V letech 1968 až 1972 se 24 odvážných mužů vydávalo k našemu nejbližšímu souputníkovi, aby splnili odvěký sen snílků, fantastů, básníků a vědců, kteří toužili po tom, abychom zblízka pohlédli do tváře Luny. Jejich řady za posledních pět desetiletí nikdo nerozšířil. K velké škodě a ostudě celého lidstva byl lunární pilotovaný program jen solitérem, který zůstal osamocen a nikdo se ve stopách oněch odvážných astronautů do dnešních dnů nevydal. A jak postupně řídnou řady exkluzivní skupiny lidí, kteří na vlastní oči viděli něco, co nikdo před nimi ani po nich neměl šanci spatřit, lidstvo přichází o jedinečný zdroj postřehů, faktů a inspirujících příběhů. Nebude to dlouho trvat a o tom, jaké to je – sledovat odvrácenou stranu Měsíce nebo šlapat po tisíciletém prachu lunární krajiny, budeme jen číst v knihách, protože nezbude nikdo, kdo by nám mohl tuto zkušenost vyprávět z první ruky. Dosud jsme se mohli odvolávat na dvanáct astronautů, kteří cestu k Měsíci podnikli a jsou ještě mezi námi. Od této středy už tento počet neplatí. 18. března se ve věku 88 let na svůj nejvyšší let vydal astronaut Alfred „Al“ Worden, pilot velitelského modulu Apolla 15, člověk, který jako první vystoupil do volného prostoru mimo nízkou oběžnou dráhu, pilot, básník a velká inspirace pro budoucí generace…

Celé Alovo mládí se v jeho zájmech neobjevovalo nic, co by naznačovalo cestu, kterou se nakonec vydal. Alfred se narodil 7. února 1932 na malé farmě u města Jackson v Michiganu. Krom Ala se v rodině Wordenových postupně na svět dostalo šest dalších sourozenců. Tatínek si vydělával coby elektrikář a maminka spolu s prarodiči byli typickými farmáři. Na Wordenovský potěr spadl pochopitelně příslušný díl práce na farmě, takže až do nástupu na West Point musel Al zastávat všechno od krmení, přes kydání, dojení a vyklízení až po práci na poli. Doba, do které se Al narodil, nebyla příliš přívětivá a při hledání práce rodina postupně vystřídala několik měst v okolí, kde Al postupně získal základní a střední vzdělání.

Přes všechnu dřinu Al miloval farmaření, ovšem byl si také vědom toho, že pokud by si zvolil tuto životní dráhu, nebude mít zrovna zářivou finanční budoucnost. Druhou možností by byla práce v autoprůmyslu, což by bylo víceméně totéž – dřina bez vyhlídky na slušnou mzdu. Al věděl, že jeho jedinou možností, jak se vymanit z perspektivy šedivého života podle tehdejší všeobecně rozšířené šablony, je vysoká škola. Na střední byl velmi dobrým studentem, v posledním ročníku byl dokonce zvolen studentským předsedou. Ovšem byla tady jedna velká překážka – peníze. Alova rodina jednoduše neměla na školné.

Naštěstí pro Ala na scéně figuroval ředitel Jacksonské střední Earl Hollman. Ten držel nad Wordenem ochrannou ruku a dokázal pro něj získat stipendium na Princeton v oboru filosofie a politika. Pár dní poté však přišel úder z čistého nebe: Princeton Wordenovi stipendium odejmul, protože Al na střední škole neměl hodiny latiny. Hollman však znovu zaúřadoval a s jeho pomocí se mohl Al zapsat do prvního ročníku oboru svobodných umění na University of Michigan. Ani teď však nebylo vyhráno, stipendium bylo pouze na jeden rok. Když Worden promýšlel další kroky, náhodou se setkal s otcem jednoho svého spolužáka ze střední školy, a ten mu předestřel možnost studovat na některé z armádních akademií.

