Minule jsme se s laskavými čtenáři rozloučili v okamžiku, kdy jsme neprozradili, cože tak mimořádného zaujalo moji pozornost v U. S. Space and Rocket Center (Alabama). Snad nám titíž laskaví čtenáři prominou, že je ještě chvíli podržíme v napětí (ale nebojte se, vše prozradíme) a rozjedeme druhou linii příběhu. Ve středu 11. února jsme s vyplazeným jazykem dorazili na Floridu a absolvovali prémiovou (protože za příplatek) KSC Explore Tour autobusem po Kennedyho kosmickém středisku. Mimochodem, když jsme dojeli večer na hotel – přesně týden po začátku naší výpravy – tak jsme měli za sebou 3731 mil v autě. V lidštějších jednotkách je to 5999 kilometrů. V jednom řidiči, uf.

Ale zpět k okružní jízdě po Kennedyho kosmickém středisku. Zážitek to byl unikátní. Třeba proto, že na rampách stály hned tři velké kosmické rakety. Dvě z nich dokonce poletí s posádkou. A jedna ji sveze rovnou k Měsíci. Aneb SLS/Artemis II na rampě 39B, Falcon 9 s lodí Dragon Freedom na SLC-40 a Vulcan Centaur na SLC-41.

Na tomto místě bych nejprve vyvrátil opakovaně tradovaný omyl týkající se cíle naší cesty: nejeli jsme na start Artemis II. Termín cesty jsme určili už loni v červnu, přičemž ho řídily jiné okolnosti. Mohli jsme si vybrat buď únor 2026 nebo duben 2026. Vybrali jsme si únor právě proto, že na duben byl avizovaný start Artemis II. Až v září 2025 NASA oznámila, že se pokusí o start Artemis II už v únoru, což nám trochu komplikovalo život. Samozřejmě bychom se nezlobili, kdybychom start viděli (přiznávám, že jsme kvůli této možnosti dokonce upravili termín odletu o dva dny: když už tady budeme…), ale nikdy nebyl hlavním cílem výpravy.

Zpět k výše uvedeným třem raketám. Nemá smysl popisovat opakované změny termínů, technické problémy (včetně pozastavení startů Falconu 9) a další peripetie, které jsme samozřejmě bedlivě sledovali. Protože když už jsme dlouhodoběji na Floridě, tak bychom rádi nějaký start viděli.

A tak jako první přišel na řadu Vulcan. Start byl noční, takže jsme si dopřáli luxus přerušovaného spánku a následně se přesunuli na předvybrané místo, kterým bylo pobřeží městečka Titusville. Provoz nulový, parkování bezproblémové, zájem veřejnosti minimální. Komu by se chtělo vstávat na start tuctové rakety plánovaný na 3:30 h ráno (ve čtvrtek 12. února), že?

Nakonec se vzlet posunul až na 4:22 h, což ale bylo stejně nelidské. Noční start se neokouká: nejprve relativně malá záře na obzoru (jak se rozběhnou motory), pak se noc promění v den (jak se raketa zvedne), pak cesta nového slunce vzhůru…Tentokrát neuplynulo ani několik sekund a Vulcan nám vletěl do mraků. A zdálo se, že je konec divadla, ale nebyl. Po (delší) chvíli se nad nimi opět vynořil. A byť byl opar, mohli jsme pozorovat proměnu barvy plamenů rakety ze sytě oranžové na jasně světle modrou ve chvíli, kdy odhodila pomocné motory a dál pokračovala v letu spalujíce toliko kapalný kyslík a metan.

Opět drobná poznámka: z každého místa vypadá start jinak. Když jsme jednou sledovali Falcon Heavy, tak sice byla oblačnost, ale raketu jsme celkem slušně viděli. Ovšem z pohledu oficiálních hostů shromážděných na tribunách raketa za několik sekund (stejně jako nám tentokrát) vlétla do mraků a už se neukázala.

Každopádně jsme tentokrát dodrželi to, co vždy razím: kašlete na focení, nikdy nebudete mít tak dobré obrázky jako profesionálové. Raději si tyto pomíjivé okamžiky vychutnejte. Start jsme si vychutnali a než jsme stiskli spoušť fotoaparátů, už byl Vulcan v oblacích. Nejlepším materiálem se tak stala videonahrávka z mobilu, který kolega těsně před startem opřel o sloupek vedle nás.

Zdroje obrázků:
Foto: Michal Přibyl
Foto: Tomáš Přibyl