Cesty do vesmíru jsou každodenní realitou moderního světa. Kosmonautika každému z nás usnadňuje běžný život, aniž to často tušíme nebo vnímáme. Jedná se o jedno z nejbouřlivěji se rozvíjejících odvětví lidské činnosti, jehož vznik a vývoj se datuje mnohem dříve, než první družice v roce 1957 zamířila na oběžnou dráhu. Kdo ale jsou lidé, kteří „mají na svědomí“ kosmonautiku tak, jak ji známe dnes? Kdo byli oni snílkové a pionýři, kteří prošlapávali cestu dnešním následovníkům? Jak vypadaly osudy těch, jejichž myšlenky a práce předběhly svou dobu často i o celé generace? To se vám budeme snažit přiblížit v našem novém seriálu „Vesmírné osudy“. Každý díl bude malým medailónkem osobnosti, bez níž by dnešní kosmonautika nebyla myslitelná. Hned v prvním díle bychom rádi vzdali hold člověku, který sice neměl na kosmonautiku praktický vliv, jehož obrazotvornost však předběhla svou dobu o několik desetiletí a někdy se až překvapivě blížila realitě kosmických cest.

Jules Verne- muž, který viděl dále…

Není náhoda, že náš seriál začíná právě postavou Julese Verna. Právě on předpověděl mnohé aspekty kosmických cest ve svých románech. V jeho osobě sice přišel svět o řadového právníka, na druhou stranu ale získal vizionáře, který viděl dále, než jeho současníci.

Jules Verne se narodil 28. února 1828 ve francouzském Nantes. Město leží nedaleko pobřeží Atlantiku na řece Loiře. V té době bylo Nantes přístavem, kypícím životem a malý Jules při pozorování lodí a námořníků poprvé nasává vůni dálek. Ta se mu později stala osudem, i když trochu jinak, než by se dalo očekávat. Jeho otec byl právníkem, a jak bylo v té době obvyklé, od Julese se čekalo, že na otcovu kariéru naváže. Ale ještě jako školák Verne nakrátko utíká z domova a potají se naloďuje na loď Coralia, která měla namířeno do Indie. Jeho dobrodružství však záhy končí, když jej posádka v Paimboeuf ještě před vyplutím na volné moře objeví v podpalubí. Když mladého Verna otec přiveze zpět domů, Jules musí slíbit, že cestování přenechá pouze své imaginaci. V roce 1847 nastupuje studium práv v Paříži tak, jak si to otec přál. Jeho hvězdná hodina se ale nezadržitelně blíží…

Ve městě nad Seinou se totiž setkává s Alexandrem Dumasem starším. Verne Dumasovi mezi řečí ukazuje krátké povídky, jejichž psaní se věnoval již od dětských let. Dumas je natolik nadšen, že jej bere pod svá ochranná křídla a Verne tak spolu s Dumasem mladším může napsat divadelní hru „Les Pailles Rompuess (Zlomená stébla)“. Ta je v roce 1850 s relativním úspěchem uvedena v Théâtre Historique. Jak se dalo předpokládat, tato událost se stává zlomem v životě mladého Verna. Se studiem práv je konec, k velkému zármutku jeho otce a k pozdější velké radosti milionů čtenářů se mladý muž vydává na dráhu spisovatele.

Verne se noří do divadelního světa. Nijak závratně úspěšným dramatikem se ale nestane, na svou hvězdnou chvíli teprve čeká. Mezitím si v roce 1857 bere za manželku Honorine de Viane, mladou vdovu, která do manželství přivádí dvě dcery. V letech 1859-1860 se ženou podniká několik cest na Britské ostrovy. Začíná tak naplňovat svůj sen o cestování, který několik let předtím znovu rozdmýchalo setkání s v té době slavným slepým cestovatelem a badatelem jménem Jacques Arago. Verne si v té době vydělává na živobytí na pařížské burze. Ani Arago však nemá na další Vernovo směřování takový vliv, jako osobnost, která se v jeho životě objevila už o pár let dříve.

