O kosmická dramata nebyla zejména během prvních „pionýrských“ roků nouze. To jsme koneckonců mohli sledovat v předchozích dílech tohoto seriálu. Ale ani později, když technologie pokročila a kosmické cesty se staly alespoň navenek rutinou, neobešlo se vše bez zádrhelů a kritických momentů. Ty se jen taktak odehrály bez obětí a ve dvou případech bohužel došlo i na daň nejvyšší. Vzhledem k počtu součástek a systémů je pravděpodobné, že při každém letu jich několik selže. Kdosi se během programu Apollo vyjádřil v tom smyslu, že jestliže Apollo obsahuje více než 5 milionů součástek a předpokládáme 99% spolehlivost, zbývající procento znamená 5 tisíc poruch během letu. Pokud se jedná „pouze“ o palubní toaletu, není to až takový problém. Pokud ovšem selže součástka, která má přímý vliv na průběh mise, nastávají dramatické chvíle. Započítejme do rovnice také lidský faktor i mnohdy nevypočitatelné vnější vlivy a nelze se ubránit dojmu, že dosud jsme při cestách do vesmíru (i přes zmíněné oběti) měli neuvěřitelné štěstí.

K nejrizikovějším okamžikům cest do vesmíru patří start a přistání. Zahrnují se mezi takzvané dynamické fáze letu. Během nich podstupují stroje i posádky zatížení, která se mnohdy blíží limitu organizmu i použité technologie. V těchto chvílích stačí velice málo, aby se všem zúčastněným zvedl tlak a tep.  Může se jednat o selhání pouhého jednoho miniaturního komponentu, nebo třeba také o rozmary počasí. Díky těmto faktorům se pak mise během chvíle změní na boj o přežití…

Jeden start a jedno přistání

Na kosmodromu Bajkonur je krásný jarní den. Vnější teplota dosahuje 25°C, ale uvnitř Sojuzu-18, připevněného na špici rakety R-7, je příjemných 21°C. Píše se 5. duben 1975 a do vesmíru, konkrétně na palubu orbitální stanice Saljut-4, se chystají dva muži. Vasilij Grigorijevič Lazarev, původní profesí lékař a pilot, a Oleg Grigorijevič Makarov, který do oddílu kosmonautů přišel ve skupině inženýrů z kanceláře OKB-1, nejsou žádnými nováčky. Před rokem a půl tvořili posádku Sojuzu-12, který byl první misí po katastrofě Sojuzu-11. Měli tehdy za úkol otestovat modernizovanou verzi Sojuzu a hlavně nové skafandry Sokol, které měly zabránit podobnému neštěstí, jako v případě Dobrovolského, Pacajeva a Volkova. Rozumějí si bez dlouhých řečí a těší se na nastávající let. Nyní mají před sebou 60 dní na orbitální stanici.

Tato mise je pod drobnohledem nejen sovětských činitelů. Je to zároveň poslední let před americko-sovětskou misí ASTP-EPAS, známou jako Sojuz-Apollo. Američané jsou ostražití ohledně sovětských systémů, Sověti zase ohledně amerických. Let Sojuzu-18 musí být bezproblémový, protože pouhý měsíc po jeho ukončení se vydají Alexej Leonov a Valerij Kubasov v Sojuzu-19 na oběžnou dráhu vstříc setkání s Američany v jejich Apollu. Jakékoli selhání může společný projekt, který se připravuje několik let, minimálně zpozdit, ne-li zcela zastavit.

Hodiny ukazují přesně 11:04:54 UTC, když se nosič R-7 se odpoutává z legendární „Gagarinské“ rampy a vydává se vstříc jasné obloze. Vše jde tak, jak má, ve 120. sekundě odpadají čtyři vyhořelé bloky prvního stupně, ve 150. sekundě pak odlétá stranou záchranná věžička na špici rakety a odpadá dvoudílný ochranný aerodynamický kryt, pod kterým se dosud schovával Sojuz-18. Interiér návratového modulu, ve kterém oba kosmonauti sedí, zalévá sluneční světlo. Raketa R-7 je prověřený stroj a Lazarev s Makarovem už mají jedno „svezení“ na kontě. Běží pátá minuta letu, polovina jízdy na orbit je tedy za nimi a oba se začínají připravovat na odpojení druhého, centrálního stupně a zapálení motoru třetího stupně nosiče. To se má odehrát zhruba 292 sekund po startu.

