Nobelova cena se v udělovaných oborech obvykle považuje za nejvýznamnější možnou poctu. Pojďme se proto společně podívat na Nobelovu cenu za fyziku a její souvislost s kosmonautikou.

Základní informace o Nobelových cenách

Nobelovu založil švédský chemik Alfred Nobel, který se proslavil vynálezem dynamitu či bezdýmého střelného prachu. Ve své závěti se rozhodl odkázat většinu svého majetku nadaci, která bude jeho jménem udílet ocenění v pěti kategoriích, kterými jsou fyzika, chemie, fyziologie a medicína, mír a literatura.

Můžete si všimnout, že některé významné vědy jsou vynechány. Nejvíce překvapuje matematika, ale leckdo by mohl očekávat v seznamu třeba i geologii, biologii, či astronomii. Některé z věd nezařadil Nobel patrně proto, že v jeho době ještě nebyly rozvinuty tolik jako dnes. Naproti tomu matematika chybí prostě z toho důvodu, že ji Nobel považoval za příliš abstraktní a odtrženou od reality.

Tomuto jeho nastavení odpovídá i soubor pravidel, podle nichž se měly ceny udílet. Předně mělo jít o objevy s praktickým využitím, které nějakým reálným způsobem pomáhají lidstvu. V každé kategorii měl být oceněn jen jeden vědec za rok, a to vždy za objev, který udělal v roce předchozím. Tak třeba v letošním roce 2026 by tak měl být oceněn jeden fyzik za objev z roku 2025.

Tato pravidla se dnes pochopitelně nedodržují. Věda se od Nobelových dob zásadně změnila a už to není záležitost jednotlivců, navíc se dlouho čeká na potvrzení správnosti různých objevů. Z toho důvodu se ceny udílí v jednom roce a kategorii až třem osobám, a to za objevy i z dávnější minulosti. Nutností je ovšem, aby laureát byl stále naživu.

Nobel zemřel v roce 1895, nějakou dobu trvalo vypořádání závěti a ustavení všech potřebných instucí, proto byly první Nobelovy ceny uděleny až v roce 1901. Tu vůbec první za fyziku získal německý fyzik Wilhelm C. Röntgen v roce 1901 a až do roku 2025 (včetně) bylo vyznamenáno 229 osob. Z toho ale bylo jen pět žen! Nejčastější jsou laureáti občany Spojených států amerických.

S oceněním je spojena nejen sláva, ale i nemalá finanční odměna, v roce 2025 to bylo 11 milionů švédských korun, což je zhruba 1 milion amerických dolarů. Každý laureát navíc obdrží medaili a svůj vlastní diplom. Ten je zcela unikátní pro každého jednoho laureáta. I když tedy dva vědci obdrží Nobelovu cenu za stejný objev, jejich diplom se bude lišit.

Dosud jediným dvojnásobným držitelem ceny za fyziku je Američan John Bardeen. Nejmladšímu laureátovi (Lawrence W. Bragg) bylo 25, nejstaršímu (Artur Ashkin) 96 let. Průměrný věk laureátů ceny za fyziku je 55 let. Z českých vědců byli nominováni pouze Jaroslav Heyrovský, který roku 1959 nakonec převzal cenu za chemii, a vynálezce Kaplanovy turbíny Viktor Kaplan.

Oceněny byli v historii již objevy z různých oborů. Velmi často jde o objevy z oblasti fyziky pevných látek, kvantové fyziky, atomové fyziky, teoretické fyziky, ale dostalo se i na astrofyziku, nebo fyziku nízkých teplot. V poslední době byla jedna cena udělena také za klimatologii. Naopak nikdy nebyli ocenění vědci pracující v oblasti biofyziky a geofyziky.

I přes zastoupení různých fyzikálních oborů by se oceněné výzkumy přímo související s kosmonautikou daly spočítat na prstech jedné ruky. V minulém století dokonce nebyl žádný takový. Až počátkem nového milénia přišel první a po něm následovaly ještě další dva. Na všechny tři se nyní společně podíváme a řekneme si, proč jde o významné počiny.

Rentgenové záření (2002)

První záblesk naděje pro kosmonautiku v kontextu Nobelových cen přišel těsně po přelomu tisíciletí s oceněním trojice astrofyziků. Polovinu prémie si rozdělili Raymond Davies (USA) a Masatoši Košiba (Japonsko) za „průkopnické příspěvky k astrofyzice, zejména detekci kosmických neutrin“. Nobelovská komise vzala v úvahu zvláště jejich podíl na experimentech zkoumajících sluneční neutrina.

