John Young se svým letem na misi GT-3 stal sedmým americkým astronautem a osmnáctým člověkem ve vesmíru celkově. Na konto si připsal necelých pět hodin ve vesmíru, a tato zkušenost se jemu i veliteli Gusu Grissomovi evidentně velice zamlouvala. „Bylo to skvělé, neuvěřitelné. Angličtina nemá slova, kterými bych mohl popsat tu krásu,“ odpověděl John na otázku ohledně svých pocitů. Většina novinářů na prvních tiskových konferencích si povšimla zajímavé změny v chování obou mužů. Předtím se jevili jako relativně uzavřené analytické a inženýrské osobnosti, nyní z nich však sálalo nadšení a otázky v rozhovorech neodbývali krátkými odpověďmi. John to vysvětlil jednoduše: „Myslím, že 0g udělá extroverta z každého.“ Ve všeobecném nadšení nezůstaly stranou ani rodiny obou astronautů. Manželky Grissoma a Younga i s potomstvem statečně odolávaly náporu novinářů, samozřejmě s vydatnou pomocí manželek ostatních členů astronautického oddílu. Všechny přehlídky, vítání starosty měst a večeře s místní smetánkou však nedokázaly potlačit hlad, který rostl zdánlivě každým dnem. Hlad po nových pohledech na náš domov z oběžné dráhy, hlad po alespoň pár dalších minutách ve stavu beztíže, hlad po další misi. John nemusel na další nominaci čekat příliš dlouho…

John Young – takový normální mimozemšťan (4/9)

Hektické dny na orbitu

15. dubna 1965 byla oznámena nominace posádky pro misi GT-6 (GT-6 bylo formální označení letu, ono GT znamenalo „Gemini-Titan“. Kabina samotná pak nesla označení římskou číslicí, v tomto případě Gemini VI) . Muži, kteří měli být vykonavateli zatím nejambicióznějšího letu, byli Wally Schirra a Tom Stafford. Čekalo na ně první kosmické rendezvous v dějinách. Na orbitu měli postupnými manévry „zaparkovat“ vedle čekající družice Agena a poté se s ní spojit. Deke Slayton věděl, že mise bude velmi náročná a proto se rozhodl vytvořit záložní posádku z veteránů. A protože duo Grissom – Young právě vypadlo z PR kolotoče po svém úspěšném letu GT-3, Slayton využil příležitosti a již sehranou posádku „recykloval“ do role náhradníků pro GT-6. Pro Grissoma a Younga to znamenalo znovu nasednout do pomyslného vlaku, který neustále cirkuloval mezi továrnami kontraktorů, výcvikem na simulátorech a dalšími povinnostmi. Gus už toho začínal mít po krk. Předtím strávil tři roky na vývoji Gemini, takže ji znal do posledního šroubku. A navíc věděl, že bude v brzké době nasměrován do programu Apollo, takže spíše než na simulátorech trávil svůj čas závoděním v autech a motorových člunech. Hlavní břímě výcviku záložní posádky tedy spočívalo na ramenou Younga. Koneckonců on byl tím, kdo během letu GT-3 pracoval s tehdejší novinkou – navigačním počítačem – na níž byla mise GT-6 postavena. John si však nestěžoval, byl rád, že může přispět svým dílem k dalšímu kroku vpřed. Mise GT-6 nakonec odstartovala s několikaměsíčním zpožděním ke zcela jinému cíli, než bylo původně v plánu. Nakonec ale let slavil úspěch. Schirra a Stafford přistáli po splnění všech úkolů 16. prosince 1965 a tím okamžikem byl John Young opět volný. A, stejně jako v předchozím případě, ani teď nečekal na jmenování dlouho.
Deke Slayton v průběhu roku 1963 nastavil systém rotace posádek, který až na pár výjimek zachovával až do konce svého působení v roli „asistenta ředitele MSC pro letové operace posádek“. Systém byl jasný a průhledný: pokud vás Deke jmenoval do záložní posádky, mohli jste si být téměř jisti, že o tři mise dále budete v hlavní posádce. Tento systém fungoval dobře, ale protože se vedle probíhajícího programu Gemini dostával do obrátek i program Apollo, nebylo možné se jej držet zcela striktně. Přesvědčit se o tom mohla záložní posádka Gemini VII. Náhradníky Franka Bormana a Jima Lovella při jejich rekordní dvoutýdenní misi byli Ed White, veterán letu Gemini IV a první Američan, vystoupivší do volného prostoru, a Mike Collins, nováček, člen třetí skupiny astronautů, oficiálně představené v říjnu 1963.
Když mise Gemini VII v prosinci 1965 úspěšně skončila přistáním v Atlantiku, White a Collins se mohli začít těšit na své angažmá coby hlavní posádky Gemini X. Ovšem Deke byl nucen provést menší rošádu s obsazením. White zamířil do programu Apollo, což se mu za rok stalo osudným. A Mike Collins se ocitl ve vzduchoprázdnu. Měl za to, že Desítka bude patřit někomu jinému. Naštěstí se mýlil.

