30. ledna 1973 bylo oficiálně oznámeno složení posádky pro společný let se Sověty. Slayton se ocitnul v poslední americké posádce, která byla jmenována před pětiletou prolukou před nástupem Shuttlu. 24. května téhož roku byla oznámena i posádka sovětského Sojuzu- Alexej Leonov a Valerij Kubasov. Aby měl Deke volné ruce během výcviku pro svou misi, jeho funkci dočasně převzal Al Shepard, který načas odsunul svůj odchod z NASA- velmi dobře si pamatoval, jak mu Deke podal před deseti lety pomocnou ruku a co to pro něj znamenalo. Výcvik krom tradiční materiální přípravy, procházení letových postupů, výcviků na simulátoru a podobných radostí nyní ale měl ještě jeden aspekt navíc. Obě strany, jak Američané, tak Sověti, se nyní snažily co nejvíce pochopit ohledně zvyklostí a kultury svých protějšků. Naturel obou národů je odlišný a ve vesmíru nebude při případné krizi čas na dešifrování reakcí kolegů. Je pochopitelné, že na astronauty i kosmonauty čekal poměrně značný kulturní šok…

Deke Slayton- nehrající kapitán (7/8)

8. července 1973 přiletěli sovětští kosmonauti na třináctidenní pobyt do USA, během kterého navazovali prvotní osobní kontakty s Američany a seznámili se s jejich postupy a procedurami. V listopadu jejich návštěvu oplatili Američané, když se vydali do Moskvy a Hvězdného. Krom pracovních povinností se účastnili i sportovních a společenských aktivit. Mezi jinými navštívili i Balšoj Těatr, kde je baleríny na konci představení zasypaly růžemi. Ačkoliv před ruskou návštěvou měl za sebou Deke 140 hodin výuky ruštiny, nejvíce z celé posádky Apolla, a doufal, že 300 hodin celkem bude pro dané účely více než dostačující, záhy zjistil, že bude třeba mnohem, mnohem více času, stráveného v jazykových kurzech. Silný akcent však odstranit nedokázal. Tomu Staffordovi však v tomto ohledu nesahal ani po kotníky, jeho oklahomská ruština spolehlivě „odrovnávala“ zejména Alexeje Leonova ještě i na orbitu. Leonov posléze tvrdil, že během letu se používaly tři jazyky: Anglický, Ruský a „Oklahomski“.

Slayton záhy zjistil, že jeho dva ruští protějšci jsou dokonalí profesionálové. Trochu zamlklý Valerij Kubasov byl veteránem letu Sojuz-6. Alexeje Leonova pak Deke popisoval jako „někoho z pohádkových knížek“- všestranně nadaný výborný pilot, žádaný malíř a ilustrátor, velmi úspěšný atlet, nadto člověk, který jako první vystoupil z bezpečí  kabiny do volného prostoru při letu Voschod-2. Lepší partnery si posádka Apolla nemohla přát.

Výcvik běžel stále rychleji a žádal si stále více času. Na sklonku roku 1974 Deke odstoupil z funkce Ředitele letových operací posádek, a usednul na místo manažera ALT (Approach and Landing Tests- přibližovací a přistávací testy) v programu Space Shuttle. Vzhledem k tomu, že fyzické exempláře Shuttlu zatím neexistovaly, měl dost času pro výcvik na ASTP.

Nejvíce času Slaytonovi zabíral dokovací modul. Ten měl jednak umožnit spojení mezi dvěma loděmi, ale také měl vytvořit prostředí, vhodné pro přechod posádek z jednoho stroje do druhého- zatímco Američané v Apollu používali čistě kyslíkovou atmosféru s tlakem 34 kPa, Rusové spoléhali na směs kyslíku a dusíku o tlaku 110 kPa. Právě tyto rozdíly měl stykovací modul vyrovnávat s tím, že na „návštěvy“ do lodi partnerů měli astronauti nebo kosmonauti vyrážet právě z něj po příslušné přípravě organizmu.

