Štítek ‘Titov’

Vostok – úsvit věku kosmického (21. díl)

Nosič typu Vostok

Pátý srpen 1961 se poznenáhlu přehoupl do šestého srpna a kazašská step si alespoň na pár hodin oddechla od ubíjejícího letního žáru. Teploty v těchto končinách mohou v létě pravidelně šplhat až přes čtyřicetistupňové hodnoty a vše je umocňováno čerstvým horkým větrem, jenž s sebou nese všudypronikající prach a písek. Ale z půlnoci ještě neuplynuly ani tři hodiny a rampa, na níž už od včerejšího dne stála raketa 8K78K s kosmickou lodí 3KA No4 na špici, začala ožívat mumrajem příslušníků bojového odřadu. V pět hodin místního času rozhodla Státní komise o zahájení tankování nosiče. V jeho průběhu se projevila jediná větší závada v rámci předstartovních příprav – u centrálního stupně se objevila netěsnost palivové instalace. Naštěstí se nejednalo o vážný problém a pod vedením Koroljovova náměstka Leonida Voskresenského se ji brzy podařilo odstranit. Obloha už byla modrá se zářícím slunečním kotoučem stoupajícím od východního obzoru, když úderem šesté hodiny v domku na ploščadce 2 do místnosti, kde spali kosmonauti, vstoupil Jevgenij Karpov. „Prospíte let,“ řekl s úsměvem, „je nádherné ráno!“ Titov s Nikolajevem byli okamžitě bdělí. Zejména prvně jmenovanému hrály nervy jako strunky, dnes nastal jeho den. Od okamžiku probuzení byl čas kosmonautů plánován na minuty, nicméně po Gagarinově letu již všechno probíhalo v klidnější a svým způsobem rutinnější atmosféře. I tak se i dnes měl člověk vydat za hranice známého – jako první měl prožít celý jeden den ve vesmíru…

Vostok – úsvit věku kosmického (20. díl)

Gagarin s Chruščovem na tribuně mauzolea

Let Jurije Gagarina byl pro Sovětský svaz nepopiratelným triumfem, jenž opět dokázal všem, že ostatním světem často opovrhovaná země rozhodně má co říci i co se technologického pokroku týče. Nikita Chruščov již od dob vypuštění prvního Sputniku velmi dobře pochopil, že vesmír se stal nejen kolbištěm armád a zpravodajských služeb, ale také velmi účinným nástrojem propagandy a výkladní skříní daného typu společenského zřízení. Také tento nejnovější úspěch domácího kosmického programu hodlal využít v maximální možné míře. De facto vzápětí po letu Gagarin nastoupil na horskou dráhu zahraničních i domácích cest, mítinků, schůzí a recepcí, v jejichž rámci měl figurovat coby živý důkaz toho, že socialistické zřízení dokázalo svou nadřazenost nad prohnilým kapitalistickým západem. Paradoxně ovšem z oné vlny publicity vyplývalo několik velmi nepříjemných a choulostivých, přesto však nutných kroků, kdy jisté části prvního kosmického letu musely být zahaleny pod mlžný závoj polopravd, dezinformací a v některých případech bezostyšných lží. Některé z nich byly identifikovány až s poměrně velkým odstupem. Možná ještě horší než lži samotné je fakt, že pokud by tehdy Sověti mluvili pravdu, vůbec nijak by to nesnižovalo neoddiskutovatelnou odvahu prvního kosmonauta a vynalézavost a genialitu těch, jež ho nad hranice atmosféry poslali…

Vostok – úsvit věku kosmického (16. díl)

Předseda Státní komise Konstantin Rudněv

Po úspěšném letu lodi 3KA No2 s pejskem Zvjozdočkou a figurínou na palubě bylo teoreticky vše připraveno na let s člověkem. Při bližším pohledu však zbývalo vyřešit několik důležitých problémů. Prvním z nich byla závažná situace, jež vyvstala poté, co se u lodi 3KA No2, stejně jako u předchozího letu, neoddělila „kabel-mačta“, tedy kabelový svazek propojující přístrojový úsek s návratovou kabinou. Jak již bylo v jednom z předchozích dílů řečeno, z nepochopitelných důvodů se tímto selháním nikdo zvlášť nezabýval. Dokonce v podkladech S. P. Koroljova k zasedání Státní komise bylo u prvního letu kabiny 3KA poznačeno „Loď vypuštěna na plánovanou orbitu. Přístroje pracovaly normálně. Přistání proběhlo normálně.“ U druhého startu pak byla pouze strohá poznámka „stejně tak“. Dalším problémem, který bylo nutné vyřešit, byla funkce systému zabezpečení životních podmínek, konkrétně vysoušeče. Zde bylo rozhodnuto o instalaci prozatímní varianty s tím, že pro jeden oblet Země postačí. Opět se nijak zdlouhavě neřešilo, co by se stalo v případě, že by se brzdicí zážeh nepodařil a kabina by musela na oběžné dráze zůstat až deset dní do doby, než by ji přirozené brzdění o atmosféru vrátilo zpět k Zemi. Ani nouzové prostředky pro přistání kosmonauta mimo určenou oblast nevzbuzovaly důvěru. I zde zainteresovaní tiše akceptovali rizika, která z dané situace vyplynula. 29. března 1961, čtyři dny po letu lodi 3KA No2, se ve čtyři hodiny odpoledne sešla v pracovně Konstantina Rudněva sešla pod jeho vedením Státní komise, jež měla rozhodnout o realizaci prvního letu s člověkem na palubě. Po dvouhodinovém jednání nechal Rudněv hlasovat všechny přítomné, zda jsou pro to, aby následující let byl uskutečněn s člověkem na palubě. Nikdo nebyl proti. Jako termín startu bylo určeno období mezi 10. a 20. dubnem. Přípravy na historickou misi se dostaly do cílové rovinky…