Je léto, a to už na Kosmonautixu deset let patří prázdninovému seriálu TOP5. Tento odlehčený formát se mimo jiné věnuje i řadě okrajových či specifických témat. Tentokrát se podíváme na pět vizí, které byly představeny ve známých sci-fi dílech a které se nenaplnily. Nebude to o celkových myšlenkách, jako spíše o jednotlivých strojích či specifických tématech. Cílem tedy není zhodnotit celé dílo, ale jednu konkrétní myšlenku, loď či technologii, která byla v ději užita. Zároveň se připravte na zcela osobní pohled autora, který technologie a díla vybíral dle svých oblíbených příběhů. Relevantnost výběru tedy není relevantní.

5) Planeta opic (Relativistické dopady)

Teze, která se nestala: Všem dobře známé sci-fi dílo Planeta opic začíná nepříliš dopracovaným dějem, který se odehrává na pozadí, ale je zásadní pro další příběh. Astronauti Taylor, Landon a Dodge se probouzejí z hlubokého hibernace po kosmickém letu téměř rychlostí světla. Jejich start proběhl v roce 1972 a mají za sebou 18 měsíců letu. Jelikož jejich loď dosáhla takřka rychlosti světla, dojde díky relativistickým efektům k tomu, že na Zemi uplyne přes 2000 let. Dle odhadů posádky dospěli do soustavy Bellatrix v Orionu, asi 300 světelných let od naší Sluneční soustavy. Posádka pak zjistí, že sice skutečně uteklo 2000 let, ale jejich loď dorazila zpátky na Zemi, kde se mezitím vyvinuly inteligentní opice, které zotročily lidstvo.

Co se nestalo: Ačkoli byl film produkován v roce 1968, inspirovaný dějem napsaným v roce 1963, nebojí se scénáristé už v roce 1972 pracovat s loděmi, jejichž rychlost se blíží rychlosti světla. V roce 1968 mělo lidstvo za sebou první pilotovaný oblet Měsíce, a i v těch nejbujnějších představách, nikdo neočekával, že v roce 1972 budou úplně nové typy kosmických lodí schopné takových rychlostí. Energie nutná k urychlení takové lodi k tak vysokým rychlostem by vyžadovala enormní množství energie. Otázkou také je, jak pracoval navigační systém, když dokázal o tolik minout svůj cíl, a přitom tak přesně trefit Zemi v poloze o dva tisíce let později.

Proč si to autor myslel: Zde šlo očividně pouze o prostředek nutný k tomu, aby mohl nastat kýžený děj filmu. Nebylo cílem představit uvěřitelné technologie a budoucnost, ale spíše dostat hrdiny na místo a čas, kde byli potřeba. Vzhledem k výjimečnosti díla se to scénáristům dá odpustit. Nejnovější zpracování tohoto díla se kosmickému letu zcela vyhýbá a sází na trochu jistější biologii a experimenty přímo na Zemi.

Odhad, kdy by k tomu mohlo dojít: Na cestování mezi hvězdami máme v redakci Vítězslava Škorpíka, budu se tedy dopouštět odhadu dle svých omezených znalostí. Na rozdíl od níže zmíněných hyperprostorových letů, by lidstvo snad někdy v budoucnosti mohlo přeci jen přijít s technologií, která umožní sesbírat dostatek energie na urychlení tělesa k rychlosti blízké rychlosti světla. Je otázka, zda takové těleso bude s posádkou uvnitř – já tipuji, že nikoli. Představte si, že cestujete do vedlejší soustavy, ale až tam docestujete, budou všichni, které jste znali, po smrti. Proč byste něco takového podnikali? Můj odhad je, že k podobným letům dojde někdy mezi čtvrtým a pátým tisíciletím tohoto letopočtu.

4) 2001: Vesmírná odysea (Kosmická infrastruktura)

Teze, která se nestala: Scénář Arthura Charlese Clarka pod taktovkou režiséra Stanleyho Kubricka představuje přelomové filmové sci-fi dílo, které se snažilo stavět na realistickém odhadu budoucích kosmických letů v nedaleké budoucnosti. V díle jsou velké kosmické stanice, základny na Měsíci, lze doletět k planetě Jupiter s lidskou posádkou. Děj se odehrává v roce 2001 a vidíme v něm řadu věcí, které neexistují ani dnes. Jednou z nich je rozsáhlá infrastruktura, která je sice jen naznačená, ale děj filmu nepřímo ukazuje, jak rozsáhlá musela být. A právě na infrastrukturu se podíváme.