Pro Wordena to byla velká neznámá, nikdo z jeho bezprostřední rodiny nikdy v armádě nesloužil. Nicméně vidina vysokoškolského studia Wordena přiměla, aby se setkal s místním kongresmanem, jehož doporučení ke studiu na armádní univerzitě potřeboval. Bylo také třeba podstoupit komparativní test a jeho výsledek byl v Alově případě natolik dobrý, že si mohl vybrat mezi studiem na námořní akademii v Annapolisu a armádní akademii ve West Pointu. Worden prostudoval historii obou škol a vyhrál to West Point.

Červenec 1951 zastihl Ala Wordena coby nováčka na jedné z nejslavnějších armádních univerzit světa. West Point – to není jen studium samotné, to je styl života a ti, kteří akademii absolvovali, si do života odnášeli smysl pro povinnost, řád a disciplínu. Během studia se Al mimo jiné seznámil s jistým o rok starším kadetem Davidem Scottem, se kterým jednou podnikne velmi dalekou cestu. A ještě jednu důležitou osobu Al potkal v letech svého studia na West Pointu – dívku jménem Pamelu Vander Beek. V červnu 1955, krátce předtím, než ukončil studium, si Al vzal Pamelu za manželku.

Téměř po celou dobu studia Worden sám sebe viděl jako klasického pěšáka, o letectvu jej ani nenapadlo uvažovat. Během posledního roku na něm ale začali „pracovat“ někteří instruktoři od letectva a jejich největším tahákem bylo tvrzení, že v Air Force bude jeho kariérní postup rychlejší než v armádě. A tak si Al zvolil právě službu v modré uniformě.

Stejně jako všichni vojáci, museli novomanželé Wordenovi počítat s častým stěhováním. A toho se jim zpočátku dostalo mírou vrchovatou. Pilotní výcvik Al prodělal postupně na základnách Moore, Laredo a Tyndall. V březnu 1957 pak dostal umístěnku k 95th Fighter Interceptor Squadron na základně Andrews v Marylandu, kde sedlal sice stárnoucí, ale stále čilé F-86D Sabre, které po roce vystřídaly mnohem modernější F-102 Delta Dagger a v roce 1960 peruť přesedlala na F-106 Delta Dart, které díky aplikaci pravidla ploch dokázaly létat běžně nadzvukovou rychlostí. Al se do leteckého života ponořil se vším všudy, z vlastní iniciativy se stal důstojníkem údržby a krom pilotních povinností dohlížel i nad prací technického personálu. Jeho práce natolik zaujala nadřízené, že si jeho rady žádaly i jiné jednotky. Al se nicméně nehodlal spokojit se stávajícím stavem. Rozhodl se pro další studium a byl zapsán na University of Michigan, kde předtím studoval svobodná umění. Tentokrát se však do Michiganu vrátil ke studiu leteckého inženýrství.

V roce 1963 měl Al magisterský titul v kapse a před sebou jasnou vidinu toho, co chce dělat dál. Logická kariérní cesta jej nemohla vést jinam, než do bájné ARPS (Aerospace Research Pilots School), školy testovacích pilotů na základně Edwards. Podal si přihlášku a čekal. Když byla za pár týdnů zveřejněna jména nových studentů ARPS, své jméno hledal Al na seznamu marně. Svůj neúspěch bral stoicky, o to větší bylo jeho překvapení, když na jeho stole o týden později zazvonil telefon a velitel letectva se Wordena ptal, jestli si všimnul, že jeho jméno není na seznamu ARPS. Po Alově váhavé odpovědi generál vytáhnul překvapivou kartu: Wordenovo jména na seznamu nefiguruje proto, že se jej rozhodli zařadit do programu výměnných pobytů a místo na Edwards nastoupí do anglického Farnbourough, kde bude studovat na Empire Test Pilots School!

