Psal se 20. duben 1962. Cesta do letové hladiny, ze které měl proběhnout odhoz, byla neobvykle drsná. Turbulence třásly obřím Boeingem B-52 jako by z něj chtěly vytřást jeho kovovou duši. O to více byla „jízda na valše“ cítit ve stísněném kokpitu X-15, zavěšeném pod křídlem mateřského letounu. Neilova hlava při každém poskočení udeřila do překrytu kabiny. Ještě že má ochrannou helmu skafandru, snad vydrží ty údery. Pokud praskne, bude to zlé- dusíková atmosféra v kabině X-15 se pro zachování životních pochodů pilota nijak zvlášť nehodila. Ve výšce 45 000 stop (13,7 km), kde měl shoz X-15 proběhnout, však byl vzduch klidný. Pod podivnou symbiózou mateřského letounu a černé štíhlé tužky s malými křídly a podivným stabilizátorem na zádi bylo vyschlé jezero Mud Lake. Neilovy ruce už nějakou dobu tancovaly po spínačích v kabině. Pak ve sluchátkách uslyšel odpočet, žaludek mu vystřelil do krku, jak jeho X-15 odpadla od křídla mateřského stroje, a po krátkém okamžiku Armstronga nakoplo do zad zapálení motoru LR-99. Jedenapadesátý let programu X-15 právě začal. Neil cítil, jakoby letěl vzhůru v úhlu VĚTŠÍM než 90°, zdánlivě v poloze „na zádech“. To bylo naprosto v pořádku- obrovské zrychlení tyto pocity vyvolávalo u každého pilota patnáctky. Když Armstrong stroj srovnal ve výšce 207 500 stop (63 km), měl pocit částečného uspokojení: cílovou výšku „přestřelil“ jen o necelý kilometr. To vůbec nebylo špatné- přestřelení cílové hladiny o deset kilometrů a více bylo poměrně běžné. S okamžikem vyhoření motoru nastávala nejrušnější část letu. Do krátkého časového úseku, kdy stroj fungoval jako hypersonický kluzák, byl vměstnán nabitý program. A právě v ten okamžik se ukázaly první příznaky toho, že právě probíhající let nebude z těch bezproblémových…

Neil Armstrong- Kolumbus nového věku (4/11)

Jednou nohou ve vesmíru

Tento let, při kterém Armstrong pošesté osedlal divokého plnokrevníka jménem X-15, měl být relativně rutinním letem (pakliže se u X-15 dá hovořit o rutině). Hlavním cílem bylo testování adaptivního systému řízení MH-96. Hned během přechodu do horizontálního letu měl Neil potlačením na 0G vyzkoušet schopnost systému udržet konstantní alfa- tedy úhel náběhu. Systém fungoval na jedničku, ačkoli spotřebovával více peroxidu během zážehů korekčních motorků, než se očekávalo. Záhy ale Neil začal být rozptylován poměrně nepříjemnou okolností: úroveň spojení se střediskem na Edwards byla- kulantně řečeno- kolísavá. Také retranslace pomocí B-52 byla slyšitelná jen stěží. To bylo špatné, řídící středisko fungovalo jako kontrola i „nápověda“ pro pilota, jehož pracovní zatížení bylo velmi vysoké.
Přes problémy se spojením se Neilovi podařilo splnit zadaný program letu a zbývala poslední položka. Systém MH-96 obsahoval i limiter, který při dosažení nastavené meze přetížení nezávisle na pilotovi upravil dráhu letu tak, aby se přetížení snížilo. Test limiteru byl naplánován na fázi letu, které se říkalo „entry“, tedy chvíli, kdy pilot let po balistické křivce začal srovnávat do téměř horizontálního letu.  Neil začal „tahat“ a čekal, kdy limiter zasáhne a sníží úroveň přetížení. Systém měl začít fungovat při dosažení 5G, jenže toho se Neilovi nedařilo dosáhnout. Ve snaze o zachování přetížení dokonce „natáhl“ X-15 nosem lehce nad horizont a čekal, zda limiter začne fungovat- tím si však zadělal na pořádný problém.

