Štítek ‘historie’

Alfred Merrill Worden (1932-2020)

Al Worden

V letech 1968 až 1972 se 24 odvážných mužů vydávalo k našemu nejbližšímu souputníkovi, aby splnili odvěký sen snílků, fantastů, básníků a vědců, kteří toužili po tom, abychom zblízka pohlédli do tváře Luny. Jejich řady za posledních pět desetiletí nikdo nerozšířil. K velké škodě a ostudě celého lidstva byl lunární pilotovaný program jen solitérem, který zůstal osamocen a nikdo se ve stopách oněch odvážných astronautů do dnešních dnů nevydal. A jak postupně řídnou řady exkluzivní skupiny lidí, kteří na vlastní oči viděli něco, co nikdo před nimi ani po nich neměl šanci spatřit, lidstvo přichází o jedinečný zdroj postřehů, faktů a inspirujících příběhů. Nebude to dlouho trvat a o tom, jaké to je – sledovat odvrácenou stranu Měsíce nebo šlapat po tisíciletém prachu lunární krajiny, budeme jen číst v knihách, protože nezbude nikdo, kdo by nám mohl tuto zkušenost vyprávět z první ruky. Dosud jsme se mohli odvolávat na dvanáct astronautů, kteří cestu k Měsíci podnikli a jsou ještě mezi námi. Od této středy už tento počet neplatí. 18. března se ve věku 88 let na svůj nejvyšší let vydal astronaut Alfred „Al“ Worden, pilot velitelského modulu Apolla 15, člověk, který jako první vystoupil do volného prostoru mimo nízkou oběžnou dráhu, pilot, básník a velká inspirace pro budoucí generace…

Svět nad planetou (74. díl)

Germoplata na příklopu do modulu Spektr

Dehermetizace Spektru byla pro stanici i pro program Shuttle-Mir velkým úderem jak doslova, tak i v přeneseném významu. Nejpalčivější ztrátou byly kilowatty elektrické energie, kterou dodávaly do staniční sítě čtyři solární panely na povrchu modulu. Krom toho ale odříznutí Spektru znamenalo i ztrátu podstatné části amerického vědeckého vybavení, bez něhož se plánování dalších amerických incrementů pořádně zkomplikovalo. Ruská strana od počátku počítala s tím, že do ledna 1998 se Spektr podaří opravit natolik, aby se v něm bylo možné pohybovat bez skafandrů a aby bylo možné opravit nebo vyměnit vybavení poškozené během několikaměsíčního pobytu ve vakuu. V rámci oprav mělo několik Progressů dovézt potřebné propriety. Část nutných pomůcek a nástrojů měla na Mir dorazit také na palubě amerického raketoplánu. Kosmonauti měli ještě předtím v rámci „vnitřního výstupu“ otevřít Spektr a pokusit se najít místo, kde byl proražen jeho trup. Na místo provizorního krytu průlezu měli také nainstalovat konus s „germoplatou“, díky níž bude možné opět připojit nepoškozené solární panely do energetické sítě komplexu. Následovat mělo několik výstupů do volného prostoru, během kterých měli kosmonauti provést podrobnou inspekci uchycení solárního panelu poškozeného nárazem. Předpokládalo se, že právě okolí základny panelu je nejpravděpodobnějším místem, kde proběhla dehermetizace. Pokud by v okolí uchycení nebyly nalezeny otvory, panel měl být fixován v jedné poloze. Pokud by se naopak potvrdilo, že únik atmosféry proběhl právě v těchto místech, panel měl být demontován a na jeho místo měli kosmonauti nasadit „kastrol“ – jakýsi kryt připomínající poklici. Měly být také aplikovány provizorní záplaty na případné další nalezené otvory. Před koncem roku měl být Spektr natlakován. Pokud by stále docházelo k únikům, celý proces by byl opakován, pakliže by modul „držel“, mohla by do něj posádka bez skafandrů vstoupit a aplikovat trvalé záplaty zevnitř trupu. Vinou ekonomických problémů, z nichž Rusko stále nedokázalo vybřednout, však realita nakonec vypadala trochu jinak…

Svět nad planetou (73. díl)

