Téměř okamžitě po skončení lunárních misí byl Young jmenován šéfem odboru pro Space Shuttle v rámci kanceláře astronautů. Ze své pozice měl zajišťovat koordinaci mezi vývojáři a astronauty a prezentovat oběma stranám problémy a závěry, na které jedna nebo druhá strana narazila. O jeden stupínek pod ním stál TK Mattingly, coby šéf podpory kanceláře astronautů pro Space Shuttle. Youngovým nadřízeným byl šéf kanceláře astronautů Al Shepard. Ovšem Al už byl víceméně na odchodu, ve svém věku ani na okamžik nepochyboval, že už nikdy nepoletí. Když pak v prosinci 1973 Al oznámil, že v létě příštího roku odejde z NASA, nastalo hledání nového šéfa oddílu astronautů. V lednu 1974 pak padlo jméno vybraného kandidáta: John Watts Young. Ujal se své funkce nejdříve dočasně a na konci dubna byl jmenován definitivně. Tím začalo dlouhých 12 let, během kterých měl Young na starosti všechny důležité záležitosti, které se týkaly jeho kolegů: od rozhodování, kdo stráví „týden v sudu“, tedy kdo bude daný týden k dispozici médiím, přes organizaci výcviku a nábor nových členů až po jmenování posádek. Hned na začátku byl hozen do hluboké vody jménem ASTP/EPAS, mezinárodní mise, jejíž příprava už byla v plném běhu. Po ukončení letů Apolla se pak mohl plně věnovat testování zcela nového dopravního prostředku pro astronauty – raketoplánu Space Shuttle. Stejně jako ostatní s ním prožije chvíle triumfu i smutku…

John Young – takový normální mimozemšťan (8/9)

Nejodvážnější testovací let v dějinách

Od ledna 1976 byl ředitelem letových operací jmenován jistý George Abbey. Bývalý technický asistent ředitele JSC (Johnson Space Center) byl nyní přímým nadřízeným Johna Younga a spolu utvořili tandem, který si za léta společné práce vysloužil uznání, ale i kontroverzní pověst.

Šuškalo se, že John nemá na tvorbu posádek příliš velký vliv, všemu prý šéfuje právě Abbey. Ten měl při výběru preferovat členy US NAVY a námořníci tak dostávali přidělena ta nejlepší místa v misích na úkor ostatních. Zda se tyto pověsti zakládají na pravdě, to je těžké říci, nicméně pohled na statistiky prvních letů raketoplánů ukazuje velmi zajímavé věci. A rozhodně je pravda, že John Young, přes své nesporné kvality coby astronaut, není nejlepším diplomatem a komunikátorem. Jeho suchý humor a naprostá upřímnost nejsou často pozitivně vnímány a na mnoho lidí prý John působí trochu jako autista. Když s někým mluví, upírá oči nejčastěji do země, jen zřídka se dívá do očí a jeho hlas není téměř možné slyšet. Mnohem raději se pohybuje v oblasti techniky, tam, kde vládnou jasná čísla, a kde „ano“ znamená skutečně „ano“.
V září 1976 John odešel do zálohy poté, co v řadách námořnictva odsloužil 25 let a dosáhl hodnosti kapitána. Po jeho letu v Apollu 16 prý dokonce prezident Nixon sondoval, zda by bylo možné jej povýšit na admirála, ovšem námořnictvo celou věc smetlo ze stolu – jednalo by se o několikáté podobné povýšení během velmi krátké doby a celá záležitost tak potichu vyšuměla. Ne že by to Youngovi nějak vadilo – nejdůležitější bylo, že měl i nadále k dispozici svou oblíbenou hračku T-38 a před sebou perspektivu dalšího kosmického letu.
První posádky, které John ve své funkci vybral, nebyly pohříchu posádkami pro kosmické lety. Jednalo se o dvojice, mající za úkol vyzkoušet, jak létá raketoplán v atmosféře. K tomu sloužil stroj nazvaný „Enterprise“, který byl usazen na hřbetě upraveného Boeingu 747. Nejdříve proběhly lety v této konfiguraci, posléze NASA přikročila k odpoutání Enterprise od mateřského letounu a samostatnému přistání na základně Edwards. Jednu posádku tvořil Fred Haise a Gordon Fullerton, druhou pak Joe Engle a Richard Truly. V říjnu 1977 byly zkoušky ukončeny s pozitivním výsledkem: Shuttle, přes svou takřka nulovou aerodynamickou jemnost, byl schopen přistávat jako kluzák. Tím letové testování Shuttlu skončilo. Až bude podobný stroj přistávat příště, bude to už po orbitálním letu. Prvním skutečně plnohodntoným letovým exemplářem bude Columbia…
Na začátku roku 1977 bylo v kanceláři astronautů několik mužů, schopných letět první orbitální misi raketoplánu, označenou jako STS-1. John byl jedním z nich, proto rozhodnutí přenechal Abbeymu. Ten vybral pro misi STS-1 Johna Younga a Roberta Crippena. O nějaký významný střet zájmů ale nešlo: John byl jednoznačně nejzkušenějším astronautem v oddílu a „Crip“, jak se přezdívalo Crippenovi, byl zase velkým odborníkem na software, používaný v Shuttlu. Proti tomuto výběru nebylo možné nic namítnout.

