo vybírat svou daň. Bill Shepherd se ještě před odletem Atlantisu dal slyšet, že je „připraven vrátit se domů“. Trochu rozptýlení přinesl přílet dalšího náklaďáku – Progressu M-44, před kterým bylo třeba uvolnit zadní port Zvezdy. 23. února tak posádka nasedla do svého Sojuzu TM-31, odpojila se od inkriminovaného portu a navedla svou loď ke spojení se spodním stykovacím uzlem modulu Zarja. 28. února pak přilétl onen očekávaný nákladní Progress M-44.
Letový plán trojice na palubě ISS se s příchodem března dostal na své poslední stránky. 10. března zakotvil u ISS potřetí za dobu trvání Expedice 1 raketoplán. Discovery, druhý nejstarší kus flotily NASA, přivezl během mise STS-102 modul MPLM (“Multi-Purpose Logistics Module  – víceúčelový logistický modul) se jménem Leonardo. Na jeho palubě se nacházely zásoby pro ISS a jehož paluba pak také měla na zpáteční cestu pojmout také důležité vzorky a další položky, které by na ISS zbytečně zabíraly místo a nevešly se do Progressů. Leonardo byl jedním ze tří identických modulů MPLM, které financovala ASI (Agenzia Spaziale Italiana – Italská kosmická agentura) a o deset let později se stal permanentní součástí ISS.

Hlavním úkolem Discovery však nebyla ‚dovážka‘ modulu MPLM. Na palubě orbiteru přilétla k ISS nová základní posádka – Expedice 2. Jurij Usačev, James Voss a Susan Helms vystřídali unavené muže z Expedice 1 a převzali štafetu, která je v běhu dodnes. Když se 13. března Discovery odpojoval od ISS, mohl se Sergej a jeho parťáci obdivovat, jak za jejich pobytu stanice ‚poskočila‘ a jak se zvětšil nejen její objem, ale i možnosti. Expedice 1 odvedla zatraceně dobrou práci.
21. března se posádka Discovery připravila na přistání. Sergej a jeho dva kolegové se na middecku usadili do křesel, jejichž opěradla byla položena na podlaze. Kolena trojice z ISS tak trčela vzhůru – bylo to opatření k zamezení problémů s ortostatickým tlakem po přistání. V 07:31 UT se kola orbiteru dotkla dráhy na floridském KSC a Krikaljov, Shepherd a Gidzenko si tak po 140 dnech, 23 hodinách, 40 minutách a 19 sekundách letu mohli opět začít zvykat na zemskou přitažlivost. Pro Sergeje to bylo zvykání velmi těžké, ne snad, že by jeho tělo stávkovalo, ale kvůli emocím.
Dva dny po Sergejově přistání, 23. března 2001 se totiž v atmosféře řízeně rozpadl orbitální komplex Mir. Zanikl tak stroj, na němž Sergej získal své kosmické ostruhy a z jehož paluby sledoval přerod Sovětského svazu na dnešní Rusko. Sergej při té příležitosti novinářům řekl: „(Mir) znamená pro nás mnoho. Je ale načase začít novou éru.“ Žel, nová éra měla pro Sergeje Krikaljova a pro desítky tisíc dalších lidí přinést tragédii.
V únoru 2003 procházel Sergej už nějakou dobu výcvikem coby velitel záložní posádky Expedice 7, když celý kosmický průmysl zasáhla tragédie – při návratu z mise STS-107 se nad Texasem rozpadl orbiter Columbia. Všech sedm členů posádky bylo po smrti a raketoplány dostaly stopku. Současně byl také zastaven výcvik budoucích posádek ISS – i těch záložních.
Po prvotním šoku nakonec nastalo přeskupování sil. Krikaljov a jeho kolegové z dublující posádky Expedice 7 se stali hlavní posádkou letu ULF-1, který měl zajistit podmínky pro další expanzi stanice. Původně byl start naplánován spolu s návratem raketoplánů k letu, tedy na misi STS-114. Neustálé posouvání termínů a horečné změny na všech úrovních nakonec znamenaly, že Sergejova posádka byla rozpuštěna a na jejím místě zformován nový tým. Ke Krikaljovovi byl přiřazen John Phillips a start Expedice 11 měl proběhnout z kazašské stepi prostřednictvím lodi Sojuz. A protože v Sojuzu řady TMA jsou tři místa, jako třetí do mariáše se měl s Krikaljovem a Phillipsem vydat mimo naši planetu astronaut agentury ESA Roberto Vittori.
15. dubna 2005 v 00:46:25 UT se raketa Sojuz-FG zvedla z Gagarinské rampy na Bajkonuru. Sergej Krikaljov začínal svůj šest let, první, během kterého měl velet celé misi. O dva dny později Sojuz dorazil k modulu Pirs na ISS, kde Krikaljova a jeho partičku přivítali stálí obyvatelé, Saližan Šaripov a LeRoy Chiao. Týden společné práce pětice mužů na ISS přinesl hlavně bádání v oboru fyziologie, hlavním tématem byla koordinace oka a hlavy. 24. dubna se cesty kosmonautů rozdělily: Šaripov, Chiao a Vittori zamířili na palubě Sojuzu TM-5 k Zemi a Krikaljov s Phillipsem osaměli.

