Po úspěšném letu lodi 3KA No2 s pejskem Zvjozdočkou a figurínou na palubě bylo teoreticky vše připraveno na let s člověkem. Při bližším pohledu však zbývalo vyřešit několik důležitých problémů. Prvním z nich byla závažná situace, jež vyvstala poté, co se u lodi 3KA No2, stejně jako u předchozího letu, neoddělila „kabel-mačta“, tedy kabelový svazek propojující přístrojový úsek s návratovou kabinou. Jak již bylo v jednom z předchozích dílů řečeno, z nepochopitelných důvodů se tímto selháním nikdo zvlášť nezabýval. Dokonce v podkladech S. P. Koroljova k zasedání Státní komise bylo u prvního letu kabiny 3KA poznačeno „Loď vypuštěna na plánovanou orbitu. Přístroje pracovaly normálně. Přistání proběhlo normálně.“ U druhého startu pak byla pouze strohá poznámka „stejně tak“. Dalším problémem, který bylo nutné vyřešit, byla funkce systému zabezpečení životních podmínek, konkrétně vysoušeče. Zde bylo rozhodnuto o instalaci prozatímní varianty s tím, že pro jeden oblet Země postačí. Opět se nijak zdlouhavě neřešilo, co by se stalo v případě, že by se brzdicí zážeh nepodařil a kabina by musela na oběžné dráze zůstat až deset dní do doby, než by ji přirozené brzdění o atmosféru vrátilo zpět k Zemi. Ani nouzové prostředky pro přistání kosmonauta mimo určenou oblast nevzbuzovaly důvěru. I zde zainteresovaní tiše akceptovali rizika, která z dané situace vyplynula. 29. března 1961, čtyři dny po letu lodi 3KA No2, se ve čtyři hodiny odpoledne sešla v pracovně Konstantina Rudněva sešla pod jeho vedením Státní komise, jež měla rozhodnout o realizaci prvního letu s člověkem na palubě. Po dvouhodinovém jednání nechal Rudněv hlasovat všechny přítomné, zda jsou pro to, aby následující let byl uskutečněn s člověkem na palubě. Nikdo nebyl proti. Jako termín startu bylo určeno období mezi 10. a 20. dubnem. Přípravy na historickou misi se dostaly do cílové rovinky…