Crippen se o svém jmenování dozvěděl vlastně tak trochu mimoděk, mezi řečí, přímo od Abbeyho. V ten moment byl schopen metat salta radostí, o to více, že jeho velitelem měl být právě John Young. Crip si jej nesmírně váží nejen coby fantastického pilota a neuvěřitelně schopného inženýra. Popisuje jej také, pro mnohé překvapivě, jako nejzábavnějšího kumpána, jakého zná. „Má suchý smysl pro humor, který ne každý dokáže ocenit. Ale má v zásobě spoustu vtipných poznámek. Kdybych si zapisoval všechny jeho poznámky během těch tří let výcviku, mohl bych vydat knihu a oba bychom si už mohli užívat na penzi!“
Složení první posádky pro misi STS-1 bylo oficiálně oznámeno 11. března 1978 s tím, že let je naplánován na červen 1979. Jenže termín začal téměř ihned klouzat doprava. Problémy s gyroskopy, problémy s dlaždicemi tepelné ochrany, problémy se softwarem, problémy, problémy, problémy… Termín klouzal stále dál a nakonec nabral zpoždění téměř dva roky! Na počátku roku 1981 se konečně problémy zdály být zažehnány. 10 dubna bylo vše připraveno a oba astronauti byli připoutáni ve svých křeslech na letové palubě Columbie. Jenže skřítci hluboko v počítačích na palubě Columbie (dohromady pět kusů AP-101, výrobků firmy IBM) rozhodli jinak. Problém se synchronizací jednoho z počítačů měl jednoznačné vyústění: nikam se neletí. Po šesti a půl hodinách únavného čekání Young a Crippen zase vylezli do „White Roomu (Bílého pokoje – místnosti, která sousedila s průlezem)“. Crippen byl toho názoru, že řešení problému, v té době zatím neznámého, zabere minimálně několik týdnů, spíše měsíců.