Neznamenalo to však, že by si mohli oddychnout – naopak. Vzhledem k tomu, že Expedice 11 byla pouze dvoučlenná, Sergej a John měli plné ruce práce. Původně se k nim měl během letu přidat Němec Thomas Reiter, kterého měl dovézt raketoplán, ale další posouvání termínů návratu shuttlů do provozu po katastrofě Columbie tento plán zmařilo. Společnost zatím dvojici na palubě ISS dělal alespoň neživý stroj – 16. června se ke stanici přiblížil nákladní Progress M-53. Vinou přerušení dodávky elektřiny na jedné z klíčových sledovacích stanic musel Sergej loď dovést ke stykovacímu zařízení na modulu Zvezda ručně prostřednictvím systému TORU.
V červenci se pak zraky celého kosmonautického světa odvrátily od ISS a zaměřily se na Floridu a startovní rampu 39B. Ke startu se chystala první mise po katastrofě Columbie. Během letu STS-114 měl orbiter Discovery dorazit k ISS pod vedením Eileen Collins, první ženy-velitelky raketoplánu v dějinách (STS-114 byla jejím druhým letem v této funkci). 26. července ve 14:39 UT se komplexem KSC rozlehl hromový rachot a Discovery se vydal na cestu. O dva dny později Discovery dorazil ke stanici a 200 metrů od ní se zastavil. Celý svět zadržel dech. Collins začala provádět pomalé salto vzad.