Gaspard-Félix Tournachon, který proslul pod pseudonymem Nadar, byl velmi zajímavým člověkem. Byl uznáván jako jeden z nejlepších fotografů své doby, jako první pořídil letecký snímek Paříže z balonu a založil Společnost pro podporu navigace těžší než vzduch. V padesátých letech 19. století se setkává s Vernem a vzniklé přátelství přetrvá dlouhá desetiletí. Inspirován vzduchoplaveckými pokusy Nadara Verne píše román „Pět neděl v baloně“. Díky Alexandru Dumasovi st. se dostává do kontaktu s nakladatelem Hetzelem, který je z rukopisu nadšen. Když kniha v roce 1863 vyjde, budí obrovské nadšení čtenářů. Jedná se o do té doby neobvyklou směs cestopisu, technické a dobrodružné literatury. Kniha vychází jako první svazek edice „Les Voyages extraordinaires“ (Podivuhodné cesty). Po úspěchu „Pěti neděl v balóně“  Hetzel nabízí Vernovi smlouvu na dvacet let a spisovatel ji přijímá. Má podle ní dodat dva romány ročně, což je obrovská řehole, ale Verne je přesvědčen, že závazkům dostojí.

Konečně se může věnovat své zálibě, aniž by měl starost o existenci své rodiny. V rychlém sledu vycházejí další svazky edice, mezi nimi také v roce 1865 kniha „De la terre à la lune (Ze Země na Měsíc)“, kterou si Jules Verne vysloužil i místo v tomto seriálu. Kniha je samozřejmě poplatná době svého vzniku a úrovní tehdejšího poznání, přesto z některých paralel skutečného lunárního programu až mrazí. Verne dokazuje svou jasnozřivost a pozoruhodně přesně nevědomky předvídá některé detaily misí, které se uskutečnily o více než sto let později. Nemá zřejmě smysl připomínat děj tohoto notoricky známého díla, pro připomenutí ale možná nezaškodí hlavní zápletka.

Baltimorský dělostřelecký klub, konkrétně jeho předseda Impey Barbicane, přijde s myšlenkou na vystřelení dělostřeleckého projektilu, který by zasáhl Měsíc. Kalkulace ukazují, že tento počin je proveditelný. Dávný rival Barbicana, kapitán Nicholl je však přesvědčen o tom, že celý nápad je absurdní a nereálný a uzavírá s Barbicanem postupně několik sázek v tomto smyslu. Přítel Barbicana, Michel Ardan (jehož předobrazem byl Vernův přítel Nadar) se rozhodne, že se cesty na Měsíc zúčastní a nakonec se přidává i Nicholl. Verne se v této části knihy dopouští jedné z celé řady svých přesných předpovědí- šéf projektu  J. T. Matson tráví v nitru projektilu týden, aby se přesvědčil o jeho funkčnosti. O sto let později byly pozemní zkoušky nedílnou součástí konstrukce každé družice a kosmické lodě… Když je vše připraveno, cestovatelé včetně jednoho psa nastupují do projektilu a pomocí děla, zvaného Columbiáda jsou vystřeleni směrem k Měsíci. Tady příběh knihy „Ze Země na Měsíc“ končí.

Zajímavých a někdy až podezřelých shod s pozdější realitou bychom v knize našli poměrně dost. Krom zmíněných pozenmích zkoušek je to například místo startu, tedy poloostrov Florida, odkud později skutečně startovaly mise programu Apollo. Verneovi cestovatelé se sice na svoji pouť vydali ze západní části Floridy, zatímco odpalovací komplex na mysu Canaveral leží na východním pobřeží, přesto se Verne realitě poměrně hodně blíží. Také název děla, Columbiáda, každému fanouškovi vesmírných cest cosi neodbytně připomíná. Tohle ovšem žádná náhoda není. Astronauti Apolla-11 pojmenovali velitelský a přístrojový modul (CSM) Columbia právě na počest Verneho a jeho vesmírných hrdinů. Nicméně další detail je také podivuhodně shodný s realitou: posádka dělostřeleckého projektilu se skládala ze tří mužů. Stejně tak posádky misí Apollo. Problematicky působí počátek slavné cesty odvážné trojice. Vystřelení z dělové hlavně by hrdiny vystavilo přetížení přesahující 20 000g. To si zřejmě Verne uvědomoval, během příprav k letu proto Barbicanovi připsal řešení tohoto problému. Bohužel není blíže specifikováno.