Ty realizovali na významných neutrinových observatořích Homestake v Jižní Dakotě v USA a Kamiokande-II v Japonsku, které jsou umístěny v bývalých zlatých dolech. Nebudete-li vědět co si počít s vaším nevyužitým zlatým dolem, doporučuji investici do neutrinového detektoru. Vložené prostředky se vám možná brzy vrátí ve formě mezinárodní slávy či Nobelovy ceny.

Ale abych se vrátil, oba vědci dospěli ke shodnému závěru, že jsou schopni naměřit pouze zhruba třetinu očekávaného počtu neutrin. Tuto záhadu nazývanou problém solárních neutrin vyřešily zhruba o dvě desetiletí později týmy z Kanady (Sudbury Neutrino Observatory) a Japonska (Super-Kamiokande) objevem takzvané oscilace neutrin.

To vedlo k další Nobelově ceně (2015) pro Arthura B. MacDonalda a Takaaki Kadžitu, což je zatím poslední Nobelova cena v oblasti neutrinové fyziky. Ale myslím, že ne nadlouho. Neutrina jsou totiž fascinující částice a jejich výzkum je velmi nadějnou oblastí fyziky, které se věnuje množství vědců. Navíc zde zbývají stále nevyřešené problémy. Potenciál je tedy značný.

Druhou polovinu prémie obdržel v roce 2002 italský vědec Riccardo Giacconi za „průkopnické příspěvky k astrofyzice, které vedly k objevu kosmických zdrojů rentgenového záření“. Giacconi měl totiž klíčový podíl na několika převratných kosmických sondách, zaměřených na výzkum této části elektromagnetického spektra.

Účastnil se již pozorování se satelitem Uhuru (známým též jako SAS 1 nebo Explorer 42), prvním kosmickou observatoří zaměřenou čistě na pozorování rentgenového záření. Zaráží-li vás zvláštní název družice, měli byste vědět, že slovo „uhuru“ je svahilský výraz pro svobodu. Stejně se jmenuje třeba i nejvyšší vrchol Afriky (5 895 m. n. m.) v masivu Kilimandžáro.

Jméno vymyslela elektroinženýrka Marjorie Townsend a odkazuje na místo startu, jenž proběhl na konci roku 1970 z plošiny San Marco nedaleko pobřeží Keni, jejímž úředním jazykem je právě svahilština. V průběhu tříleté mise bylo studováno 339 objektů, mezi nimiž zaujímá zvláštní místo Cygnus X-1, první vážný kandidát na černou díru, nebo pulsary Hercules X-1 a Vela X-1.

Mimochodem souhvězdí Labutě a Herkula asi znáte, ale souhvězdí Plachet (latinsky Vela) možná nikoli, což je dáno jeho polohou na jižní hvězdné obloze, u nás není nikdy viditelné. Zajímavé je, že toto souhvězdí pochází i nepochází od samotného Ptolemaia, který určil původních 48 souhvězdí, z nichž se většina zachovala dodnes.

Jak je to možné? Inu, plachty byly původně součástí velkého souhvězdí Loď Argo (latinsky Argo Navis). Loď bájných argonautů plujících za zlatým rounem do Kolchidy zaujímala na obloze o třetinu větší plochu než současné největší souhvězdí Hydra. Astronomové jsou sice na velké věci zvyklí, ale na Nicolase Lacailleho to bylo v 18. století už moc.

Proto Loď Argo rozdělili na menší souhvězdí Lodní zádi, Lodního kýlu, Plachet a Kompasu. Loď Argo tedy dnes již neexistuje, místo toho existují menší souhvězdí, jako je právě souhvězdí Plachet (Vela). Nejznámější z těchto čtyř dceřiných souhvězdí je ovšem souhvězdí Lodního kýlu (Carina). Obsahuje totiž druhou nejjasnější hvězdu noční oblohy Canopus. Nicméně zpět k našemu hrdinovi.

Giacconi později pracoval i v týmech Einsteinova teleskopu (rentgenového, nikoli gravitačního) a rentgenové observatoře Chandra (pojmenování nese po indicko-americkém astrofyzikovi Subrahmanyanu Chandrasekharovi), jež funguje dodnes. Konec její mise bude naneštěstí již bez Giaconniho, který zesnul ve věku 87 let v prosinci 2018.