Jednoho dne na začátku roku 1966 se Collinsovi ozval John Young s velmi dobrou zprávou. Pokud vše půjde tak, jak má, 18. července, tedy za šest měsíců, zamíří spolu na orbit na palubě Gemini X. 24. ledna bylo jmenování oficiálně potvrzeno, záložní posádkou Younga a Collinse byly jmenováni Al Bean a C.C.Williams. Mise GT-10 měla pokračovat v taktice malých krůčků, stejně jako předchozí lety. Během každé mise tak byly zkoušeny dílčí techniky, procedury a technologie, které bylo třeba ovládnout pro cestu k Měsíci. Pro tento konkrétní let to znamenalo titánskou dávku činností: 15 palubních experimentů, dvojí rendezvous se dvěma bezpilotními Agenami a jedno dokování, dvě EVA, z toho jedna „standing“, tedy pouhé povstání v sedačce, ovšem druhá EVA již měla být plnohodnotná a navíc měla zahrnovat návštěvu Ageny. Největší neznámou bylo vynesení Gemini na rekordní apogeum s využitím jedné Ageny, coby „kosmického tahače“.
Když se Young a Collins probrali plány pro svůj let, sami pro sebe si říkali, zda se vůbec tohle všechno dá během tří dnů zvládnout. Výcvik se okamžitě rozběhl do velmi vysokých obrátek, šest měsíců na přípravu – to byla šibeniční lhůta! A hned na začátku příprav udeřila tragédie. 28. února 1966 zahynula posádka plánovaného letu GT-9 při letecké katastrofě. John Young dostal na starosti nejméně příjemný úkol: sdělit manželce Elliota See, že se stala vdovou. John nejdříve zavolal manželce Jima Lovella Marilyn, řekl jí, co se stalo a poprosil ji, aby zašla za svojí jmenovkyní a byla stále u ní. Vdova po Elliotovi neměla mít tušení, že je vdovou, dokud jí to oficiálně nesdělí právě John. Když dorazil do domu Elliota Seeho, stačil jediný pohled na Johna a Marilyn se rozplakala. John jen dodal pár všeobecných informací a byl promptně druhou Marilyn vyexpedován ze dveří s tím, že teď už se o všechno postará ona. Před silou a statečností manželek astronautů se lze i nyní, s odstupem mnoha let, pouze uctivě sklonit…
Na misi GT-10 neměla tragédie Seeho a Bassetta větší vliv. Na chvíli se zdálo, že se celý program zastaví, když se do problémů dostali Neil Armstrong a Dave Scott s Gemini VIII, nakonec se však vše vyřešilo a Young s Collinsem zůstali nadále na správné koleji k červencovému startu. Ani vážné problémy Gene Cernana během jeho výstupu do volného prostoru během mise GT-9A nezpomalily tempo příprav Youngova a Collinsova letu. Konečně přišel červenec, měsíc, ve kterém se John podívá podruhé do vesmíru a navíc si vyzkouší velení posádce. V sázce bylo mnoho, mnoho se mohlo pokazit a mnoho mohl pokazit on osobně.
Gemini X měla vzlétnout v pozdním odpoledni, proto John a Mike postupně upravovali svůj cirkadiánský rytmus tak, aby chodili spát kolem čtvrté hodiny ranní a vstávali přibližně v poledne. Jak se datum startu blížilo, nápor nácviků a simulací postupně polevoval. 17. července večer oba zavolali naposledy svým manželkám, které se doma v Houstonu samy vyrovnávaly nejen s náporem emocí a obav, ale také s ataky zástupců tisku, od kterého byli astronauti na Mysu poměrně dobře izolováni. Do tří hodin ráno si John a Mike vyměňovali poslední poznámky ohledně letového plánu a pak zalehli do postelí.
Venku už byl nádherný slunečný den, když se kolem poledne 18. července oba muži na ubytovně posádek probudili zaklepáním Deke Slaytona na jejich dveře. Následující kolotoč procedur – sprcha, lékařská prohlídka, snídaně, přejezd na rampu 16, kde čekal trajler s převlékárnou, cesta na rampu 19 – to vše bylo pro Younga už důvěrně známé. Když se v 15:39 místního času vydalo vzhůru na špici nosiče Atlas jejich cílové těleso Agena s označením GATV 5005 (Gemini Agena Target Vehicle – cílové těleso Gemini Agena), na chvíli nastalo napjaté ticho. Po pár minutách byla Agena bezpečně na orbitu a nastalo krátké uvolnění. Teď jsou na řadě John a Mike.