Vypadalo to jako balet velryb, nadpozemský tanec, který i přes obří rozměry raketoplánu vynikal ladností. To hlavní se ale v ten moment odehrávalo na stanici, konkrétně v modulu Zvezda. Krikaljov a Phillips spustili kamery a sami cvakali závěrkami fotoaparátů jako o život. Důvodem pro ono salto nebyl estetický zážitek, ale možnost prohlédnout náběžné hrany a břicho orbiteru, aby bylo jasné, že během startu nedoznal tepelný štít Discovery na těchto místech úhony. Stíny Columbie se i nadále vznášely nad kosmickým programem…
Po oné baletní vložce navedla Collins Discovery zkušeně k příslušnému dokovacímu portu na modulu Destiny. Raketoplán přivezl Krikaljovovi dobře známý dočasný modul MPLM, z něhož posádka vynesla několik tun zásob a naopak do něj uložila vzorky, nepotřebné vybavení a odpadky. V rámci setrvávání Discovery u ISS provedla posádka raketoplánu i tři výstupy do volného prostoru, během kterých mimo jiné testovala možnosti opravy poškozených tepelných dlaždic přímo na orbitu a také vyměnila vadný gyroskop na jednom z příhradových nosníků ISS. Pobyt Discovery u ISS byl prodloužen o jeden den oproti plánu, ale, jak se říká, co jde nahoru, musí taky dolů. To platilo i pro Discovery.
Po necelých devíti dnech se 6. srpna raketoplán odpojil od stanice a po chvíli coby malá zářící hvězdička zmizel v černi vesmíru. Dvojice stálých obyvatel ISS opět osaměla.
Sotva se Krikaljov a Phillips otřepali z ruchu a mumraje, který dočasně na palubě zařídila posádka právě odlétnuvšího Discovery, už se museli začít připravovat na další zajímavý milník: 8. srpna je čekala vycházka do volného prostoru. Nejednalo se o žádnou zvlášť náročnou práci, šlo hlavně o sběr experimentů z pláště stanice, instalaci kamery a další drobné úkony. Sergej a John strávili mimo stanici 4 hodiny a 58 minut. Pro Krikaljova to byla jeho poslední, osmá kosmická vycházka a počítadlo času stráveného ve skafandrech řady Orlan se tak zastavilo na úctyhodných 41 hodinách a 26 minutách.
Rekordům však nebyl ten měsíc konec. 16. srpna se Sergej stal absolutním rekordmanem v kumulovaném pobytu ve vesmíru, překonal téměř přesně šest let starý rekord Sergeje Avdějeva, čítající 747 dnů na orbitu.
7. září se kosmonauti rozloučili s Progressem M-53, který byl u ISS zakotven od června. Ovšem už 10. září jeho místo při zadním portu Zvezdy zaujal jeho nástupce, Progress M-54. Na jeho palubě se nacházely zásoby a položky nutné pro pokračování páce komplexu. Mimo to se v nákladovém manifestu objevil také komponenty radiového vysílače pro unikátní experiment, během kterého měl být jeden z vysloužilých skafandrů Orlan-M proměněn v bizarní satelit v rámci velmi vynalézavého projektu ruských radioamatérů. Vypuštění tohoto zvláštního satelitu už ale nebude práce pro Krikaljova a Phillipse. Jejich čas na palubě stanice se začal naplňovat.
1. října odstartoval z Bajkonuru Sojuz TMA-7. Na jeho palubě byla zajímavá trojice: Valerij Tokarev, William McArthur a Gregory Olsen. První dva jmenovaní tvořili Expedici 12 a Greg Olsen byl dalším z kosmických turistů, kteří si platili za adrenalinový zážitek v podobě svezení v Sojuzu a zhruba týdenního pobytu na stanici. 3. října se Sojuz připojil ke stanici a začalo střídání stráží.
V pondělí 10. října bylo vše hotovo. Stanice byla předána a Krikaljov mohl Tokarevovi říci: „Pracovali jsme šest měsíců, abychom dostali stanici do lepší formy. Byla to velmi zajímavá mise a doufám, že vaše mise bude stejně tak zajímavá.“ Ve 21:49:14 UT se Sojuz TMA-6 s Krikaljovem, Phillipsem a Olsenem odpoutal od ISS. Expedice 11 tím okamžikem skončila. Zbývalo už jen vrátit se domů. Cesta ovšem nebyla zdaleka přímočará.
Už před odpoutáním od stanice nastaly během prověrek vzduchotěsnosti blíže nespecifikované problémy. Nakonec se vše dostalo do normálu, ovšem v momentě, kdy návratový modul Sojuzu mířil k Zemi, se potíže objevily nanovo: tlak v kabině klesnul z normálních 765 mmHg pod hranici 660 mmHg. Nejednalo se o život ohrožující situaci a navíc měli kosmonauti na sobě skafandry Sokol KV-2 (poučení, které plynulo z osudného června 1971…), nicméně, jak se později Krikaljov vyjádřil, jednalo se o ‚docela vážnou situaci‘. Chyba byla evidentně v netěsnosti příklopu ve stropě návratového modulu. Podle neoficiální verze se kosmonautům mezi těsnění poklopu a těsnění po obvodu průlezu připletl malý popruh, pocházející z izolačního plátu. Tyto pláty jsou pomocí malých popruhů připevněny k vnitřní stěně lodi tam, kde se nenachází obšívka, aby zabránily kondenzaci. Při podrobné poletové prohlídce byl v těsnění nalezen otisk textilního pásku se sponou, který odpovídal inkriminovanému podezřelému popruhu. Na potenciálně velmi vážné situaci se měl podílet i spěch, s jakým byla posádka nucena provést přípravy pro odpojení od stanice.

Buď jak buď, 11. října v 01:09 UT návratová kabina Sojuzu TMA-6 v ranním šeru bezpečně dosedla na stepní půdu u Arkalyku se třemi zdravými a živými muži uvnitř. Pro Sergeje Krikaljova skončil jeho šestý let. Tehdy ještě nemohl tušit, že byl i jeho posledním. Stále byl aktivním kosmonautem a v průběhu dalších let byl předběžně zařazován do dalších posádek, ovšem jeho naděje se už neměly zhmotnit. V tu samou dobu se však začal poohlížet také po jiných způsobech seberealizace.
2. února 2007 byl jmenován náměstkem prezidenta NPO Eněrgija. Ovšem s příchodem nového vedení v čele s Vitalijem Lopotou v červnu téhož roku nebyl ve funkci potvrzen, přestože si dokázal zachovat alespoň funkci náměstka hlavního konstruktéra. 27. března byl příkazem č. 44 ředitele Roskosmosu Sergej Krikaljov uvolněn ze své funkce “instruktor-kosmonaut-zkušebník 1. třídy“. Vesmír se mu definitivně uzavřel…