Druhý den si astronauti dopřávali relativní oddech, Young se procvičoval v profilu přistání pomocí STA (Shuttle training Aircraft – Grumman Gulfstream, který pomocí kombinace konstrukčních úprav a příslušného softwaru v elektronickém systému řízení dokázal věrně simulovat přiblížení a přistání Shuttlu). Toho dne si John mohl připsat jedenáct cvičných přiblížení na přistání. Jaké bylo překvapení obou, když během dne přišla zpráva, že problém s počítači se podařilo vyřešit a nový termín startu je stanoven na zítřek.
12. dubna bylo vše znovu připraveno. Téměř okamžitě po připoutání do křesel se vyskytl problém: po sklopení hledí nemohli astronauti dýchat. Rychlá úprava přípojek kyslíku vše vyřešila a odpočet byl zpět ve správných kolejích. Přestože si Crip myslel, že tentokrát se určitě najde něco dalšího, proč bude třeba let odložit, odpočítávání běželo bez zádrhelů dál a dál. Pomalu to začínalo vypadat, že dnes všechno klapne. Na rampě 39A byl připraven zcela nový, dosud nevyzkoušený stroj. Dva astronauti uvnitř se chystali svěřit své životy bezvýhradně do rukou inženýrů a počítačových simulací. Nikdy předtím neosedlali kosmonauti nebo astronauti stroj, který nebyl předtím vyzkoušen v bezpilotním režimu. V tomto případě šlo nejen o kosmické plavidlo, ale o celou startovní sestavu, tedy raketoplán, obří nádrž na hydrolox a dva „boostery“ na tuhé palivo. Jestliže se někdo během výpočtů, konstrukce, stavby nebo příprav spletl, jsou oba muži mrtví. Přestože teoreticky byla možnost záchrany, všichni velmi dobře věděli, že ani katapultážní sedadla, převzatá ze strojů SR-71, nedokáží astronauty v 99% případů zachránit. Tahle mise měla pouze jedinou alternativu k úspěšnému konci. Tou alternativou byla smrt posádky. Sám Young před misí na to konto poznamenal: „Každý, kdo sedí na špici největšího systému s kyslíkovodíkovým palivem na světě, a ví, že se chystají spodek zapálit a zároveň nemá alespoň malé obavy, nerozumí tak úplně celé situaci….“

Krátce před sedmou hodinou ranní začínalo oběma astronautům docházet, že se skutečně blíží chvíle startu. Tep se začínal zrychlovat – u Crippena lékaři naměřili 130 úderů za minutu, Young měl pouze 90. Sám později poznamenal: „Jsem tak starý, že moje srdce prostě rychleji bít nemůže!“ V 7:00 místního času se zapálily tři motory SSME v zádi raketoplánu a o pár sekund později i dva obrovské boostery SRB. Teď už nebylo cesty zpátky, Columbia byla na cestě.
Aniž to mohli Young a Crippen tušit, hned v prvních okamžicích letu se ocitli kousek od katastrofy. Systém pro zaplavení rampy vodou, který měl potlačit efekt zvukových vln na konstrukci startovní sestavy, byl poddimenzován. Tlakové vlny poškodily jeden ze spodních závěsů, které poutaly Columbii k obří nádrži ET. Závěs se naštěstí pouze ohnul, pokud by se ulomil zcela, následovala by destrukce celé sestavy. Stejné tlakové vlny také dočasně vychýlily ze správné pozice velkou klapku na spodní části zádi Shuttlu, která byla používána jako aerodynamické vyvážení. Tlak v hydraulickém okruhu klapky tak na malý okamžik překročil bezpečnostní limity, ovšem z nepochopitelného důvodu dodavatel hydraulického systému nechal do Columbie namontovat silnější trubky, než vyžadovala specifikace. Oběma mužům v kokpitu Columbie to zachránilo život…
Astronauty tisklo do křesel stále větší přetížení (ačkoli nebylo ani zdaleka tak silné, jako třeba v případě Titanu, tentokrát nepřekračovalo 3g) a kokpitem otřásaly silné vibrace. Crip celou situaci přirovnával k jízdě autem po venkovské silnici plné výmolů. 2 minuty a 12 sekund po startu byly dva SRB vyhořelé a oddělily se od sestavy. Dál na orbit tlačily Columbii a ET pouze tři motory SSME v zádi raketoplánu. Jízda se vůčihledě zklidnila. 8 minut a 32 sekund po startu tři motory SSME zhasnuly. Columbia byla na orbitu. Následovalo oddělení od nyní již prázdné nádrže a během několika hodin čtyři zážehy motorů OMS („ Orbital Maneuvering System“ – Orbitální manévrovací systém), které Columbii zvedly na plánovanou dráhu 266 x 277 km.
Young konečně po dlouhých devíti letech zažíval znovu stav beztíže. Zdálo se, že tělo se velmi rychle rozpomíná na staré zkušenosti a od první chvíle mohl pracovat bez jakýchkoli problémů. Crippen se snažil moc nedráždit svůj vestibulární aparát a zpočátku se pohyboval opatrně a pomalu. Po pár desítkách minut pochopil, že se žádná nevolnost nedostaví a od té chvíle si stav beztíže užíval naplno.
Jedním z prvních úkolů posádky bylo otevření dveří nákladového prostoru. V okamžiku, kdy se hladce otevřely, čekalo oba muže nepříjemné překvapení: na pravém krytu motoru OMS byly jakési tmavé čtverce. Trvalo zlomek sekundy, než se Young s Crippenem dovtípili, o co jde. „Hej, chybějí tady nějaké dlaždice!“ volal na Zem Crippen a namířil inkriminovaným směrem kameru, aby se i kontroloři v řídicím středisku mohli pokochat pohledem na trhlinu v tepelném štítu Columbie. Astronauti se příliš nevzrušovali – nebylo nic, co mohli momentálně se stavem dlaždic dělat.