Druhý stupeň je připojen ke třetímu pomocí příhradové konstrukce.  Normální běh událostí má vypadat následovně: šest pyrotechnických šroubů odpojí od příhradové konstrukce vyhořelý druhý stupeň. O několik sekund později se od třetího stupně pomocí dalších šesti náložek oddělí samotná příhradová konstrukce a rozpadne se na tři díly. Mezitím se zapálí motor třetího stupně k závěrečnému úseku cesty na oběžnou dráhu. Tak měla tato fáze letu Sojuzu-18 vypadat a tak také u všech předchozích startů vypadala.  Jenže těsně předtím, než měl výše popsaný děj nastat, je vše náhle zcela jinak.

Přesně po 288,6 sekundách od startu se vlivem nadměrných vibrací předčasně spíná relé, které má na starosti odpálení tří ze šesti šroubů v horní části příhradové konstrukce (tedy těch šroubů, které měly být odpáleny na konci sekvence). Naneštěstí stejným místem, ve kterém se odpálily náložky, prochází kabelový svazek, spojující horní a spodní část příhradové konstrukce. Svazek se trhá a tím se přerušuje dodávka elektřiny do spodních pyrotechnických šroubů a ty pak nemohou oddělit vypotřebovaný druhý stupeň nosiče. Motor třetího stupně se však už zažehl a vzhůru stoupá podivná sestava, u které na konci pracujícího stupně visí v podivném úhlu dlouhý válec prázdného druhého stupně, držený třemi horními šrouby příhradové konstrukce. Po čtyřech sekundách práce motoru třetího stupně se už raketa odchyluje více než o 10°ze své plánované trajektorie a automatika dává povel k nouzovému přerušení letu.

Na palubě Sojuzu-18 si Lazarev všímá podezřele velkého sklonu rakety a také nepředpokládané rotace kolem podélné osy. Nestačí ani nahlásit tuto skutečnost řídícímu středisku, když se ve sluchátkách ozve pronikavé ječení sirény a na palubní desce se rozsvěcuje nápis „havárie nosiče“. Slunce znenadání mizí z průzoru a hluk motoru třetího stupně utichá. Lazarev vypíná sirénu a oba s Makarovem na sobě pociťují krátký stav beztíže, jak sestava začíná zpomalovat. Vše se odehrává v takové rychlosti, že se kosmonauti stávají pouhými diváky nevšedního představení, ve kterém hraje hlavní roli automatika.

Citelné trhnutí a třesení znamená, že se Sojuz pyrotechnicky oddělil od posledního stupně nosiče, na moment se zapálil motor KTDU-35 v přístrojovém úseku lodi, aby odnesl Sojuz do bezpečné vzdálenosti od rakety, a pak se kosmické plavidlo rozděluje na tři části tak, jako by bylo při návratu z vesmíru před vstupem do atmosféry. Svým způsobem tomu tak skutečně je- návratový modul Sojuzu se nyní nachází ve výšce 145 km a pokračuje v letu vzhůru po balistické křivce. Většina atmosféry je pod oběma kosmonauty, kteří nyní zažívají krátký, asi šestiminutový stav beztíže. Kabina dosahuje výšky 192 km a pak se pomalu začíná vracet zpět k zemi.