Kniha „Ze Země na Měsíc“ se ihned po vydání těší poměrně velkému úspěchu, čtenáři však jsou trochu v rozpacích. Příběh končí vystřelením odvážlivců z Columbiády, co se s nimi stalo poté, však Verne nenaznačuje. Slovy J. T. Matsona: „…jsou tři, mají s sebou v prostoru všechny vymoženosti, které dává umění, věda a průmysl. S takovými prostředky člověk dokáže všechno a uvidíte, že se z toho dostanou“. Veřejnost si však žádá více, proto Verne v roce 1870 vydává volné pokračování pod názvem „Autour de la Lune“ (Okolo Měsíce).

V tomto pokračování se opět můžeme setkat se zajímavými postřehy a náhodami. Několik minut po startu mine projektil velký meteor, který dobrodruhy vychýlí z dráhy. Meteor je posléze zachycen v gravitačním poli Země a stává se jejím druhým Měsícem. Barbican, Nicholl a Ardan mezitím pokračují v cestě k původnímu souputníku naší planety. Cesta má trvat přibližně pět dní- zde se opět Verně poměrně hodně blíží realitě, Apollům trvala cesta k Měsíci tři dny. Během přeletu trojice koná i některé pokusy, kupříkladu vystrkuje z okna nebohého psa, ten je otráven jedovatými plyny. Vinou gravitačního působení meteoritu hrdinové zjišťují, že plánované přistání na Luně nebude možné uskutečnit a projektil přechází na oběžnou dráhu kolem Měsíce. Verne správně předpovídá teplotní výkyvy na osvětlené a neosvětlené straně a tři muži na palubě mohou zblízka konat pozorování měsíčního povrchu pomocí divadelních kukátek. Usuzují, že Měsíc je pustý a mrtvý. Projektil se ale pomalu začíná Měsíci vzdalovat a míří do místa, kde se vyrovnávají gravitační síly Země a Měsíce. Verne evidentně znal práci Leonharda Eulera, který jako první definoval librační body sto let předtím, než kniha Okolo Měsíce vznikla. Mýlil se ovšem v jedné maličkosti: podle něj by muži zažívali beztíži nikoli během celého letu, jak tomu v realitě je, ale pouze v tomto bodě.

Zdá se, že k přistání na Měsíci nedojde, když vtom Ardana napadne pozoruhodná idea: kdyby cestovatelé zapálili rakety, které měly původně zbrzdit přistání, možná by se podařilo změnit dráhu projektilu natolik, že by k přistání nakonec mohlo dojít. Zajímavé je, že předtím se nikde neobjevuje ani zmínka o oněch raketách, Verne se zřejmě během psaní dostal do slepé uličky a potřeboval se z ní vymanit. Nejenže je toto řešení technicky schůdné, ale v tomto detailu opět spisovatel neuvěřitelně jasnozřivě předběhl svou dobu. Použití raket pro kosmický let v knize Julese Verna přímo inspirovalo Konstantina Ciolkovského, později známého coby „otce kosmonautiky“.

Přes výtečný Ardanův nápad ale dochází k zážehu raket příliš pozdě a projektil začíná směřovat zpět k Zemi. Vrátit se má na zemský povrch stejnou rychlostí, jakou byl vystřelen z Columbiády, nikdo netuší, zda odvážní cestovatelé dokáží přežít. O pár dní později je pozorován meteor, kterým je samotný projektil, jenž se vrací z vesmíru. I tady nese Vernovo vyprávění podobnost s pozdějšími skutečnými lety- návraty kosmických lodí jsou poměrně dobře pozorovatelné ze země a skutečně připomínají let meteoru. Spisovatel se nijak zvlášť nezatěžuje problémem přežití nárazu na hladinu v obrovské rychlosti, hrdinové jsou živi a zdrávi a dostává se jim velkolepého přijetí. Mimochodem- přistání do oceánu opět předznamenalo skutečné mise amerického kosmického pilotovaného programu.