Deke si etapu příprav velmi užíval. Toto šťastné období pociťovala celá jeho rodina. I když… Pocit přílišné spokojenosti dokáže člověka záludně ukolébat… Slayton se nemohl nabažit pocitu, který měl v prázdném letounu. Nikdo mu nekoukal pod ruce, nikdo nebyl ve střehu, nikdo se znuděně nerozhlížel kolem, když se Deke bavil akrobacií. A jednoho dne to s „bavením se“ malinko přehnal a přivedl T-38 do ploché vývrtky, které teoreticky neměl být tento letoun schopen. Podařilo se mu ji vyrovnat s velkou rezervou výšky, přesto si už příště dával pořádný pozor.

Veselé okamžiky ale přinášel i samotný výcvik. Okřídlená historka praví, že Američané měli v Sovětském svazu podezření, že jsou na svých hotelových pokojích odposloucháváni. Rozhodli se to vyzkoušet. „Kdyby tak byl v hotelu biliardový stůl…“, postesknul si nahlas jeden člen americké výpravy nahlas ve svém pokoji. Druhý den ráno uprostřed hotelového baru trůnil… biliardový stůl! Sice s hranatými rohy a příliš velkými koulemi, ale bylo vidět, že „hotelová služba“ funguje dokonale.

Při tréningu a vzájemných návštěvách čas ubíhal velice rychle a pomalu se přiblížil klíčový okamžik. V úterý 15. července ráno místního času tentokrát na Dekovu ložnici na ubytovně posádek klepal John Young. Do nového dne přivítala posádku Apolla zpráva, že Sojuz-19 s Leonovem a Kubasovem je úspěšně usazen na plánované oběžné dráze. Jednalo se o první start sovětské kosmické lodi, který přenášela živě televize. Teď byli na řadě Američané.

Ve 14:50 místního času, tedy v 19:50 UT, se na orbit vydalo na špici Saturnu-IB i Apollo. Deku Slaytonovi se začal plnit sen, na který čekal tak dlouho. Pět minut po startu pronesl do interkomu: „Člověče, tohle rozhodně stojí za těch šestnáct let!“ O chvíli později, 9 minut a 55,5 sekund po startu se Apollo nacházelo na orbitální dráze a Deke získal nárok na svůj vytoužený zlatý astronautický odznak. Zároveň se stal nejstarším člověkem v kosmu- bylo mu 51 let. Jeho rekord překonal až o osm let později třiapadesátiletý John Young.

Krátce po navedení na orbit se Apollo oddělilo od S-IVB, který tvořil druhý stupeň Saturnu, a otočilo se k němu přídí tak, aby mohlo z S-IVB vytáhnout dokovací modul přesně stejným způsobem, jako to dříve prováděly posádky lunárních misí s LM. Tom Stafford měl jistou ruku a přes nepříjemné oslnění osvětleným zemským povrchem spojil Apollo a DM (Docking Module- Dokovací modul) na první dobrou.

První minuty na orbitu byly pro Deka fantastickým zážitkem a současně trochu napjatým obdobím. Bude mít problémy s kinetózou? Nakonec se ukázalo, že nikdo z pětice mužů posádek ASTP/EPAS neměl v tomto ohledu nejmenší problém. Ten však představovalo stykovací zařízení, které umožňovalo spojení Apolla s dokovacím modulem. Zařízení mělo být odmontováno, aby bylo možné se dostat do modulu, Vance Brand však zjistil, že ať se snaží, jak chce, nemůže správně umístit speciální k tomu určený nástroj do příslušného otvoru na stykovacím uzlu. Vše se nakonec vyřešilo druhý den ráno. Mimo této patálie byl nejhorším problémem na palubě Apolla rozlitý jahodový džus. Vše klapalo jako po másle…

