Jako transneptunická tělesa (TNO) se označují ledové objekty s velikostí od trpasličích planet jako je Pluto či Eris s průměrem okolo 2 400 km až po tělesa s průměrem v řádu desítek kilometrů (jako je třeba Arrokoth), či ještě menším. TNO jsou na oběžných drahách srovnatelných nebo dokonce mnohem vzdálenějších než planeta Neptun. Existenci TNO předpověděl Kenneth Edgeworth a později Gerard Kuiper v 50. letech 20. století. Oblast vesmíru, kterou TNO zaujímají, se obvykle označuje jako Kuiperův pás a samotné TNO se někdy označují jako objekty Kuiperova pásu (KBO – Kuiper Belt objects).

Oběžné dráhy TNO jsou velmi různorodé, ale dají se rozdělit do několika skupin, které odrážejí migraci Uranu a Neptunu směrem ven na počátku historie vzniku Sluneční soustavy. Díky tomu ukrývají TNO klíče k lepšímu porozumění této historii. Teprve až Teleskop Jamese Webba a jeho jedinečná schopnost studovat materiály na povrchu TNO nám umožnila plně pochopit, co nám mohou říci o našem původu. Bryan Holler a John Stansberry ze Space Telescope Science Institute (STScI) z Baltimoru popsali v časopise Nature Astronomy, jak Webb rozšiřuje naše znalosti o těchto objektech.

Prvním objeveným TNO bylo Pluto, které v roce 1930 objevil Clyde Tombaugh na Lowellově observatoři. Pak se čekalo až na rok 1992, kdy byl objeven druhý TNO. Stal se jím 1992 QB₁, dnes pojmenovaný Albion, který objevili Dave Jewitt z University of California v Los Angeles a Jane Luu z Massachusetts Institute of Technology. Dnes již vědci znají více než 5 000 TNO. Jejich oběžné dráhy v sobě nesou historické záznamy toho, jak se v éře mladé soustavy vyvíjely oběžné dráhy Jupiteru, Saturnu, Uranu i Neptunu. Počítačové modely naznačují, že s tím, jak se Uran a Neptun přesouvaly dále od Slunce, tedy směrem k primordiálnímu disku TNO, tak mnoho těchto objektů vystřelily na různé dráhy a zbylé přijali za své, takže dnes krouží po drahách, které známe. Dnešní oběžné dráhy objektů klasifikujeme podle jejich vzdálenosti od Slunce, excentricity (eliptičnosti) a inklinace (sklonu vůči rovině, po které obíhají planety). Počítačové modely naznačují, že některé tyto studené objekty stále zaujímají své původní dráhy, a představují tak neporušený zbytek původního protoplanetárního disku. Tyto TNO skutečně představují původní stavební kameny planet a jeden z nich, Arrokoth, byl v lednu 2019 navštíven a zblízka prozkoumán sondou New Horizons.

U TNO, jejich oběžné dráhy byly narušeny migrací obřích planet, je složité zpětně vystopovat, kde se zformovaly. Přesto vědci mohou doufat, že pouze na základě studia složení jednotlivých TNO budeme moci zmapovat složení prvotního vnějšího disku. TNO obíhají od Slunce hodně daleko a proto jsou na nich velmi nízké teploty (pod -170 °C), takže jejich povrchy mohou poskytovat informace o původním složení planetesimál v disku. Webbův teleskop je první observatoří, která dokáže poskytovat podrobné informace o složení typických TNO (s průměrem menším než 800 km). Vděčí za to svému velkému primárnímu zrcadlu a velmi citlivým detektorům. Především přístroj NIRSpec dokázal poprvé odhalit složení TNO v mimořádných detailech.

Webbův přístroj NIRSpec rozděluje přicházející světlo s vlnovými délkami mezi 1 a 5 mikrometry na stovky až tisíce jednotlivých „barev“ (přesněji vlnových délek). Relativní jas těchto barev v závislosti na vlnové délce je spektrum. Rozličné materiály vykazují rozličná spektra, což pomáhá identifikovat chemické složení pozorovaného objektu. Jelikož se TNO formovala v chladných, vnějších oblastech protoplanetárního disku, tak se dlouho předpokládalo, že jejich povrchům budou dominovat ztuhlé molekuly látek, které jsou na Zemi přítomny většinou jako plyny, či kapaliny. Jde třeba o vodu (H₂O), oxid uhličitý (CO₂), dusík (N₂), či metan (CH₄), ale i mnohé další. Záření ze Slunce i ze zdrojů mimo naši soustavu může měnit chemické složení látek na povrchu TNO. Jeho vlivem pak vznikají složitější uhlovodíkové molekuly jako je například metanol (CH₃OH), acetylen (C₂H₂) a ethan (C₂H₆). Data z JWST tyto teorie potvrzují, ovšem nečekanými způsoby a v bezkonkurenčních detailech.

