Všichni máme doma prach, který se usazuje na poličkách, skříních a různých dalších místech. Stačí vzít vysavač a prach je pryč. Ale na ISS je to složitější – i tady je samozřejmě všudypřítomný prach, ale tyhle drobné částice se kvůli stavu mikrogravitace nikdy neusadí – pořád poletují vzduchem. To je samozřejmě problém pro astronauty, kteří zde mají žít a pracovat. Prach se jim může dostat do očí a nosu, kde způsobí podráždění nebo alergickou reakci. I když se na stanici používají účinné filtry a astronauti pravidelně provádí činnost podobnou vysávání, zatím nikdy zde neproběhl výzkum zaměřený na drobné vzdušné částice.
Odborníci z Glenn Research Center proto vymysleli experiment, který má zajistit odběr vzdušných částic na ISS, což by mělo pomoci zlepšit zdraví i pohodu astronautů. Součástí přenosného experimentu jsou dva typy odběrných mechanismů. Ten první sází na elektrický sběrač, který se umístí na stěnu v místech, kde astronauti pracují. Pumpa nasaje vzduch skrz kazetu se zahřátými kanálky kolem velmi malých disků. Prachové částice jsou nasáty i se vzduchem dovnitř a zachytí se na povrchu disku.
Zdroj: https://www.nasa.gov
„Za šest hodin provozu dokáže sběrač zachytit i částice o velikosti v řádu nanometrů,“ vysvětluje Dr. Marit Meyer, která stojí za tímto projektem. Podle jejích slov by bylo obzvlášť zajímavé, kdyby se podařilo nasbírat data o prachových částicích blízko míst, která na ISS fungují jako skladiště. „Když astronauti otevřou zásobovací lodě, aby vyjmuli zásoby, může část prachu z těchto lodí uniknout do atmosféry stanice,“ popisuje Meyer.
Kromě výše popsaného aktivního sběrače, jsou na sedmi místech blízko výduchů klimatizace umístěny pasivní sběrače. Na těchto zařízeních je několik destiček s lepivým povrchem. Fungují tak, že se tyto destičky najednou odklopí a pak se postupně zavírají v různých časech. „Očekáváme, že až se vzorky vrátí na Zemi, objevíme v nich malé chuchvalce, šupinky lidské kůže i kovové částice.“ Jakmile se kazety vrátí na Zemi, bude jejich obsah analyzován v různých vlnových délkách světla, laserem, ale i elektronovým mikroskopem.
Zdroje informací:
https://www.nasa.gov/
Zdroje obrázků:
http://www.simplycleanhome.com/wp-content/uploads/2014/06/blog-post-13-image.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/passive_air.jpg
Drobná nepřesnost. Gravitace na ISS se příliš neliší od gravitace na povrchu Země. Jenom je sečtena s odstředivou „silou“ a tak ten sajrajt může poletovat…
Díky za upozornění, použil jsem raději přesnější výraz kvůli stavu beztíže.
Drobnou omluvou mi budiž to, že jsem článek psal během krátké přestávky při pokládce nové podlahy v kuchyni. 🙂
Stav beztíže v reálném světě neexistuje 🙂 Máme naši mikrogravitaci.
Ha, pravda, opravuji podruhé 😀
Co blázníte s mikrogravitací. Stav beztíže je mnohem výstižnější pojmenování. Na ISS je intenzita gravitačního pole cca 0,9 g, tedy skoro jako na Zemi.
Tíha tam sice není přesně nulová, ale pro většinu aplikací lze těch cca. 10e-8 g opravdu zanedbat. Navíc se to používá od nepaměti.
Mikrogravitace je opravdu odborně přesnější termín.
Opravdu odborně přesnější? To máte od nějakého politika? Z pohledu mě jako fyzika je mikrogravitace matoucí, protože u čtenáře navozuje představu, že na ISS působí jen malinká gravitační síla. Třeba jako u komety nebo asteroidu.
Ale nic ve zlém, je to nakonec jen slovní spojení, které má za úkol přiblížit nějakou skutečnost. Pokud díky němu všichni čtenáři pochopí, proč na ISS prach nepadá na „podlahu“ tak OK.
Napsal jsem to proto, že se desítky let v tomto kontextu používal jiný výraz, kterému pořád rozumí „každé malé dítě“. A váš článek by tak byl pro mnohé čtenáře o malý fous srozumitelnější.
A díky za článek.
Blahopřeji k rozumnému rozhodnutí. My šťastně ženatí víme, že nápad “ uděláme novou podlahu v kuchyni “ nemůže vzniknout v mužském mozku. 🙂
Objektivně ale musím uznat, že stará plovoucí podlaha už měla značné mezery. 😀
Dobrá zpráva pro alergiky na prach. Doufám, že se podaří technologii přenést do běžného života. Aktuální přístroje a filtry na zachytávání prachových a pylových částic jsou mírně řečeno nepraktické. Jen by mě dost zajímalo, jakým způsobem se pak čistí ty zachytávací disky, nebo jak se mění. Protože to je zásadní průšvih u všech filtrací – výměna nebo vyjímání filtru vždycky znamená, že část zachyceného obsahu se dostane znovu ven.
Tá technológia odoberie iba vzorky pre výskum, na čistenie ovzdušia stanice sa používajú iné filtre.
Přesně tak, jde jen o odběrné zařízení.
To mi sice došlo, ale měla jsem za to, že jde aspoň o nový způsob zachytávání, který by se dal pak přenést do běžné praxe… Tak nic, no, škoda… 🙁
Gravitace přestane existovat pro objekt bez pohonu a bez brzdění v kosmickém prostoru. Pohybuje se po Einsteinově světočáře.
Gravitace nepřestane existovat, pořád tam bude, pořád bude působit, jen bude její efekt eliminován rychlostí padání objektu za obzor.
Oba dva vaše výroky lze klasifikovat jako „lži dětem“. Dají se oba použít k výuce, ale do navigačního počítače kosmické lodi bych to takhle fakt neprogramoval 🙂
Momentálně k osvětlení nebeské mechaniky kosmických stanic bohatě stačí rovnice podle sira Newtona. Kdyby náhodou doba pokročila a Newton nestačil, vezmeme na milost Einsteina… Počítačům to bude stačit, lži dětem si necháme pro popularizační weby. 🙂
My to ale nestrkáme do navigace a OTR snad nejsou lži dětem.