Stanice Mir ve druhé polovině devadesátých let

Srážka Progressu se stanicí uvrhla do chaosu nejen systémy stanice samotné, ale také kolektivy plánovačů. Pro expedici EO-23 byly původně v plánu dva výstupy na povrch modulu Spektr, kde měli Ciblijev s Lazutkinem instalovat plošinu ASP-G-M a také aparaturu pro sledování atmosféry „Pathfinder“ firmy Boeing. Zakončení EO-23 mělo být provedeno ve francouzském duchu, protože během předávání směny měl na Miru tři týdny pracovat právě francouzský kosmonaut. Události z 25. června a vše, co po nich následovalo, však přinutilo všechny zúčastněné vyhodit plány z okna a začít vše promýšlet nanovo. Jasné bylo to, že kosmonauti expedice EO-24 budou minimálně zpočátku figurovat coby „záchranáři“, kteří uvedou stanici do co možná nejlepšího stavu. Budou muset provést inspekci Spektru jak zevnitř tak zvenčí a čeká je také nemálo práce v hermetických prostorách Miru. Počítalo se také s tím, že americký člen posádky bude při výstupech participovat, což mírně zamíchalo plány kontingentu NASA. A vůbec nebylo jisté, zda bude vůbec za stávajících okolností NASA ochotná posílat další astronauty na palubu komplexu. Na vážkách také visel let Francouze, který měl putovat na stanici s posádkou EO-24 a vrátit se s posádkou EO-23. Zkrátka, situace, která nastala v červnu a červenci 1997, byla jedním velkým hurikánem, který smetl dosavadní plány a změnil tvář stanice a způsob jejího fungování – v některých aspektech dočasně, v jiných natrvalo…

Svět nad planetou (72. díl)

Stanice Mir

V přechodovém úseku základního bloku to vypadá jako v pralese – ve vzduchu se vznášejí liány odpojených kabelů. Tam, kde byl ještě před pár okamžiky průlez do modulu Spektr, nyní jako podivný strup sedí přepravní kryt, který na místě drží uzamykací mechanismus, ale také snižující se tlak uvnitř modulu. Lazutkin a Foale mají na chvíli čas si oddechnout a oba letí k okénkům, aby se podívali na rozsah škod, které napáchal Progress a také proto, aby se ujistili, že nákladní loď není pro stanici stále ještě hrozbou. Mezitím u hlavního ovládacího pultu základního bloku vede Ciblijev vzrušený rozhovor se Zemí. Informuje řídicí středisko, že tlak po uzavření Spektru začal mírně stoupat, načež se ustálil na hodnotě 916 hPa a také o tom, že z jednoho z iluminátorů pozoruje Progress, jehož systém TORU byl mezitím vypnut ze Země dálkovým povelem. Nákladní loď se potácí v podivných kotrmelcích asi 200 metrů od stanice. Teprve nyní si personál ve středisku řízení letů uvědomuje, že neřízená loď může do stanice znovu narazit. Lazutkin letí do Kvantu-2, aby odsud mohl Progress lépe pozorovat. Ciblijev zatím udržuje spojení a ke konci komunikačního okna stihne v krátkosti popsat události, které vedly ke srážce Progressu se stanicí. Pak stanice vylétává z oblasti spojení a trojici mužů nezbývá, než sedět v základním bloku a čekat…

Svět nad planetou (71. díl)

Mir pohledem z okénka připojeného raketoplánu

Zatímco se na Zem vracel raketoplán Atlantis z návštěvy u stanice Mir, vracela se do normálu i i situace na palubě Miru samotného. Řeč není pouze o oné periodě kolektivního „vydechnutí“ lidí po dnech plných společné práce a relativní zaplněnosti prostor komplexu a také strojů – systémy stárnoucí stanice se na přítomnost více lidí nedívaly zrovna přívětivě, byť například o zásobování atmosféry kyslíkem a odstraňováním oxidu uhličitého se staral z velké části raketoplán. Do normálu se vracel také stav termoregulačních okruhů, přičemž jeden z okruhů základního bloku, který byl dosud mimo provoz, se podařilo opravit právě během společného letu. Zbýval tedy poslední nefunkční okruh, který se nacházel v Kvantu-1. Na jeho opravu se měla posádka vrhnout hned po ukončení „doby klidu“ po odletu Atlantisu. Ještě předtím však bylo zapotřebí uvést do provozu novou aparaturu Elektron, kterou Atlantis dopravil na stanici, a která měla být instalována místo přestárlého a věčně nefungujícího Elektronu v Kvantu-1. Kosmonauti však neměli svou pracovní dobu věnovat pouze opravářským úkonům, na přelomu května a června 1997 se na stanici provádělo sledování kosmického záření, práce s palubním skleníkem, biomedicínské experimenty a další čistě vědecké činnosti. A krom toho se do své role člena expedice EO-23 vpravoval Američan Michael Foale. Zdálo se, že přes varování, které se mu dostalo od jeho předchůdce Jerryho Linengera, který jej detailně informoval o problémech a krizových situacích, které na Miru zažil, bude Foalův pobyt na stanici vcelku poklidnou záležitostí…

Svět nad planetou (70. díl)