V prvních dvou letech svého vědeckého provozu pořídil Webbův teleskop vysoce kvalitní spektra více než 75 TNO. Poskytl tak první komplexní pohled na to, z čeho se skládají, včetně téměř 60 objektů z programu velkého cyklu 1 nazvaného „DiSCo-TNO“ (ID programu #2418, hlavní řešitelka: Noemí Pinilla-Alonso). Hlavním výsledkem velkého souboru dat z programu DiSCo-TNOs, je objev tří spektrálních skupin, což je první důkaz odlišného složení povrchů. Něco takového bylo na základě dřívějších studí naprosto nečekané. Tyto klasifikace jsou pojmenovány podle tvaru spektra v oblasti 2,5-4 mikrometrů, přičemž nejhlubší pás se soustřeďuje na 3,0 mikrometrech a je vytvářen molekulami, které obsahují vazbu kyslík-vodík, jako je například voda. Miskovitému typu dominují absorpční vlastnosti vodního ledu, s trochou ztuhlého oxidu uhličitého a náznaky prachu bohatého na křemičitany. Spektra s dvojitým poklesem mají absorpční vlastnosti komplexních organických molekul, ztuhlého oxidu uhličitého a oxidu uhelnatého. Útesová spektra mají ještě komplexnější organické materiály než u dvojitého poklesu a také obsahují vlastností metanolu.

Spektra s dvojitým poklesem naznačují přítomnost velkého množství čistého suchého ledu, tedy ztuhlého oxidu uhličitého, což dokazují dva vrcholy odrazivosti (nikdy nepozorované mimo laboratoř) ohraničující pásmo 4,27 mikrometru. Tyto tři spektrální typy se rovněž liší barvou na nejkratších viditelných vlnových délkách, přičemž „misky“ jsou nejméně červené, „dvojité poklesy“ středně červené a „útesy“ nejčervenější. Tým DiSCo-TNOs spekuluje, že by tyto odlišné spektrální typy mohly být výsledkem vyšších teplot blíže ke Slunci a nižších teplot dále od něj. Miskovité typy se zformovaly blíže ke Slunci a byly vystaveny vyšším teplotám, které z nich v podstatě vypekly oxid uhličitý i metan. Tyto látky byly stabilnější na dvojitých poklesech a útesech, které se vytvořily dále od Slunce. Důležitým vodítkem k této hypotéze je, že všechny objekty na neporušených chladných klasických drahách jsou útesy. TNO na ostatních oběžných drahách zahrnují objekty všech tří typů složení, jak by se dalo očekávat v důsledku dynamického přeskupování při migraci Neptunu směrem ven, jak bylo popsáno výše.

Při pohledu do budoucna nás může těšit, že JWST bude pokračovat v realizaci rozsáhlého programu každoročních pozorování TNO, přičemž komunita vybírá k realizaci nové a zajímavé programy. V rámci třetího cyklu bude provedeno zobrazení a spektrální průzkum několika TNO a jejich oběžnic, včetně vůbec prvních spektrálních pozorování „extrémních“ TNO s oběžnými drahami, které je zavádějí hluboko do mezihvězdného prostoru. Další program si klade za cíl vrátit se k cílům pozorovaným v prvním roce vědeckých operací a získat ještě podrobnější pohled na materiály, které vedly ke vzniku TNO v protosolární mlhovině. Dva další programy se zaměřují na zobrazování a spektroskopii binárních systémů TNO s cílem lépe pochopit vznik oběžnic TNO, ať už prostřednictvím obřích impaktů, nebo spoluvytvářením gravitačním kolapsem. Kdo ví, jaké nové nápady a vzrušující objevy přinese příští rok?

Přeloženo z:
https://blogs.nasa.gov/

Zdroje obrázků:
https://blogs.nasa.gov/webb/wp-content/uploads/sites/326/2025/02/sidebyside.png
https://upload.wikimedia.org/…/2880px-TheTransneptunians_Color_Distribution.svg.png
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/60/UltimaThule_CA06_color_20190516.png
https://blogs.nasa.gov/webb/wp-content/uploads/sites/326/2025/02/blog_plot.png?resize=1200,1377