Místo příjemné beztíže nyní nastupuje přetížení. Jeho nárůst je mnohem rychlejší, než Lazarev s Makarovem čekali. Tlačí muže do sedadel, jako neviditelný lis jim mačká vnitřnosti, znemožňuje mluvení. Z posledních sil Lazarev zachroptí na Makarova „Olegu, zkus křičet, pomůže to!“ a pak, podle slov kosmonautů, všechny zvuky „požírá“ přetížení. Během nominálního sestupu Sojuzu se jeho hodnota pohybuje okolo 3-4g, nyní však kosmonauti zažívají drtivých 14-15g a v první špičce dokonce 21,3g. Druhou špičku o síle 6g o něco později pak Lazarev s Makarovem vůbec nezaznamenávají. Teď jsou však drceni příšerným tlakem a jejich svět začíná postrádat barvy, po chvíli mizí periferní vidění a nastupuje to, čemu se říká „tunelové vidění“. Díky technice, nacvičené na centrifuze, naštěstí ani jeden z kosmonautů neztrácí vědomí (navíc v horizontální poloze se přetížení vzdoruje mnohem snadněji, než ve vertikální poloze- proto piloti stíhaček zažívají „black out“ už při přetížení 8-9g, pokud toto trvá více než 10-15 sekund).

Konečně přetížení ustupuje a Lazarev s Makarovem se začínají vzpamatovávat. Spojení se zemí se z neznámého důvodu přerušilo hned po separaci lodi od nosiče a komunikátor Pjotr Klimuk volá údaje o předpokládaném místu přistání do prázdného éteru. Kosmonauti jsou tedy ponecháni sami sobě a začínají mít obavy. Trajektorie jejich startu totiž vede přes území Číny, se kterou nemá SSSR právě nejlepší vztahy. „Myslím, že zahajujeme své první zahraniční turné. První zastávka- Čína.“, pronáší kysele Lazarev, zatímco Makarov horečně kalkuluje předpokládané místo dopadu. Nakonec to pravděpodobně Čína nebude.

To už se ale otevírá padákový kontejner a za chvilku se kabina houpá pod uklidňujícím nafouknutým vrchlíkem. Lehkým úderem o zem končí po 21 minutách a 27 sekundách neslavně let Sojuzu-18. Nekončí ale starosti Lazareva a Makarova, protože ihned po dosednutí se modul začíná pomalu převalovat, jakoby přistál na vodě. Jeden z průzorů, dosud zanesený sazemi, se náhle sám očišťuje (posléze vyjde najevo, že jej očistil sníh, kterým byla kabina vláčena) a Lazarev jím pozoruje kmen stromu. Jsou tedy skutečně na pevné zemi! Lazarev odstřeluje jeden ze dvou popruhů padáku a kabina se konečně zastavuje. Od místa startu ji dělí pouhých 1574 km, nachází se jihozápadně od města Gorno-Altajsk, poblíž vesnice Alejsk. Přesný bod dopadu leží v nadmořské výšce 1200 metrů, na svahu hory Teremok-3 v pohoří Altaj.

Po chvíli kosmonauti otevírají průlez a obličeje jim ovane ledový průvan o teplotě -7°C. Jaký rozdíl oproti pětadvaceti stupňům na kosmodromu! Lazarev opouští loď jako první a zapadá až po hrudník do 1,5 metrů vysoké vrstvy prašanu. Vedle něj se rozplácne Makarov. Ovšem pohled dolů ze svahu je vyděsí. Kousek pod nimi se nachází propast, hluboká přes 150 metrů. A kabina, rozžhavená návratem do atmosféry, začíná pod sebou rozpouštět sníh a pomalu se sune směrem k ní! Naštěstí padák, zaklesnutý za místní vegetaci modul zastavuje a Lazarev si v duchu gratuluje za to, že neodstřelil oba popruhy.

Kosmonauti na sebe rychle navlékají teplé oblečení z palubního balíku pro přežití v nehostinných podmínkách a pro zvýšený tepelný komfort přidávají také oblek „Forel (pstruh)“ pro použití při dosednutí na vodu. Lazarev pak ze strachu, že přece jen přistáli v Číně, pálí dokumenty, které se vztahují k tajným vojenským experimentům, které měly být během letu prováděny. Během několika desítek minut se daří navázat spojení se záchrannými jednotkami, které mezitím byly schopny určit polohu přistání. Plán na vysazení parašutistů Lazarev, sám zkušený výsadkář, zamítá. Terén je příliš členitý a navíc se brzy začne stmívat. Posádka se začíná připravovat na dlouhou osamělou noc. Lehké sněžení chvíli po setmění ustává a nad oběma muži se klene neuvěřitelně nádherná čistá noční obloha s tisíci jasných hvězd…