Na Zemi ovšem nebyla nálada zrovna růžová: u krytů OMS nehrozilo vážnější nebezpečí, ovšem co když některé dlaždice chybí na spodní části stroje? Po nějaké době začala střediskem kolovat šeptanda o tom, že není třeba mít strach. Nikdo ovšem neznal zdroj oné šuškandy. Asi po hodině se v hlavní místnosti střediska objevil Gene Kranz a nesl fotografie spodní části Shuttlu. Bylo z nich zjevné, že nejzranitelnější spodní část Shuttlu je naprosto v pořádku. Když se ohromení kontroloři ptali Kranze, kde přišel k oněm fotografiím, odbyl je slovy: „To ti nemůžu říct.“ Po letech vyšlo najevo, že snímky pořídil jeden ze špionážních satelitů ministerstva obrany.
Posádka se mohla pustit do zevrubného testování nejrůznějších systémů Columbie. Na první let se vyskytlo překvapivě málo poruch a zádrhelů. Bylo zjevné, že Columbia je dobrá loď a případné nedostatky bude možné jednoduše napravit. Astronauti také pro získání lepšího cviku několikrát oblékli a svlékli své skafandry. Na spodní palubě, zvané „Middeck“ byla spousta místa, kde mohli kosmičtí cestovatelé využít dobrodiní „vesmírné toalety“ (ačkoli při misi STS-1 Young a Crippen zjistili, že hadice pro odvod moči má příliš malý tah a museli ji proto po použití ucpávat ubrousky, aby nepřetekla), malé kuchyňky včetně ohřívače a byla zde i místa pro spánek. Pro pozorování Země a sledování systémů pak bylo nutné přesunout se jedním ze dvou průlezů na letovou palubu, tzv. „Flight deck“. Celkově 10 okének poskytovalo výhled téměř všemi směry s výjimkou pohledu pod stroj.
Po dvou dnech zevrubného testování všeho možného a nemožného byl program letu téměř u konce. Young s Crippenem vypnuli nepotřebné systémy, zavřeli dveře nákladového prostoru a začali se připravovat na ohnivý návrat. Průlet atmosférou byl de facto také jedním z testů a v případě, že by nevyšel… Raději nedomýšlet, do doby, než to jednou skutečně nevyšlo, zbývalo 22 let…
2 dny, 5 hodin a 2 minuty po startu seděli astronauti ve skafandrech na svých sedadlech a John Young natáčel Columbii do polohy pro brzdicí zážeh. Crippen nastartoval dva ze tří pomocných zdrojů APU, které měly pomocí katalytického rozkladu hydrazinu pohánět hydraulické pumpy a tím udržovat tlak v hydraulické soustavě. To bylo nezbytné pro ovládání různých ventilů, pohyblivých povrchů Columbie, (jako například elevony – kombinované výškovky a křidélka – směrovka, velká klapka na zádi, používaná k aerodynamickému vyvážení, nebo třeba vzdušná brzda ve formě „roztažené“ směrovky) či k vysouvání podvozku a ovládání jeho brzd.
Když dalo o pár minut později řídicí středisko zelenou k brzdicímu zážehu, v Youngově odpovědi bylo slyšet entuziazmus: „OK, rozumíme, jsme připraveni na zážeh. To je nejlepší zpráva za poslední dva a půl dne. A během těch dvou a půl dní jsme nasbírali některé fakticky dobré zprávy!“
