křišťálová lupa
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americké Vesmírné síly přeskupují harmonogramy a rozdělení startů v rámci zajišťování národní bezpečnosti, zatímco společnost United Launch Alliance pracuje na tom, aby její raketa Vulcan mohla znovu létat, uvedl 21. října vysoce postavený vojenský představitel.
Americké Vesmírné síly potřebují do roku 2030 další významný kosmodrom, který by zvládl rostoucí poptávku po vojenských i komerčních startech. Zvažují přitom státní i soukromě vlastněné lokality, uvedl 21. října velitel Velitelství vesmírných systémů (Space Systems Command).
Americké letectvo testuje, zda vojenské zásoby a vybavení dokážou odolat náročným podmínkám kosmického letu na palubě nové návratové kapsle Starfall společnosti SpaceX. Jde o součást úsilí Pentagonu prozkoumat možnosti využití komerčních kosmických dopravních prostředků k přepravě kriticky důležitého vybavení k vojenským jednotkám po celém světě.
Společnosti SES Space & Defense a Planet Labs se připravují na demonstraci vysokokapacitního přenosu dat mezi družicemi na nízké a střední oběžné dráze Země. Využijí k tomu prototyp komunikačního zařízení, který byl 20. října vynesen do vesmíru na palubě sdíleného letu SpaceX Bandwagon-5.
Americké Vesmírné síly chtějí, aby jejich nejvytíženější kosmodromy dokázaly v budoucnu zvládat nárazově pět až osm významných operací denně. Modernizační plán má zabránit tomu, aby zastaralá infrastruktura začala omezovat rozvoj kosmických aktivit.
Společnost SpaceX plánuje při příštím startu rakety Starship pokus o záchranu obou jejích stupňů. Start by se mohl uskutečnit již příští měsíc, pokud jej schválí příslušné regulační úřady.
Zdá se, že ruská vojenská družice Cosmos 2612 se přiblížila na vzdálenost méně než 500 m ke komerční družici pro radarové snímkování Země, kterou provozuje společnost Iceye.
Velitelství Vesmírných sil USA na Blízkém východě by se v průběhu příštích několika let mohlo rozrůst až na pětinásobek současné velikosti, a to v souvislosti s rozšiřováním role Vesmírných sil v rámci vojenských operací.
Čtyři největší evropští mobilní operátoři 19. října oznámili, že hledají družicového partnera pro zavedení vlastních služeb přímého spojení družic s koncovými zařízeními (Direct-to-Device, D2D). Předtím podepsali dopis o záměru prozkoumat možnost společné nabídky na získání potřebných frekvenčních pásem, která by umožnila poskytovat konektivitu prostřednictvím družic přímo z vesmíru.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Zástupce Ministerstva obrany USA, Troy Meink, na pondělní odborné konferenci potvrdil přítomnost amerických družicových zbraní na oběžné dráze okolo Země. Prohlášení to bylo zajímavé, ale informačně velmi chudé. Meink ani nikdo další z DoD na dotazy na podrobnosti již nereagoval. Oficiální potvrzení existence družicových zbraní může mít zajímavý dopad na mezinárodní politiku, ale není ničím překvapivým. O tom, že tyto systémy vlastní nejenom USA, ale minimálně také i Rusko a Čína, se v odborných kruzích ví léta. A míra jistoty je zde velmi vysoká.
Po šesti dekádách letů člověka do vesmíru jsme zvyklí na to, že několikrát do roka vidíme ve zprávách záběry startu pilotované kosmické lodi a stejně několikrát ročně čteme zprávu o tom, že se některá z posádek šťastně vrátila domů. V drtivé většině se jedná o dobré zprávy — let proběhl dobře, muži a ženy na palubě orbitálních stanic posunuli svou prací vědu a lidstvo zase o kousek dál a mise tím pádem splnila své úkoly. Je jen dobře, že právě tyto zprávy kolují žurnalistickým éterem. Přes všechen poprask, který v poslední době kosmonautika zažívá, je paradoxně dobře, když lidé informace o pravidelných letech na ISS přejdou bez vtší pozornosti. Znamená to totiž, že se během těchto letů nestalo nic závažného, co by posádce zajistilo (jistě nechtěný) vysílací čas v hlavních zpravodajských pořadech. V historii kosmonautiky bychom však našli mnoho misí, které nedošly naplnění a posádky se musely z nejrůznějších důvodů vracet na Zemi předčasně. Autor tohoto žebříčku si dal za cíl namíchat koktejl z méně známých a slavných případů předčasných návratů.