Na simulátoru tuto situaci absolvoval nesčetněkrát, nikdo však netušil, že letoun se jako žabka odrazí od hustých vrstev atmosféry a vyplave opět vzhůru.  Když přišel čas na obrat směrem k základně, položil Neil patnáctku na levý bok a pokusil se o ostrý obrat doleva- tak, jak to bylo v plánu. Jenže řídké cáry atmosféry neposkytovaly kýžený odpor a letoun se stále hrnul ve stejném směru! Když Armstrong konečně klesnul s patnáctkou natolik, aby mohl začít využívat aerodynamické ovládání, nacházel se nad San Gabriel Mountains a blížil se k severnímu okraji Los Angeles!
Teď to začalo být skutečně vážné. Jak už bylo řečeno, X-15 byl po vyhoření zásoby paliva pouhý kluzák s vlastnostmi padající cihly, navíc během přiblížení na přistání a přistání samotného mu musely být nápomocny doprovodné letouny, z kabiny X-15 byl vskutku mizerný výhled. Neil však tentokrát nechal čekající letouny za sebou a zásoba polohové i kinetické energie se znatelně tenčila. Jediným letištěm, na kterém mohl nyní přistát, bylo Palmdale. Jenže podle svých slov se Neil „…nechtěl motat do provozu na zdejším okruhu“, a možnost, že se X-15 udrží při výkluzu na zdejší dráze, byla hodně nepravděpodobná (X-15 nedisponovala prostředky pro řízení výkluzu- podvozek sestával z dvou malých ližin a příďového kola, které bylo fixováno bez možnosti zatáčení).

Přes mizerné spojení se mu snažilo řídicí středisko pomoci, ale teď byli všichni na zemi v koncích- s takovým scénářem nikdo nepočítal. Armstrong však cítil, že by se mu mělo podařit letoun dotáhnout na jižní část solného jezera na Edwards. Opatrná pilotáž a absolutní koncentrace- to jediné jej mohlo zachránit. Po chvíli se dráha na jižním konci Edwards skutečně přiblížila. Ještě zbývalo přeskočit stromy na jižním perimetru letiště. Jak se později vyjádřil jeden z pilotů doprovodného F-104: „Měl od těch stromů rezervu minimálně 100 stop… po obou stranách!“  Neil se protáhnul mezerou mezi letitými Joshua trees pod úrovní jejich vršků a konečně dosedl na vytouženou dráhu 35 mateřské základny. Jeho let byl nejen nervy drásajícím dramatem, ale i rekordem- od okamžiku shozu do momentu přistání uběhlo 12 minut a 28,7 sekundy. Nikdo před ním ani po něm tak dlouhý let na X-15 nevykonal.
Neilova smůla ovšem pokračovala i nadále. Několik dnů po onom rekordním letu s X-15 se vydal na obstarožním T-33 na rekognoskaci solného jezera Smith Ranch Dry Lake. Jezero bylo používáno jako nouzová plocha pro X-15, a při období dešťů se měnilo v plnohodnotné jezero se vším všudy. Bylo třeba zjistit, zda je vyschlé natolik, aby na něm mohla X-15 přistát. S Neilem neletěl na rekognoskaci nikdo jiný, než legendární  Chuck Yeager. Když se přiblížili k Smith Ranch, zdálo se, že Yeagerův dohad, který vyslovil přes startem, byl správný- podle všeho mělo jezero ještě příliš rozměklé dno. Neil se ale i tak pokusil o „touch-n‘- go“, tedy letmé přistání. To proběhlo bez problémů, takže se dvojice rozhodla o touch- n‘- go s nižší rychlostí. To už ale Arsmtrongovi rozměklá solná břečka jezera neodpustila, a T-33 se přes plný výkon motoru potupně zastavil. Armstrong a Yeager museli zavolat na Edwards pro pomoc, a Chuck, který si nikdy nebral servítky, se pouze utvrdil ve svém nelichotivém názoru na Neila.