Ráno dosedá helikoptéra se záchranným týmem na zamrzlé řece Uba pod horou, na které Sojuz přistál. Bohužel, záchranáři vyvolávají svým pochodem malou lavinu a sami musejí být zachraňováni jiným týmem. Nad kosmonauty nyní krouží civilní vrtulník Mi-4, sloužící nedalekému geologickému výzkumu. Protože armáda civilům nedovolila pokus o vyzdvižení kosmonautů, vrtulník alespoň vysazuje lesního průvodce. Za chvíli konečně přilétá armádní vrtulník a kosmonauty i s průvodcem vytahuje na palubu. Návratový modul je vyzdvihnut z místa přistání o něco později.

Kosmonauti se zdají být v dobré kondici bez jakýchkoli následků, které by mohlo vyvolat přetížení. Některé zdroje však uvádějí, že zatímco Makarov, který se posléze účastnil tří dalších letů, je skutečně v pořádku, Lazarev si přece jen nějaké následky odnáší a suborbitální let v dubnu 1975 byl také jeho posledním. Zatím se však Američané hlasitě dožadují vysvětlení příčin selhání a také se mezi nimi šíří fámy, že posádka během havárie zahynula. Fáma je vyřešena jednoduše- Lazarev s Makarovem dostávají příkaz, aby si s týmem Američanů zahráli fotbálek. To oba s chutí činí a šuškanda je okamžitě rozptýlena. Ovšem stále přetrvávají obavy o bezpečnost nosiče, který hraje důležitou roli v nadcházejícím sovětsko- americkém projektu. Tyto obavy jsou také zažehnány- Sověti informují americký tým o tom, že Sojuz-19 nebude vynesen na orbit nosičem specifikace 11A511, ale novějším typem 11A511U (známým jako Sojuz-U). Navíc byly provedeny změny, sestávající z doplnění doplňkových pyrotechnických šroubů, zapojených do sekvence oddělení stupňů. Jejich zapojení je vyřešeno tak, že pokud se kterýkoli šroub odpálí předčasně, pomocí několikrát jištěných elektrických obvodů se odpálí i všechny zbývající, aby zajistily bezproblémovou separaci.

Před Lazarevem a Makarovem však nakonec stál ještě jeden nepříjemný fakt: každý sovětský kosmický let přinesl posádce vyznamenání s titulem Hrdina Sovětského svazu a peněžní bonus. Vzhledem k neúspěchu mise byl oběma kosmonautům udělen pouze Leninův řád, což asi nebyla až taková rána. Ovšem horší byla skutečnost, že úředníci usoudili, že balistický let nerovná se kosmický let a posádce tedy nepřísluší žádné peníze. Do handrkování kosmonautů a jejich okolí s úřady se nakonec musel vložit sám Leonid Brežněv, který rozhodl, že Lazarev s Makarovem si svých 3000 rublů rozhodně zaslouží.

Nešťastnému balistickému letu Vasilije Lazareva a Olega Makarova ale nezůstal ani jeho název- Sojuz-18. Sověti v té době číslem označovali pouze úspěšné lety. Tato havárie byla v oficiálních materiálech označována jako „Anomálie z 5. dubna“, posléze se v literatuře objevily názvy Sojuz-18-1 nebo Sojuz-18b. Oficiální mise Sojuz-18 pak startovala o měsíc a půl později s původně záložní posádkou Pjotr Klimuk a Vitalij Sevasťjanov, aby vykonala velmi úspěšný let, trvající skoro 63 dní. Posádka pracovala na palubě Saljutu-4 a byla vzdálenými svědky mise ASTP-EPAS. Během ní bylo ve vesmíru najednou 7 osob, což byl rekord, nepřekonaný až do doby operačních letů amerického raketoplánu…

