V poledne toho dne stál na startovní rampě LC-39A Kennedyho kosmického střediska raketoplán Atlantis. Byl připraven ke startu na historickou misi – poslední návštěvu Hubbleova kosmického teleskopu. Zároveň se mělo jednat o poslední let raketoplánu jinam, než k Mezinárodní kosmické stanici. Naposledy k něčemu takovému došlo před 6 lety při tragickém letu Columbie, na jejíž palubě našlo svou smrt sedm astronautů. Atlantis ale na svůj velký den nebyl připraven sám. Kousek opodál na rampě LC-39B vyčkával Endeavour, jehož posádka poslední měsíce trávila nácviky na záchrannou operaci. Dva kosmické letouny připraveny ke startu – unikátní pohled, který nebyl k vidění každý den. Ostře sledovaná událost vzbuzovala zájem médií i široké veřejnosti. Aby také ne – byl to den, kdy se sedmička vysoce kvalifikovaných odborníků měla vydat zachránit legendární astronomickou observatoř a uvést ji do lepšího stavu, než byla při svém startu před téměř dvaceti lety. Hubble už na své poslední návštěvníky netrpělivě čekal.

11. května 2009

Astronauti mise STS-125 vykročili ve svých ikonických oranžových skafandrech z přípravné budovy pro posádku a nastoupili do autobusu, který je zavezl k jejich kosmické lodi. Začínali být nervózní. I přes roky snů o létání do kosmu a další roky nekonečných příprav vás ve skutečnosti nic nemůže připravit na onen den, kdy opravdu letíte. Nic, co budete dělat na této planetě, vás skutečně nepřipraví na pocit, který budete mít, až jí budete opouštět. S tím, jak se autobus blížil ke startovnímu komplexu, byl raketoplán větší a větší. Řidič autobusu nechal své cestující vystoupit, otočil se a uháněl pryč z ohrožené zóny. Kdo by se taky chtěl zdržovat v blízkosti stovek tun výbušných látek. Sedmička statečných tam stála zaklánějíc se s upřeným pohledem na jejich obrovskou kosmickou loď, která se tyčila do ohromné výšky nad mobilní startovní plošinou. Nováčci Feustel, Good a McArthur už byli u raketoplánu na rampě několikrát během nácviků, ale tentokrát to bylo poprvé, kdy byla obří oranžová externí nádrž plná kapalného vodíku a kyslíku. Stát tak blízko poblíž masivní bomby a čekat, že na ní poletíte k nebesům, vás naplní nepopsatelnými pocity. Celé to monstrum navíc nebylo klidné, ale žilo si svým životem. Bylo možné slyšet práci čerpadel, syčení páry i vrzání kovu, který se kroutil vlivem extrémních teplot kryogenního paliva. Při pohledu na toto monstrum, ze kterého stoupají oblaka páry a které vydává roztodivné zvuky, se neubráníte dojmu, že stojíte pod divokou bestií, která se nemůže dočkat, až jí někdo povolí otěže a ona vás vezme na vaši životní jízdu.

Astronauti nastoupili do výtahu, který je vyvezl o 17 poschodí výš. Tam je čekala poslední krátká zastávka na této planetě – toaleta. Poslední toaleta na Zemi, jak je astronauty trefně nazývána. Poslední možnost si ulevit před dlouhým čekáním na start. Čekáním, které se zdá být celou věčností. Jeden po druhém astronauti procházeli přístupovým ramenem k orbiteru za doprovodu pracovníků rampy a specialistů přípravy. V myslích nováčků při čekání vyvstávají poslední záletnické myšlenky, je-li to skutečně dobrý nápad, a jestli je to opravdu to, co vždy chtěli. Na konci přístupového ramene každý astronaut vstoupil do malé čisté místnosti, kde byl vybaven záchranným padákem. Pak už jen poslední zamávání rodině do kamery a vstup na palubu. Tam byl každý z nich usazen do svého křesla za pomoci pracovníků rampy – utáhnout popruhy, zajistit přilbu, zkontrolovat dodávku kyslíku, zkontrolovat vybavení pro záchranu… hotovo. Pak už jen ležet a hodiny čekat.