Nobelovy ceny se bohužel nedožil Bruno B. Rossi, Giacconiho kolega a spoludržitel druhého nejprestižnějšího fyzikálního ocenění, Wolfovy ceny (1987). Rossi byl jedním z nejvýznamnějších italských experimentálních fyziků minulého století a měl i svůj důležitý podíl na kosmickém výzkumu. Koncem 50. let totiž zasedal v poradním orgánu NASA a národní akademie věd pro vědecký výzkum.

Dalšími členy tohoto orgánu byli například James Van Allen nebo Thomas Gold. Rossim zkonstruovaný přistroj na družici Explorer 10 detekoval zemskou magnetopauzu a na raketovém experimentu objevili s Giaconnim první zdroj kosmického rentgenového záření Scorpius X-1. Rossi ale již roku 1993 a tedy nemohl Nobelovu cenu, podle platných pravidel, obdržet.

Reliktní záření (2006)

Jeden jediný rok a stalo se tolik důležitých událostí. Černá Hora vyhlásila nezávislost na Srbsku, Al-Džazíra začala vysílat v angličtině, Microsoft ukončil podporu operačního systému Windows ME a Nobelovská komise přepsala historii cen za fyziku. Ocenila totiž Johna Mathera a George Smoota, muže zodpovědné za dva hlavní experimenty sondy COBE, určené k výzkumu reliktního záření.

Poprvé (a zatím naposledy) nebyli laureáti vyznamenání ani za významnou teoretickou předpověď, ani za přelomový experiment či vynález, nýbrž de facto za konstrukci konkrétního vědeckého zařízení, v tomto případě sondy COBE. Nebo přesněji řečeno za konstrukci dvou přístrojů, které sonda COBE nesla, přístrojů DMR a FIRAS.

První předpověď reliktního záření pochází ze 40. let minulého století od George Gamowa, Ralpha Alphera a Roberta Hermana. Jejich článek (publikovaný 1. dubna a nazývaný alfa-beta-gama model) ovšem na nějakou dobu zapadl, a proto ke stejnému výsledku v polovině 60. let nezávisle dospěla i jiná skupina vědců v čele s Robertem Dickem a Jamesem Peeblesem (Nobelova cena 2019 Peebles).

Zhruba ve stejné době bylo toto záření, víceméně náhodou, objeveno. V Bellových laboratořích se o to zasloužili Arno Penzias a Robert Wilson (Nobelova cena 1978 pro oba). K jejich objevu se váže pěkná, avšak již dosti známá historka s holuby. Pokud jste ji ještě neslyšeli, dovolím si vás odkázat na krátké video, kde vám ji odvypráví sám Robert W. Wilson.

Později se začaly uplatňovat i kosmické experimenty. První, RELIKT-1, byl umístěný na satelitu Prognoz 9, který měl za cíl i výzkum zdrojů gama záření v kosmu. Start proběhl roku 1983 na raketě Molnija-M z kosmodromu Pleseck. Nejprve byl určen horní limit anizotropií reliktního záření, pozdější analýza získaných dat ukázala, že přístroje tyto drobné teplotní odchylky dokonce detekovaly.

To ukazovalo na pěkný soulad s teorií (bez teplotních fluktuací by nemohly ve vesmíru vzniknout složitější struktury). Výsledek zveřejnil tým Andreje Bruchanova a Igora Strukova v lednu 1992. Je však třeba dodat, že i přes určitý úspěch nebyly výsledky zcela průkazné. Na experiment RELIKT-1 měl navázat vylepšený RELIKT-2, ale jeho realizaci zastavily finanční problémy po rozpadu SSSR.

Američané plánovali družici specializovanou na studium reliktního záření již od roku 1977 (první návrh dokonce z roku 1974) v rámci bohatého programu Explorer. Proto se občas můžete setkat s názvem Explorer 66, ačkoli mnohem častěji je nazývána COBE (Cosmic Background Explorer). O realizaci této mise se zasloužil především fyzik John Mather se svým týmem, do kterého patřil i Rainer Weiss.