2 dny, 5 hodin a 21 minut po startu se nad Indickým oceánem v naprostém tichu okolního vakua zapálily dva motory OMS, aby zpomalily raketoplán o 90.678 m/s a tím mohl začít dlouhý pád směrem k Zemi. Řídicí středisko nemělo v ten moment s Columbií spojení, nicméně na velké obrazovce před kontrolory se změnily časové údaje: dosud zde byl k vidění odpočet k brzdicímu zážehu, nyní jej vystřídal údaj 58:16 – tedy doba, za kterou se měla kola raketoplánu dotknout povrchu ranveje na základně Edwards.
Po dvou a půl minutách si mohli Young s Crippenem oddechnout: motory OMS pracovaly bezchybně a Columbia byla na cestě domů. Nyní ji Young natočil do správné polohy pro vstup do atmosféry, tedy špicí dopředu, 0° náklonu, 0° bočení a 39°  v podélném sklonu. Columbia nyní připomínala dravce s hrdě vztyčenou hlavou.
Jakmile středisko zachytilo signál raketoplánu a vyměnilo si s astronauty poznatky o proběhnuvším zážehu, zbyl čas i na malé špičkování: „Joe, kdokoli říká, že vesmír je černý, nedělá si srandu. Je fakt černý.“ Crippen si malinko utahoval ze svého kolegy capcoma Joe Allena, který na svou cestu do vesmíru teprve čekal. „Dobrá, přesvědčili jste nás,“ odtušil Allen. „No jo, ale vy to berete tak samozřejmě,“ stěžoval si naoko Crippen. „Přitom je to díky mému úžasnému vědeckému pozorování!“ Allen na hru přistoupil: „Teď se ale vytahuješ!“ Crippen předstíraně odfrknul: „Toho se od Texasana nikdy nedočkáš!“
Pak Crippen zapnul třetí APU a oba muži na palubě raketoplánu se mohli chvíli nerušeně kochat pohledem na nenápadně zrychlující panorama za oknem. Země přitahovala stroj stále blíže. 25 minut a 27 sekund po začátku brzdicího zážehu prolétla Columbia teoretické rozhraní atmosféry ve výšce 122 km. Ve výšce 100 km si Young všimnul světle růžových záblesků v postranním okénku. Columbia se nořila do hustých vrstev atmosféry a kolem se začal rozmáhat spalující žár o teplotě až 1650°C. Až několik dní po přistání se Young dozví, že vyčnívající distanční vložka mezi dvěma dlaždicemi na spodku pravé poloviny křídla nasměrovala část proudu žhavé plazmy na dveře pravého podvozku a ty se působením tepla prohnuly. Naštěstí více škody žár nestačil nadělat.
Počítače vedly Columbii sérií náklonů směrem k pobřeží Kalifornie. Během nich na pár chvil Columbia přešla do skluzu o hodnotě přibližně 4°, částečně se tedy hrnula bokem vpřed. V ten moment si vypůjčil Young na chvíli řízení od autopilota, aby skluz vyrovnal. Definitivně si pak Young od počítačů řízení přebral ve chvíli, kdy Columbia měla na dohled pobřeží Kalifornie. Dlouhé minuty byla Columbia v rádiovém stínu, když se konečně na kanále fonického spojení ozvalo: „Ahoj Houstone, tady Columbia! Děláme Mach 10,3 ve 188! (míněno 188 000 stop, tedy 57,3 km výšky- pozn aut.)“
Když rychlost klesla na M5, Crippen vysunul snímače tlaku a rychlosti. Edwards už byl na dohled. Young srovnával stroj do osy dráhy 23. Obrovský kluzák plachtil zatím nehlučně nad solnými jezery. Náhle 140 000 zvědavců, kteří se shromáždili nedaleko dráhy, uslyšelo dva třesky – raketoplán se právě prohnal nad jejich hlavami. Tento zvuk bude na dlouhých třicet let znamením, že se nejúžasnější letoun světa vrací z vesmíru domů. Za pár okamžiků už Columbia letěla rychlostí nižší než zvuk a Young jemnými zásahy dolaďoval její trajektorii.