I když se může zdát, že už není cesty zpět, není tomu tak. Celá řada startů raketoplánu byla zrušena, a to dokonce i po zážehu hlavních motorů! Avšak s tím, jak tikají hodiny odpočtu, stává se start stále více pravděpodobným. V čase T mínus 1 hodina posádka začíná věřit, že by to dnes mohlo vyjít. Najednou ale odpočet ukazuje T-30 minut, T-10 minut, T-1 minuta… a pak to začíná být skutečně vážné. V posledních sekundách se raketoplán přepne na vlastní zdroje. Monstrum, které při příjezdu na startovní rampu budilo respekt, se právě probudilo ze spánku. Šest sekund před startem posádka slyší hromové dunění motorů, které se zažehly. Ty způsobí, že se celá startovní sestava poměrně výrazně nahne dopředu. Monstrum se chce utrhnout ze řetězu. Poté následuje pohyb zpět a v čase T-0 je podélná osa raketoplánu opět kolmá k zemi. V ten moment se zapalují pomocné motory na tuhé palivo a okřídlená kosmická loď se vydává k nebi. Jejích sedm pasažérů včetně třech sedících na spodní palubě bez oken nemá o startu nejmenších pochyb. Jejich těla jsou okamžitě mohutnou silou vtlačena do sedaček a přetížení postupně narůstá. Za osm a půl minuty raketoplán Atlantis dosahuje rychlosti 28 000 km/h a vypíná své motory.

Ve stavu beztíže

„Z oběžné dráhy: Start byl úžasný! Cítím se perfektně, naplno pracuju a vychutnávám si nádherný výhled. Životní dobrodružství právě začalo!“

From orbit: Launch was awesome!! I am feeling great, working hard, & enjoying the magnificent views, the adventure of a lifetime has begun!

— Mike Massimino (@Astro_Mike) May 12, 2009

Tak vypadal historicky první tweet odeslaný z kosmu.  Napsal jej Mike „Mass“ Massimino. Informační věk a sociální sítě dohnali i kosmonautiku a zejména poslední servisní mise Hubbleova teleskopu byla ostře sledována širokou veřejností i médii. Mass byl tedy požádán kanceláří NASA pro styk s veřejností, aby si jako první astronaut založil účet na Twitteru a informoval svět o přípravách na historickou misi. Mass sám potom přišel s nápadem, že by mohl ve svém volném čase tweetovat i z oběžné dráhy. Kromě toho posádka měla k dispozici IMAX kameru, na jejíž obsluhu byla zaškolena, a díky které bylo natočeno mnoho záběrů pro úspěšný film IMAX: Hubble 3D.

Ihned po uvedení na oběžnou dráhu začala fáze tzv. postartovních operací, kdy je potřeba změnit konfiguraci raketoplánu ze startovní na operační. Velitel s pilotem zkontrolovali všechny systémy stroje a začali provádět sérii zážehů motorů OMS, aby se dostali na správnou trajektorii, na které se setkají s Hubleem. Ostatní se starali o exteriér i interiér kosmického plavidla – otevřeli nákladový prostor, vyklopili komunikační anténu pásma Ku, uvedli do provozu toaletu, kuchyňku na přípravu stravy, nachystali rotoped na cvičení… je toho hodně a trvá to několik hodin. Kromě toho bylo nutné provést všechny předepsané inspekce, které vešly v platnost po nešťastné Columbii, a které zahrnovaly zejména kontrolu nákladového prostoru a kabiny orbiteru pomocí kamery na robotickém rameni. Druhý letový den pak tyto kontroly pokračovaly u tepelného štítu a křídel a to za pomoci nového prodlouženého nástavce OBSS (Orbital Boom Sensor System) vyvinutého speciálně pro tyto úkony. Dále posádka provedla inspekci skafandrů a dalšího vybavení pro výstupy a nakonec připravila systém FSS (Flight Support System) pomocí kterého se měl Atlantis následující den připojit k teleskopu. Třetího dne se za okny na letové palubě objevil jasný bod, který zářil stále jasněji a jasněji, až začal dostávat povědomé obrysy. Rendezvous s teleskopem proběhlo přesně podle plánu, Scooter s Ray-Jayem se přiblížili přibližně na 20 metrů a pak už všechno bylo na mladé Megan McArthur. Ta teleskop bez problémů zachytila robotickou paží Canadarm a připojila jej k orbiteru. Zbylá čtveřice astronautů nadále většinu dne připravovala své skafandry a vybavení na nadcházející výstupy.

