Sovětská pilotovaná kosmonautika se od svého zrodu navenek tvářila jako monolit s jasně určeným rámcem a uniformním personálním složením. Jak to ale začasté bývá, opak je pravdou. V zákulisí se téměř od začátku odehrávala nelítostná bitva mezi vojáky a civilním sektorem. Vojáky zastupovalo letectvo, které dostalo personální otázky oddílu kosmonautů na starosti. Bylo to vcelku logické, pro první pionýrské cesty do neznáma se nejlépe hodili muži s disciplínou, uvyklí subordinaci, současně však prověření co se týče fyzických parametrů, kondice, reflexů, psychologické stránky a podobně. A vojáci (zejména v osobě Nikolaje Kamanina) si hodlali nad pilotovaným vesmírem udržet kontrolu. Proti nim stáli „civilové“, jež představoval hlavně Sergej Koroljov. Podle jeho názoru bylo třeba po prvních kosmických krocích pustit ke kormidlům civilní kosmonauty, specialisty nejrůznějších profesí, kteří by lety do vesmíru povýšili na skutečně hodnotné odvětví výzkumu a vývoje. Program Voschod byl první příležitostí pro participaci civilních kosmonautů, ovšem také první velkou bitvou o to, jakou tvář budou pilotované výpravy do vesmíru mít – zda tu s výložkami, nebo bez nich…

Nesnadný výběr

Co se týče vojenského personálu pro posádky vícemístných lodí, situace byla vcelku uspokojivá. Ke členům prvního oddílu a pětici žen, které byly vybrány pro první let něžného pohlaví a nadále zůstávaly v aktivní službě, přibylo již v lednu 1963 dalších patnáct mužů z druhého vojenského náboru. Mezi nimi byla později velmi slavná jména jako Šatalov, Gubarev nebo Filipčenko. Ne všichni se nakonec do vesmíru podívali, slasti stavu beztíže zakusilo pouhých sedm z nich. Někteří byli vesmíru velmi blízko, jako například Pjotr Kolodin, ale to je úplně jiný příběh. Zajímavé je, že v tomto případě se výběrová komise neomezila pouze na stíhací piloty, ale i na piloty a navigátory bombardovacích pluků a také příslušníky raketových vojsk.

Trochu podivným nováčkem mezi členy oddílu byl jistý Georgij Timofejevič Beregovoj. Ten byl mezi pretendenty na vstup do oddílu při náboru v roce 1963, nicméně byl vyřazen kvůli svému věku. V jedenačtyřiceti letech výrazně překračoval věkový limit, který pro tento nábor činil pětatřicet let. Na druhou stranu se podle názoru zástupce velitele vzdušných sil Sergeje Ruděnka jednalo o velmi perspektivní kádr pro vyšší funkce v rámci Střediska výcviku kosmonautů. Ruděnko doslova prohlásil: „Takové jako Beregovoj je nutné posílat na lety jako první!“

Beregovoj tedy sice v první fázi náboru figuroval, nicméně velmi záhy z něj právě kvůli věkovému limitu vypadl. Otázka jeho kandidatury však vyplavala na povrch ve druhé polovině roku 1963 ještě několikrát, nikdy ale nebyla vyřešena kladně. Až na jednom ze zasedání Vojenské rady vzdušných sil rozhodl velitel letectva maršál Veršinin bez toho, aby nechal hlasovat, o zařazení Beregového do oddílu. O tom, jaké nitky tahaly v zákulisí v jeho prospěch, se lze jen dohadovat. Faktem je, že spolu s Beregovým byl do první fáze výběru zařazen i jistý podplukovník Pjotr Pjotrovič Sidorenko. Také on převyšoval věkový limit, byť pouze o dva roky, nicméně stejnou šanci jako Beregovoj nedostal. Možná hrál roli také fakt, že Beregovoj byl dávný známý Nikolaje Kamanina a také jeho spolubojovník z dob 2. světové války, kdy oba sloužili ve stejné divizi. Abychom však byli féroví, Kamanin ve svých denících popisuje své velmi vážné výhrady proti vřazení příliš starého plukovníka mezi kosmonauty.