Už první záběry ukazují vědce, který na palubě velkého dopravního raketoplánu vzlétl k mohutné kosmické stanici na oběžné dráze Země. Raketoplán mohl být vypraven bez plného obsazení jen s jedním pasažérem, ačkoli je jeho kapacita značně větší. Stanice na oběžné dráze Země má recepci, velké jednací místnosti a velká veřejná prostranství. Posléze vidíme jinou kosmickou loď, která míří k Měsíci. Loď má stevardku, piloty a opět kapacitu na vyšší počet cestujících. Zásadní okamžiky počátku filmu nám pak představují záhadný objekt – monolit, který byl vykopán na Měsíci. Loď přilétá na velkou měsíční základnu umístěnou v podzemí. Kapacita základny jsou tisíce lidí. Následuje přelet k místu záhadného nálezu na jiné části Měsíce. Na skupinu vědců a odborníků čeká mohutná jáma o rozměrech desítek metrů, která by vyžadovala mechanizované kosmické bagry a buldozery. Film následně pokračuje dějem, který se odehrává pouhý rok po objevu monolitu. V té době už letí mohutná pilotovaná loď k Jupiteru s posádkou, která je v hibernaci.

Co se nestalo: Představa rozsáhlých výrobních zařízení na Zemi, oběžné dráze i Měsíci se nakonec nenaplnila. Kosmonautika je stále speciální obor, který sice zaměstnává mnoho lidí a je na něj navázaný průmysl, ale v míře, jakou si představoval film, to zdaleka není. Jen uskutečnění rozsáhlého výkopu na Měsíci je mimo možnosti současných prostředků. V rámci přípravy na program Artemis se spíše zkoumá výroba pohodlnějšího a praktičtějšího skafandru a jednoduchých strojů, které odolají náročným podmínkám na Měsíci. Testují se také jednoduché malé bagry pro budoucí lunární použití. Ostré částečky regolitu představují doposud velký problém pro jakékoli větší pohyblivé stroje a to bez ohledu na to, že je tam zatím nejsme schopni dopravit.

Proč si to autor myslel: Na konci šedesátých let 20. století vypadal vývoj kosmonautiky velmi nadějně. Kosmické závody akcelerovaly a mnozí věřili v podobný vývoj, který nastal v posledním desetiletí. Zatímco v roce 1961 byl na oběžné dráze první člověk v malé kosmické lodi, v roce 1968 se vypravila k Měsíci první pilotovaná výprava a očekávalo se brzké přistání. V USA i Sovětském svazu bylo za těch pár roků vyvinuto 6 typů pilotovaných kosmických lodí. Stěží mohl někdo očekávat, že nakonec vývoj půjde jinými cestami. Místo velkých pilotovaných prostředků a základen jsme se nicméně postupně dočkali náročných automatických misí k planetám, kometám a asteroidům, vozítek a dronu na Marsu, či přistání landeru na Titanu. Ukázalo se, že pro rozsáhlé výpravy do kosmu budeme potřebovat nabrat ještě mnoho znalostí a zkušeností.

Odhad, kdy by k tomu mohlo dojít: Rozsáhlá infrastruktura, která by umožňovala stavbu mnoha kosmických prostředků, výstavbu velkých podzemních základen na Měsíci či rychlé uskutečnění pilotované výpravy k dalším planetám, se bude tvořit ještě dlouho. Ačkoli je nadějí systém SuperHeavy Starship, jeho úspěšný provoz není vůbec jistý. Vesmíru, který nám představil Kubrick a Clarke bychom se mohli dočkat po roce 2150.

3) Hvězdná brána (Velké kosmické křižníky)

Teze, která se nestala: V seriálu Hvězdná brána je ústředním motivem portál umožňující mezihvězdné cestování pomocí červí díry v řádu sekund. Nás však bude zajímat loď X-303 Prometheus. Loď je dlouhá necelých 200 metrů, její šířka je zhruba 60 a výška 70 metrů. Loď umožňuje přepravit najednou až přes 100 členů posádky a v hangáru mít až 8 letounů X-302. Trup lodi je vyroben z čistého trinia, loď je vybavena energetickými štíty, reaktory využívající naquadah (mimozemský prvek) a reaktory využívající speciální naquadah pro lety v hyperpsotoru. Prostě je to velká a mocná bitevní loď. Zajímavý je časový rámec. V roce 1997 začala být pravidelně využívána hvězdná brána k cestám po planetách galaxie. V roce 1999 mělo dle seriálu lidstvo k dispozici mimozemský letoun, ze kterého později vyrobilo první (a neúspěšnou) kosmickou stíhačku X-301 a v roce 2002 už disponovalo výše popsanou bitevní lodí. Zarážející je rychlost, jakou byla toto loď budována. V seriálu se popisuje, že lidem pomáhala přátelská mimozemská rasa, která pomohla implementovat řadu mimozemských technologií. Zkratka, která vypadá, že řeší časový rámec, však vytváří ještě větší nesoulad. Implementovat mimozemskou technologii tak rychle do té pozemské, by asi bylo na delší čas.