Čtvrtého letového dne, tedy 14. května, začal první z plánované série pěti výstupů do volného kosmu. Další výstupy pak následovaly den po dni. Na dvojici Grunsfeld – Feustel čekala celá řada důležitých úkolů. Prvním bodem na programu byla výměna širokoúhlé kamery Wide Field and Planetary Camera 2, která byl nainstalována už při první servisní misi v roce 1993, za novou Wide Field Camera 3. Ta se stala první multispektrální kamerou Hubblea. Dokázala tedy sledovat vesmír nejen ve viditelném spektru, ale také v blízkém ultrafialovém a infračerveném oboru. Výměna kamery proběhla hladce. Tedy až na jeden neposlušný šroub, který nebylo možné povolit, a na který nakonec musel Feustel použít navzdory předepsanému postupu hrubou sílu. Druhým bodem první EVA byla výměna počítače SI C&DH, který se stará o vydávání příkazů vědeckým přístrojům a o formátování dat odesílaných na Zemi. Tento počítač selhal v září 2008, což byl jeden z důvodů odložení startu celé mise – posádka se musela stejně jako náhradní počítač na nový bod v harmonogramu připravit. Posledním důležitým úkolem byla instalace dokovacího mechanismu SCM na zadní část teleskopu. K němu se v budoucnu připojí robotický tahač, který zajistí bezpečné stažení Hubblea z oběžné dráhy. Grunsfled s Feustelem se vrátili do přechodové komory po sedmi hodinách a dvaceti minutách.

Další den přišla řada na Masse a Buena. Jejich úkolem bylo vyměnit jednu z baterií a hlavně šest kriticky důležitých gyroskopů. Tři z nich totiž už vůbec nefungovaly, jeden byl mimo provoz z důvodu problémů s dodávkou elektřiny a zbývající dva byly na pokraji své životnosti.  Zatímco Bueno pracoval na gyroskopech, Mass mohl přejít k přípravným pracím na následující den. Ty mimo jiné zahrnovaly přesměrování přívodu energie do kamery ACS, ke kterému bylo zapotřebí speciálně vyrobené spojky pro přemostění. Když byl Mass naplno zabrán do práce, koutkem oka zahlédl, že ona spojka se volně vznáší pryč od něj. Nejspíš ji k sobě špatně připoutal jistící karabinou. „První myšlenka, která mi proběhla hlavou, byla: To je jediná spojka, kterou máme,“ vzpomínal později Massimino. „Pokud ulétne, je konec. Nebude možné bez ní opravit ACS a už nikdy se sem nevrátíme. Nepozoroval jsem mizející spojku. Pozoroval jsem mizející budoucnost astronomie. Nemohl jsem jí ztratit. Už byla asi metr a půl daleko a vzdalovala se. Vrhl jsem se za ní. Kdybych nebyl připoután k madlu, znamenalo by to pro mě skok do kosmické prázdnoty. Věděl jsem ale, že jsem připoután. Věděl jsem to instinktivně díky dlouholetému výcviku. Natáhl jsem se, popadl spojku, pak se chytil za jistící popruh a přitáhl se zpátky. Grunsfeld mě pozoroval z letové paluby a vyděšeně vykřikl, ať dávám pozor.“ Za pár sekund bylo po všem. V řídicím středisku byli všichni tak koncentrovaní na výměnu gyroskopů, kterou prováděl Bueno, že si toho nikdo ani nevšiml.

Šestého dne na orbitě se role opět prohodily a na svou druhou EVA se vydal Grunsfeld s Feustelem. Nejdříve z teleskopu vyjmuli starý přístroj COSTAR (Corrective Optics Space Telescope Axial Replacement), který byl nainstalován během mise STS-61 v roce 1993, aby korigoval sférickou aberaci primárního zrcadla, a nahradili jej novým přístrojem COS (Cosmic Origins Spectrograph). Vše šlo nesmírně hladce. Druhý úkol ale měl být tvrdým oříškem. Dvojice astronautů měla opravit již zmiňovanou kameru ACS (Advanced Camera for Surveys), která selhala v roce 2006. Háček byl v tom, že ACS nebyl konstruován k tomu, aby byl opravován v kosmu. Bylo tedy zapotřebí vyvinout celou řadu nových nástrojů a pomůcek, aby jeho oprava byla vůbec možná. Jen si představte, jaké to asi je provádět titěrnou opravu náramkových hodinek v tlustých a neohrabaných kuchařských chňapkách. Navzdory očekávání ale celá operace proběhla bez sebemenších problémů. Oprava, ze které měli všichni obavy, a která byla jedním ze dvou nejnáročnějších bodů celé mise, byla nanejvýš úspěšná. Byl to dokonalý den.