Uplynul rok a půl, je 15. říjen 1976. Kolem Země létá v Sojuzu-23 dvojice nováčků- velitel Vjačeslav Dmitrijevič Zudov a palubní inženýr Valerij Iljič Rožděstvenskij. Cesta do vesmíru včera nezačala úplně nejlépe- při cestě na rampu se porouchal jejich autobus.  Pak, těsně po startu v 17:39:18 UTC, se do jejich rakety opřel vítr takovým způsobem, že se ocitla na hraně bezpečnostního limitu odchylky od plánované trajektorie. Následkem toho nebylo navedení na orbit přesné a bylo třeba korekce navíc. Dnes však už Sojuz-23 dohnal většinu náskoku, který měl jeho cíl- orbitální stanice Saljut-5. Teď byl vzdálen pouhých 7 kilometrů a kosmonauti aktivovali naváděcí systém Igla. Jenže něco není úplně v pořádku, Sojuz se začíná vychylovat do stran, čím dál více. V momentech největších odchylek míří stykovací zařízení zcela mimo Saljut. Palubní deska Sojuzu však nic takového neindikuje a podle přístrojů pracuje Igla bezchybně. Fluktuace do stran však neustávají a ve vzdálenosti 500 metrů od stanice posádka vypíná přibližovací program. Žádost o opakované přiblížení a druhý pokus o spojení ale na zemi naráží na odpor.  Sojuz by se začal zakousávat do rezervy paliva, určené pro brzdící manévr při návratu.

Ony výchylky, které, jak se později ukázalo, měl na svědomí systém Igla (konkrétně nesprávně nastavené limity úhlu přiblížení, a vibrace ráhna, na kterém byl radar Igly upevněn), který byl v gesci Armena Mnatsakanyana. Ten už nějakou dobu vyvíjel systém Kurs- nástupce nešťastné Igly a na její testování a případný vývoj alokoval velmi omezené zdroje. Nebylo to poslední selhání Igly a nakonec tento vrtošivý systém stál v roce 1977 Mnatsakanyana místo šéfa institutu pro přesné strojírenství  NIITP.

Zklamaní kosmonauti vysvlékají skafandry a z řídícího střediska dostávají další pokyny: vzhledem k tomu, že se trajektorie lodi přemisťuje mimo území SSSR, a tím mimo vhodnou oblast k přistání, nebude dnes návrat na zem možný. Jenže Sojuz-23 je loď specifikace 7K-T, která má omezené palubní zdroje, oproti specifikacím dřívějších Sojuzů (čísla misí 1-11) nemá také například dvě „křídla“ slunečních baterií, proto je třeba velmi hospodárně nakládat se všemi zásobami energie. Kosmonauti dostávají pokyn dokonce na přechodnou dobu vypnout rádio. Mezitím agentura TASS poprvé v sovětské historii pilotovaných letů informuje o zrušení mise z důvodu selhání techniky.

Konečně nadchází večer 16. října a je tady čas návratu. Posádka obléká skafandry a připravuje Sojuz-23 na brzdící zážeh. Ten posílá návratový modul vstříc nočnímu přistání do určené oblasti. V té sice panuje velmi nepříjemné počasí- silný vítr a sněhová bouře, ale přesto se podmínky nevymykají určeným limitům. I když- možná ne tak úplně…

Výškový vítr přispívá k tomu, že modul přelétává o 121 km plánované místo přistání nedaleko města Arkalyk. Snáší se na padáku k zemi v mlze a mrazu -22°C. To není nijak nebezpečné, Zudov s Rožděstvenským mají příkaz setrvat po přistání v lodi, která je dokáže ochránit před rozmary počasí, než se k nim dostanou záchranné jednotky. Oba muži čekají citelný náraz, ohlašující kontakt s pevnou zemí. Zudov upomíná svého palubního inženýra, aby se zapřel do křesla. Jenže místo očekávaného úderu přichází jen neurčité zhoupnutí.  Je 17:45:53 UTC, let skončil po 2 dnech, 6 minutách a 35 sekundách.  Všude kolem je tma. Přistáli, to je jisté. Ale kde? A co je to s kabinou? Převaluje se jako divoká káča a vítr ji kamsi unáší. Přistání totiž proběhlo na hladinu stepního slaného jezera Tengiz, asi 140 km západně od Arkalyku, zhruba 8 km od severního břehu jezera. Vítr vleče nafouknutý padák a tím i návratový modul vodou, a když se padák podaří odstřelit, leží kabina v zamrzající vodě na boku. Není tedy možné otevřít poklop, palubní zásoba vzduchu vystačí na dvě hodiny a nad hladinou je pouze jeden ze dvou odvětrávacích ventilů o průměru 2 cm. Ten dokáže udržet posádku naživu přibližně pět hodin. Není to nijak závažná situace, ostatně záchranné jednotky jsou už na cestě, ale takhle si kosmonauti návrat domů rozhodně nepředstavovali. Rádiem dostávají pokyn svléknout propocené skafandry a obléci letové kombinézy.

