V pátek 10. ledna 1969 se konala první tisková konference s posádkou Apolla 11, která byla oznámena jen o den dříve. Jeden z reportérů se astronautů zeptal, kdo z nich tedy bude tím prvním na Měsíci. Pokud čekáte, že Neil Armstrong s úsměvem konstatoval, že on coby velitel mise, mýlíte se. Armstrong se tázavě podíval na šéfastronauta Donalda Slaytona, ten bezradně pokrčil rameny. Proto odpověděl, že to ještě nebylo rozhodnuto a že otázka bude zodpovězena podle operačních možností programu.

Zvláštní? Možná ano. Podívejme se na to ale optikou své doby a optikou zkušebních pilotů. Jejich cílem nebylo zapsat se do historie a nechat si stavět pomníky, jejich cílem bylo se ctí se vypořádat s obrovskou výzvou představující let na Měsíc. Co bylo pro splnění cíle nepodstatné, neřešili.

Velmi přesně to vyjádřil Michael Collins, když po letech vzpomínal na tiskovou konferenci z počátku července 1969. „Novináři se nás ptali na pocity a emoce. My jsme si je ale nepřipouštěli, byli jsme zkušební piloti. Pokud by NASA chtěla astronauty s emocemi, poslala by filozofa, kněze a básníka. Taková posádka by ale stejně o emocích nikdy nemohla vyprávět, protože by se prostě nevrátila zpět.“

Navíc cílem mise bylo PŘISTÁNÍ, výstup ve skafandru byla jen třešničkou na dortu. Sám Neil Armstrong ji nakonec vnímal jako nutné zlo: „Piloti chtějí být vnímáni pro své létání a přistávání, ne pro své procházky.“

Krom toho byly před Apollem 11 ještě mise s pořadovými čísly 9 (březen 1969) a 10 (květen 1969). S tím, že až po jejich úspěšném absolvování se mohlo uvažovat o pokusu o přistání na Měsíci s „Jedenáctkou“. Nic se do té doby nesmělo pokazit – ani ve vesmíru, ani na Zemi. Až pak bylo možné uvažovat o tom, že Armstrongova posádka se pokusí o přistání. A v lunárním modulu si – čistě teoreticky – mohli Armstrong s Aldrinem dát kámen-nůžky-papír o to, kdo půjde ven první. Na úspěchu či nezdaru mise by to vůbec, vůbec nic nezměnilo.

Edwin Aldrin každopádně tak nějak automaticky předpokládal, že „tím prvním“ bude on. Nebyla za tím nějaká namyšlenost, ale zkušenost z programu Gemini, kde velitel zůstával na palubě lodi a druhý pilot uskutečňoval výstupy do otevřeného prostoru. Ostatně, Aldrin s tím měl zkušenost z Gemini 12 (na rozdíl třeba od Armstronga, který žádný výstup dosud neabsolvoval). Je pravdou, že na Měsíc měli vystoupit oba astronauti (i když v původních plánech byl při prvním přistání výstup jen jednoho a až v samém závěru roku 1968 došlo ke změně s tím, že ven půjdou oba). Aldrin proto zcela logicky předpokládal, že druhý pilot bude při práci na povrchu tím důležitějším. S Armstrongem to ale nikdy neřešil: jednak byla posádka sestavena jen tři dny a jednak v předchozí posádce (záloha Apolla 8) s Armstrongem byl Aldrin na pozici pilota velitelského modulu, čili s cestou na povrch Měsíce nepočítal.

A tak na tiskové konferenci raději mlčel. Bylo mu jasné, že není příliš oblíbený (viz peripetie sestavování posádky Apolla 11 ve včerejším dílu seriálu) a že nějakým nevhodným prohlášením si to může jak u velitele, tak u svých nadřízených hodně rozházet.