Ne tak ovšem na sovětské straně. Leonov s Kubasovem totiž zjistili, že černobílá televizní kamera, kterou měli na palubě, zatvrzele odmítá fungovat. Kosmonauti dokonce ve snaze závadu odstranit odpárali kus vnitřní obšívky orbitálního modulu, aby se dostali ke klíčovým součástkám televizních obvodů. Oprava byla neúspěšná a američtí manažeři měli obavy, zda budou Sověti schopni získat záběry Apolla během sbližovací fáze. Naštěstí barevná televizní kamera fungovala bezvadně a tak se všichni mohli připravit na zítřejší velký den- posádka Sojuzu mimo jiné začala pomalu snižovat tlak ve své lodi na 66 kPa, obě lodi pak průběžně prováděly korekční zážehy, kterými se pomalu přibližovaly k sobě, Apollo v roli stíhače, Sojuz v roli stíhaného.

17. července, třetí den letu, zahlédl Vance Brand v palubním teleskopu svítící tečku na místě, kde neměla být žádná hvězda. Onou tečkou byl Sojuz, se kterým o pár minut později navázal Deke rádiové spojení: „Sojuz, Apollo, jak mě slyšíte?“, zahlaholil rusky. Ze Sojuzu se anglicky ozval Valerij Kubasov: „Velmi dobře! Zdravíme všechny!“ Okamžik, na který všichni čekali, se blížil. V 15:46 UT byly obě lodi od sebe 800 metrů a udržovaly konstantní vzdálenost. Řídící středisko v Houstonu ústy capcoma Dicka Trulyho hlásilo směrem k Apollu: „Mám pro vás dva vzkazy: Moskva dává zelenou ke spojení, Houston dává zelenou ke spojení, je to na vás chlapci. Užijte si to!“ Tom Stafford začal Apollo jemně navádět k čekajícímu Sojuzu. V 16:19:09 UT se ozval hlas Alexeje Leonova: „Máme záchyt… Okay, Sojuz a Apollo si nyní podávají ruce!“ První kosmické dostaveníčko dvou soupeřících supervelmocí se stalo realitou.

Téměř okamžitě začaly přípravy na osobní setkání reprezentantů obou států. Stafford a Slayton vpluli do dokovacího modulu a uzavřeli za sebou příklop. Vháněním dusíku začali zvyšovat tlak uvnitř modulu na 66 kPa, aby se vyrovnal tlaku v Sojuzu. Tři hodiny po úspěšném spojení, v 19:17:26 UT Stafford otevřel poklop, který dělil DM a Sojuz. Nahlédl dovnitř orbitálního modulu sovětské lodi a spatřil rozesmáté tváře Alexeje Leonova a Valerije Kubasova. Vysoko nad francouzským městem Metz si Stafford s Leonovem podali ruce. To, o čem se před několika lety mnozí domnívali, že je nemyslitelné, se nyní stalo skutkem.

Následovaly oficiality, včetně rozhovoru s americkým prezidentem Geraldem Fordem a podepisování oficiálních protokolů o spojení Apolla a Sojuzu pro FAI (Fédération Aéronautique Internationale- Mezinárodní letecká federace). Pak Leonov a Kubasov pozvali Slaytona a Stafforda na kosmickou slavnostní večeři. Tady ovšem Leonov připravil Američanům lehký šok.

Vytáhl tuby, které byly v Sojuzech běžně a obsahovaly nápoje a pokrmy. Jenže tyhle tuby byly lehce odlišné- nesly na sobě etikety těch nejlepších ruských vodek, včetně světoznámé „Stoličné“. Šokovaní Stafford a Slayton nevěřili svým očím- že by Sověti povolili na palubách svých lodí alkohol? „Hodně lidí se na nás dívá…“ hlesnul Stafford v narážce na běžící kamery. Leonov se zašklebil, podal oběma Američanům po tubě a zahlaholil: „Žádný strach, Tome. Ukážu ti, jak se to dělá!“ Načež si celý obsah jedné tuby vymáčkl do úst a rychle polknul. Stafford začal tušit nějakou čertovinu a napodobil Leonova. „Vždyť je to boršč!“ vyhrknul se smíchem, přesto byl v jeho tónu cítit malý osten lítosti. Slayton ve své tubě také našel boršč, a poté, co nahlas naoko projevil své zklamání, jej Leonov ujistil: „Myšlenka je to, co se počítá!“ Ve 22:47 UT za oběma Američany zaklapl poklop DM a obě posádky se uložily ke spánku ve svých lodích.