Worden chytil příležitost za pačesy a následující rok a půl si užíval anglického počasí a létání na strojích jako Gloster Meteor, Hawker Hunter (o kterém se Al vyjádřil jako o jednom z nejlepších letadel, na jakých kdy létal). V únoru 1965 Al graduoval jako druhý nejlepší ze svého ročníku. Ale ještě předtím přišla nabídka, která se neodmítá: ve Farnborough se na začátku prosince 1964 objevil sám Chuck Yeager, tehdejší velitel ARPS, a pozval Wordena, aby se na ARPS ujal role instrukora. Byl v tom ale háček – Worden byl v Anglii na tříletém výměnném pobytu a po absolutoriu Empire Test Pilots School očekával přeložení do některého z vývojových středisek RAF. Yeager však zatahal za nitky v zákulisí a na jaře 1965 se Al s manželkou a dvěma dětmi stěhoval do Kalifornie na základnu Edwards.

Situace, ve které se Worden ocitnul, byla zvláštní. K tomu, aby získal certifikát testovacího pilota, mu scházelo ještě několik kurzů. Al tak učil posluchače a s těmi samými posluchači pak usedal do školních lavic. Naštěstí tato schizofrenie skončila, když Al v září graduoval.

Během svého angažmá na Edwards si nemohl nevšimnout, že mnoho z nových národních celebrit, kterými v té době byli astronauti NASA, mělo kořeny právě na Edwardsu. A pomalu si uvědomoval, že pokud chce dosáhnout absolutního vrcholu v kariéře pilota, cesta vede přes vesmír. Když ve stejný měsíc, v kterém Worden graduoval, NASA oznámila, že zahajuje nábor nových adeptů astronautické profese, vše bylo jasné.

V lednu 1966 dostal Worden pozvánku k lékařským testům na základně Brooks v San Antoniu. Během nich odpadla část uchazečů, Worden však nikoli. V únoru obdržel další cestovní rozkaz, tentokrát do hotelu Rice v Houstonu. Zde s ostatními podstoupil několikadenní písemné a ústní testy. Právě v ony dny přišla děsivá zpráva: během nezdařeného přistávacího manévru v letounu T-38 zahynuli astronauti Elliot See a Charlie Bassett. Charlie býval Alovým studentem a pro Wordena to byl pochopitelný šok. Nicméně vojenští a tím spíše testovací piloti jsou na podobné události zvyklí a Alův výkon během testů to příliš neovlivnilo. Pak následovala cesta zpět na Edwards a dlouhé čekání. A na začátku dubna přišel verdikt. Ve sluchátku Alova telefonu se ozval hlas šéfastronauta Deke Slaytona, který se svým typickým stručným způsobem Wordena zeptal, jestli má ještě zájem pro NASA pracovat. Pakliže ano, může příští měsíc začít.

Alfred Worden se stal členem páté skupiny astronautů NASA, ve které se setkalo hned devatenáct špičkových pilotů, z nichž devět později letělo k Měsíci. Zajímavou postavu v této skupině byl Joe Engle, který si za své lety v X-15 již předtím vysloužil astronautická křidélka USAF (vojáci oficiálně považují za hranici vesmíru výšku 50 statutárních mil, tj. zhruba 80 km). Každý z nováčků byl přidělen „pod křídlo“ zkušenému astronautovi, který měl pomoci v rychlejší orientaci v novém prostředí. Ala Wordena dostal na starost Wally Schirra, který jej zasvětil do všeho, co bylo třeba k nové a vzrušující práci. Al velmi rychle přišel na chuť i „nepracovním aktivitám“, kterým se astronauti věnovali, jako například automobilové závody.

Ještě na konci roku 1966 Wordena čekalo první zařazení do posádky. Byla to sice posádka podpůrná, tedy cosi jako skupinka pomocníků, kteří za hlavní a záložní posádku dělali cokoli, co bylo třeba, nicméně i tak to byl krok vpřed. Pro Wordena to platilo o to více, neboť jeho specializací měl být velitelský a servisní modul, přičemž šéfastronaut Slayton měl ve zvyku přidělovat křeslo pilota velitelského modulu těm schopnějším mužům. Al se spolu s Edem Mitchellem a Fredem Haisem dostal do podpůrné posádky pro Apollo 2.