Co se nestalo: V současnosti lidstvo provozuje dvě kosmické stanice na oběžné dráze Země. Mezinárodní kosmická stanice je mohutný komplex o hmotnosti zhruba 420 tun. Poskytuje však prostor sedmičlenné a krátkodobě i vícečlenné posádce. Největší provozovaná kosmická loď je Orion, který však zatím letěl jen v nepilotovaném režimu. Jeho kapacita jsou 4 astronauti. Ano, nemáme k dispozici mimozemské technologie, ale když se zamyslíme nad tím, jak dlouho se připravovala kosmická stanice, anebo loď Orion (blížíme se k dvaceti letům), dojde nám, že to v seriálu trochu uspěchali. Představa mohutného kosmického křižníku, postaveného během dvou až tří let, který navíc musí vyřešit integraci mimozemských technologií, je opravdu naivní. Situaci komplikuje i to, že stavba takové lodi probíhala v utajení, které sice nebylo stoprocentní, ale stejně. Představte si ty tisíce dělníků, kteří podepíšou mlčenlivost a nikdy nic neprozradí. Navíc se každý kosmický projekt potýká s ohromnou dávkou problémů, které se mnohdy projeví až ve chvíli, kdy stroj konečně vzlétne. SpaceX by mohla vyprávět.

Proč si to autor myslel: Scénáristi seriálu měli obecně dost problém s časovými rámci, či technickým fungováním věcí a realitou. Hrdinové často využívají desítky tisíc let starou kosmickou techniku, motory různých lodí jim tu umožňují překonat vzdálenost napříč galaxií, jindy jsou omezeny na krátké skoky a podobně. Zkrátka zde šlo čistě o scénáristický kalkul. Kdo by se chtěl dívat na 70 ročních řad seriálu, než by byl k dispozici první pozemský kosmický křižník. Navíc křižník, který je schopen létat hyperprostorem, bránit se cizím energetickým zbraním, vytvářet umělou gravitaci či mít k dispozici transportní kruhy.

Odhad, kdy by k tomu mohlo dojít: Jak by řekl Vítězslav Škorpík, jehož astrofyzikální články zabývající se mezihvězdným cestováním jste jistě už četli: Lety pomocí warpu či hyperprostoru nebudou možné zřejmě nikdy. A stavby velkých mohutných kosmických bitevníků? Já to tipuji na rok 2250.

2) Já, robot (Lidé na Merkuru)

Teze, která se nestala: Isaac Asimov ve svém přelomovém díle Já, robot představil v několika povídkách historii dokumentující vývoj robotů. Od automatických strojů po plně myslící umělé bytosti nerozeznatelné od člověka. Nás však nebudou zajímat roboti samotní, ale příběh zasazený do konkrétního roku. V roce 2015 se totiž ve výše jmenované knize odehrává povídka s názvem Hra na honěnou. Ta vypráví o robotovi označeném jako RCHK-13, který přiletěl s posádkou na Merkur. Jeho úkolem je pomoci technikům zajisti provoz deset let opuštěné důlní stanice. Jako jediný moderní robot na planetě, má přinést selen nutný k obnově solárních článků sloužících k výrobě energie. V ději se pak odehrává příběh, na jehož konci jsou vysvětleny tři zákony robotiky. Nás však zajímá pozadí děje. Opuštěná těžební stanice na Merkuru, lidské posádky na této planetě a rozsáhlé zemní práce, které jsou zde prováděny.

Co se nestalo: Asimov si myslel, že na počátku 21. století již bude lidstvo disponovat technikou potřebnou k tomu, aby pracovalo na všech pevných planetách sluneční soustavy. Ačkoli je dílo Já, robot velmi technické a filosofické a snaží se o přesné kulisy budoucího vývoje, ukazuje se, že zde se autor výrazně spletl. V současnosti lidé teprve přemýšlejí nad tím, jak by se jednou dala na Měsíci využívat voda ukrytá v kráterech na pólech. Nemáme však dostupné ani těžební stroje, ani zcela konkrétní představy, jak by taková těžba probíhala. Merkur je v tomto ještě zrádnější prostředí. Extrémní denní i noční teploty představují velkou technologickou výzvu. Lety k Merkuru jsou samy o sobě také náročné, jelikož dominantní gravitační vliv Slunce vyžaduje komplikované a energeticky náročné brzdění u planety. Jen se k Merkuru dostat s velkou pilotovanou lodí by vyžadovalo prostředky, které v současnosti nemáme k dispozici. Provádět na této planetě rozsáhlé zemní a infrastrukturní práce je dnes nepředstavitelné. Do současné doby byla jedinou oběžnicí Merkuru sonda MESSENGER a v současnosti k němu směřuje evropsko-japonská mise BepiColombo.