Druhý den společného letu pokračovaly vzájemné návštěvy kosmických cestovatelů. Zatímco Branda uvítal Valerij Kubasov v Sojuzu, Leonov se vypravil na prohlídku velitelského modulu Apolla. V obou lodích probíhaly plánované experimenty a diváci u televizních přijímačů po celém světě mohli sledovat dovádění pětice mužů v beztíži. Po několika hodinách se Brand vrátil do Apolla, Stafford a Leonov pro změnu zamířili do Sojuzu a pak se do Apolla vydal Kubasov. Na upřesnění je třeba dodat, že každý přesun členů posádky z jedné lodi do druhé vyžadoval pobyt v „přestupní stanici“, kterou představoval DM. V něm se vyrovnával tlak s tou lodí, kam chtěli návštěvníci vplout. Současně musel být v každé z lodí vždy alespoň jeden člen posádky, aby monitoroval důležité systémy.

Uprostřed druhého dne společných aktivit proběhla tisková konference, během které Leonov dostal otázku, jak mu chutná americké jídlo. Alexej nezapřel duši filozofa: „… Nezáleží na tom, co jíte, ale s kým jíte. Dnes povečeřím s mými dobrými přáteli Tomem Staffordem a Dekem Slaytonem, protože právě to je nejlepší část mé večeře.“ Slayton pak v odpovědi na otázku, čím se liší vlastní zážitky ve vesmíru od postřehů, které slyšel od ostatních, prohlásil: „…Nemyslím, že existuje způsob, kterým by kdokoli mohl vyjádřit, jak je to tady nahoře nádherné…“ Nejstarší nováček ve vesmíru si očividně užíval každou minutu.

Po ukončení konference ještě nějakou dobu pokračovaly společná pozorování a experimenty. Slayton s Kubasovem a Brandem také smontovali speciální pamětní plaketu, jejíž poloviny dovezly Sojuz a Apollo na orbit. Pak si Sověti a Američané vyměnili semena stromů a nastal čas k rozloučení. Stafford s Leonovem si naposledy podali ruce a ve 21:00 UT zaklapl poklop, dělící DM od Sojuzu. Slayton strávil na palubě Sojuzu 1 hodinu a 35 minut, Brand 6 hodin a 30 minut a Stafford 7 hodin a 10 minut. Leonov na oplátku pobýval na palubě Apolla 5 hodin a 43 minut a Kubasov 4 hodiny a 57 minut. Společné experimenty v osobním smyslu byly naplněny, program letu však ještě nekončil.

Po zaslouženém odpočinku se 19. července po 44 hodinách společného letu ve 12:12 UT Apollo odpojilo od Sojuzu. Na levém křesle Apolla tentokrát seděl Deke. Jeho úkolem bylo obkroužit Sojuz a posloužit tak jako „clona“ při umělém zatmění Slunce, které bude pozorovat posádka Sojuzu. Potom se měl opět připojit k Sojuzu. Po 21 minutách samostatného letu se Apollo opět přiblížilo k sovětské lodi. Deke byl téměř zcela oslepen Sluncem, dokázal však provést úspěšné spojení. Nebylo sice tak měkké, jako se to před dvěma dny podařilo Staffordovi, a neopatrné vychýlení jednoho z joysticků řízení vychýlilo na okamžik obě lodi z osy, přesto to na nováčka nebyl vůbec špatný výkon.