Aby smůly nebylo dost, do třetice Neil se v květnu zapletl i do incidentu, který proslul pod názvem „Nelliská aféra“. 21. května se Neil vydal opět nad jedno ze solných jezer (tohle však bylo skutečně vyschlé), aby na F-104 trénoval přiblížení a přistání s motorem na volnoběhu. To byla běžná praxe, která pomáhala udržovat návyky, potřebné při přistávání s X-15. Tentokrát se ale Neil přepočítal, a podrovnání začal pozdě. K tomu ještě vysunul podvozek o okamžik později, než bylo zdrávo, a když se letoun dotknul dráhy, vyznačené na jezeře, pod jeho vahou se dosud nezajištěný podvozek začal zasouvat. Neil okamžitě zarazil páku přípusti až úplně dopředu a přestože se trup v jeden moment dotknul země, s pomocí forsáže se mu podařilo znovu dostat Starfighter do vzduchu. Na jeho obranu je nutno říci, že přistávání na dně solných jezer je pro nedostatek referenčních bodů nesmírně obtížné, a když pilot přistává proti slunci, jako v Neilově případě, sebemenší chybička se mu vymstí.
Neil byl tedy se štěstím zpět ve vzduchu, ale měl problém. Obroušená kýlová plocha v sobě skrývala i anténu rádia- byl tedy bez spojení. Také ukazatel tlaku hydraulické kapaliny výsměšně ukazoval nulu. Armstrong se rozhodl pro přistání na nejbližším letišti, kterým byla základna Nellis. Netušil ovšem, že v důsledku ztráty tlaku hydrauliky se mu na zádi vysunul záchytný nouzový hák. Ten se používal v případě, kdy bylo nutno při přistání letoun rychle zbrzdit, a ze stejného důvodu byla dráha na Nellis vybavena ocelovými řetězy, které ji protínaly napříč. Ke svému velkému překvapení těsně po dotyku s dráhou Neil zůstal stát „na fleku“.
Místním vyprošťovacím jednotkám trvalo přes půl hodiny, než letoun odtáhly a dráhu uvedly do provozuschopného stavu. Neil zavolal na Edwards, a požádal o odvoz. Zachránit z Nellisu se jej vydal kolega Milt Thompson na dvoumístném F-104B. Protože však na dvoumístné verzi letěl poprvé v životě, byl velmi překvapen letovými vlastnostmi stroje. První pokus o přistání se mu nepodařil, proto zopakoval okruh a blížil se k dráze podruhé. V ten okamžik zavanul vítr ze strany, a Thompson byl nucen se stočtyřkou poměrně prudce praštit o dráhu. To ale nevydržela jedna z pneumatik hlavního podvozku. Vyprošťovací jednotky měly znovu práci a Nellis byl opět mimo provoz. Následovalo další volání na Edwards s prosbou o vyzvednutí. Na Edwards už ale zbýval jen dvoumístný T-33. Ten si vzal Bill Dana a vydal se pro Neila. Během přistání na Nellis ale udělal špatný rozpočet a dosedl vysokou rychlostí až někam do třetiny dráhy. T-33 se řítil po ranveji a zdánlivě nejevil ochotu zpomalit. Operační důstojník Nellisu jen vykřikl: „Ach ne! Už zase!“. Neil jen studem schovával obličej do dlaní. Nakonec Bill Dana letadlo ubrzdil jen několik desítek metrů před koncem dráhy. Operační důstojník se obrátil na Armstronga a Thompsona a slíbil, že jim zajistí odvoz domů, hlavně „… už neposílejte žádné další letadlo NASA!“ Thompson, Armstrong a Dana se stali díky této příhodě mezi kolegy velmi populárními, a jak se dalo očekávat, na Nellisu se hodně dlouho neukazovali.