Mission impossible

Předposlední EVA, která se odehrála sedmého dne, měla být skutečnou zkouškou ohněm. V plánu byla oprava přístroje STIS (Space Telescope Imaging Spectrograph). Ten ale stejně jako ACS nebyl přizpůsoben k opravám na oběžné dráze. Stejně jako jiné přístroje Hubblea byl předurčen k výměnám, ne k opravám. Byl navržen a zkonstruován tak, aby přežil nesmírně náročný start a brutální kosmické podmínky. Neměl být nikdy a nikým otevřen. Pro Mika Massimina to byl velký den. Během své poslední EVA u Hubblea se měl pokusit provést jednu z nejkomplexnějších a nejnáročnějších operací, jaké kdy kdo během EVA uskutečnil.

STIS potřeboval „prostou“ výměnu jednotky pro dodávku elektrické energie. Ta se ale skrývala za panelem o rozměrech 63 × 66 cm, který na místě zajišťovala svorka držící na dvou šroubech. Kromě toho přístup k panelu znemožňovalo madlo na čtyřech velkých šroubech, které sloužilo pro manipulaci s celým přístrojem. To také muselo pryč. Všech šest zmíněných šroubů ale nebylo určeno k manipulaci v kosmu. Nebyly tudíž magnetické a jejich odstranění znamenalo riziko samovolného ulétnutí a poškození některé z důležitých součástí teleskopu, např. primárního zrcadla. A nebyly to jen šrouby. Každý šroub měl pod sebou i podložku, která mohla ulétnout také. A aby toho nebylo málo, závit každého šroubu byl při instalaci pokryt lepidlem. Jak již bylo řečeno – nikdo nikdy neměl STIS otevírat, všechno muselo perfektně držet. Drobné, třeba jen mikroskopické kousky zaschlého lepidla také mohly ulétnout a něco poškodit. Zachytit všechno bylo nemožné. A to jsme právě popsali tu jednodušší část. Po odstranění madla a krycího panelu bylo nutné odšroubovat kryt samotné jednotky určené k výměně. A ten na místě drželo 111 malinkých šroubů! Důvodem pro tak velký počet byl, že každý šroubek fungoval jako radiátor odvádějící od jednotky přebytečné teplo. A každý z těch 111 šroubů byl také pokryt lepidlem a pod každým z nich se nacházela podložka. Aby toho opět nebylo málo, dva z těchto šroubků zakrýval malý kovový plát označující těžiště přístroje. I ten musel být odstraněn bez tvorby drobných úlomků. Po odstranění všech 111 šroubků a jejich podložek bylo nutné odtrhnout gumové těsnění ze všech čtyř stran krytu, opět bez rizika uvolnění uschlých kousků staré zteřelé gumy. Před závěrečným odstraněním krytu ještě zbývalo přeštípnout kabel spojující jej s elektrickou jednotkou. Teprve potom bylo možné k ní přímo přistoupit. Ale to stále ještě není konec! Jednotka pro dodávku energie měla podobu desky plošných spojů o rozměrech 36 × 23 cm. Ta držela na místě pomocí svorkového zámku, který také bylo nutno odstranit. Teprve poté bylo možné vytáhnout nefunkční kartu z jejího portu. Ovšem pozor na to, aby nebyl poškozen konektor nebo některý ze 120 drobných pinů karty! Vytažení musí proběhnout perfektně kolmo na konektor. No a nakonec už jen zbývá zasunout do portu novou kartu, opět tak, aby nebyl poškozen žádný ze 120 drobounkých pinů, a pak všechny kroky opakovat v obráceném pořadí. Brnkačka, ne?