Pokud jsme ochotni pominout zjevné omyly, které byly někdy dány zjednodušením a někdy také nedostatečnou úrovní poznání v době, kdy byla kniha napsána, máme před sebou dílo, které se vymyká tehdejším měřítkům a neobyčejně přesně předznamenává cestu člověka na našeho nebeského souputníka, která se ve skutečnosti odehrála až sto let poté. Jules Verne se stal de facto otcem populární literární oblasti, kterou dnes známe pod zkratkou Sci-fi. Spisovatel ve svých románech využíval svých vědomostí, které získával i díky členství v různých technických spolcích. Měl velmi dobrý přehled o nejnovějších objevech z oblasti vědy a techniky a díky svým knihám je často dokázal zpopularizovat mezi čtenářskou veřejností.

Knihy „Ze Země na Měsíc“ a „Okolo Měsíce“ byly často vydávány v jednom svazku. Spisovatelská kariéra Julese Verna však těmito díly nekončí, pokračuje ve své edici „Podivuhodné cesty“, která krom vědeckotechnických románů obsahuje také cestopisy.  Kontrakt s nakladatelem Hetzelem je neúprosný a rapidní tempo, s jakým jsou Vernova díla publikována, dává vzniknout fámám o údajné skupině profesionálních romanopisců, kteří chrlí díla, jež jsou poté připisována slavnému spisovateli. Skutečnost je však zcela jiná- Verne se uzavírá do věže svého domu a píše a píše. Rychlost, s jakou knihy přicházejí na svět, se bohužel někdy odráží na jejich kvalitě. Nicméně v tehdejších měřítcích se jedná o bestsellery a Verne je jedním z nejznámějších francouzů.

Přesto není jeho život zcela bezproblémový. V roce 1886 přežívá střelné zranění, které mu před jeho domem způsobil jistý Gaston Verne. Shoda jmen není náhodná, Gaston byl Vernovým synovcem. Evidentně v pomatení smyslů Gaston ospravedlňoval svůj čin snahou o povýšení svého strýce na mučednický piedestal. Zatímco mladý atentátník putuje do útulku pro choromyslné, Verne se musí naučit žít s trvalými problémy při chůzi. Jako by nebyl onen rok už tak dost temný, umírá i Vernův mecenáš a přítel- nakladatel Hetzel.

Ani angažmá v komunální politice coby radní města Amiens však Verna neodrazuje od psaní. Nadále chrlí dvě a více knih ročně, jejich kvalita ale stále více kolísá. Na hliněných nohou ale stojí i spisovatelovo zdraví, na kterém se stále více podepisuje cukrovka. O zdravotním stavu slavného literáta je pravidelně informována široká veřejnost, dalo by se s nadsázkou říci, že obecenstvo bylo na počátku 20. století svědky jakési podivné reality show. Je to výmluvný detail, dokreslující neuvěřitelnou popularitu, jaké se Verne těšil.

24. března 1905 pak do celého světa letí zpráva o skonu velkého spisovatele…

Jules Verne po sobě zanechal ohromující dílo: více než 70 knih, z toho 54 románů edice Podivuhodné cesty. Edice nikdy nebyla dokončena, Verne na sklonku života mluvil o posledním svazku, ve kterém jeho hrdinové postupně navštíví všechna místa, na kterých se odehrávala předchozí dobrodružství. Z tohoto románu se bohužel nezachovalo nic, není jasné, zda jej Verne vůbec začal psát. Jeho díla vycházejí s úspěchem dosud a jsou překládána do desítek jazyků. Jedním z nich je i čeština. Jen na okraj- prvním Čechem, který Vernovo dílo četl a zasloužil se o jeho překlad, byl tehdy devětadvacetiletý Jan Neruda. A první knihou, přeloženou do češtiny se stal román „Ze Země na Měsíc“ v roce 1869.

Verne drží také jeden pozoruhodný primát- rekordní dobu mezi napsáním románu a jeho prvním publikováním. Tento rekord činí neuvěřitelných… 131 let! Jedná se o román „Paříž 21. století“. Verne jej napsal v roce 1863 a popisuje v něm osudy jistého mladíka jménem Michel Dufrénoy, který je nadán v humanitních oborech. Jenže se píše rok 1961 a Paříž a vlastně celý svět jsou v zajetí technologií a tvrdého byznysu, pro jemné povahy, jako je Dufrénoy zde není místo. Verne vykresluje Paříž jako město se skleněnými mrakodrapy, rychlostními vlaky, elektromobily, potravinami ze syntetických materiálů a popisuje světový mír, který je postaven na vzájemném odstrašení velmocí. Nakladatel Hetzel měl za to, že takto ponurý román by mohl uškodit Verneově kariéře a doporučil mu, aby s jeho vydáním počkal alespoň dvacet let. Nakonec kniha spatřila světlo světa až v roce 1994 a čtenáře zasáhla jednak ponurou atmosférou a také popisem technicistního světa, který se zarážejícím způsobem podobá tomu našemu.