Všechny tyto nepříjemnosti potkaly Neila poměrně záhy po smrti Karen. Podle mnohých měla tato okolnost jistý vliv na jeho výkony, s odstupem času však těžko soudit. Jistým vysvětlením mohl také být fakt, že při množství letů je statistika nehod a mimořádných událostí neúprosná. Neil byl poměrně značně vytížen v rámci několika souběžných programů. Krom X-15, na které absolvoval dohromady 7 letů, plnil své povinnosti jako doprovodný pilot při letech ostatních, pravidelně také létal do Seattlu. Tam se podílel na rozjezdu programu Dyna Soar- tedy raketoplánu, financovaného US Air Force. Jestliže by se Dyna Soar někdy dostal na orbit, je poměrně pravděpodobné, že by Armstrong byl u toho. Už jenom proto, že jeho hlavní náplní byly testy trajektorií při nouzovém přerušení startu. Simuloval je s letounem Douglas F5D Skylancer (onen konkrétní letoun s trupovým číslem 802 mimochodem dodnes stojí v Armstrongově leteckém a vesmírném muzeu ve Wapakonetě). Jenže přes počáteční nadšení se začaly dostavovat problémy. Asi nejpalčivěji program zdržovala neustále protahovaná volba nosné rakety. Armstrong už před třemi lety odmítl poslat přihlášku do projektu Mercury, nyní však, když byl oznámen program Apollo, pomalu začal měnit svůj názor: Dyna Soar zřejmě nebude tou správnou cestou.
Když necelý měsíc po Shepardově balistickém skoku Kennedy přednesl v Kongresu svou legendární „měsíční výzvu“, věděli manažeři NASA, že pro její splnění bude třeba nejen mnohem více peněz, pracovníků a zařízení. Zapotřebí bude také mnohem více odvážlivců, kteří se k Měsíci vydají. Proto byl v březnu 1962 vyhlášen nábor do řad oddílu astronautů s tím, že nejzazší termín pro zaslání přihlášek je 1. červen 1962. Uchazeči mohou být testovací piloti jak z armádních složek, tak civilisté, musí mít vysokoškolské vzdělání, musí být občany USA, nesmí v době výběrového řízení přesáhnout hranici 35 let věku a musí mít doporučení své zaměstnávající organizace.
Dosud nikdo nedokázal vysvětlit, proč Neil svou přihlášku poslal pozdě. Neil se k tomuto faktu nikdy nevyjádřil, možná za to mohla momentální pracovní vytíženost, možná dlouhé rozhodování. Buď jak buď, jeho přihláška a podklady dorazily do MSC („Manned Spacecraft Center- Centrum pilotovaných letů“) v Houstonu asi týden po zmíněném termínu. Kdyby vše probíhalo přesně podle pravidel, první muž, který se prošel po Měsíci, by se určitě nejmenoval Armstrong. Neil měl však obrovské štěstí: mužem, na jehož stole se přihlášky ocitaly, byl jistý Dick Day, který se s Neilem znal z Edwards. Jen on a Walt Williams, ředitel letových operací MSC, a také bývalý pracovník z Edwards, věděli o pozdním podání přihlášky. Ve srovnání s ostatními kandidáty měl Armstrong zdaleka nejlepší kvalifikaci. Day i Williams o Neilově pokukování po oddílu astronautů věděli, a moc si přáli, aby přihlášku podal. Když pak se zpožděním dorazila, nenápadně ji zamíchali mezi ostatní- a bylo to.
Jako první byla na řadě detailní analýza pracovního a soukromého života uchazečů. Po vyselektování nevyhovujících kandidátů zbylo 32 potenciálních astronautů. Ti byli pozváni do San Antonia, kde je měly na místní  School of Aerospace Medicine’s Aerospace Medical Division čekat zevrubné lékařské testy.  Armstrong zde dorazil jako jeden z posledních, 1. srpna 1962, spolu s Pete Conradem, který se rozhodl překonat svůj odpor ke klystýrům. Testy kandidátů probíhaly vždy během pěti dnů ve čtyřech fázích a nijak zvlášť se nelišily od útrap, kterými procházeli kandidáti Mercury.