Buď jak buď, rozhodnutím nejvyšších míst byl Georgij Timofejevič vsazen do oddílu kosmonautů a dostal jakýsi „individuální plán“, který předpokládal všeobecnou kosmonautickou přípravu zhuštěnou do pouhých deseti měsíců (normálně tato fáze výcviku trvala dva roky!). A aby toho nebylo málo, Veršinin a Ruděnko pro něj požadovali přednostní místo v křesle Vostoku. I to dokládá, jaká úroveň uvažování a sofistikovanosti vládla mezi vojenskými špičkami letectva a ozbrojených sil obecně. Naštěstí nakonec převládl zdravý rozum a Beregovoj byl se vznikem programu Voschod převeden právě tam. Přes neustálé pološílené nápady, ke kterým se dostaneme o několik dílů tohoto seriálu dále, jeho angažmá ve Voschodu neskončilo startem. Svou šanci dostal až v rámci programu Sojuz, a právě tam se ukázalo, že jeho přijetí do oddílu bylo krokem mimo.

Pro prvotní fázi program Voschod byla nakonec 1. dubna 1964 sestavena skupina vojenských kosmonautů ve složení V. F. Bykovskij, P. R. Popovič, G. S. Titov, B. V. Volynov, A. A. Leonov, Je. V. Chrunov, P. I Běljajev, V. M. Komarov a L. S. Ďomin. Jak vidno, jednalo se, až na Ďomina, o kosmonauty prvního náboru.

O něco složitější byl problém s civilními kosmonauty. 13. března 1964 Vojensko-průmyslová komise schválila Výnos č. 59, podle něhož měly být do posádek Voschodů zahrnuti i civilní kandidáti, specificky vědci a lékaři. Při vědomí toho, že na přípravu nebude dost času a u většiny z nich půjde ohledně případného letu o jednorázovou záležitost, byla příslušně snížena laťka všeobecných a zdravotních nároků. Kandidáti neměli být starší 40 let, jejich vzrůst se měl pohybovat od 160 do 175 cm, hmotnost do 80 kg. Byly přípustné lehké vady zraku a sluchu, oproti tomu stouply nároky na vestibulární aparát pretendentů – zainteresovaní věděli, že nebude čas na vestibulární trénink, jako tomu bylo u předchozích náborů.

Pro hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova byl tento výnos malým (tedy spíše velkým) vítězstvím, protože o vřazení civilních osob mezi kosmonauty usiloval velmi vehementně. Podle jeho mínění byli vojenští piloti ideální pro prvotní fázi kosmických letů, na jejich místa však posléze měli nastoupit specialisté a vojáci se měli omezit na své dedikované mise.

Již na začátku roku 1962 Koroljov plédoval u vedení země za vznik civilního oddílu, do něhož měli být přijímáni pracovníci OKB-1, Akademie věd a institucí podléhajících ministerstvu leteckého průmyslu. Ve druhé polovině toho roku se v kanceláři Michaila Tichonravova sešlo zhruba 60 inženýrů OKB-1, kteří projevili zájem o kosmonautickou kariéru, a Koroljov se informoval ohledně jejich motivace. Na konci setkání inženýrům slíbil, že zhruba za týden budou povolání na čtyřicetidenní lékařské sledování do některé z vojenských nemocnic.

Jenže přes Koroljovovy nesporné schopnosti a konexe zde jeho snaha narazila na tvrdou zeď. Když žádná z vojenských nemocnic nereflektovala na jeho iniciativu, snažil se do věci přitáhnout civilní zdravotnická zařízení. Tady se však sekal s nevolí „věrchušky“, podle jejíhož výnosu byl výběr kosmonautů záležitostí vojenské medicíny. Jediným, kdo se dokázal posunout alespoň trochu dále směrem ke svému snu, byl Alexej Jelisejev, kterému se podařilo z vlastní iniciativy nastoupit na lékařské pozorování do Ústředního vědecko-výzkumné letecké nemocnice. Jenomže tak učinil víceméně za Koroljovovými zády a hlavní konstruktér toto narušení subordinace rázně uťal v době, kdy měl Jelisejev již dvě etapy testů za sebou.

Rok 1962 tedy příliš štěstí civilním kandidátům nepřinesl, to však nebránilo, aby se o rok později nedala dohromady iniciativní skupinka mladých inženýrů a nezačala s Koroljovovým a Tichonravovým souhlasem přípravu na vlastní pěst. Ani tehdy se tyto snahy nesetkaly s přízní „věrchušky“ a musely být realizovány víceméně potají, nicméně projekt „Voschod“ byl vítanou příležitostí vsunout nohu mezi dveře do té doby pevně zavřené muži v uniformách.