V 15:27 UT se Apollo od Sojuzu oddělilo podruhé, tentokrát definitivně. Po několika experimentech v 18:42 UT proběhl separační manévr, během kterého Apollo upravilo svou dráhu tak, aby nemohlo dojít k náhodné srážce se Sojuzem. Obě lodi se vydaly svou vlastní cestou. A zatímco se jejich vzájemný odstup navyšoval, posádka Apolla měla konečně příležitost oplatit Sovětům jejich žert s etiketami vodky na tubách s borščem. „Co teď děláte?“ zeptal se po rádiu Stafford Leonova. „Tome, právě odpočíváme po těžké práci,“ zněla odpověď Alexeje. „My tady pořád pracujeme,“ opáčil Stafford. Leonov se překvapeně zeptal, co dělají. „Poslouchej,“ vyzval jej velitel Apolla. Vance Brand na toto znamení zapnul magnetofon a Deke přidržel u jeho reproduktoru mikrofon. Éterem se náhle rozeznělo chichotání děvčat na pozadí zurčící sprchy. „Tome, co to tam děláte?“ zajímal se naoko vážně Leonov. „Tvrdě pracujeme,“ zněla odpověď Američanů. Po chvíli vzájemného popichování se posádky po rádiu rozloučily, příště spolu budou hovořit až na Zemi. Zatímco Sověti se podle plánu pomalu ukládali ke spánku, Američané zakončili svůj den experimenty, kterými byl jejich samostatný let nabitý doslova až po okraj.

20. červenec se nesl ve znamení dalších pozorování a experimentů a v závěru dne se Leonov s Kubasovem začali chystat na zítřejší přistání. Muži v Apollu mezitím prováděli mimo jiné i zajímavý pokus, který se týkal plánovaného Shuttlu. V beztíži se odlehčená páteř mírně protáhne. Inženýři měli obavu, zda budou moci piloti Shuttlu ovládat pedály směrovky, zda se vůbec vejdou do svých křesel. Všichni tři astronauti se tedy velmi důkladně změřili. Zjistili, že protažení páteře nebude vůbec problém.

Následujícího dne, 21. července v 10:50 UT přistáli Leonov a Kubasov severozápadně od města Arkalyk v Kazachstánu. Posádka Apolla vzkázala svým přátelům gratulace, ale jejich cesta domů ještě nebyla v plánu. Na programu byla další pozorování a experimenty. Až 23. července bylo vše hotovo a astronauti na sebe navlékli své skafandry. Chystali se odhodit DM, který pro ně byl nejen pojítkem se sovětskými protějšky a místem pro experimenty, ale pro Deka to také byla ložnice. Nadto byl DM také místem, kde posádka Apolla vykonávala jisté tělesné funkce poté, co se po pět prvních dní letu statečně držela. Deke si při pohledu na DM, naložený odpadem a odlétající od Apolla maně vzpomenul na okamžik, kdy jej třetí den letu poprvé otevřel a téměř omdlel ze silného zápachu lepidla, který se z něj linul. Problém se naštěstí záhy sám od sebe vyřešil, nicméně nyní, po týdenním používání a naložení odpadky, při jeho odletu Deke podotknul, že „…jsem si jistý, že „výpary“ z toho finálního obsahu, který jsme odhodili, by byly smrtící pro každého, kdo by byl nucen je dýchat.“

24. července ráno posádku probudila píseň, vysílaná z Houstonu a capcom Bob Crippen posádce popřál dobré ráno s tím, že „…párty skončila, pánové. Je čas vrátit se domů.“ Chystalo se poslední přistání programu Apollo. A na rozdíl od ostatních  nebude tak úplně rutinní…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Slayton.jpg
http://history.nasa.gov/astp/crew%20atop%20mockup%20t.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/0/10076517.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:NASA_astronauts_toasting_with_%22vodka%22_in_space_-_AST-03-175.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo-Soyuz_Imagery.jpg