V první fázi se hledaly zjevné defekty nebo nemoci. Ve druhé fázi se zkoumaly predispozice typu hraniční obezita, či hraniční intolerance glukózy (z té se mohla postupem času rozvinout cukrovka). Třetí fází byli všemi „oblíbení“ psychologové a psychiatři. Ve čtvrté fázi kandidáti podstupovali testy odolnosti, zahrnující například vkládání nohou do kbelíků s ledovou tříští na co nejdelší dobu, testy odolnosti vůči hypoxii, nemohlo chybět ani „populární“ prolévání vnitřního ucha ledovou vodou. Po celou dobu testů probíhaly v domovech uchazečů nenápadné pohovory agentů FBI se sousedy a známými.  Nakonec čekal v Houstonu kandidáty pohovor s výběrovou komisí, ve které zasedal mimo jiné Deke Slayton, občas se zaskočili na potenciální kolegy podívat i John Glenn a Wally Schirra. Tím pro kandidáty končila doba, kdy mohli- byť minimálně- možnost ovlivnit běh věcí, a nastalo dlouhé čekání na telefon z Houstonu. Pro Neila ono kýžené zazvonění přišlo 13. září, když byl zrovna ve své kanceláři na Edwards. Na druhé straně linky byl Deke Slayton: „Ahoj Neile, tady Deke. Pořád máš ještě zájem o oddíl astronautů?“ Neilova odpověď zněla: „Ano, pane!“ „V tom případě tu práci máš. Začneme hned, takže si uprav časový rozvrh a doraž sem šestnáctého.“ Neil dostal zákaz komukoli říci o své nové práci, jedinou výjimkou byla manželka.
Pozdě odpoledne 15. září Armstrong dorazil do Houstonu a přesně podle instrukcí se ubytoval v hotelu Rice pod falešným jménem Max Peck. Tedy pod stejným jménem, pod jakým se ubytovalo i osm dalších budoucích astronautů. NASA se opravdu snažila o maximální utajení. Druhý den ráno se muži shromáždili, aby si vyslechli první instruktáž Deka Slaytona, Walta Williamse a Boba Gilrutha, ředitele MSC. Jedna z rad, kterou od Slaytona kandidáti obdrželi, se týkala případných benefitů, nabízených kontraktory NASA: „Když si nebudete jisti, držte se starého pravidla testpilotů: cokoli, co lze sníst, vypít, nebo ojet během 24 hodin, je naprosto přijatelné.“ Gilruth po těchto slovech znatelně zčervenal a Williams jen zakoktal: „S rozumem, s rozumem…“

Den nato, v pondělí 17. září, bylo v 15:00 místního času na půdě Cullenova auditoria Houstonské univerzity představeno světu devět nových členů amerického oddílu astronautů.

Ten samý večer pak na kanále CBS běžela zábavná soutěžní show „I’ve Got a Secret (Mám tajemství)“. Jedním ze soutěžících párů byli jistí Viola a Stephen Armstrongovi. Při příchodu do studia pošeptali moderátorovi své tajemství, které se vzápětí rozblikalo na obrazovkách diváků. Naproti nim seděla porota, složená z místních celebrit, která měla s malou dopomocí moderátora uhodnout ono tajemství. Netrvalo dlouho a jeden z porotců tajemství odhalil: „Je váš syn novým astronautem?“ Z publika se ozval potlesk. Armstrongovi byli ještě v šoku, o synově jmenování astronautem se dozvěděli teprve před několika hodinami. Po několika otázkách na dosavadní Neilovu dráhu položil moderátor Viole zajímavou otázku: „Jak byste se cítila, paní Armstrongová, kdyby se ukázalo, že Váš syn- a samozřejmě to teď nikdo nemůže vědět, ale kdyby se ukázalo- že Váš syn je prvním člověkem, který má přistát na Měsíci?“ Viola, zaskočena prostředím i otázkou vyhrkla: „No, myslím, že bych řekla prostě- Bůh mu žehnej a popřála bych mu hodně štěstí!“ V ten okamžik nikdo nemohl tušit, jak prorocká tato slova jsou…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Pilot_Neil_Armstrong_with_X-15_-1_-_GPN-2000-000125.jpg
http://www.sierrafoot.org/x-15/adventures/flight_051/fl51_flight_path_large.jpg
http://www.viceland.com/viceblog/3969930E-6281.jpg
https://www.fas.org/nuke/guide/usa/airdef/f-104-E-6213.jpg
http://www.americaspace.org/wp-content/uploads/2012/08/Armstrong-selection-day-500×335.jpg