Po výstupu z přechodové komory bylo nejprve nutné dostat se k teleskopu v zadní části nákladového prostoru. K přesunu na záď astronauti dříve využívali cestu po pravoboku, která byla volná a obsahovala množství madel pro pohodlný pohyb. Na levoboku raketoplánu se totiž nachází robotické rameno, které pohyb značně znesnadňuje. Pár madel se tam sice nacházelo, ale na několika místech bylo téměř nemožné najít bezpečný úchop. Jenže od zkázy Columbie byl na pravoboku skladován již zmiňovaný nástavec robotické paže OBSS, který sloužil k inspekci stroje po startu. Tato pohodlná cesta tudíž nepřicházela v úvahu a astronauti museli ručkovat nepříjemnou trasou kolem Canadarm, kde nebyl k dispozici dostatek madel. Občas se tedy museli přidržovat nějakého potrubí, sem tam nějakého šroubu a přitom doufat, že jim jejich opora nevyklouzne z ruky. Ale co už! Pokud všechno půjde dobře, přeručkují jednou tam a na konci zase zpátky a bude po všem. Žádná hrůza.

Noční můra

Jakmile se Mass a Bueno dostali k teleskopu, Andrew Feustel je začal krok za krokem instruovat podle připraveného checklistu. Práce jim šla od ruky. U bodu č. 28 na kontrolním seznamu se psalo: Odstranit šrouby madla (čtyři). Jednalo se o nejjednodušší krok ze všech. Něco, co bylo a dodnes je zcela běžným úkonem během EVA. Odstranění madla bylo tak banální, že mu nikdo během příprav nevěnoval velkou pozornost. Při stovkách nácviků se v tomto bodě nestalo nic zvláštního. Všichni měli spíše obavy z oněch 111 malinkých šroubků. Mass začal pomalu uvolňovat a vytahovat šrouby madla. Horní dva šly ven hladce. Levý spodní potom taky. Žádný problém. Zbýval poslední. Mass stisknul tlačítko elektrického šroubováku tak, jako to udělal tisíckrát předtím. Šroubovák se točil a točil, až se rozsvítila červená kontrolka. Šroubovák se točil, ale nic se nedělo. Něco bylo špatně. Mass sundal šroubovák a zachvátila jej hrůza – namísto šestihranné hlavy šroubu viděl kulaté ztržené a zdeformované cosi, co nejevilo sebemenší známky toho, že by se dalo vyšroubovat.

S tímto scénářem nikdo nepočítal. Všichni se báli 111 malých šroubků a měli připraveno nářadí pro případ ztržení jejich hlavy. Nikdo ale nečekal, že se to stane u velkých silných šroubů. Žádné nářadí pro tuto eventualitu na palubě nebylo. Mike Massimino nevěřícně zíral na to, co způsobil: Ten šroub je ztracený. Nikdy jej nevytáhnu, což znamená, že nesundám madlo, což znamená, že se nedostanu ke krytu, což znamená, že nevyšroubuju 111 šroubků, což znamená, že nevyndám nefunkční jednotku pro dodávku energie, což znamená, že tam nedám novou jednotku, což znamená, že STIS je navždy ztracen, což znamená, že neobjevíme život na jiných planetách. A za všechno můžu já. Mé děti a vnoučata se budou ve škole učit, že jsme mohli vědět, jestli je jinde ve vesmíru život, ale táta Gabby a Daniela rozbil Hubblea. Mass se podíval na Buena. Ten jen nevěřícně zíral a se zvednutým obočím a pohledem se ptal: Co teď? Mass se vší silou zapřel, aby získal alespoň nějaké tření a zkoušel to znovu a znovu. Zastavil jej až Feustelův hlas ve sluchátkách.

V řídicím středisku v Houstonu byli shromážděni všichni včetně odborníků z Goddardova střediska, kteří mohli v situaci nějak pomoct či poradit. Nepřišli ale s ničím lepším, než aby Mass na šroub zkusil jiný nástroj. Problém byl v tom, že veškeré nářadí se nacházelo v úložném boxu v přední straně nákladového prostoru. Nebohý astronaut tak musel ručkovat tam a zpět zrádnou a strastiplnou cestou, kterou tak neměl rád, aby daný nástroj vyzkoušel. Jenže ono to nefungovalo. Šroub nepovolil. Instrukce z řídícího střediska navrhovala vyzkoušení jiného nástroje. Mass se tedy na nepohodlnou cestu vydal znovu. A potom znovu. A ještě jednou… Celkem těchto nepříjemných cest vykonal devět a uběhla hodina, než všichni došli k závěru, že je to zbytečné. Čas neúprosně běžel a Massimino prožíval nejhorší noční můru. Měl pocit, že se celý svět dívá na to, jak selhal v nejdůležitější práci svého života a jak obírá celé lidstvo o nová fascinující poznání. Nakonec mu bylo letovým ředitelem oznámeno, ať jde ještě jednou do boxu na nářadí a vezme svěrák a kaptonovou pásku. Izolepu? Vážně? Pomyslel si Mass. Nevěděl jsem, že máme v raketoplánu izolepu. To už jsme na tom tak špatně, že to budeme zkoušet s kancelářskými potřebami?  A co vyzkoušíme příště, kancelářské sponky?