Požár na rampě 34, který 27. ledna 1967 zahubil posádku Apolla 1, velmi radikálně změnil situaci a plány. Nominace do posádek však byly víceméně zachovány, pouze z Apolla 2 se stalo Apollo 8. Po rozhodnutí o tom, že druhá pilotovaná mise Apolla poletí k Měsíci, došlo k výměně číslování mezi Apollem 8 a 9. Al Worden byl tedy nyní členem podpůrné posádky mise Apolla 9, která měla vyzkoušet lunární modul na oběžné dráze okolo Země.

Jeho výkon v dané funkci zaujal Deka Slaytona natolik, že když na jaře 1969 sestavoval týmy pro Apollo 12, funkce pilota velitelského modulu v záložní posádce bylo jasné. Jednoho dubnového dne strčil do Wordenovy kanceláře v Houstonském Středisku pro pilotované lety hlavu Dave Scott a vyzval Wordena, aby přišel do jedné ze zasedacích místností, kde už na ně čekal další astronaut Jim Irwin. V této zasedačce se Scott otázal, zda jsou oba nováčci připraveni s ním utvořit záložní posádku Apolla 12. Odpověď byla jednoznačná a nadšená.

Ve hře totiž nebylo pouze jmenování do záložní posádky. Vzhledem k ustálenému zvyku, kdy záložní posádka utvořila hlavní posádku o tři mise později, to znamenalo, že Al a jeho parťáci budou mít velkou šanci na jmenování do hlavní posádky Apolla 15. A to znamenalo let k Měsíci!

Ovšem rok 1969 neměl být pro Wordena pouze šťastným. Jeho manželství s Pamelou bylo už nějakou dobu pouze nefunkčním formálním svazkem. Až příliš se na něm podepsal stres a únava z neustálého stěhování, Alovy nepřítomnosti a nedostatku společných cílů a zájmů. Na podzim se oba manželé dohodli na rozvodu. Jenže pro Ala to mohlo znamenat potenciální konec atronautické kariéry. Měl před sebou obraz kolegy Donna Eiseleho, který se rozvedl před několika měsíci a jehož rozvod, který byl patřičně rozmáznut v médiích, znamenal de facto konec jeho působení v oddíle astronautů. Al se obával, že stejný osud čeká i jeho. Naštěstí Deke Slayton jej poté, co mu Worden svůj problém předestřel, ujistil, že pokud rozvod proběhne v klidu a bez publicity, nemusí mít o svou kariéru strach. Stejně tak Ala podržel i jeho velitel Dave Scott. V prosinci 1969 byli manželé v tichosti rozvedeni. A ukázalo se, že Deke drží slovo – asi týden poté si zavolal Scotta, Wordena a Irwina do kanceláře a sdělil jim, že jsou hlavní posádkou pro Apollo 15. Oficiálně byla nominace oznámena v březnu 1970. Nejúžasnější období Wordenova života mělo začít.

Ovšem začalo docela silným zemětřesením. V lednu 1970 byla zrušena mise Apollo 20 a bylo jasné, že sekyra rozpočtu se nezastaví pouze u jedné mise. V dubnu pak přišlo drama Apolla 13, po němž chvíli nebylo jisté, zda nebudou lety k Měsíci zastaveny. A v září téhož roku byly zrušeny další dvě mise lunárního programu. Pro Ala to znamenalo hořkosladkou novinu. Hořkou, protože doufal v postup do velitelského křesla některé z pozdějších misí a nyní bylo jisté, že se tento cíl rozplynul. Sladkou, protože mise Apolla 15, která spadala mezi mise typu „H“, které byly, podobně jako u Apolla 12 a 14, relativně krátkou návštěvou Měsíce, byla nyní změněna na misi typu „J“, tedy o mnoho delší let, během něhož posádka lunárního modulu stráví na povrchu tři dny. Pilot velitelského modulu měl během té doby mít na starost tzv. „Sim Bay“, tedy úsek servisního úseku, do něhož byla instalována sada přístrojů snímajících lunární povrch a zkoumající jeho nejrůznější charakteristiky. Znamenalo to také, že Al provede během letu zpět k Zemi výstup do volného prostoru, aby ze Sim Bay vyzvednul kazety s exponovaným materiálem.