Podle původních představ měla do kosmu sonda COBE zamířit v červenci 1988 v rámci mise raketoplánu STS-82-B se startem z Vandenbergovy letecké základny. Po havárii Challengeru z ledna 1986 a následném přerušení letů raketoplánů však bylo nutné najít náhradní nosič i termín startu. COBE nakonec, 18. listopadu 1989, vynesla k obloze ikonická raketa Delta II.

Na palubě nesla sonda tři experimenty. První z nich DIRBE byl zaměřen na výzkum infračervené oblasti spektra, klíčovou osobou byl Mike Hauser a pro potřeby tohoto článku si jej dovolím ignorovat. Pro nás jsou zajímavější další dva přístroje, DMR (Differential Microwave Radiometer) a FIRAS ((Far-InfraRed Absolute Spectrophotometer).

DMR navrhl George Smoot a sloužil ke změření anizotropie reliktního záření. Teplota záření je závislá na směru, je mírně teplejší v jednom směru a mírně chladnější v jiném, což může mít několik příčin. V tomto případě vědce zajímaly teplotní odchylky vzniklé na počátku existence vesmíru. Druhý experiment FIRAS byl určen k detekci spektra reliktního záření a stál za ním právě John Mather.

Výsledky obdobné sovětským přišly v dubnu 1992. DMS nalezl anizotropii reliktního záření a FIRAS potvrdil, že spektrum reliktního záření přesně odpovídá spektru záření absolutně černého tělesa o teplotě 2,7 K. Též došlo ke zpřesnění některých kosmologických parametrů našeho vesmíru, byť sonda COBE nedokázala ještě tyto parametry změřit tak přesně jako pozdější mise.

COBE přestala fungovat těsně před Vánoci 1993, ale úspěšně na ni navázaly další dvě mise. Nejprve americká Wilkinson Microwave Anisotropic Probe (WMAP) a o osm let později Planck z dílny Evropské kosmické agentury, který provedl zatím nejpreciznější měření a dále upřesnil mnohé kosmologické parametry. Další sondy se plánují (LiteBIRD), nebo jsou ve fázi návrhů (FOSSIL).

Rozhodnutí Nobelovské komise v této věci ovšem vzbudilo určité vášně. Američané Mather a Smoot ocenění získali, zatímco vedoucí sovětského týmu Bruchanov a Strukov byli opomenuti, přestože měl jejich tým data o reliktním záření dříve. To, že Sověti ocenění nebyli má dva hlavní důvody, jednak to, že jejich data byla méně přesná a spolehlivá a pak také vědecký marketing. Co tím myslím?

Inu, zatímco sovětská, respektive ruská věda byla po dlouhou dobu před veřejností víceméně uzavřena, američtí fyzikové uměli svůj úspěch patřičně prodat. Například na tiskové konferenci, kde byla zveřejněna první mapa reliktního záření ze sondy COBE, prohlásil jeden z vědeckých vedoucích týmu sondy, že se při pohledu na tento snímek díváme do tváře Boha.

Rozpínání vesmíru (2011)

Zatím poslední výzkum související s kosmonautikou oceněný Nobelovou cenou přišel na počátku 10. let 21. století. Tehdy byli vyznamenáni astrofyzikové za změření zrychlené expanze vesmíru. Až do 20. století považovali vědci vesmír za statický. První náznak možného rozpínání či smršťování podal Alexander Fridman na počátku 20. let, když vyřešil Einsteinovy rovnice obecné relativity.

Einstein ovšem preferoval uzavřený vesmír, což Fridmanovo řešení příliš nepodporovalo, a tak se mu Fridmanovo řešení moc nelíbilo. K podobnému řešení však zanedlouho dospěl i belgický fyzik Georges Lemaitre a společně s Edwinem Hubblem podali pro rozpínání vesmíru důkazy natolik přesvědčivé, že Einstein brzy uznal svůj omyl.

Postupně se v průběhu let zrodil standardní kosmologický model s počátkem vesmíru ve velkém třesku před zhruba 14 miliardami let, přičemž se mělo za to, že se jeho rozpínání vlivem gravitace v čase zpomaluje. Brzy ale vyplavaly na světlo vážné problémy standardního modelu, zejména se mluví o problému plochosti, problému horizontu a problému chybějících magnetických monopólů.