Proč si to autor myslel: Povídka byla napsána v roce 1941. Ačkoli byl Asimov dobře technicky vzdělaný (později získal doktorát z biochemie), odhadovat budoucnost na řadu desetiletí dopředu je ošemetné. Vývoj není lineární a to, co se zdá jako logické, se v budoucnu může ukázat jako chybné. Lidstvo sice nemá na Merkuru komerční těžební stanice, ale zase máme vyspělé zdravotnictví, internet, trendy na Tiktoku a naše znalosti o Zemi i životě jsou neporovnatelné s dobou druhé světové války.

Odhad, kdy by k tomu mohlo dojít: Otázka zní, zda budou někdy potřeba těžební kolonie na Merkuru a zda vůbec bude potřeba, aby takové provozy byly obsluhovány přímo lidmi. Nicméně i na Merkuru se nachází zmrzlá voda a zcela jistě i nějaké zajímavé prvky, které by se hodily. Umím si představit dobu, kdy bude mít lidstvo po Sluneční soustavě nějaké stanice, doplňovací stanice a infrastrukturu, která bude využívat blízké světy k doplňování zásob. Takovou budoucnost si umím představit kolem roku 2500.

1. Vetřelec (Těžba u jiných hvězd)

Teze, která se asi nestane: Děj filmu Vetřelec režiséra R. Scotta je zaměřen na xenomorpha, který vyvražďuje posádku kosmické lodi. Na začátku filmu se však dozvídáme několik málo informací o lodi USCSS Nostromo, kde se děj odehrává. Jednalo se o nákladní loď Lockmart CM-88B Bison třídy M. Na délku měla 334 metrů, šířka byla 215 metrů a výška 95 metrů. Nostromo byla postavena v roce 2101 jako mezihvězdný křižník, ale v roce 2116 byla přestavěna na komerční remorkér. Loď byla v době filmu vybavena výkonnými motory Rolls-Royce N66 Cyclone s bipolárním vektorováním. Každý z těchto motorů vyvinul tah 65 830 metrických tun, přičemž jako reakční hmotu využíval vodu. Při provozu na plný výkon motory produkovaly vysoký impulzní tah celkem 131 660 kN. Cílem výpravy bylo doletět k planetě Thedu, která se nachází systému Epsilon Reticuli, asi 59,48 světelných let neboli 18,23 parseků, od Sluneční soustavy. Cesta k Thedu od Neptunu trvala lodi 8 měsíců, cesta zpět byla kvůli hmotnosti nákladu delší. Jak ale víme, nakonec došlo ke změně trajektorie a loď zamířila na místo, které pak změnilo osudy posádky. Vzhledem ke vzdálenosti cílové planety a délce letu, dokázala loď letět nadsvětelnou rychlostí a jednoduchý výpočet nám napovídá, že by Nostromo měla letět 78x rychleji než světlo. Obecně se proto fanoušci shodují, že byl využíván nějaký podprostrový či hyperprostorový pohonný systém, kde se třeba eliminovaly relativistické odpady takové rychlosti.

Co se asi nestane: Představa, že za pouhých osmdesát let, bude mít lidstvo kolonie u jiných hvězd a bude schopné stavět obrovské těžební lodě pro dopravu materiálu do Sluneční soustavy, není příliš reálná. Pokud vše půjde dle plánů, mohli bychom se ve čtyřicátých letech dočkat pilotované letu k Marsu a někdy na konci století třeba i na nějaký měsíc u vnějších planet Sluneční soustavy. Pokud nepřijde nějaký skutečně přelomový objev, nebude zřejmě nikdy možné létat tak rychle jako Nostromo.

Proč si to autor myslel: Umisťování dějů sci-fi do budoucnosti se krom logiky řídí také tím, aby ta budoucnost byla pro diváky ještě představitelná. Děj filmu odehrávající se v osmém či devátém tisíciletí by byl pro diváka méně stravitelný.

Odhad, kdy by k tomu mohlo dojít: V tomto případě si autor článku netroufá odhadovat. Ale do komentáře můžete napsat svůj odhad. Kdy se lidstvo dočká těžebních kolonií na jiných planetách a lodí typu Nostromo?

Zdroje obrázků:
https://www.gateworld.net/wiki/images/6/6e/Prometheus.jpg
https://lh6.googleusercontent.com/…DOcQvO9U9qJxpUfne
https://i.ytimg.com/vi/oU4Rk0NATNs/hqdefault.jpg
https://images-na.ssl-images-amazon.com/images/S/compressed.photo.goodreads.com/books/1497545507i/1796948.jpg
https://static.wikia.nocookie.net/spaceships/images/9/9c/Nostromo.jpg/revision/latest/scale-to-width-down/1200?cb=20160221182909