Pro posádku Apolla 15 se výcvik roztočil na ještě vyšší obrátky, než předtím. Start Apolla 15 byl naplánován na konec července 1971 a celá posádka musela během relativně krátké doby absolvovat mnohem náročnější geologický výcvik, než tomu bylo u předchozích misí. Zatímco Scott a Irwin se cvičili v umění pozorování in situ, Al Worden si s pomocí geologa Farouka „Kinga“ El-Baze musel do hlavy nacpat de facto kompletní přehled o topografii lunárního povrchu a jeho zvláštnostech, detailech a souvislostech. El-Bazův výcvik byl natolik intenzivní a úspěšný, že Worden posléze na oběžné dráze Měsíce prohlásil: „Díky Kingovu výcviku mám pocit, že už jsem tady někdy předtím byl.“

Apollo 15 s trojicí Scott, Worden a Irwin odstartovalo 26. července 1971. Cesta k Měsíci byla relativně klidná, tedy až na pár malých zádrhelů. Jedním z problémů bylo rozsvícení kontrolky spínače otevření palivových ventilů hlavního motoru SPS v servisním úseku. Teoreticky to znamenalo, že motor právě pracuje, ale nic takového se nedělo. Po dlouhých debatách řídicí středisko usoudilo, že se jedná o falešný poplach. Po návratu se ukázalo, že za rozsvícením kontrolky vězel malinký kus drátu, který se do spínače přimotal. Druhým problémem bylo rozbité krycí sklíčko na jednom z ukazatelů v lunárním modulu a třetí nesnází byl netěsnící systém zajišťující pitnou vodu. Nic z toho neohrozilo plnění mise a 26. července, zhruba 78 a půl hodiny po startu, bylo Apollo 15 usazeno na oběžné dráze Měsíce. Po nezbytných úpravách orbity se trojice uložila ke spánku, příští den měl být extrémně namáhavý.

30. července v podvečer dostala posádka povolení odpojit lunární modul Falcon od mateřské lodi Endeavour. Odpojení mělo proběhnout na odvrácené straně Měsíce, k velkému překvapení kontrolorů v řídicím středisku se však soulodí vynořilo zpoza měsíčního disku stále ve spojené konfiguraci. Al Worden na pokyn ze Země rychle prověřil dokovací mechanismus a zjistil, že jeden z kabelů je uvolněný z příslušné zástrčky. Náprava byla snadná a Falcon se Scottem a Irwinem se mohl s půlhodinovým zpožděním odpojit a zamířit k lunárnímu povrchu.

S odletem kolegů nenastala Alu Wordenovi žádná idyla a prázdniny. Naopak, jeho letový plán byl až po okraj nabitý experimenty, měřeními a pozorováními různých oblastí Měsíce. Během prvního samostatného dne Al aktivoval přístroje v Sim Bay, mezi nimiž byl například rentgenový spektrometr nebo kamera s velmi vysokým rozlišením, která byla dříve používána na špionážních letounech U-2 a špionážních družicích. Velmi brzy se Wordenovi podařilo také najít místo na měsíčním povrchu, kde stál lunární modul s jeho dvěma kolegy. Svou samotu si Worden dle svých slov užíval a byl ve velitelském modulu docela spokojený. V této souvisosti je zajímavý zápis do Guinessovy knihy rekordů, který uvádí, že Al Worden se během své samostatné fáze letu stal nejizolovanějším člověkem v historii. Od nejbližších lidských bytostí, kterými byli Scott a Irwin jej v době, kdy prolétal nad odvrácenou stranou Měsíce, dělilo rekordních 3 600 km! Celkem strávil Al o samotě 34 obletů Měsíce, tedy zhruba tři dny. Od odpojení Falconu do opětovného připojení uplynulo 72 hodin a 57 minut. Za tu dobu se ovšem rovina oběžné dráhy Endeavouru kvůli rotaci Měsíce posunula a proto bylo nutno před startem Scotta a Irwina z povrchu provést osmnáctisekundový zážeh, který rovinu dráhy Endeavouru opět postrčil nad místo, kde se nacházel lunární modul.