Dráha byla stále blíž a ve výšce 533 metrů začal Young pomalu srovnávat Columbii do horizontu během takzvaného „pre-flare“ tedy fáze před podrovnáním. Crippen vypustil podvozek. Pilot jednoho z doprovodných letounů naváděl Younga během posledních metrů letu: „Už jste skoro dole, zvedněte nohy! Pět…čtyři…tři…dvě…jedna…dosednutí! Vítej doma, Columbia, nádhera, nádhera!“ Po letu, trvajícím 2 dny, 6 hodin, 20 minut a 52 sekund přistál Young naprosto dokonale, vertikální rychlost byla jen 0,3 m/s, tedy jako do peřin. Při výběhu se pak John laškovně otázal capcoma: „Mám s ní zarolovat do hangáru, Joe?“ „Ne,“ zasmál se Joe Allen, „nejdřív ji musíme oprášit!“ V řídicím středisku letový ředitel Don Puddy při pohledu na nadšené tváře kontrolorů prohlásil: „Pánové, máte patnáct sekund na nerušené projevy nadšení, a pak musíme zajistit stroj, protože je třeba povypínat spoustu systémů!“ V ten okamžik propukly v řídicím středisku ovace, trvající přesně určenou dobu…
Mezitím na palubě Columbie Bob Crippen snad ještě nikdy neviděl Younga tak rozzářeného, tak vzrušeného. John byl v sedmém nebi a neměl stání. Během vypínání systémů a okruhů a čekání na konvoj vozidel, který zabezpečí okolí Columbie, Young slezl po žebříku na middeck, pak zase vylezl nahoru, pak zase dolů. Když konečně pozemní obsluha přivezla ke Columbii schůdky a otevřela průlez, mohl Young vylézt ven. Seběhl po schůdkách, jakoby strávil ve stavu beztíže dvě minuty a nikoli dva dny. Na tváři měl zcela netypický široký úsměv. Téměř klusem vykonával poletovou obhlídku stroje a sotva si podal ruku s někým z pozemního personálu, už zase popobíhal kolem Columbie. V jeden okamžik jej kamery zachytily, jak dělá výmluvné pohyby rukama, kterými před sebou šermuje v jasném triumfálním gestu. John Young, zdrženlivý, tichý a plachý astronaut se nechal přeci jen nakonec unést emocemi. Spolu s Crippenem zvládli nejodvážnější zkušební let v dějinách! V ten okamžik to vypadalo, že se otevírá nová éra dobývání kosmu, éra ekonomické rentability a masové dostupnosti. 14. dubna 1981 byl John Young tím nejšťastnějším mužem na světě…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.johnwyoung.org/sts1/enlarge-sts1/images-en-sts1/s79-31776a.jpg

http://www.johnwyoung.org/sts1/enlarge-sts1/images-en-sts1/jy3008a.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:The_STS-1_Crew_-_GPN-2000-001172.jpg

http://www.johnwyoung.org/sts1/enlarge-sts1/images-en-sts1/81-pc-340.jpg

http://www.johnwyoung.org/sts1/enlarge-sts1/images-en-sts1/gpn-2000-000650a.jpg

http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/shuttle/sts-1/lores/sts001-008-0289.jpg

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Columbia_landing_on_Rogers_dry_lake.triddle.jpg