V kosmonautice bychom každý den našli nějaké výročí. Některá jsou známější – každý asi ví, kdy startoval Sputnik 1, Jurij Gagarin, nebo kdy otiskl Neil Armstrong svou stopu do lunárního regolitu. Na jiná výročí ale padá prach – často neprávem. Víte třeba, co se stalo přesně před třiceti lety? Sedmého února roku 1984? Tehdy člověk ve vesmíru poprvé poznal krásu volného letu. Došlo totiž k prvnímu nasazení zařízení MMU, které umožňovalo astronautům volný pohyb mimo kosmickou loď. Prach bohužel v dnešní době padá nejen na samotné výročí, ale i na technologii MMU.

Viděli jste film Gravitace? V jeho úvodní scéně, kdy posádka opravuje Hubbleův kosmický teleskop jsme mohli vidět, jak astronauti vesele poletují kolem raketoplánu a manévrují pomocí něčeho, co připomíná tryskový batoh. Tato scéna lidem připomněla technologii MMU (Manned Maneuvering Unit), která se pomalu vytrácí z paměti, přestože šlo o revoluční systém, nedokázal se prosadit. Ale pojďme do historie.

V roce 1966 vyvinulo americké letectvo zařízení AMU (Astronaut Maneuvering Unit), kompaktní technologie, která se stala předobrazem MMU. Počítalo se s tím, že AMU najde uplatnění v rámci projektu Gemini. Výhody byly zřejmé – astronaut bude moci vykonat výstup do volného kosmu bez jakéhokoliv jištění. Nebudou potřeba žádná lana, astronaut bude moci odletět na několik desítek metrů od lodi. Prvním člověkem, který měl AMU vyzkoušet měl být  Eugene Cernan v rámci mise Gemini 9A. Výstup byl ale zrušen, protože Cernan byl unavený a navíc se potil tak intenzivně, že se hledí na jeho helmě silně rosilo.

Další mise už zařízení AMU neobsahovaly. Stejně tak bychom jej nenašli ani v rámci projektu Apollo, nebo Skylab (ačkoliv v interiéru této stanice se prováděly pokusy, které byly velmi podobné. Zlatá doba pro AMU a jeho nástupce měla přijít až s projektem raketoplánů. Tehdejší plány počítaly s lety k poškozeným družicím, na kterých měli astronauti provádět servisní mise a opravy. Bylo by vhodné, pokud by raketoplán mohl „zaparkovat“ nedaleko opravované družice a posádka se na místo dopravila vlastními prostředky. K tomu měla posloužit právě technologie MMU.

Samotná konstrukce křesla MMU byla podřízena maximální bezpečnosti – všechny systémy byly zdvojené, aby jejich náhlá porucha nezpůsobila, že se astronaut vzdálený několik desítek metrů od lodi nebude moci vrátit. Konstruktéři museli vymyslet systém, který by pasoval na „batoh“, který nosí astronauti na zádech a ve kterém se ukrývají systém na podporu života. Pokud se MMU nepoužívala, čekala ve složené poloze v nákladovém prostoru nedaleko vyústění přechodové komory. Ovládací ramena se aktivovala, jakmile do MMU zaklapnul astronautův skafandr.

Tyto ovládací paže měly přizpůsobitelnou délku, aby s MMU mohli pracovat astronauti s různými fyzickými proporcemi – jejich délka se mohla měnit o 13 centimetrů. Pokud byla MMU plně natankovaná, vážila 148 kilogramů. Jako „palivo“ se používal obyčejný dusík. Nešlo tedy o klasické spalovací tryskové motory známé třeba ze sond, spíše bychom mohli tyto trysky přirovnat k bombičkám na domácí výrobu limonády. Plyn se uchovával ve dvou hliníkových nádržích potažených kevlarem. Do každé se vešlo téměř 6 kilogramů pohonného plynu. Tato zásoba stačila na šestihodinové výstupy do volného kosmu. Celkově disponovala MMU delta-v 25 m/s.

Pohyb zajišťovalo 24 trysek umístěných na různých místech křesla. Astronaut svými prsty obsluhoval ovládací zařízení umístěné na koncích paží. Pokyny se pak přenášely k tryskám. Zatímco pravá ruka zajišťovala otáčení kolem tří os, levá paže měla za úkol manévrování vpřed, vzad, nahoru, dolů a do stran.