Vážení čtenáři, je tady opět léto a vše, co se s ním pojí — prázdniny, dovolené, sluncem prozářené dny, ale také pravidelný seriál Kosmonautixu, Top 5. Ani letos nepřijdete o žebříčky nejrůznějších zajímavostí sepsané členy naší redakce a prezentované každý pátek. Tento seriál spojený s odlehčenou dobou volna začneme paradoxně žebříčkem, který tak úplně odlehčený není. Řeč bude o kosmonautech, kterým k naplnění jejich snu chyběla jedna z hlavních ingrediencí úspěchů všeho druhu — štěstí. Člen oddílu kosmonautů — to je položka, kterou by chtěl mít možnost do svého curriculum vitae napsat nejeden muž či žena. Jenže samotný fakt, že se člověk stane členem oddílu ještě v žádném případě neznamená, že by se dotyčný nebo dotyčná měli skutečně možnost podívat do vesmíru. Časová osa historie pilotované kosmonautiky je lemována malými pomníčky těch, kteří se dostali kosmickému letu doslova na dosah, nicméně jejich životní šance jim byla z nejrůznějších důvodů nakonec odepřena. Právě o těchto případech bude dnešní žebříček Top 5. A předem je nutno uvést, že, jak již bylo řečeno, oněch případů
Jen málo projektů, které kosmonautika za svou historii zažila, se během svého trvání neměnilo po stránce designové, termínové nebo v otázce požadavků na daný systém kladených. Výjimkou nebyl ani program Dyna Soar. Již jen fakt, že se požadavky ze strany letectva měnily tak často, že se z nich stal de facto trhací kalendář, o lecčem vypovídá. Nedosti na tom, že technologie, jež bylo potřeba použít, poměrně výrazně převyšovaly tehdejší znalosti a schopnosti aerokosmického průmyslu. Problém tkvěl také v ne zcela ukotveném záměru, na jehož základě USAF projekt posvětilo. Jistě, na konci vývoje měl vzniknout stroj-zbraňový systém. Jenže se mělo jednat o jakousi děvečku pro všechno. V gesci Dyna Soar měla být inspekce nepřátelských družic, výzvědná činnost, předsunuté (či spíše vysunuté) velitelské stanoviště, dopravní prostředek pro osoby a náklady, bombardovací platforma a další role. Jako by se činitelé USAF nedokázali rozhodnout, kam Dyna Soar zařadit. Bez jasné základní koncepce využití se jakýkoli program provozuje jen velmi těžko. Přes to všechno se v průběhu roku 1960 a 1961 podoba kluzáku určeného pro Step
Byť první umělá družice zamířila na oběžnou dráhu v říjnu 1957, neznamená to, že plány na využívání kosmického prostoru neexistovaly mnohem dříve. Jedním z hybatelů pokroku v USA (a samozřejmě nejen tam) vždy byla v tomto ohledu armáda a vojenskoprůmyslový komplex. Zejména některé důležité postavy US Air Force měly za to, že aktuální podoba letectva se bude zakrátko velmi rapidně měnit. Druhá světová válka s sebou, jak už to u válek bývá, přinesla obrovský technologický skok a bylo jen otázkou času, kdy si některé z „hraček“, které neměly na průběh války vliv, nicméně představovaly zajímavé ideje, najdou cestu k realizaci a k zařazení do výzbroje. Týkalo se to nejen jednotlivých systémů jako například motory nebo nové aerodynamické koncepty, ale také i myšlenek na zcela nové oblasti vzdušné techniky. Tedy, abychom byli přesní, nejenom té vzdušné. Že se brzy bude hrát o globální nadvládu a možnost zasáhnout protivníka kdekoli a kdykoli, třeba na opačné straně zeměkoule, to bylo jasné každému, kdo sledoval tehdejší dění alespoň trochu podrobně. Nebylo tedy překvapením, že se polozapomenuté projekty z dílen Třetí říše začaly