Hodiny ukazovaly přesně 17:20 místního času, když se zpod Titanu vyvalil jedovatě oranžový kouř a vzápětí nosič i s Gemini X na špici začal stoupat vzhůru. Start probíhal naprosto bez problémů, tedy krom jednoho momentu těsně po oddělení prvního a druhého stupně Titanu. Motor druhého stupně propálil stěnu nádrže okysličovadla prvního stupně. Nádrž ochotně explodovala a poskytla vzdalující se posádce Gemini zajímavou ohnivou show. Druhému stupni ani lodi samotné se nestalo vůbec nic a tak sestava pokračovala dál na orbit.
Po pěti a půl minutách se Gemini X nachází na orbitu, pomalejší oproti plánu o pouhých 35 km/h, což posádka neprodleně napravuje „bliknutím“ manévrovacích trysek, a začíná nebeský balet, na jehož konci má být spojení s Agenou, která je momentálně vzdálena 1800 km. Mike aktivuje „Module VI“, tedy speciální rozšířený program navigačního počítače, který umožňoval provést dostaveníčko s Agenou pomocí zaměřování hvězd sextantem. John okamžitě Mika přejmenovává na „Magellana“ a na rozdíl od nešťastného Collinse si může užívat výhledu na zemský povrch. Nakonec se „Magellanovi“ podaří zahlédnout několik hvězd, ale protože zemský obzor je rozpitý v nedefinovatelných vrstvách atmosféry, výsledky jsou neuspokojivé a posádka se bude muset spolehnout na data, zaslaná za Země. 2 hodiny a 10 minut MET (Mission Elapsed Time – čas od startu) Young poprvé zažehává motorky orientačního systému a Gemini začíná pomalu dohánět Agenu. Následují další korekce dráhy a po několika hodinách, ve 4:42 MET může John ohlásit záchyt Ageny palubním radarem. Nastává poslední fáze sbližování, jenže tady něco nehraje. Loď se pomalu přibližuje k Ageně, ale místo toho, aby rychlost sbližování souhlasila s diagramy a grafy, které astronauti měli na palubě, pomalu se snižuje, až se asi 200 metrů od Ageny dostává na nulu.

Aniž to tušil, Young během první korekce dráhy ťuknul kolenem do ovladače translace a výsledkem byl orbit s mírně posunutou rovinou. Nyní musel použít „hrubou sílu“, aby se k Ageně dostal, což jej stálo značné množství paliva. Oproti předpokládanému zbytku paliva ve výši 60% původního množství má manévrovací systém Gemini po připojení k Ageně pouhých 36% paliva v nádržích. To znamená osekání letového plánu. Young si už nevyzkouší odpojení a nové spojení s Agenou (a po celou dobu letu ve spojení s Agenou bude používán orientační systém bezpilotní družice, aby Gemini šetřila palivo).
Když se v čase 5:52:44 MET Gemini spojila s Agenou, byl splněn pouze první milník mise. O několik hodin později měl Young a Collins dosáhnout svého druhu prvenství – měli použít první kosmický tahač v dějinách. Agena 5005 je měla vytáhnout na rekordně vysoký orbit. Jedním z důvodů je i měření radiace, která v těchto výškách působí na posádku.

