Štítek ‘Rusko’

Padák pro ExoMars opět selhal – situace se komplikuje

Druhá fáze evropsko-ruského projektu ExoMars tvořená evropským roverem Rosalind Franklin a ruskou přistávací plošinou Kozáček by měla startovat už zhruba za rok. Specialistům však dělají vrásky na čele problémy s konstrukcí padáku. Minulý týden totiž proběhla jeho výšková zkouška – bohužel však nebyla úspěšná. To je samo o sobě nepříjemné, ale ještě horší je, že jde již o druhé selhání podobného rázu. O prvním neúspěchu jsme psali na začátku července. Prioritou je samozřejmě vyřešení tohoto problému, aby se termín startu v příštím roce stihl. „V době psaní této odpovědi se stále počítá se startem v červenci 2020. Odklad o dva roky by přinesl velké množství problémů, zejména organizačních a finančních,“ říká Michal Václavík z České kosmické kanceláře.

Svět nad planetou (44. díl)

Norman Thagard

V polovině března 1995 vládla na Miru vzrušená atmosféra. Měl totiž dorazit Sojuz TM-21 s další směnou. Pro Viktorenka, Kondakovu a Poljakova bylo vše zajímavější o to více, že jedním ze tří členů osmnácté expedice byl i americký občan – Norman Thagard. Ten se zatím na palubě Sojuzu opět vžíval do pocitů, které nastávají během letu v beztížném stavu. I pro něj to byl zvláštní pocit: přestože se už do vesmíru podíval čtyřikrát na palubě raketoplánu, tentokrát to bylo ve zcela jiných podmínkách a Thagard svým startem vstoupil do historie jako první Američan, který vzlétnul na palubě ruské lodi a jako součást ruské posádky. Situace to byla o to pikantnější, že v letech 1969-1970 odlétal 163 bojových misí ve Vietnamské válce, kde USA a SSSR stály proti sobě. „Kdyby mi někdo v roce 1969 řekl, že budu sloužit pod velením ruského podplukovníka, řekl bych mu že je šílený. Jestli bych někdy měl nad sebou Rusa, tak pouze v případě, že mě sestřelili a jsem válečným zajatcem…“ Přesto o šestadvacet let později právě tato situace nastala, ovšem s tím rozdílem, že Thagard nebyl válečným zajatcem a Rusové byli jeho partnery na cestě vesmírem. Pro stávající posádku Miru také přílet Sojuzu znamenal finální etapu jejich letu a zejména Poljakov byl tím, kdo se na střídání těšil. Na Miru zrovna „kroutil“ patnáctý měsíc nepřetržitého pobytu a přestože pomyšlení na to, že nikdo před ním ještě podobnou věc nedokázal, bylo příjemné, Valerij už toužil po domově…

Rus, Ital a Američan přiletěli na ISS

Stalo se milou tradicí, že každý pilotovaný start k ISS doprovází náš článek, ve kterém se seznámíme s posádkou. V případě Sojuzu MS-13 sice článek vychází později, ale tradice zůstává zachována. Osobně si myslím, že podobné články mají dvojí význam – jednak díky nim máme možnost lépe poznat astronauty, pochopit, co formovalo jejich životní osudy a také můžeme vidět, kolik práce je to stálo – třeba jen při pohledu na množství vystudovaných škol se leckomu zatají dech. Astronauti jsou zkrátka a dobře špičkoví odborníci a to samé platí i o trojici, která přiletěla v Sojuzu MS-13. Zároveň může tato posádka sloužit jako učebnicová ukázka mezinárodnosti ISS – tvoří ji totiž zástupci hned tří států – velitel lodi je z Ruska, první palubní inženýr z Itálie, druhý z USA.

Proton odstartoval

Start rakety s družicí Blagovest 14L proběhl včera ve 23:56 SELČ. Nyní začíná devítihodinová mise horního stupně Briz-M. 6. srpna 0:35

Svět nad planetou (43. díl)

Norman Thagard

Generální zkouška setkání amerického raketoplánu s ruskou stanicí Mir dopadla úspěšně a až příště Shuttle ke stanici přiletí, nebude se vznášet několik metrů od stykovacího uzlu, ale připojí se ke stanici se vším všudy. Do té doby ale měl proběhnout další důležitý milník programu Shuttle-Mir. Pro zamýšlenou orbitální stanici Američanům chybělo jedno důležité know-how: dlouhodobý pobyt ve vesmíru. Nejdelší americký let zaznamenala na přelomu let 1973-74 na orbitální stanici Skylab trojice Carr-Pogue-Gibson, přičemž počítadlo dní strávených v beztíži se zastavilo na hodnotě 84. Od té doby se američtí astronauti vydávali za brány atmosféry pouze na několik dní, maximálně pak přibližně na dva týdny. Zatímco lety raketoplánů, respektive činnost posádek, by se dala přirovnat ke sprintu, kdy každá minuta byla přesně naplánována a nacvičena, orbitální stanice byla zcela jiným oříškem. Lety trvající až půl roku nebylo možné předem přesně „nalinkovat“, bylo třeba uvolnit striktní pravidla a přizpůsobit náplň a tempo práce zcela jiným podmínkám. Velmi jasně si to všichni zainteresovaní uvědomili právě u zmíněné rekordní poslední mise na Skylab, jenže to bylo dávno. Za dvě desetiletí, která od této mise uplynuly, nastoupila na své posty v Houstonu a dalších střediscích nová generace plánovačů a členů podpůrných týmů, která byla zvyklá na frenetické tempo práce na palubách raketoplánů. Vymizela kolektivní dovednost přemýšlet v dlouhodobém horizontu, improvizovat ohledně letového plánu, zadat posádce jakýsi „nákupní seznam“ úkolů, podle něhož si astronauti sami sestaví denní program tak, aby si po po několika měsících stále ještě zachovali příčetnou mysl. Navíc tady byly změny v lidském organismu, jež nastávaly po dlouhodobém pobytu ve stavu mikrogravitace. Američané doufali, že potřebné znalosti a zkušenosti jim pomohou získat pobyty astronautů na stanici Mir. Cesta to však byla nelehká, trnitá a někdy dokonce nebezpečná. Její první etapa měla začít v březnu 1995 a jejím hlavním protagonistou měl být zkušený astronaut Norman Thagard.