Nyní mohl Koroljov začít jednat se vší vážností a rozmachem. Světlo světa spatřilo nové oddělení OKB-1 nazvané „Letecko-výzkumný oddíl č. 90“. Jeho velitelem byl jmenován legendární zkušební pilot Sergej Anochin. À propos Anochin – tato velmi zajímavá postava sovětského a světového letectví – se vyznačoval nejen gigantickými zkušenostmi s létajícími aparáty všeho druhu, ale také tím, že v roce 1945 přišel při letecké havárii o levé oko. To mu však nebránilo v tom, aby vedl „Koroljovovu školku“, jak byl oddíl 90 lidově nazýván, a také aby sám usiloval o vlastní kosmický let.

Do výběru bylo zařazeno jedenáct kandidátů (Jelisejev byl v nemilosti, proto se rozhodnul zkusit štěstí po vlastní ose a jednomu z dalších inženýrů chyběly pouhé dva měsíce do nutné tříleté doby praxe v OKB-1). Další kandidáti vypadli během lékařských testů a tak přípravu začalo sedm pracovníků OKB-1 včetně Anochina. Zatímco se v OKB-1 odehrávaly zmíněné rošády, další instituce, jež měly ze svých řad dodat další specialisty pro kosmický program, rozhodně nezahálely a pročesávaly své řady při hledání svých vlastních nominantů.

Hledání perspektivních účastníků kosmických letů probíhalo také v Akademii věd SSSR, odkud bylo na začátku dubna 1964 vypraveno 18 kandidátů na medicínské testy do Ústřední vojenské vědecko-výzkumné letecké nemocnice. S čistým štítem prošli pouze dva – Georgij Katys z Institutu automatiky a telemechaniky a Oleg Moskaljov u Institutu aplikované matematiky.

Přibližně v té samé době své zástupce vyslaly na medicínské testy i lékařské instituce. Z velké padesátičlenné skupiny bylo do začátku května v důsledku nalezených zdravotních problémů či nedostatků vyřazeno 36 mužů a dále pokračovalo jen čtrnáct. Konce zevrubných zdravotních prohlídek a tortur se dočkalo pouze 8 lékařů.

26. května se konalo zasedání mandátní komise pod vedením Nikolaje Kamanina, která doporučila z kandidátů AV SSSR a lékařských institutcí k výcviku pro Voschod připustit lékaře Borise Jegorova, Vasilije Lazareva, Borise Poljakova a Alexeje Sorokina. Trochu paradoxní bylo, že až na Poljakova byli zbylí tři aktvními vojáky, proto se dá o civilní skupince hovořit pouze s velkou nadsázkou. Ze dvou vědců pak dostal přednost Georgij Katys.

Zatímco zástupci bílých plášťů a vědců končili své kolečko ve vojenské nemocnici, inženýři z OKB-1 na něj teprve nastupovali. Poněkud zvláštní bylo, že složení této skupinky se neshodovalo se složením oddílu 90. K testům přistoupilo 14 inženýrů, mezi nimiž byl i čtenářům již známý Konstantin Feoktistov. Prvotní ambulantní fází neprošlo pět jedinců, v následující stacionární fázi byli vyřazeni další dva. Ze zbylých sedmi pak do konce lékařských testů vydrželi pouze čtyři: Konstantin Feoktistov, Valerij Kubasov, Vladislav Volkov a Valerij Jazdovskij.

11. června 1964 se konalo další zasedání mandátní komise, na němž byl pro let na Voschodu doporučen Feoktistov. Jeho nominace budila kontroverze, přinejmenším bylo možné s úspěchem pochybovat o objektivitě lékařských testů – Feoktistov trpěl gastritidou, spondylózou (degenerativními změnami obratlů a plotének) hrudní páteře a navíc jeho zrak byl poměrně slabý. Nicméně byl protěžován samotným Koroljovem, který mu, jak již bylo v jednom z předchozích dílů seriálu řečeno, poměrně jasně naznačil, že pokud jeho tým zvládne vyprojektovat Voschod včas, bude mu přiklepnuto křeslo při jeho letu.