Byl zoufalý. Připadal si, že spadl na absolutní dno. Z tohohle průšvihu nebylo cesty ven. V ten moment periferním pohledem zahlédl Drewa Feustela, jak na něj v okénku mává a snaží se upoutat jeho pozornost. Nechtěl se ale na něj podívat. Nechtěl s nikým mluvit ani nikoho vidět. Byl zahanben.  Nic nemělo smysl. Drew ale mával dál jako o život, až na něj nakonec Mass svou zhroucenou tvář otočil. Uviděl nadšený výraz a široký vyzubený úsměv od ucha k uchu. Mike se nechápavě zamračil a poslal Drewovi zpět tázavý pohled, který říkal: Jsi normální? Určitě mu přeskočilo. „Vedeš si skvěle,“ artikuloval Feustel bezhlasně odpověď a s palci nahoru pumpoval vpřed a vzad a podporoval tak své nadšení. O čem to mluví? Pomyslel si Mass. Probíhá snad někde ještě nějaký jiný výstup, o kterém nevím? Protože ten, kterého se účastním, je totální katastrofa. „Jsme v tom spolu, kámo. To zvládnem. Budeš v pohodě,“ podpořil jej Feustel. Tehdy si Mass uvědomil, že se mýlil. Nebyla to jeho chyba. On teleskop nerozbil. Nebyla to jeho vina a už v žádném případě v tom nebyl sám. Byl tam nahoře s dalšími šesti lidmi, kteří stoprocentně stáli za ním. Dole v Houstonu pak byli další stovky lidí, kteří se mu ze všech sil snažili pomoct. Nemyslel si, že má Drew pravdu a situace je zachráněná, ale alespoň ho netížilo svědomí a věděl, že pokud to bude selhání, půjde o selhání celého týmu.

Pak ve sluchátkách z řídicího střediska zaslechl instrukce, které říkaly, aby madlo prostě a jednoduše urval. Na nic takového by sám nikdy nepomyslel. Bylo to proti všemu, co se o Hubbleu učil. Kdyby se rukojeť nepodařilo odstranit, v nejhorším případě by byl přístroj STIS nefunkční, ale teleskop by nadále fungoval. Pokud by se ale při násilném odtržení dostal nějaký ostrý úlomek do útrob observatoře, mohl by znehodnotit zrcadlo nebo jinou citlivou součást. Nemluvě o tom, že by nějaký ostrý kousek mohl poškodit skafandr samotného Massimina. Technici na Zemi ale celou věc zkoušeli na maketě a rozhodli se dát tomuto pokusu šanci. Potenciální úspěch byl zkrátka hoden rizika. Společně s Buenem omotali páskou místo, kde madlo zůstalo připevněno k teleskopu. To mělo zajistit zachycení případných úlomků. Mass se pořádně zapřel oběma nohama a levou rukou, pravou pevně uchopil madlo, nadechl se, několikrát lehce zatáhl a pak pořádně zabral a madlo přišroubované na přístroji za sto milionů dolarů nainstalovaného v teleskopu za jednu miliardu ulomil. „Perfektní práce,“ reagoval CAPCOM z řídicího střediska. „Jsme zpět u naplánovaného harmonogramu.“

Lepší než nový

Zbytek EVA až na nepatrné zádrhely probíhal víceméně hladce. Všechny stanovené úkoly byly splněny a Goddardovo středisko potvrdilo funkčnost přístroje STIS. Teprve poté si Mass všiml drobné trhliny ve vnější vrstvě rukavice svého skafandru. Trhliny, která mohla výstup okamžitě a bez debat ukončit, kdyby ji objevil dříve. Po uzavření přístupových dvířek teleskopu Bueno uklízel pracovní místo a prováděl poslední úkony před návratem do přechodové komory, do které mezitím Mass vplul, aby udělal inventuru příslušenství a uložil nářadí. „Co to děláš?“ ozval se ve sluchátkách velitel Scooter. „Připravuju přechodovou komoru,“ odpověděl Mass. „A je nutné udělat to teď hned?“ „Ne.“ „Tak proč nejdeš ven a neužiješ si trochu ten výhled?“ Mass tedy vyšplhal na horní okraj nákladového prostoru, připoutal svůj jistící popruh k madlu, pustil se a volně odplul do prostoru. Jen tak volně ležel a nechal se unášet. Pozoroval svou rodnou planetu. Země je z oběžné dráhy nepopsatelně nádherná. Ti, co vykonali výstup u Hubbleova kosmického teleskopu, měli to štěstí, že ji viděli jediným pohledem. Z té výšky se zkrátka celá planeta vešla do jejich zorného pole. Něco takového u ISS není možné. Mike se jen vznášel v prázdnotě a pozoroval tu krásu. Nepopsatelný pocit.

