28. září poprvé v historii zamířila Super Heavy Starship na oběžnou dráhu. Jde o velmi zásadní moment celého programu a SpaceX konečně dokázala, že je tento systém orbitálních misí schopný. Koneckonců, ještě aby ne. I když se čtrnáctému letu nevyhnuly menší komplikace, podařilo se úspěšně splnit všechny zásadní úkoly, které byly plánovány, včetně vypuštění prvních družic Starlink třetí generace na stabilní oběžné dráze.

Jak bylo zmíněno v předstartovním článku, SpaceX se o první let se Starship na oběžnou dráhu pokusila až téměř po třech a půl letech od mise IFT-1, ovšem nikoliv proto, že by toho raketa nebyla dříve schopna, ale jednak kvůli seznamu priorit, na němž se orbitální let nenacházel na prvním místě, druhak kvůli zodpovědnosti firmy co nejvíce snížit následky případných nehod. Je totiž nutné si uvědomit, že Super Heavy Starship je první systém svého druhu na světě, proto na něj musíme nahlížet i vlastní optikou a nesrovnávat ho s ostatními konvenčními raketami od konkurence nebo Falconem 9.

Zatímco většina používaných orbitálních raket neumožňuje ani částečnou znovupoužitelnost, kterou má například Falcon 9, je jejich jediným úkolem dosáhnout oběžné dráhy. Starship je proti tomu konceptována na kompletní znovupoužitelnost prvního i druhého stupně. Jak již víme, používat opakovaně první stupeň se roky úspěšně daří, jelikož se s tím pojí daleko méně technických výzev. První stupeň nedosáhne tak vysoké rychlosti, proto při klesání atmosférou zpět je vystaven jen takovému tepelnému namáhání, které dokáže vydržet sám o sobě a není tak potřeba ho vybavovat žádnou speciální ochranou. Druhý stupeň se typicky zahazuje, při návratu shoří v atmosféře a logicky ho tak není možné použít znovu. Proti tomu Starship, coby druhý stupeň, má za úkol přečkat extrémní podmínky při průchodu atmosférou. K tomu se přidává fakt, že v tomto případě má objekt vracející se zpět výšku 52,1 metru, průměr 9 metrů a hmotnost výrazně přesahující 100 tun.

Pro ochranu tak obrovského stroje potřebujete i speciální ochranu. Takový tepelný štít, který bude spolehlivý, lehký, odolný, levný, nebude nutné ho kompletně vyměnit po každém letu a nebudou mu dělat problém rychlé a drastické změny teplot od přibližně -180°C při natankování na startovní rampě až po teploty přesahující 1000°C při návratu do atmosféry. Starship využívá vůbec největší orbitální tepelný štít v historii a kvůli své konstrukci s pohyblivými klapkami je jeho vývoj složitou záležitostí, na kterou je potřeba spousta letových dat a čas. Z tohoto důvodu byly předchozí testovací lety u Starship zaměřeny především na testování návratu do atmosféry. Pro tento účel ovšem není potřeba dosáhnout stabilní oběžné dráhy, ale stačí zamířit na dráhu transatmosférickou, kdy je rychlost jen o několik stovek kilometrů nižší a zároveň tím SpaceX předcházela problémům, které mohly nastat v případě selhání pohonného systému a Starship by nebyla schopna vykonat deorbitační manévr.

Z informací poskytnutých SpaceX víme, že baterie v aktuálních verzích Starship dokáží dodávat lodi energii po dobu několika desítek hodin. Pokud by se ale nacházela na stabilní oběžné dráze a došlo by k problému s pohonným systémem, mohlo by se stát, že by zde loď zůstala uvězněná výrazně delší dobu, což by vedlo k nekontrolovanému návratu do atmosféry s možností dopadu trosek do obydlených oblastí. Právě u mise IFT-14 si již byla SpaceX konečně dostatečně jistá fungováním pohonného systému i tepelného štítu, že byl uskutečněn let na oběžnou dráhu. Omlouvám se za delší úvod, nyní se již pojďme vrhnout na průběh samotného letu.