Někteří teoretici (Guth, Linde, Steinhardt…) je řešili přidáním fáze prudké expanze na počátku vesmíru (inflace), která většinu problému odstranila. Odkud se vzala inflace? To nikdo netuší. Je třeba varianta, že byla do velkých rozměrů nafouknuta jedna z prvotních kvantových fluktuací. V takovém případě platí slova Alana Gutha, autora inflační teorie, o tom, že vesmír je vlastně takový oběd zadarmo.

Počátkem 90. let začaly astrofyziky zabývající se rozpínáním a vývojem vesmíru velmi zajímat supernovy typu Ia. Tento typ explodujících hvězd je poněkud odlišný od běžné představy supernovy. Nejde o hvězdu v závěrečném stádiu, ale o dvojhvězdu, kdy je jedna složka v hlavní posloupnosti (hvězdy spalující vodík), zatímco její partner je bílý trpaslík (závěrečná fáze vývoje lehčích hvězd).

U bílých trpaslíků je známá jejich maximální hmotnost, takzvaná Chandrasekharova mez, jejíž hodnota je 1,44 hmotnosti Slunce. Při překročení této meze se bílý trpaslík stává nestabilní a exploduje právě jako supernova typu Ia. Ve dvojhvězdách dochází k přetékání hmoty z hvězdy hlavní posloupnosti na menšího bílého trpaslíka a při překročení tohoto limitu nastane velmi jasná exploze.

Tyto výbuchy jsou zajímavé tím, že vydávají největší množství energie ze všech typů supernov, v jednu chvíli může jediná supernova zářit více než všechny další hvězdy v dané galaxii dohromady. A co víc, díky univerzální platnosti Chandrasekharovy meze, mají velmi podobný průběh po celém vesmíru. To z nich dělá ideální nástroj pro tzv. standardní svíčky, objekty užívané k určování vzdáleností v kosmu.

Pokud spatříme vzdálenou supernovu, je nejprve potřeba změřit její spektrum, z něj se totiž dá zjistit o jaký typ supernovy jde. Předpokládejme, že vidíme explozi supernovy typu Ia. Díky platnosti limitu objeveného Chandrasekharem víme, že výbuch uvolní vždy zhruba stejné množství energie a známe tedy rovněž absolutní magnitudu (hvězdná velikost při pozorování ze vzdálenosti 10 parseků).

A protože taktéž umíme změřit relativní jasnost pozorovaného výbuchu, lze odvodit i vzdálenost pozorované supernovy. Astronomové i fyzikové si potenciál supernov typu Ia brzy uvědomili. Vznikly rovnou dva týmy, kladoucí si za cíl pozorování těchto supernov se záměrem přesněji změřit rychlost expanze vesmíru a její vývoj v minulosti.

První vedl Saul Perlmutter a jmenoval se Supernova Cosmology Project (SCP), druhému šéfoval Brian Schmidt a nesl název High-Z Supernova Search Team (HZSST), kde „High-Z“ značí vysoký rudý posuv. Obě skupiny detekovaly celou řadu požadovaných supernov na mnoha různých astronomických observatořích, a napozorovaly několik desítek supernov typu Ia.

Po dlouhé snaze se jim navíc podařilo získat i pozorovací čas na slavném Hubbleově kosmickém teleskopu, což poskytlo šanci zachytit i velmi vzdálené supernovy (rekordní vzdálenost byla 11 miliard světelných let). To bylo pro celý výzkum klíčové, jelikož to umožnilo určit rychlost expanze vesmíru před mnoha miliardami let.

V roce 1998 již měly oba týmy dostatek dat na to, aby mohly svým prohlášením doslova šokovat svět. Časopis Science vyhlásil jejich objev nejdůležitějším vědeckým počinem roku. Podle dostupných důkazů se rychlost rozpínání vesmíru v rozporu s původními předpoklady v čase nesnižuje, ale právě naopak. Před zhruba 7 miliardami let se rychlost expanze začala zvyšovat a od té doby trvale roste.

Co za tím stojí? Nevíme. Často se hovoří o temné energii, která podle posledních měření sondy Planck tvoří 68% hmoty/energie vesmíru. Co ale tato temná energie ve skutečnosti je nemáme zatím tušení. Označení je to líbivé, avšak jde spíše o symbol naší neznalosti. Dodnes jde o jeden z největších nevyřešených problémů současné fyziky.