Za více než sto let, kdy mají čtenáři možnost nahlédnout do světa Vernovy fantazie, je všem jasné, že Verne ve svém díle viděl mnohem dále, než jeho současníci. Dokázal pozoruhodným způsobem předpovědět mnoho detailů a postupů, které se posléze skutečně staly realitou. Dodnes najdeme ve světě vědy, techniky a umění mnoho odkazů na jeho osobu a romány- za všechny můžeme jmenovat už zmíněný CSM Apolla-11 nebo vůbec první evropskou dopravní loď Jules Verne ATV, která kotvila u stanice ISS v roce 2008. Hold jeho dílu vzdal také například Georges Méliès, který ve svém trikovém filmu „Le Voyage dans la Lune“ vycházel volně z Vernova námětu. Z novějších děl můžeme jmenovat seriál z produkce Toma Hankse, který svým názvem „From the Earth to the Moon“ odkazuje na Vernův román.

Vernův odkaz ctí i samotní muži, kteří vzlétají na palubách kosmických lodí. Frank Borman, velitel Apolla-8, které jako první obletělo Měsíc, se vyjádřil takto:

„In a very real sense, Jules Verne is one of the pioneers of the space age.“ (Ve velmi reálném smyslu je Jules Verne jedním z průkopníků kosmického věku).

Velmi dojemným okamžikem se pak stal moment, kdy během závěrečné fáze letu Apolla-11, přesně 7 dní, 9 hodin, 32 minut a 24 sekund po startu během posledního televizního přenosu před návratem na Zem zazněla slova Neila Armstronga:

„Good evening. This is the Commander of Apollo 11. A hundred years ago, Jules Verne wrote a book about a voyage to the Moon. His spaceship, Columbia, took off from Florida and landed in the Pacific Ocean after completing a trip to the Moon. It seems appropriate to us to share with you some of the reflections of the crew as the modern day Columbia completes its rendezvous with the planet Earth and the same Pacific Ocean tomorrow.“ (Dobrý večer, tady je velitel Apolla-11. Před sto lety napsal Jules Verne knihu o cestě na Měsíc. Jeho kosmická loď, Columbia (sic!), odstartovala z Floridy a přistála v Tichém oceánu poté, co dolétla k Měsíci. Zdá se nám vhodné, abychom se s vámi podělili o dojmy posádky ve chvíli, kdy moderní Columbia směřuje k zítřejšímu setkání s planetou Zemí a stejným Tichým oceánem.)

Neexistuje snad vhodnější místo a chvíle pro uznání jasnozřivosti Julese Verna, než paluba kosmické lodi, vracející se z úspěšné výpravy na Měsíc. Protože to, co si Verne vysnil a veřejnost přijímala jako fantastické, ale neuskutečnitelné plány, se stalo realitou…

Zdroje informací:

J. Verne „From the Earth to the Moon“
J. Verne „All around the Moon“
http://kjv.wz.cz/verne.htm
http://www.verneovky.cz/www-verneovky-cz/1-JULES-VERNE
http://www.biography.com/people/jules-verne-9517579
http://apollo11.spacelog.org/page/07:07:10:30/
http://en.wikipedia.org/wiki/Jules_Verne

Zdroje obrázků:

http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/shuttle/sts-103/html/s103e5037.html
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Marit%C3%A9.jpg (autor: Jibi44)
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Nadar-Self-Portrait.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:FETMlaunch.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:%27Around_the_Moon%27_by_Bayard_and_Neuville_17.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:%27Around_the_Moon%27_by_Bayard_and_Neuville_43.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:F%C3%A9lix_Nadar_1820-1910_portraits_Jules_Verne.jpg