Po odkladu o 34 minut se 28. září ve 14:49 našeho času sestava tvořená Super Heavy B21 a Starship S41 jako vždy ve velkém stylu odlepila ze startovní rampy B na základně Starbase. Poprvé od mise IFT-5 v ranních hodinách místního času kvůli viditelnosti a pozorovacím podmínkám v přistávacích oblastech. Vzletová část probíhala bez problémů a raketa úspěšně přečkala fázi největšího dynamického namáhání, ovšem v čase T+ 00:01:16 došlo k výpadku jednoho motoru Raptor 3 na Super Heavy B21. Zbytek motorů ale dokázal ztrátu kompenzovat a v čase T+ 00:02:30 došlo k úspěšné separaci Starship, která úspěšně zažehla všechny své motory a vydala se vstříc plánované transatmosférické dráze. Super Heavy B21 zažehla pouze 31 svých motorů pro zpětný zážeh, jelikož krom motoru, jenž vypadl již při stoupání se objevil problém i na dalším motoru v prostředním prstenci.

Aby došlo ke kompenzaci, pracovaly motory při zpětném zážehu o několik sekund déle a B21 tak zamířila na místo přistání v Mexickém zálivu. V rámci tohoto letu bylo pokrytí záběry na Super Heavy poměrně bídné a ze sestupové fáze jsme tedy neviděli prakticky nic, stejně jako ze samotného přistání, z nějž bylo v přenosu ukázáno několik posledních sekund. Z infografiky ale víme, že při přistávacím zážehu se podařilo zažehnout 11 z 13 plánovaných motorů a následné finální manévrování probíhalo na všech 5 plánovaných motorů. Záběry v originálním přenosu nám nebyly schopny poskytnout úplně dobrou představu o průběhu přistávacího manévru, ovšem díky záběrům od tvůrců kanálu NASA Space Flight jsme mohli vidět, že dosednutí Super Heavy B21 na hladinu Mexického zálivu bylo tentokrát výrazně rychlejší, tvrdší a zároveň finální zpomalení probíhalo až těsně nad hladinou, ne jako u předchozích misí, kdy stupně zastavily klesání ve výšce desítek metrů a následně nebržděně dopadly do zálivu. I přesto se ale Super Heavy B21 dostala z řad svých předchůdců třetí generace nejdále a SpaceX je na dobré cestě ke znovuobnovení záchytů rakety na startovní rampě.

Booster 21 lands! pic.twitter.com/1PgY1R6LPC

— NSF – NASASpaceflight.com (@NASASpaceflight) September 28, 2026

Starship S41 zaznamenala v čase T+ 00:07:18 výpadek jednoho z vakuových motorů Raptor, zatímco zbylých 5 dále pracovalo bez problémů. První zážeh byl proto o něco prodloužen, aby došlo ke kompenzaci výpadku vakuového Raptoru. Po jeho dokončení se ale Starship nenacházela na oběžné dráze. Z důvodu bezpečnosti se loď nacházela na stejné dráze, jako při minulých testovacích letech a týmy v řídícím středisku měli přibližně 17 minut na rozhodnutí, zda se S41 pokusí dosáhnout oběžné dráhy. I přes prvotní nejistotu kvůli výpadku jednoho z motorů bylo rozhodnuto o pokračování mise a v čase T+ 00:25:16 byl proveden 17 sekund dlouhý zážeh, který zvýšil perigeum dráhy na přibližně 260 kilometrů.

O necelých deset minut později bylo zahájeno vypouštění družic Starlink třetí generace, kterých se v nákladovém prostoru ukrývalo celkem 26, přičemž každá z nich zvýší přenosovou kapacitu konstelace o 1 Tb/s. V rámci tohoto startu tak byla díky zásadním rozdílům mezi Starlinky V2-mini a V3 zvýšena přenosová kapacita až desetinásobně v porovnání se startem jedné várky Starlinků na Falconu 9. I tentokrát byly tři družice vybaveny dodatečnými kamerami, ze kterých máme unikátní a neskutečné záběry na Starship S41.