Během startu lunárního modulu se Alovi podařila jedna parádní „bota“. Protože všichni tři astronauti byli příslušníky Air Force, rozhodl se Worden, že během vzletu Falconu z povrchu pustí do řídicího střediska z kazetového magentofonu hymnu USAF. Netušil však, že středisko pro všechny případy udržovalo také přímé spojení mezi mateřskou lodí a lunárním modulem. A tak byla hudba vysílána nejen do řídicího střediska, ale i do sluchátek Scotta a Irwina – zrovna v nejexponovanější části vzletu. Al si na toto konto od Scotta po opětovném připojení lunárního modulu slíznul pořádnou „držkovou“.

Aniž to astronauti věděli, během pobytu na povrchu dostalo Scottovo a Irwinovo srdce zabrat natolik, že se objevily nepravidelnosti v srdečním rytmu. Navenek se zdravotní potíže projevovaly zvýšenou únavou, která však byla nevyhnutelná tak jako tak – tento den pro Scotta a Irwina trval třiadvacet hodin! Astronauti tak začali dělat chyby a opožďovali se oproti letovému plánu. Nikdo netušil, že pravděpodoně v té době bylo srdce Jima Irwina poškozeno natolik, že necelé dva roky po návratu jej stihne první infarkt a na selhání srdce zemře v roce 1991…

Po dlouhém spánku se už oba lunární cestovatelé cítili lépe a trojice mohla pokračovat v pozorování Měsíce. 4. srpna přišla chvíle k návratu domů. Nejprve posádka vypustila ze Sim Bay malý subsatelit PFS-1, který se měl zaměřit na registraci plazmatu, částic a magnetického pole Měsíce. O hodinu později se na odvrácené straně Měsíce zažehl motor v servisním modulu a poslal Apollo 15 na dráhu k Zemi. Na lunární oběžné dráze strávilo Apollo přes 142 hodin a velitelský a servisní modul oblétnul našeho odvěkého souputníka čtyřiasedmdesátkrát.

Na zpáteční cestě přišla chvíle pro Alovu vycházku do volného prostoru. 5. srpna se otevřela dvířka ve velitelském modulu a Al se vysoukal ven. Následně se z průlezu napůl vynořil Jim Irwin, aby mohl Alovi pomoci uložit kazety z přístrojů v Sim Bay do interiéru velitelského modulu. Worden vykonal několik traversů mezi velitelským a servisním modulem a podle jeho slov vycházka díky výbornému výcviku proběhla až nečekaně rychle. První EVA v hlubokém vesmíru trvala pouhých 39 minut a 7 sekund, pro Wordena to však byl nepřekonatelný zážitek.

Další let k Zemi se nesl v poklidném duchu a 7. srpna se velitelský modul Apolla 15 vnořil druhou kosmickou rychlostí do atmosféry. Během sestupu posádka zažila horkou chvilku, když zkolaboval jeden ze tří hlavních padáků, který byl poničen vypuštěným palivem orientačních motorků velitelského modulu. K Alově hrůze se mu zdálo, že v jednom ze „zdravých“ padáků vidí zvětšující se otvor, naštěstí však padák vydržel až do šplouchnutí do vod Pacifiku. Apollo 15 přistálo po velmi úspěšné misi trvající 12 dní, 7 hodin, 11 minut a 53 sekund.