V určenou chvíli Mikova ruka otáčí ovladačem mezi sedadly astronautů – pomocí něj dává příkazy Ageně: 041-571-450-521-501. Tyto kódy zahajují 84 sekund trvající sekvenci, která má vyvrcholit zážehem motoru Ageny. Když se v 7:37:17 MET motor družice probudí, astronauty jeho tah lehce vytáhne ze sedaček (jsou usazeni zády ke směru urychlení) a po celých čtrnáct sekund zážehu se zmohou pouze na nadšené výkřiky. Tohle ještě žádný pozemšťan nezažil! Agena funguje jako hodinky a zvedá celé soulodí na orbit 763 x 294 km. Gemini může nyní několikrát prolétnout „Anomálií v jižním Atlantiku“, kde jeden z radiačních pásů klesá na několik stovek kilometrů k povrchu Země. Panovaly obavy, zda je možné pásy proletět při cestě k Měsíci. Youngem a Collinsem naměřené hodnoty radiace jsou nakonec mnohem nižší, než se čekalo. Nabitý první den tak konečně končí a posádka se ukládá ke spánku. Záložní posádka jim na vnitřní stranu okenních poklopů potají nalepila dva obrázky vyzývavých spoře oděných slečen. Přes toto roztomilé vyrušení z rutiny strojově mechanického žargonu nedokáže John zakrýt své znechucení ohledně téměř zpackaného rendezvous a vysoké spotřeby paliva. Nakonec ale usíná a spí jako nemluvně. Mika trochu trápí bolesti v koleni – zřejmě se z jeho tkáně uvolnila mikroskopická bublinka dusíku. Přes veškerou pozemní přípravu a vdechování čistého kyslíku něco málo rozpuštěného dusíku ještě v jeho těle zůstalo. Naštěstí to není nic vážného, kesonová nemoc by potřebovala dusíku mnohem více, takhle stačí aspirin.
Druhý den letu capcom Gordo Cooper Younga s Collinsem budí a téměř okamžitě nastává příprava na další zážeh věrného tahouna Ageny. Tentokrát zážeh sníží apogeum a umožní zespoda dohnat mrtvou Agenu 5003, kterou na orbitu během svého nervydrásajícího letu zanechala posádka mise GT-8. Vše se daří a „nakopnutí“, trvající přesně plánovaných 78 sekund, uvádí soulodí Gemini X/Agena 5005 na dráhu s apogeem ve výšce 382 km. „Možná to bylo jen 1g, ale bylo to to největší 1g, jaké jsem kdy viděl!“, prohlásil Young na margo zrychlení tahače Agena.
Po několika korekcích dráhy je Gemini asi 2000 km od mrtvé Ageny 5003, 12 kilometrů pod ní a pomaličku ji dohání. Teď přichází čas na první EVA. Mike se má jen postavit v otevřeném poklopu a vykonat několik experimentů a pozorování hvězd v různých spektrech. Zpočátku vše probíhá dobře, minimálně dokud soulodí Gemini/Agena letí v zemském stínu. V momentě, kdy vychází slunce, ale najednou Mike zjišťuje, že se mu oči plní slzami a bolestivě pálí. To nebude jen sluncem. Informuje Younga, ten k Mikovu překvapení přiznává: „Moje (oči) slzí taky. Celou dobu!“ Nakonec je problém tak nepřekonatelný, že je EVA ukončena po 49 minutách, o 6 minut dříve oproti plánu. Astronauti nejdříve spekulují o možných výparech z odmlžovací emulze, kterou jsou ošetřeny jejich hledí, nakonec se ale shodují na kontaminaci kyslíkové soustavy hydroxidem lithným. Jejich odhad se posléze ukáže být správným.