Je třetího února roku 1984 a z mysu Canaveral startuje raketoplán Challenger. Čeká na něj osmidenní mise STS-41B. V nákladovém prostoru se ukrývají dva telekomunikační satelity – Westar 6  a  Palapa B2. To nejzajímavější ale přišlo 7. února. Astronaut Bruce McCandless tehdy vystoupil do otevřeného prostoru společně s kolegou Robertem Stewartem. Za přechodovou komory na ně už čekala složená jednotka MMU. První jmenovaný se zapsal do historie, když se k ní připojil a pomocí malých trysek vyplul do nákladového prostoru Challengeru.

Následné testy obnášely průlety mezi překážkami v nákladovém prostoru, otočky na místě a spoustu drobného manévrování. Jelikož všechno fungovalo správně, dostal McCandless od velitele mise povolení odletět od raketoplánu na vzdálenost 45 metrů. Když se ani během této 12minutové cesty nestalo nic mimořádného, mohl astronaut odletět celých 90 metrů od mateřského stroje. MMU pracoval bezchybně a sám McCandless si pochvaloval úžasný výhled. Když se vrátil, vystřídal svého parťáka. Stewart totiž měl lehké problémy se zachycením úchytů nářadí na konci ramene RMS.

Oba astronauti si vyměnili místa, ale jelikož se čas krátil, mohl si Stewart užít pouze jednoho okružního letu kolem Challengeru. Celý úspěšný výstup trval 5 hodin a 55 minut. Druhý výstup v rámci mise STS-41B přišel během sedmého letového dne – stejná dvojice nacvičovala zachycení družice Solar Maximum Mission, což byl úkol, který měla plnit posádka následující mise. Pro tento výstup se použil druhý exemplář označovaný jako MMU-2. Posádka strávila mimo raketoplán 6 hodin a 17 minut, testy dopadly dobře.

Proto o dva měsíce později v rámci mise STS-41C vystoupili James van Hoften a George Nelson do volného prostoru – tentokrát už na ně nečekaly žádné zkoušky, ale ostrá mise – zachycení družice Solar Maximum Mission, které selhaly stabilizační gyroskopy a bylo potřeba ji opravit. Zachycení se nakonec podařilo, ale nikoliv díky MMU, ale s pomocí raketoplánové robotické paže. Neúspěch ale nemůžeme přičítat MMU – tohle byla až příliš náročná mise.

Poslední operační nasazení pro soukromé manévrovací křeslo přišlo na misi STS-51A. Raketoplán Discovery tehdy letěl k družicím Westar 6 a Palapa B2, o kterých již byla v dnenším článku řeč. Satelity se ale nedostaly na požadovanou oběžnou dráhu a tak je bylo potřeba stáhnout dolů. Astronauti Joseph Allen a Dale Gardner s pomocí MMU domanévrovali k oběma družicím a uložili je do nákladového prostoru. Zdálo se, že Manned Maneuvering Unit čeká světlá budoucnost, ale čáru přes rozpočet udělala havárie raketoplánu Challenger.

Po ní se přehodnotila celá politika raketoplánů. Servisních misí k telekomunikačním a armádním družicím mělo ubýt a když už mělo k nějaké dojít, NASA chtěla místo MMU použít robotickou paži. V honbě za maximální bezpečností se NASA k MMU obrátila zády. Drobná naděje svitla když se začala stavět ISS. Předpokládalo se, že MMU, nebo jeho derivát bude její součástí. Nakonec z toho ale sešlo.

Obě křesla MMU se přesunula do muzeí. První bylo dlouhé roky vystavené v Houstonu, ale nyní jej najdete na Kennedyho kosmickém středisku nad raketoplánem Atlantis. Druhé je pak uložené v Udvar-Hazy Center (stát Virginia), kde doplňuje expozici věnovanou raketoplánu Discovery.

Zdroje informací:
http://www.astronautix.com/
http://www.lockheedmartin.com/
http://en.wikipedia.org/
http://en.wikipedia.org/
http://cs.wikipedia.org/

Zdroje obrázků:
Archiv Tomáše Přibyla
http://www.astronautix.com/graphics/0/10061770.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/0/10061763.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/0/10061761.jpg
http://upload.wikimedia.org/…/thumb/8/88/Astronaut-EVA.jpg/1024px-Astronaut-EVA.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/0/10061929.jpg