Proton vynese poslední družici systému Blagovest

Stavba družice Blagovest.

Při své třetí letošní misi má raketa Proton vynést čtvrtý a poslední prvek armádní družicové komunikační sítě Blagovest, která funguje na geostacionární dráze. Ke startu by mělo podle aktuálních údajů dojít 6. srpna brzy ráno. Start této družice zažil docela dost odkladů. Ještě před rokem (v srpnu 2018) se start plánoval na první čtvrtletí 2019, a pak přišel odklad na 17. května. V březnu letošního roku byl start přesunut na 24. nebo 25. května, ale v polovině dubna se start posunul na 16. července. Zatím poslední přesun přišel koncem června, kdy byl jako datum startu určen aktuálně platný 6. srpen.

Progress se připojil

Dnes v 17:29 SELČ se k modulu Pirs na ISS připojila ruská zásobovací loď Progress MS-12. 31. července 17:41

ŽIVĚ: Progress MS-12 se připojuje k ISS

NASA TV vysílá živě přibližování Progressu k ISS. Ke spojení by mělo dojít kolem půl šesté našeho času. 31. července 16:52

ŽIVĚ A ČESKY: Progress poletí po rychlé dráze

Zásobovací lety na Mezinárodní kosmickou  stanici mohou někomu připadat nudné a jednotvárné. Argument „vždyť je to pořád stejné“ však můžeme velmi snadno vyvrátit. Prakticky každý start je v něčem výjimečný, zajímavý a neobvyklý. Vezměte si třeba takovou ruskou loď Progress MS-12 – na první pohled obyčejný Progress, který poletí k ISS se zásobami po superrychlém profilu. Ale stačí si uvědomit, že tato loď povede více než 1200 kilogramů suchého nákladu, přičemž kompletní náklad (i s tekutinami) váží skoro tři tuny. A to už si zaslouží nějakou pozornost. Pokud si nechcete nechat ujít tento start, který přijde zítra ve 14:10 SELČ, máme pro Vás připraven komentovaný přenos.

Svět nad planetou (42. díl)

Start mise STS-63

Když se raketoplán Discovery 3. února 1995 vznesl k nočnímu nebi, všichni očekávali, že mise STS-63 odstartuje novou epochu dějin spolupráce ve vesmíru. Jedním z hlavních bodů letového programu totiž byl let v těsné formaci s ruskou stanicí Mir. Jenže tento milník se mohl uskutečnit pouze za určitých podmínek. A „zdraví“ obou strojů bylo, jak praví latiníci, „conditio sine qua non“, tedy naprosto nutnou podmínkou. Na straně Miru to mimo jiné znamenalo, že budou fungovat gyrodyny a tím bude zajištěna stabilizace stanice v prostoru. Začátek února byl v tomto smyslu pro Mir klidným obdobím, gyrodyny se chovaly způsobně. Horší to ale bylo s Discovery. Necelou minutu po navedení na orbitu se objevil problém u dvou orientačních motorků RCS. Astronauti po poradě s řídicím střediskem oba motorky odstavili, ovšem u jednoho z nich s označením R1U, který se nacházel v pravém zadním „podu“ v ocasní části raketoplánu, se objevila netěsnost a volně z něj proudilo okysličovadlo tempem zhruba 0,9-1,4 kg za hodinu. To bylo zlé. Letová pravidla hovořila jasně: pokud bude z Discovery unikat palivo nebo okysličovadlo, nesmí se přiblížit k Miru blíže než na 1 000 stop (zhruba 300 metrů). Velitel Jim Wetherbee proto raketoplán natočil tak, aby směřoval horní částí a tím i oním motorkem ke Slunci. Občas docházelo k tomu, že se ventily v motorcích neuzavřely zcela a nahřátí tuto závadu odstranilo. Zatím se mohla posádka pouze dívat na kužel unikajícího okysličovadla, který se rozprostíral do vzdálenosti několika kilometrů od orbiteru, starat se o svou práci a doufat, že se situace zlepší. Po zvážení všech okolností dali Rusové bene pro sblížení na vzdálenost 400 stop (122 metrů). Mezi ruskou a americkou stranou probíhala urputná jednání, jejichž výsledkem bylo optimální řešení: astronauti izolují přívod okysličovadla do skupiny motorků, kam spadal i zlořečený R1U a v tom případě bude možné i přes omezenou ovladatelnost přilétnout k Miru na původně plánovaných 30 stop (zhruba 10 metrů). Na Zemi však v zákulisí probíhala zajímavá debata, která hrozila zkazit devíti lidem ve vesmíru jejich velký den…