Myšlenka na využití kosmického prostoru pro vojenské účely se objevila pravděpodobně ve stejný okamžik jako první plány na reálné proniknutí do okolí naší rodné planety. Je nabíledni, že pro vojáky byly úvahy o vesmíru velmi lákavou pobídkou k tomu, aby začali osnovat scénáře zaměřené na expanzi svých aktivit mimo atmosféru Země. A protože armády mají pro své aktivity většinou neporovnatelně větší finanční i personální prostředky, než tomu bývá u civilních organizací, z historie známe nepřeberné množství vojenských kosmických projektů více či méně realistických. Některé se nakonec z hlav svých osnovatelů přenesou přes rýsovací prkna a testovací stolice až do fáze realizace, jiné zůstanou pouhými letmými idejemi bez výraznější stopy v análech dobývání kosmu. Existuje také řada projektů, jež se dostaly do fáze velmi podrobného rozpracování a často se již začalo pracovat na „létajícím“ hardwaru, z různých důvodů však nedošly do cíle své pomyslné cesty. Oněmi důvody mohl být nedostatek politické vůle, ne zcela jasné zadání, nerealistické technologické nároky, anebo třeba nedostatečné financování. Všechny tyto překážky musel v průběhu své existence překonávat i projekt,
Současní fanoušci kosmonautiky žijí ve velmi zajímavé a současně rozporuplné době. Na jedné straně se momentálně v kosmonautice odehrává mnoho zajímavého a dokonce převratného, přičemž možnost být díky internetu téměř v epicentru dění je bezprecedentní. Na straně druhé téměř nemine měsíc, kdy se navždy ztratí některá z výrazných tváří kosmonautické historie a s ní definitivně odejdou nikdy nevyřčené detaily pionýrských misí a také odpovědi na otázky, které zatím nikdo nepoložil, které však visely ve vzduchu a čekaly pouze na to, až se jejich tazatel setká s tím, kdo má v osobní paměti právě onen střípek, který chybí do skládačky. A ani všemocný internet je již nikdy nedokáže najít a poskládat tak, aby byl příběh počátků dobývání vesmíru zcela kompletní. Přesně takové střípky jedněch z nejdůležitějších pilotovaných misí všech dob odešly 6. listopadu, když se na poslední let vydal legendární astronaut Frank Borman…
Vlády USA a Austrálie podepsaly dohodu TSA, která by mohla umožnit starty amerických raket z australských kosmodromů. 28. října 10:00
Ať už se s tím smiřujeme lehce, nebo nikoli, faktem je, že náš svět postupně opouštějí tváře, které jsou nerozlučně spjaty s počátky cest člověka do vesmíru. Je to přirozené a nelze to změnit, přesto například v případě amerických astronautů již nezbývá mnoho těch, kdo by pamatovali pionýrské doby pronikání člověka do kosmického prostoru. Z programu Mercury již nezůstal žádný astronaut, těch, kteří létali v Gemini zbývalo do minulého týdne jen šest a astronautů z dob Apolla bychom ještě minulý týden napočítali pouhých třináct. Od té doby se ale tato statistika opět o něco změnila, na poslední let nastoupil veterán Gemini a Apolla, muž, který se prosadil nejen jako testovací pilot a astronaut, ale také jako manažer lunárního programu Apollo v letech 1969-72. Řady těch, kteří tenkrát „byli u toho“, opustil legendární Jim McDivitt…
Počátky spolupráce v kosmonautice lze hledat na počátku 70. let, kdy USA a SSSR začaly uvažovat o společných misích. Prvním výsledkem pak byl program Sojuz-Apollo. V 80. letech následovalo ochlazení vztahů, ale od konce studené války začaly obě kosmonautické velmoci opět spolupracovat a výsledkem této kooperace byla Mezinárodní kosmická stanice, která do dnešních dnů krouží nad našimi hlavami. Dlouhá léta to pak vypadalo, že věčnému soupeření a neshodám je již navždy konec. Bohužel, koncem února letošního roku zaútočila vojska Ruské Federace na Ukrajinu a většina států světa na tyto události zareagovala po svém. Postupně začaly v mnoha oborech lidské činnosti přerušovat své vztahy s Ruskem. Jednou z oblastí, která byla citelně zasažena, byla i kosmonautika. Záznam, který bych vám rád dnes nabídl, je velmi aktualizovaná verze jedné starší přednášky Ing. Tomáše Přibyla, kurátora letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně. Přednáška se uskutečnila v prostorách Muzea Vysočiny v Jihlavě.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