Stanice Mir na jaře 1997

V průběhu jara 1997 se na stanici Mir naráz objevilo rovnou několik závažných problémů. Na posádku expedice EO-23 padl „Černý Petr“, žádná jiná expedice ani předtím ani potom nemusela řešit tolik vážných poruch v tak krátkém časovém údobí. Nakonec se Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin za asistence Jerryho Linengera dokázali s celou situací vypořádat se ctí, nicméně prožitý stres nemohl nezanechat následky. Zhoršily se vztahy Ciblijeva a Lazutkina s Linengerem, byla narušena důvěra mezi posádkou a řídicím střediskem. Na náladě nikomu samozřejmě nepřidal ani fakt, že vedení letu začalo dokonce uvažovat o tom, zda nebude nutné stanici opustit. Všichni si byli vědomi toho, že pokud by Mir přestal být nepřetržitě obýván kosmonauty, znamenalo by to s největší pravděpodobností jeho konec. Stárnutí systémů stanice si vybíralo svou daň – stále častěji se museli kosmonauti věnovat pracem, jež udržovaly komplex v provozuschopném stavu a na vědu zbývalo stále méně času (v době hašení největších problémů s termoregulačním systémem na tyto práce padla veškerá pracovní doba posádky, občas dokonce i osobní volno a části spánkové periody). Nicméně zástupce letového ředitele Viktor Blagov se nechal slyšet, že zatím na údržbu padá průměrně 5 % veškerého času, přičemž dokud tato průměrná hodnota nenaroste dlouhodobě na 30-40 %, nebude třeba Mir opouštět. Na konci dubna se stav problematických systémů termoregulace podařilo stabilizovat a na stanici mohl pokračovat relativně normální život…

Svět nad planetou (69. díl)

Vzorec etylenglykolu

Jestliže u předchozích expedic o sobě dával věk stanice znát, posádka EO-23 se měla v roce 1997 přesvědčit velmi důrazně o tom, že komplex, a zejména základní blok a Kvant-1, několikanásobně překročily původní životnost. Jako by nestačily problémy se zajištěním dýchatelné atmosféry, které nutily kosmonauty využívat patrony Vika coby náhradu za selhavší aparatury Elektron, také termoregulační systémy udržující přijatelnou teplotu na palubě se rozhodly, že na sebe upozorní tím nejdůraznějším způsobem. Systém teplotní kontroly Miru sestával z několika okruhů v každém z modulů, přičemž náplní byl etylenglykol. Ten jistě vážený čtenář zná z klasického chladiče svého automobilu. Tato kapalina má několik dobrých vlastností a také několik špatných. Mezi dobré patří relativní láce a také velmi dobrý přenos tepla, pročež je etylenglykol k těmto účelům využíván. Mezi ty špatné vlastnosti ovšem patří toxicita. Etylenglykol negativně ovlivňuje centrální nervovou soustavu, srdce a ledviny, a to jak ve formě kapaliny, tak ve formě výparů. Druhou nepěknou vlastností tohoto chladicího média je korozivita. Etylenglykol sice nepatří mezi nejagresivnější korozivní činidla, jeho dlouhodobé neblahé účinky na kovové prvky a těsnění chladicích soustav však dobře zná každý motorista. Rusové nicméně u svých stanic chladicí systémy na bázi etylenglykolu používali několik dekád a až na ojedinělé incidenty se nikdy výraznější problém neobjevil. Nikdo však v době vypuštění základního bloku nepočítal s tím, že systém bude třeba udržet v chodu nikoli původně plánované tři roky, ale více než desetiletí…

Svět nad planetou (68. díl)

Nákladní loď typu Progress M

Stykovací uzel na modulu Kvant-1 po odletu Sojuzu TM-24 osiřel. Ovšem nemělo to tak zůstat dlouho. Bez připojeného Progressu nebo Sojuzu se Kvant začal přehřívat a bylo tedy nutné jej alespoň částečně zastínit tak, aby na jeho zadní stěnu nedopadaly sluneční paprsky. Jenže na Zemi se k žádnému startu bezprostředně neschylovalo. Jak tedy bude otázka zastínění vyřešena? Odpověď byla jednoduchá: Progress M-33. Tato nákladní loď se už 6. února oddělila od stanice, ovšem nezamířila jako ostatní Progressy vstříc hustým vrstvám atmosféry nad Pacifikem. Byla uvedena na parkovací dráhu několik stovek kilometrů za komplexem a čekala na svoji chvíli. Během odletu od stanice s ní řídicí středisko provádělo sérii manévrů, které byly přípravou na vypuštění malé pozorovací družice na některém z příštích letů a během opětovného příletu ke stanici měl být prověřen nový způsob navedení z názvem „БПС (BPS)“, kterážto zkratka znamenala „přesné balistické sblížení“. Mělo jít o způsob velmi přesného navedení lodi do vzdálenosti zhruba 7 km od stanice. Následně mělo proběhnout připojení Progressu ke stanici, nikoli však v automatickém režimu za použití systému Kurs. Kosmonauti měli navádět loď ručně pomocí systému TORU. Tento systém už byl několikrát prověřován a v roce 1994 byl dokonce použit „naostro“, když kosmonauti ručně přistykovali ke stanici Progress M-24. Nyní však mělo jít o něco trochu jiného…