Po několika minutách proplachování interiéru zvýšeným průtokem kyslíku potíže se slzením téměř přecházejí, což je dobře, protože zatímco dnešní den se chýlí ke konci, před oběma muži je rušný zítřek s mnoha důležitými kroky, na které je dobré se vyspat. „Celou noc jsem trochu slzel,“ popsal o něco později druhou noc na orbitu Young. „…ale nikomu jsem o tom neřekl. Myslel jsem, že by mě měli za slečinku.“ Naštěstí spánek zahnal definitivně i poslední náznaky podrážděných očí a po sedmi hodinách je posádka opět vzhůru a připravená dostihnout mrtvou Agenu 5003.
Těsně před poslední malou korekcí dráhy si Young všímá, že v okénku nemá ty správné hvězdy, podle kterých kontroluje polohu soulodí. Gemini a Agena jsou obráceny o 180° špatným směrem! Jeden příkaz Mika Collinse orientačnímu systému Ageny vše neprodleně řeší a po potřebné korekci dráhy se Gemini ve 44:40 MET se svým spolehlivým kosmickým tahačem loučí. Soulodí spolu létalo 39 hodin, o 23 hodin více, než bylo plánováno, ale palivo v Ageně umožnilo ušetřit drahocenné pohonné hmoty Gemini. Kosmický tahač navíc posádku přivedl skoro nadohled mrtvé Ageně 5003. Young a Collins si přesto pochvalují, když se od nich věrná Agena 5005 konečně odpojuje: „Velkou nevýhodou Ageny je, že přes ni vůbec nevidíte ven. Výhled z okénka je s Agenou prakticky nulový,“ shrnuje Young zkušenosti se vzdalujícím se strojem.
O necelou hodinu později, ve 47:07 MET Young pozoruje ve svém okénku vzdálenou jasnou hvězdu, která není na žádných mapách oblohy. Vypnutá Agena 5003 je skutečně nadosah! Po krátkém stíhání zaujímá Gemini X ve 47:57 MET pozici 3 metry od vypnuté družice. Agena se zdá být stabilní, nerotuje ani neosciluje. To jsou dobré zprávy, Mike Collins si teď může spravit chuť po zkrácené EVA z předchozího dne. Po nezbytných přípravách otevírá příklop nad svým sedadlem a vydává se ven.
Před startem měl Young vzrušenou debatu se Slaytonem ohledně postupu v případě problémů během EVA. „(…) Musíš ho dostat zpátky do kokpitu a přivézt ho domů!“ Young se tehdy na svého šéfa překvapeně podíval: „A jak bych to měl provést?“ Vtáhnout nehybného astronauta v natlakovaném skafandru zpět do kabiny bylo technicky takřka neproveditelné a Deke to věděl. Je možné, že zkušenosti z EVA, kterou protrpěl o pár měsíců dříve Gene Cernan při misi GT-9A, zabrnkaly na citlivou strunu šéfa oddílu astronautů.
Nyní se Young každopádně snaží, aby na rozmluvu před startem nedošlo. Ze své pozice uvnitř lodi to znamená tři aspekty: neustále udržovat pozici u Ageny, neustále mít svého parťáka v zorném poli a do třetice, vyhnout se aktivaci těch trysek, které by mohly aktuálně mířit Collinsovým směrem.
Collins se nejprve plavným „přeskokem“ dostává na dokovací prstenec Ageny, odkud má odmontovat lapač mikrometeorů (experiment S-10). Jenže postrádá potřebné úchyty, prstenec je dokonale hladký, takže než k němu Mike přeručkuje, ztrácí úchop a jako popletený kolotoč se s nepříjemnou rotací vrací zpět ke Gemini. Druhý pokus už provádí Collins s použitím pistole na stlačený dusík (HHMU, tedy „Hand Held Maneuvering Unit“ – ruční manévrovací jednotka). Daří se mu doletět k Ageně a udržet se dost dlouho na to, aby odmontoval S-10. Původně bylo v plánu na jeho místo namontovat jiný kus, ale Collins nechce riskovat.
V té době všechny Collinsovy pokusy rozhoupaly Agenu a ta se začíná kolébat. Udržet pozici vedle ní je čím dál obtížnější a narůstá riziko toho, že se kabel, poutající Collinse k Gemini a obsahující mimo jiné životně nutný přísun kyslíku, omotá o některý z výběžků na trupu Ageny nebo se zamotá někde v dokovacím prstenci. Young začíná mít obavy: „Pojď zpátky, zlato! Vymotej se z toho bordelu. Prostě se vrať!“ Pohled na množství paliva také není příliš optimistický, na začátku EVA bylo v nádržích asi 15% paliva, nyní se jeho množství začíná blížit hranici 7%. To je hodnota, při které má být přerušen let vedle Ageny (zvaný „stationkeeping“- tedy držení pozice).
Collins se vrací s S-10, který předává Youngovi a sám se připravuje na další bod programu EVA – tedy prověření schopností HHMU. Jenže řídicí středisko má jiné záměry. „Nechceme, abyste používali další palivo, žádné další palivo!“ To znamená jediné – EVA je u konce. Po 49 minutách je Collins zpět na svém sedadle a příklop je uzavřen. V kabině je příšerný nepořádek – všude kolem se obmotává spojovací kabel. „Hadí terárium v ZOO je proti tomuhle jako piknik v nedělní škole,“ ulevuje si Young. Co je ale horšího – Mike zjišťuje, že mu během divokých manévrů v průběhu vycházky ulétnul jeho fotoaparát! A John měl na palubě čtyři zaseknuté nefunkční fotoaparáty a plné ruce práce s udržováním polohy Gemini. Z celé neuvěřitelně náročné a v mnoha směrech historické vycházky tedy neexistuje jediný záběr, jediné políčko filmu…
Hodinu po ukončení EVA astronauti naposledy otevírají poklop nad Collinsem, tentokrát proto, aby se zbavili nyní už nepotřebného spojovacího kabelu a dalších propriet, vše odlétá pryč úhledně nacpané do k tomu určeného vaku. Celá operace trvá pouhé tři minuty. Poté astronauti snižují perigeum na 106 km v přípravách na zítřejší návrat do atmosféry a mohou věnovat něco málo času zbývajícím palubním experimentům.
Konečně je tady desetihodinová spánková perioda, na jejímž začátku ovšem oba astronauti probírají události celého dne, takže spánku nakonec věnují jen asi 6 hodin. Jsou sice unaveni, ovšem zítra na ně čeká už jen jediný velký úkol. Tím bude návrat do atmosféry, let se pomalu chýlí ke konci.
Poslední čtvrtý letový den se astronauti probouzejí a několik hodin věnují přípravám na návrat na Zemi. Úklid kabiny, kontrola důležitých systémů, nikdo nechce nic nechat náhodě. Během posledního obletu postupně děkují všem sledovacím stanicím, které nad nimi po celou dobu letu bděly. Loď je uvedena do příslušné polohy, je odhozena adaptérová sekce a odhalují se tak čtyři motory na tuhé palivo, které umožní Gemini „spadnout“ zpět k povrchu Země. V 70:10:25 MET se zažehává první z nich a s malým odstupem se zažehávají i tři zbývající. Zážeh je dokonalý a snižuje dopřednou rychlost o 92 m/s a navíc směřuje Gemini k zemi rychlostí 36 m/s. Sekce s vyhořelými motory je oddělena a odhaluje tepelný štít. Kabina padá dolů stále rychleji a nad Spojenými státy se kolem trupu lodi rozprostírá žhavé peklo. Young řídí Gemini manuálně a snaží se ji naklápěním nalevo a napravo (a tím zvyšováním a snižováním vztlaku) dovést co nejblíže cílovému bodu v Atlantiku. V 11,5 km vypouštějí astronauti stabilizační padáček a ve výšce 3,2 km následuje hlavní padák. Převěšení z jednobodového závěsu na dvoubodový probíhá až překvapivě měkce, tentokrát žádné prasklé hledí.