Ne však úplně. V ten samý den byl příkazem číslo 97K uveden jako velitel „Vědecko-výzkumného centra přípravy kosmonautů J.A.Gagarina“. Stal se tak klíčovou postavou pilotovaných letů a obrovská odpovědnost přesně odpovídala jeho nátuře. Nebyl by to však Krikaljov, aby si nenašel ještě další kratochvíli – studium psychologie. V roce 2008 získal v tomto oboru titul kandidáta věd. Těžko říci, kde vlastně na tohle všechno bere energii. V jednom televizním dokumentu jede na zadním sedadle služebního auta potemnělou Moskvou domů a reportérka s pohledem na hodniky vznáší dotaz, jak dlouhý byl jeho den. Sergej bez hnutí brvou mrkne na hodinky a pronese: „No, vstával jsem v pět. A teď je… 23:20. (…) Den se nezdá být tak dlouhý, když se člověk setkává s dobrými lidmi.“
Na jaře 2014 na svou funkci v souvislosti s vypršením pětiletého kontraktu rezignoval a od srpna téhož roku je prvním náměstkem “Centrálního vědecko-výzkumného strojírenského centra“, které je hlavním vědeckým pracovištěm Roskosmosu. Do jeho kompetence patří plánování pilotovaných letů v rámci příprav na expanzi do hlubokého vesmíru.
Lepší člověk by se pro tuto práci hledal jen velmi těžko. Lety do hlubokého vesmíru budou vyžadovat dlouhodobé pobyty člověka v prostředí, které mu není vlastní.
Sergej o tom ví své – je dosud absolutním rekordmanem v kumulované délce pobytu ve vesmíru. Celkem si připsal neuvěřitelných 803 dní, 9 hodin, 38 minut a 31 sekund, tedy více než dva roky na orbitu. A i když (pokud vše půjde podle plánu) večer 28. června tohoto roku během své roční mise na ISS Gennadij Padalka jeho fenomenální rekord překoná, Sergej Krikaljov zůstane dokonalou legendou, která bude mít navždy své jisté místo na čelných stránkách análů kosmonautiky. Protože Sergej Krikaljov – to je synonymum pro vesmír!

„Я установил рекорд по количеству дней, проведенных в космосе. Но рекорды – это не важно, важны результаты.“

Ustanovil jsem rekord v počtu dní strávených ve vesmíru. Ale na rekordech nezáleží, důležité jsou výsledky.

Sergej Konstantinovič Krikaljov

Zdroje informací:

B. Evans: „Tragedy and Triumph in Orbit: The Eighties and Early Nineties“
B. Evans: „Partnership in Space: The Mid to Late Nineties“
D.S.F. Portree: „Mir Hardware Heritage“
D.Harland: „The Story of Space Station Mir“
R. Hall, D. Shayler: „Soyuz: A Universal Spacecraft“
D.S.F.Portree, R. C. Treviño: „Walking to Olympus: An EVA Chronology“
americaspace.com
russianspaceweb.com
wikipedia.org
spacefacts.de
astronaut.ru
nasa.gov
jsc.nasa.gov
science.ksc.nasa.gov
spacepresskit.wordpress.com
gctc.ru
nbcnews.com

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/iss/p_large/iss-01_2.htm
https://spaceboosters.files.wordpress.com/2012/11/twelve-years-and-counting-aboard-the-station-expedition-1.jpg
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/shuttle/sts-102/html/sts102-714-078.html
http://en.wikipedia.org/wiki/File:ISS_Expedition_11_crew2.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Space_Shuttle_Discovery_(STS-114_%27Return_to_Flight%27)_approaches_the_International_Space_Station.jpg
http://www.nasa.gov/images/content/136013main_jsc2005e41364_lores.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sergei_Krikalev,_Director_and_Oleg_Kotov,_Deputy_Director_of_the_Gagarin_Cosmonaut_Training_Center.jpg
http://novostikipra.com/files/styles/700×400/public/article/1_195.jpg?itok=wIIbJuTl