Po věky věku tuto „hvězdu“ zářící na noční obloze pozorovali naši předci. Začali přicházet na to, že je viditelná nejen večer, ale i před rozbřeskem. Egypťané v době pyramid nazvali si jí Nebeským ptákem ranním a večerním. Všímaví Babyloňané pozorovali její přechod přes Slunce. V Indii jí říkali skvoucí a Arabové Zohra, neboli jas nebeský. Mluvil o ní Homér před více 1200 lety. Izajáš slavil její jas pod zlověstným jménem Lucifer. Jenže to nebyla hvězda, ale planeta, ale na to jsme přišli až později. V raném starověkém Řecku byla Venuše nazývána Fosforos (což znamená „nositelka světla“). Teprve pozdější Hellénové spojovali tuto planetu s nám už mnohem známější bohyní lásky Afroditou, římskou Venuší bohyní lásky. V sanskrtu se Venuše nazývá Shukrah (Šukra) „jasný“ nebo „zářivý“. Má i další významy, například jméno mudrce, který byl učitelem asurů a učil védy. V Čínštině jí zase říkali Taibai Jinxing – Kovová hvězda (Večernice)… Staletí plynula. Od těch dob se věru hodně změnilo. Národy, řeči, náboženství – všechno. Kolik asi očí ve třpytu této pseudo „hvězdy“ do prázdna vyslovovalo svá přání, sliby, nebo přísahali věrnost a kdoví co