Volba Feoktistova se také nesetkala s velkým pochopením jak u kariérních kosmonautů, tak u dalších členů skupiny pro Voschod. Speciálně Georgij Katys ve Feoktistovovi viděl, dlužno říci, že oprávněně, velkého konkurenta, který byl dosazen na základě protekce. „Podivný šedovlasý pinnocchio, který považuje cvičení s gumovým pásem za fyzickou přípravu,“ tak je Feoktistov označován v Katysových memoárech. Pravdou je, že neprošel přípravou k letu v plném rozsahu, lékaři mu nepovolili parašutistický výcvik, výcvik přežití po přistání na vodu, dokonce se neúčastnil mnohých letů po parabole coby imitace stavu mikrogravitace. Jeho místo v kosmické lodi však bylo od počátku pakliže nikoli jisté, tak tedy alespoň velmi pravděpodobné.

Tak trochu mimo tyto výběry figurovala ještě jedna osoba. Ještě předtím, než byly v březnu ustanoveny požadavky na kandidáty, byli k lékařských testům vysláni tři zástupci Ministerstva leteckého průmyslu, kteří coby testovací piloti působili u různých konstrukčních kanceláří. Medicínským kolečkem úspěšně prošel pouze jeden z nich: Vladimir Nikolajevič Benderov z OKB-156, tedy z kanceláře A. N. Tupoleva. Po úspěšném absolvování testů byl nucen několik měsíců čekat, než byl 1. června přiřazen k „civilní“ skupině a mohl začít s výcvikem.

Zatímco se pomalu a bolestně rodil kolektiv, jehož dva členové měli obsadit dvě „pasažérská“ křesla ve Voschodu, v kolektivu možných velitelů se odehrálo také několik změn. Lev Ďomin padl za oběť fyziognomickým nárokům – jeho výška vsedě překračovala o 8 centimetrů požadovanou hodnotu a specialisté z továrny 918 vyloučili možnost, že by bylo pro Ďomina upravit křeslo takovým způsobem, aby pro něj bylo přistání bezpečné. Zajímavé je, že stejně jako Ďomin se do nutné výšky nevměstnali ani Katys a Benderov, ti však „čněli“ pouze o 5 centimetrů, což bylo řešitelné speciálními podhlavníky.

Ještě předtím, 21. května, se sešel Kamanin s Koroljovem a jeho náměstkem Bušujevem, aby probrali personální otázky ohledně velitele Voschodu. Shodli se na tom, že by bylo vhodné do Voschodu posadit kosmonauta, který ještě nemá zkušenost s kosmickým letem. Pro toto rozhodnutí hovořily dva důvody: v prvé řadě by tak oddíl získal dalšího člověka se zkušeností s kosmickým letem, což je jistě rozumné a chvályhodné. Druhý důvod již tak průzračný nebyl. Kamanin s Koroljovem se obávali, že pokud by let Voschodu nedopadl dobře a posádka by zahynula, smrt již známého a slavného kosmonauta (v dané době měli všichni létavší kosmonauti status megahvězdy a supercelebrity – i v rádoby homogenní a egalitářské společnosti v rámci SSSR) by vyvolala velmi negativní ohlas jak v samotném Sovětském svazu, tak v zahraničí. To nechtěl nikdo riskovat.

Tím pádem v danou chvíli z kariérních kosmonautů zůstával ve hře pouze Volynov, Leonov, Chrunov, Běljajev, Komarov a L. S. Ďomin (ten, jak již bylo řečeno, o pár týdnů později musel z kola ven v důsledku své fyziognomie). Následně Kamanin učinil něco, co by se dalo nazvat ranou do Koroljovových zad. Potichu sestavil dvě posádky ze stávajícího oddílu ve složení Komarov-Běljajev-Leonov a Volynov-Gorbatko-Chrunov (jak se do dané skupiny dostal Gorbatko, to zřejmě věděl jen sám Kamanin), evidentně v naději, že civilové neprojdou lékařskými testy a mandátní komisí. Jeho rychlokvašená snaha však vzala zasvé o pár dní později, když civilové začali svůj výcvik.

To ovšem neznamenalo, že by Kamanin hodil flintu do žita. Podle něj do křesla v kosmické lodi patřili výlučně vojáci a hodlal pro to udělat vše, co bylo v jeho silách. Také proto byl zrod definitivních posádek pro Voschod velmi trnitý, zamotaný a z dnešního pohledu neuvěřitelně uspěchaný…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://warspot.ru/20569-neveroyatnyy-voshod/images?name=%2F000%2F099%2F630%2Fcontent%2Fris-_02-6528791af1230a9576aae535d905780c.jpg (kredit: RGANTD)
https://avia.academic.ru/pictures/avia/19000_569740.jpg
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:AnokhinSergei.jpg
http://www.sm.evg-rumjantsev.ru/images/voskhody.jpg