Po vypuštění nákladu došlo stále na základě obav z výpadku motoru při startu k rozhodnutí celou misi výrazně zkrátit a využít druhou přistávací oblast v Pacifiku, která se nacházela severně od Havaje. Starship S41 tedy místo plánovaných 10 hodin na oběžné dráze strávila pouze necelé 3. SpaceX se tím rozhodla co nejvíce minimalizovat riziko jakéhokoliv potenciálního selhání během přeletové fáze a v čase T+ 02:12:20 provedla deorbitační zážeh.

Views from of one of the first 26 Starlink V3 satellites successfully deployed to orbit by Starship

Thanks for the ride, @SpaceX! pic.twitter.com/B2SSUA0N0q

— Starlink (@Starlink) September 28, 2026

O necelých 30 minut zahájila kosmická loď vstup do atmosféry a stejně jako při minulých misích bez potíží přečkala velké tepelné namáhání a úspěšně domanévrovala přesně na plánované místo přistání, kde tentokrát po dosednutí na hladinu a překlopení explodovala.

Splashdown confirmed. Congratulations to the entire SpaceX team on the first orbital flight of Starship! pic.twitter.com/urjmiwnvNl

— SpaceX (@SpaceX) September 28, 2026

I navzdory kratšímu pobytu na oběžné dráze představuje čtrnáctý let Super Heavy Starship zásadní milník pro celý program. SpaceX úspěšně demonstrovala, že jsou schopni se nejen dostat na oběžnou dráhu, ale i zpět z ní na Zemi. Zároveň jde o první misi Starship, která nesla oficiální označení Starlink 31-1. Pro nás to znamená, že se pomalu začnou/začínají rozbíhat mise s družicemi Starlink na této raketě a firma je tak o další krůček blíže komerčnímu využití.

Co nás tedy čeká příště na patnáctém startu Super Heavy Starship. Dočkáme se již konečně slibovaného zachycení lodi Starship pomocí ramen Chopsticks na startovní rampě? Tato možnost zatím není 100% vyloučená, jelikož z hlediska přesnosti přistání je na tom Starship velmi dobře a pokud by se v průběhu neobjevily problémy jako při tomto letu, pravděpodobně by pokusu nic nebránilo. Zatím je ale ve hvězdách, jak se ve SpaceX rozhodnou, zda-li vsadí na jistotu a zopakují profil čtrnáctého letu nebo budou optimističtější a zahrnou do plánu i pokus o záchyt lodě Starship. Co je ale velmi pravděpodobné, šestnáctý let bude nejspíše první start Super Heavy Starship, který se neuskuteční ze Starbase, nýbrž z Floridy – z legendárního komplexu LC-39A. Nejen že je tato informace zahrnutá v dokumentech úřadu FAA, ale rovněž loď, která se postará o přepravu exemplářů pro šestnáctý let, již vyrazila z Floridy směrem do Starbase.

Zdroje informací:
https://x.com/
https://www.spacex.com/
https://www.youtube.com/

Zdroje obrázků:
https://pbs.twimg.com/media/HTU8eCGWMAADqQ6?format=jpg&name=4096×4096
https://pbs.twimg.com/media/HTU8ja-XgAE6GwQ?format=jpg&name=4096×4096
https://api.ringwatchers.com/images/362a9cbc-ca77-493c-a38b-145cf2e5bd25-original.jpg
https://pbs.twimg.com/media/HTU8h5-XIAIE5s1?format=jpg&name=4096×4096
https://i0.wp.com/…/starship-flight-14-launch-starink-sat-viewpoint-260928.jpg?w=1920&ssl=1