Otázka tedy zůstala nezodpovězena. A zatímco média spekulovala, v NASA opět upadla v zapomnění. V březnu po letu Apolla 9 ji konečně ředitel letových operací Christopher Kraft a náměstek administrátora NASA George Low začali společně řešit. Shodli se na tom, že jako první vstoupí na Měsíc velitel Neil Armstrong. Důvod byl jednoduchý: Armstrong byl skromnější a sympatičtější, nadřízenými i kolegy uznávaný. Sebevědomý a arogantní Aldrin se jim pro tuto roli nezdál jako vhodný. Navíc měl Aldrin u svých nadřízených i kolegů astronautů hodně „vroubků“.

Volba se rychle rozkřikla, ovšem šuškanda si k tomu přidala jiné zdůvodnění. Armstrong byl prý vybraný proto, že je civilista (byť bývalý námořní letec), kdežto Aldrin je stále aktivním podplukovníkem amerického letectva (byť dočasně uvolněným do služeb NASA). Prý je takto nutné zdůraznit mírový charakter mise.

Zprávy se donesly i k Aldrinovi, který zašel za Armstrongem a zeptal se jej, jestli je to pravda. Armstrong, který měl stejné informace, jen neutrálně odpověděl, že to není jejich rozhodnutí a že nejlepší bude počkat. Aldrin ale nečekal, protože vidina historického prvenství se mu rozplývala před očima. Začal obcházet, lobbovat, ptát se. Hovořil o neúctě ke službě vlasti v americké armádě. Donald Slayton ve svých pamětech vzpomíná, že Aldrina odbyl s tím, že to nemá co do činění s vojenskou hodností, ale že Armstrong je v oddíle astronautů služebně starší. (Přišel do oddílu v září 1962, kdežto Aldrin až v říjnu 1963.)

Informace se donesla až k Aldrinovu otci, Edwinu Eugenovi Aldrinovi. Ten byl jedním z průkopníků amerického letectví a spolupracovníkem velikánů jako Orville Wright nebo Charles Lindbergh. Aldrin senior okamžitě začal tahat za zákulisní nitky, aby rozhodnutí zvrátil a svému synovi zajistil nesmrtelnost. Situace zašla dokonce tak daleko, že si Edwina Aldrina mladšího musel zavolat Slayton a naznačit mu, že jestli tyto zákulisní hrátky neustanou, může o místo v misi přijít.

Dne 14. dubna 1969 se každopádně v NASA uskutečnila schůzka nejvyšších manažerů programu Apollo, která měla za cíl rozhodnout, kdo bude první. Účastníci se jednomyslně shodli na Armstrongovi. Po minulé „tiché poště“ jim bylo jasné, že své rozhodnutí musí i zdůvodnit. Bylo to nakonec jednoduché: průlez lunárního modulu se otevíral dovnitř, přičemž měl panty vpravo. Když se tedy průlez otevřel, měl astronaut na levé pozici (velitel) volnou cestu ven. Jeho kolega na pozici pravé byl dvířky (obrazně řečeno) „přimáčknut“ ke zdi. Takže ven šel nejprve velitel, pilot lunárního modulu přivřel průlez, přesunul se na jeho pozici, znovu průlez otevřel a mohl vystoupit ven taktéž. Na nějaké prohazování místa astronautů v neforemných skafandrech nebylo v těsném lunárním modulu místo. Teoreticky se mohli astronauti začít oblékat na opačných místech, ale to by vyžadovalo přemístění mnoha věcí – ať už před letem nebo na Měsíci. Což by byla zbytečná komplikace. Astronauti ve skafandrech si na simulátoru zkusili cvičně vyměnit místa – a skončilo to poškozením modulu. Panty v průlezu napravo tak poskytly ono potřebné zdůvodnění. Nikdo z účastníků schůzky se pochopitelně nezlobil, že to vyšlo zrovna takto.

Armstrong rozhodnutí akceptoval: jemu asi opravdu bylo lhostejné. Aldrin ho nesl těžce a možná se s ním dodnes nevyrovnal: často vzpomíná, že to nebylo logické rozhodnutí s odkazem na program Gemini. Ale musel to přijmout jako fakt. Druhou variantou bylo z posádky odejít – a už nikdy nemít šanci se po Měsíci projít nebo do vesmíru vůbec vrátit.