18. května podnikli Grunsfeld s Feustelem historicky poslední EVA u Hubblea. Vyměnili jeden navigační senzor, odstranili tři degradované izolační panely a nainstalovali namísto nich nové, a vyměnili druhou baterii, takže měl teď Hubble obě úplně nové. Všechno šlo jak po másle a dvojice svou práci stihla s velkou časovou rezervou oproti plánu. Po sedmi hodinách a dvou minutách bylo po všem.

Když za sebou Grunsfeld zavíral poklop přechodové komory, letový ředitel v Houstonu připomněl, že právě skončila historicky poslední plánovaná EVA z paluby raketoplánu. Celkově čtyři astronauti při poslední servisní návštěvě Hubbleova teleskopu provedli pět výstupů do volného prostoru, během nichž prací na jeho opravách a vylepšeních strávili 36 hodin a 56 minut. Pokud bychom spočetli EVA všech pěti servisních misí, dostali bychom se k číslu 23 a souhrnnému času 166 hodin a 6 minut.

Dalšího letového dne Megan McArthur teleskop znovu zachytila robotickou paží, odpojila jej od raketoplánu a nechala volně plout. Hubbleův dalekohled byl nyní připraven znovu se ponořit do hledání odpovědí na velké astronomické otázky, a to dokonce v mnohem lepším stavu a s daleko lepšími parametry, než jakými disponoval při svém startu před devatenácti lety. Vždyť jen oprava přístroje STIS byla obrovským vítězstvím nejen pro Mika Massimina a zbytek posádky STS-125, ale také pro početnou vědeckou komunitu. STIS totiž teleskopu propůjčuje unikátní funkce a pomáhá astronomům pochopit například to, z čeho se skládají cizí planety, nebo jim dovoluje pozorovat pohyb hvězd obíhajících okolo černých děr.

Dnes je tomu už dlouhých deset let, kdy se odehrála tato velká mise. A Hubble funguje směle dál a zdaleka ještě neřekl své poslední slovo. Díky misi STS-125, která se původně nikdy neměla odehrát, nám poodkryl řadu vesmírných tajemství, kterým jsme nedokázali přijít na kloub, ukázal nám další dechberoucí snímky, které bychom jinak nespatřili, a také jsme díky němu viděli úkazy, které v nás vyvolaly další řadu otázek, na které snad někdy najdeme odpovědi pomocí Hubbleových nástupců.

Zdroje informací:
Massimino. Mike, 2016. Spaceman. Londýn: Simon & Schuster.
NASA, 2009. STS-125 Presskit.
NASA, 2009. MCC Status Report #2.
NASA, 2009. MCC Status Report #13.
NASA, 2009. MCC Status Report #15.
https://spaceflightnow.com/shuttle/sts125/090509history/
http://www.spaceref.com/news/viewsr.html?pid=9911
https://archive.is/20120530063454/http://www.stsci.edu/resources/sm4meeting.html
http://www.spaceflightnow.com/shuttle/sts125/090514fd4/index6.html
http://news.cnet.com/8301-19514_3-10242303-239.html
https://www.cnet.com/19514_3-10242545-239.html
https://news.abs-cbn.com/world/05/18/09/astronauts-wrap-4th-spacewalk-repair-hubble
https://spaceflightnow.com/shuttle/sts125/090518fd8/index4.html
http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/8056186.stm

Zdroje obrázků:
https://en.wikipedia.org/
https://asd.gsfc.nasa.gov/
https://upload.wikimedia.org/
https://upload.wikimedia.org/
https://upload.wikimedia.org/
https://upload.wikimedia.org/
https://apod.nasa.gov/