Nejčastěji se zmiňuje pátá dosud neznámá základní fyzikální síla, či energie vakua. Variantou je určitě i to, že špatně rozumíme fyzice, nebo jsou pozorovaná data chybná, a je to celé jinak. Zmiňuje se i souvislost mezi temnou hmotou a temnou energií. To vše jsou ale prozatím jen spekulace. Kdo dokáže tuto záhadu objasnit má, myslím si, Nobelovu cenu jistou.

Od té doby byla tato měření podpořena dalšími důkazy především z baryonových akustických oscilací a z reliktního záření. Navíc od té doby členové obou týmů i jiní astrofyzikové pozorovali mnoho dalších supernov typu Ia (opět se značným podílem Hubbleova teleskopu), přičemž nová data dobře odpovídala hodnotám zjištěným SCP a HZSST v 90. letech.

Proto se Nobelovská komise rozhodla vyznamenat vedoucí obou týmů, Perlmuttera a Schmidta, a také Adama Riesse z HZSST, kvůli zásadnímu podílu na publikovaných výsledcích. Tito tři muži tak získali Nobelovu cenu za fyziku pro rok 2011. Velmi pozitivně lze hodnotit, že byli oceněni nejen vedoucí obou týmů, ale i Adam Riess, který skutečně měl důležitý podíl na vyhodnocení získaných dat.

I zde bylo, vzhledem k velikosti obou skupin, mnoho vynikajících astrofyziků opomenuto. Ocenění nedostal například Robert Kirshner, autor myšlenky využití supernov typu Ia pro měření vzdáleností ve vesmíru. To, že právě autor kosmologického využití supernov typu Ia Nobelovu cenu nezískal nesla řada lidí poměrně nelibě.

Z dalších známých jmen stojí za zmínku především Alexej Filippenko, nejcitovanější astrofyzik v letech kolem přelomu tisíciletí. Českému publiku je znám i Bruno Leibundgut, který před několika roky navštívil naši zemi a poskytl rozhovor České televizi. A velmi úspěšným pozorovatelem supernov typu Ia byl také Mario Hamuy.

Závěr

Viděli jsme, že mezi oceněnými výzkumy jsou ty, které mají přímou souvislost s kosmonautikou zastoupeny jen velmi řídce. Což je dáno poměrně pozdním nástupem kosmických sond jakožto astronomických observatoří i jistou konzervativností při udílení cen. Přesto věřím, že jde o projekty velmi zajímavé. A vzhledem ke startu mnoha nových špičkových observatoří se můžeme těšit, že se snad počet Nobelových cen souvisejících s kosmonautikou rozroste.

Zdroje obrázků

• https://www.snexplores.org/wp-content/uploads/sites/3/2019/11/860-header-Nobel_Prize_white.png
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/68/Alfred_Nobel_%281915%29.jpg
• https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiuRRtrbPKZpdGssbgtQqNSZb4Bnw6haAxqWeLLZ_ipjDQPBdqfaoBfHGsrG95W9TiQ-VYdWfKup6sEpNEnkrPkTUvGR7pFju68G39FesDAoRH0jd-H_wr99EfyULpvWu1FGqxjq4eWLRU/w1200-h630-p-k-no-nu/john+bardeen+twice+nobel+prize+winner+physics.jpg
• https://www.eso.org/public/archives/images/original/dg-ricardo_giacconi-cc.tif
• https://heasarc.gsfc.nasa.gov/Images/uhuru/uhuru_weight.gif
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d6/HEAO-2_High_Energy_Astronomy_Observatory_0102090.jpg
• https://www.nobelprize.org/uploads/2018/06/mather_smoot_lecture2_photo.jpg
• https://elementy.ru/images/eltpub/relikt_1.jpg
• https://www2.lbl.gov/Science-Articles/Archive/Phys-Gruber-Prize-2006.html
• https://science.nasa.gov/…/2011/07/21/403322main_COBEallsky_full.jpg
• https://imageio.forbes.com/…/cosmicinflation-1200×750.jpg?format=jpg&height=600&width=1200&fit=bounds
• https://phys.org/news/2014-08-ia-supernovae-stem-explosion-white.html
• https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/345535main_hubble1997_hi_0.jpg
• https://img1.wsimg.com/isteam/ip/55a0cffe-46b7-4a2f-a6c2-5a0fccd5d534/Screenshot%202021-03-10%20at%209.09.16%20AM.png/:/rs=w:1280
• https://supernova.eso.org/static/archives/exhibitionimages/screen/0109_G_brian-schmidt-CC.jpg