Po návratu a nezbytném propagačním turné byla trojice astronautů Apolla 15 „zrecyklována“ do role v záložní posádce pro Apollo 17. Byla to svým způsobem slepá ulička, Apollo 17 mělo být poslední lunární expedicí a tak tento post neznamenal automatický postup do hlavní posádky o tři mise dále. Alovi to však nevadilo, práce jej bavila a mimo to věděl, že je to pro něj na dlouhou dobu poslední možnost, jak nezůstat připoután ke kancelářské židli. Pak ale přišlo jaro 1972 a s ním náhlý konec Alovy kariéry.

V té době se totiž naplno rozhořel skandál s poštovními obálkami, které posádka bez povolení vezla na Měsíc, a které měly být prodávány až po jejich odchodu z NASA. Jenže chamtivý společník v této dohodě, jakýsi Horst Eiermann a jeho kumpán Hermann Sieger, začali obálky prodávat téměř okamžitě. Zakrátko se o tom dozvěděly špičky NASA a začal velký hon na čarodějnice. V jeho důsledku byli Scott, Worden a Irwin, přestože z výdělku za obálky viděli jen malou část, kterou navíc Eiermannovi vrátili, vyhozeni z oddílu astronautů.

Šéfastronaut Slayton tehdy zvedl telefon a dal na vědomí vedení USAF, že všichni tři astronauti jsou letectvu opět k dispozici. Ovšem Wordenovi se z různých důvodů zpět do USAF nechtělo. Dal si schůzku s Dale Myersem, který působil jako přidružený administrátor NASA pro pilotované lety a jehož považoval za svého přítele. Myers mu nabídl několik možných pozic a nakonec se Al usadil ve středisku NASA Ames Research Center. Zde působil jako řadový výzkumník a v roce 1973 povýšil na post šéfa Divize systémových studií.

V roce 1975 Al odešel z řad NASA i z řad letectva a vrhnul se na podnikání v privátním sektoru. Zde slavil poměrně solidní úspěchy, s mnohem nižší mírou úspěšnosti se pak v roce 1982 pokusil kandidovat do Kongresu. Jeho kandidatura nevyšla, zato se během kampaně seznámil a oženil s jistou Jill Hotchkiss. Po prvním nezdařeném manželství s Pam to byla zcela jiná zkušenost a pár si užíval spokojený manželský život až do smrti Jill v roce 2014. Al se také angažoval v několika nadacích, z nichž nejznámější byla Mercury Seven Foundation, z níž se na přelomu milénia stala Astronaut Scholarship Foundation. Worden jednu dobu dokonce působil jako předseda tohoto sdružení. Byl také vyhledávaným motivačním řečníkem a o své zážitky a zkušenosti se dělil se stovkami posluchačů.

Asi málokdo by čekal, že člověk, který se od mladých let pohybuje ve vysoce technicistním prostředí, kde není místo pro emoce, bude mít sklony k uměleckému vyjádření sebe sama. Přesto se občas najdou výjimky potvrzující pravidlo. Jako nejznámější důkazy mohou posloužit Al Bean a Mike Collins, kteří se našli v malování. A další výjimkou byl i Al Worden. Krátce po návratu z mise Apolla 15 začal zapisovat útržky dojmů, emocí a postřehů, ze kterých postupně vznikaly svébytné básně, které mohou nám, obyčejným smrtelníkům, alespoň trochu odhalit, jaké to skutečně je, letět nekonečnou temnotou vesmíru.

Tento týden ve středu pozemská pouť Ala Wordena skončila. Odešel legendární astronaut, který byl u toho, když lidstvo učinilo největší krok ve své celé dosavadní historii. Ať už je nyní kdekoli, doufám, že se pro něj naplní poslední slova z jedné z jeho básní…

Zdroje obrázků:

https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/alfred_worden.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Usma_overview.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:119th_Fighter-Interceptor_Squadron_F-106_Delta_Darts_In_Formation.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:NASA_Astronaut_Group_5.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:The_Apollo_15_Prime_Crew_-_GPN-2000-001169.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_15_CSM_(14412950693).jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Worden_podczas_EVA_S71-43202.jpg
https://www.flickr.com/photos/projectapolloarchive/22007017202/in/album-72157659165769069/ (kredit: NASA)