Svět nad planetou (67. díl)

Mir na přelomu let 1996 a 1997

Zajistit přijatelné podmínky pro život na stanici Mir nebylo tak úplně jednoduché. Přestože zásobovací lodě Progress startovaly několikrát do roka, nebylo v jejich silách postarat se o veškeré zásoby vody a vzduchu nutné pro přežití posádky. Proto bylo třeba vypracovat alespoň částečnou soběstačnost systému zajištění životních podmínek. Už od dob Saljutu 4 se Sověti snažili o recyklaci vody a vzduchu tak, aby se co nejvíce prodloužila doba mezi nutným doplněním příslušných komodit. Také Mir měl na palubě tyto systémy, samozřejmě vylepšené po dlouholetém nabírání zkušeností na Saljutech. O recyklaci vody se staraly systémy SRV-K (pracující s kondenzátem z potu a dechu) a SRV-U (pracující s močí), které jednak dodávaly pitnou vodu zpět do systému pro přechovávání a dávkování vody Rodnik a také pomocí elektrolýzy uvolňovaly z vody kyslík. O očistu staniční atmosféry se staral systém Vozduch. Ten pomocí molekulárního síta zachycoval ze vzduchu oxid uhličitý. Systém měl možnost regenerace při vystavení vakuu, proto se jednalo víceméně o uzavřený okruh. Nebylo tak třeba dopravovat na stanici patrony s hydroxidem lithným, jako tomu bylo dříve. O hlavní přísun kyslíku do staniční atmosféry se staral systém Elektron-V. Ten využíval elektrolytického rozkladu třicetiprocentního roztoku hydroxidu draselného. Voda pro roztok byla získávána ze systému SRV-U. Aparatury Elektron-V byly na palubě Mir hned dvě, jedna v Kvantu-1 a druhá v Kvantu-2. Jak vidno, systém zajištění životních podmínek byl sofistikovaný a promyšlený. Přestože občas hlavně systémy SRV-K a Elektron stávkovaly, kosmonauti měli vždy co dýchat a co pít. Tedy v případě, že na stanici pracovala tradiční dvou- až trojčlenná směna. V případě, že přiletěla návštěva a na stanici pobývalo šest (a v případě příletu raketoplánu až deset lidí), však zmiňované aparáty narazily na svůj limit. Pro tato období zde musela existovat výpomoc…

Svět nad planetou (66. díl)

Linenger v modulu Priroda

Když Atlantis opustil Mir a Korzun, Kaleri a Linenger osaměli, přišel nejprve na řadu den odpočinku. Každá návštěva je pro stálou posádku poměrně značnou zátěží, protože se výrazně zvyšuje pracovní tempo a plán hlavní expedice se podřizuje plánu návštěvnické mise. Kosmonauti tak často vypomáhali hostům při plnění jejich úkolů a když k tomu připočteme také nutné zlo v podobě tiskových konferencí a nejrůznějších ceremoniálních úkonů, není se co divit, že když se návštěva chýlí ke konci, starousedlíci se už nemohou dočkat okamžiku, kdy na palubě komplexu opět nastane klid a zaběhnuté pracovní tempo. Není ani třeba hovořit také o tom, že návštěva další posádky má vliv i na stanici samotnou a její systémy. Asi nejvíce „zabrat“ dostává environmentální systém. Zvýšené množství osob na palubě produkuje násobné množství odpadní vody, oxidu uhličitého a vyžaduje větší přísun kyslíku. V této fázi letu byl Mir zatěžován skutečně na maximum, na stěnách a v koutech modulů se objevovalo zvýšené množství vlhkosti, o kterou se systém kondenzace vody ze vzduchu nedokázal postarat. Bylo také třeba občas aktivovat jednorázové patrony produkující kyslík. V neposlední řadě měli důvod k bezesným nocím plánovači a vědci, jejichž experimenty vyžadovaly jistou kvalitu mikrogravitace a nízkou úroveň vibrací. Během překládky nákladů z Miru do raketoplánu a obráceně se o klidném prostředí v žádném případě nedalo mluvit. Onen den odpočinku byl tedy nutný nejen pro lidi, ale také pro stanici. Jak se v tomto případě ukázalo, byl to klid před bouří…