Mrazivé vody Tengizu rapidně ochlazují kabinu, rozžhavenou z průletu atmosférou a teplota uvnitř setrvale klesá. K rozladění kosmonautů přispívá i informace, že jeden z vrtulníků sice zahlédl zábleskový maják na plášti kabiny, vzápětí jej ale ztratil za mlžnou clonou. Asi patnáct minut po přistání se rozléhá konstrukcí modulu tupá rána. Slaná voda způsobila aktivaci pyrotechniky záložního padáku. Ten vylétá ze své schránky a po dopadu na hladinu se nalévá ledovou vodou a klesá ke dnu mělkého jezera. Tím obrací kabinu téměř celým průlezem a oběma odvětrávacími ventily pod vodu. Teď začíná posádce docházet, že situace je mnohem vážnější, než se původně zdálo.

Vnitřní stěny kabiny začíná pokrývat jinovatka a posléze ledová vrstvička. Zudov a Rožděstvenskij se snaží šetřit kyslíkem a pokoušejí se co nejméně mluvit a pohybovat. Navlékají si obleky Forel, určené pro záchranu z vodní hladiny a vypínají všechna nezbytná elektrická zařízení včetně topení ve snaze ušetřit energii v palubních bateriích. V provozu zůstává pouze malá lampa a rádio, kterým muži udržují kontakt se záchranáři. Několikrát zapínají systém regenerace vzduchu, ale mohou tak učinit pouze na chvilku, elektřiny se začíná nedostávat. Dvě hodiny po odpálení záložního padáku je z radiokomunikace zřejmé, že posádka začíná projevovat známky hypoxie. Hlasy kosmonautů jsou chraptivé a nesrozumitelné, jejich reakce zpomalené a nad ránem Rožděstvenskij hlásí, že Zudov z nedostatku kyslíku ztratil vědomí.

Záchranáři se během noci zkoušejí dostat k modulu, ale mlha a vítr znemožňuje vrtulníkům najít kabinu a záviset nad ní. Obojživelná vozidla záchranných jednotek uvázla v bažinách, obklopujících Tengiz a stěny gumových člunů, kterými se zachránci snaží ke kabině dostat, jsou rozřezávány ostrými ledovými krami na hladině. Jeden člun se k modulu nakonec dostává, ale jeho posádka je úplně bezmocná- modul leží s poklopem napůl pod hladinou. Navíc se anténa rádia návratového modulu obaluje ledem a noří se pod vodu a s kosmonauty je tak ztraceno spojení. Situace se mění z vážné na zoufalou.

Konečně nadchází úsvit a s ním se rozptyluje mlha a obloha se vyjasňuje. Helikoptéry však stojí na břehu jako schlíplé labutě- nedostává se jim paliva…

Nyní se však na scéně objevuje vrtulník Mi-8, kterým přilétá velitel záchranných jednotek z Karagandy Nikolaj Kondratěv. Nabírá na palubu druhého pilota, potápěče, lékaře a jednoho ze záchranářů. Mi-8 se odpoutává od země a míří směrem k modulu. V jasném počasí jej po chvíli nachází a spouští k němu potápěče s gumovým člunem. Ten po chvíli hlásí, že poklop modulu je stále zčásti pod vodou a nelze jej otevřít, ale posádka odpovídá na jeho pokusy o komunikaci pomocí klepání na stěnu kabiny. Nicméně Mi-8 nemá dostatečnou nosnost, aby mohl vyzvednout kabinu a vzduchem ji přenést na břeh. Kondratěv se rozhodne vše vsadit na jedinou kartu- před nedávnem byly u Feodosie na Krymu prováděny testy vlečení kabiny vodou, ale oficiálně tento postup nebyl schválen. Jenže kosmonauti jsou naživu už jen tak tak a není čas čekat na schválení postupu příslušnými orgány.