Byl 21. červenec 1966, 21:07:05 UT, když Gemini X dosedla na vodní hladinu západního Atlantiku přibližně 5 km od čekající lodi USS Guadalcanal. Nad kabinou se okamžitě objevily vrtulníky s potápěči. „Hej, hoši, nemusíte spěchat,“ zavolal do rádia Mike. „Nikam se neženeme. Nechceme, aby si někdo z vás tam venku ublížil!“
Mise GT-10 byla u konce. John si připsal další 2 dny, 22 hodin, 46 minut a 39 sekund ke své dosavadní kosmické zkušenosti. Své poznatky mohl zužitkovat o dva měsíce později, když během mise GT-11 pracoval jako jeden z capcomů v řídicím středisku. Další misí, kterou byla GT-12 v listopadu roku 1966, pak program Gemini doběhl do cíle. Všechny úkoly programu byly splněny a nyní byl čas předat žezlo Apollu. Nikdo netušil, jak bolestné toto předávání bude. Ani to, jak budou tragédie a beznaděj překovány v triumf celého lidstva…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://41.media.tumblr.com/tumblr_m90k9dedgh1qiw6uro1_500.jpg

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Gemini10crew.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini_10_launch_time_exposure_-_GPN-2006-000036.jpg

http://www.johnwyoung.org/gt10/enlarge-gt10/images-en-gt10/10074442.jpg (kredit: NASA)

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Agena_Firing_-_GPN-2000-001355.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:John_Young_is_hiosted_into_helicopter_after_Gemini_10_flight_1966.jpg