Z vrtulníku klesá lano a potápěč jej zachycuje za popruhy záložního padáku Sojuzu. Mi-8 se pomalu dává do pohybu, rychlost se pohybuje okolo 7 km/h. Asi 5 km od pobřeží se záložní padák, vytažený z vody, nafukuje poryvem větru a stahuje vrtulník dolů. Modul se na chvíli ocitá pod hladinou. Ale Kondratěv je zkušeným pilotem a nenechá se překvapit. Po 45 minutách cesty ledovou tříští je modul na břehu. Od přistání uběhlo takřka 11 dlouhých hodin. Většina přítomných má za to, že kosmonauti jsou už po smrti. Umrzli, nebo se udusili.

A pak se otevírá poklop a v průlezu se objevuje tvář jednoho z kosmonautů. Jsou naživu! Jsou bledí, zesláblí, klepou se zimnicí a mají kruhy pod očima, ale přežili! Po nezbytných lékařských vyšetřeních, která neodhalila žádnou újmu na zdraví, a po jednom dni odpočinku přilétají Zudov a Rožděstvenskij do Hvězdného městečka. Jejich přistání je dosud jediným případem, kdy Sojuz dosedl na vodní plochu.

Tento fakt je poměrně zajímavý zejména vzhledem k osobě Valerije Rožděstvenského. Možná je to osud, každopádně Rožděstvenskij nebyl před výběrem do oddílu kosmonautů pilotem, ani inženýrem konstrukční kanceláře jako většina ostatních. Byl to- vojenský potápěč Baltské flotily! Takže si ho voda našla i při jeho prvním kosmickém letu. Pro oba muže byla tato mise zároveň i misí poslední. Zudov se objevil v záložních posádkách několika dalších letů, ale nakonec zakotvil stejně jako Rožděstvenskij ve výcvikovém středisku kosmonautů.

Nikolaj Kondratěv byl za svůj výkon při záchraně posádky Sojuzu-23 vyznamenán řádem Rudé hvězdy. Dramatický závěr mise ukázal velké rezervy ve vybavení a výcviku záchranných jednotek. Byly také přijaty nutné změny včetně vylepšení nouzové výstroje dalších Sojuzů pro případ přistání v nepříznivých atmosférických podmínkách.

Jak již bylo řečeno výše- kosmické lety jsou a budou činností na limitu techniky i člověka. A nikdy nebude možno zcela předvídat situaci, kdy jedna malá součástka nebo sněhová bouře změní pro kosmonauty či astronauty běžný let v kritické momenty, během kterých budou v sázce jejich životy…

Zdroje informací:
R. Hall, D. Shayler „Soyuz- A Universal Spacecraft“
B. Chertok „Rockets and People vol. IV“
C. Burgess, R. Hall „The First Soviet Cosmonaut Team“
R. Zimmerman „Leaving Earth“
D. Harland „The Story of Space Station Mir“
M. Codr „Sto hvězdných kapitánů“
M. Codr „O kosmických dnech a nocích“
http://www.epizodsspace.narod.ru/bibl/davydov/text/12.htm
http://www.spacefacts.de

Zdroje obrázků:
http://i.usatoday.net/tech/space/twis08/parachute.jpg
http://2.bp.blogspot.com/_b1AE8x4eLKI/S73wi2wz0qI/AAAAAAAATp4/BN-PeN1cZEM/s1600/soyuz+18a.png
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/1/12/Soyuz_rocket_assembly.jpg/640px-Soyuz_rocket_assembly.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/soyuz-23_3.jpg
http://www.epizodsspace.narod.ru/bibl/davydov/text/12.htm
http://www.epizodsspace.narod.ru/bibl/davydov/foto/39.jpg