Bohem zapomenutá poušť v místech, kde ještě do čtyřicátých let 20. století stávala osada jménem Muroc, byla v polovině padesátých let stejně nehostinná, jako během předchozích staletí. Omračující horko se mísilo s pouštním prachem, v nose lechtal slaný odér z vyschlých solných jezer, krajině s několika málo stromy se až na obzoru dostávalo orientačních bodů v podobě pohoří San Gabriel na jihu a Tehachapi na východě. Přesto bylo toto místo vysněným cílem jisté sorty šílenců, kteří usilovali o to, aby zde mohli pracovat a eventuálně se nechat zabít. Právě tady totiž sídlilo testovací středisko základny Edwards, kde se včerejší aeronautické sny přetavovaly ve skutečnost. V těchto končinách poprvé člověk nahlédl za bájnou zvukovou bariéru, právě zde také první odvážlivci opatrně nakoukli k branám vesmíru a zde také sídlila škola, která odvážné muže připravovala na dráhu testovacího pilota: U.S. Air Force Experimental Flight Test Pilot School. Začátek léta 1955 byl na Edwardsu sice o něco málo chladnější, než bývá v těchto končinách zvykem, přesto se polední teploty šplhaly ke čtyřicítce. A do této rozpálené výhně přijel v červnu Donald Slayton, aby posílil řady bláznů, sedlajících nové, nevyzkoušené stroje.

Deke Slayton- nehrající kapitán (2/8)

Z dob studia na Minnesotské univerzitě byl Slayton zvyklý na velké akademické nároky. Proto jej tempo studia na Flight Test Pilot School (FTPS) nepřekvapilo. Navíc se tady k hodinám, stráveným v přednáškových místnostech a večerním samostudiem, přidalo ještě létání. Měsíc po příchodu na Edwards už byl Donald v plné práci na evaluaci výkonnostních charakteristik lehce olétaného T-33. Je samozřejmé, že studentům FTPS se do rukou nedostaly prototypy nejnovějších strojů- přeci jen, hlavním cílem bylo naučit adepty na post testpilota, jak zaznamenávat údaje během letu (pomáhala jim v tom kamera, malý magnetofon s mikrofonem a nezbytná tužka a papír) a následně svá pozorování kvantifikovat. To vše během letových režimů, které jsou nezřídka na hraně schopností letounu a fyzických limitů pilota. Ona Slaytonova evaluace T-33 si vyžádala celkově 11 letů mezi 26. červencem a 15. zářím a výsledkem byla zpráva, kterou musel schválit velitel školy podplukovník Amman a šéf výkonnostní sekce major Polve. Dokument získal jejich požehnání, stejně tak i ty následující. V prosinci 1955 byl Slayton vyřazen coby čerstvý testovací pilot.

Ke svému příjemnému překvapení byl přidělen k sekci, testující výkony prototypů stíhacích letounů, tedy k elitě mezi testpiloty. Spolu s ním putoval ke stíhací sekci i spolužák Donald Sorlie. Pod vedením plukovníka H. Hanese zde působilo třináct pilotů, kteří zjišťovali rozsah obálky letounů, tedy zjednodušeně řečeno hledali limity strojů. Duo zelenáčů Donald & Donald mezi ostatní rychle zapadlo.

Dovolím si zde jednu malou odbočku- pečliví čtenáři, případně znalci historie amerického kosmického programu se možná diví, proč nepoužívám zaběhlou přezdívku Donalda Slaytona, tedy „Deke“. Důvod je prostý: do roku 1955 byl Donald Slayton ostatními oslovován jako „Donald“ nebo „Don“. Po příchodu do „test ops“ (test operations- testovací středisko) najednou byli v kádru pilotů dva Donové- Slayton a Sorlie. To působilo zmatek v rádiové komunikaci, proto ostatní začali Slaytona přezdívat složeninou počátečních písmen z jeho křestních jmen Donald Kent. DK se anglicky vyslovuje jako „dý kej“, odtud už byl pouze kousek k onomu později slavnému „Deke“ (čteno „Dýk“). Deke Slayton se tedy obrazně řečeno zrodil až na Edwards.

Prvním úkolem každého nováčka, který se zařadil do kádru testovacích pilotů, bylo létání takzvaných „chase“. Chase byly doprovodné lety při testech prototypů, při nichž chase pilot poskytoval svému kolegovi reference ohledně chování letounu, výšky, rychlosti a pořizoval fotografický nebo filmový záznam. Ani Slayton se této roli nevyhnul. Vůbec ji však nebral jako podřadnou, velmi dobře chápal, že jeho pomoc může pro kolegu v nevyzkoušeném stroji znamenat rozdíl mezi životem a smrtí a navíc- létat na různých typech letounů v těsné formaci u testovaného stroje, to je pro každého pilota krásná představa.

Deke se samozřejmě postupně dostal i k novým prototypům. Tady také zjistil, že profese zkušebního pilota může být zdraví nebezpečná ze zcela jiných důvodů, než by si mohl člověk myslet. V září 1956 prováděl testy brzd na novém stroji YF-105A, když obložení brzd vzplanulo. Letoun se zastavil na kraji dráhy a oheň se začal pomalu šířit. Slayton neváhal, otevřel překryt kabiny a seskočil na zem. Jenže nepočítal s hmotností padáku a při dopadu si přivodil parádní kýlu! I takovýmto záludnostem museli testovací piloti čelit. A nebylo to naposledy, kdy se Deke dostal do křížku s YF-105A…

Létání bylo na Edwards dost a dost. Pět, někdy i šest dnů v týdnu Deke sedlal několik typů letounů denně, v jeho zápisníku letů bychom našli T-33, YF-104A, F-102A, TF-102, F-101A, F-106 a spoustu dalších letounů. Asi nejvíce je jeho jméno spojeno s bestií, známou jako Thundrechief, nebo také jako Thud. Firma Republic Aviation doufala v to, že její stroj, oficiálně pokřtěný jako F-105, se stane schopným nadzvukovým „dogfighterem“, tedy bude schopen participovat ve vzdušných soubojích na krátkou vzdálenost, zároveň ale bude také schopen nést protizemní výzbroj včetně taktické jaderné pumy. Deke byl během testů Thudu na Edwards jmenován projektovým manažerem a mimo jiné dostal na starosti provádění samotných testů.

Jednoho dne měl provést let na zjištění charakteristik během utažené zatáčky za podzvukové rychlosti. Deke letoun zvednul do 11,5 km, rozehnal na nadzvukovou rychlost, položil „na ucho“ a ostrou zatáčkou jej odbržďoval na rychlost pod 1 Mach. Všechno probíhalo normálně, když najednou- prásk! Thud se vymknul kontrole, provedl tři nebo čtyři otáčky ve vývrtce, která přešla v plochou vývrtku na zádech. Letoun teď padal za neustálé rotace, vypadal jako pomatený bumerang, Deke viděl, jak se země nad jeho hlavou začíná nebezpečně blížit. Mohutné odstředivé síly jej vytahovaly ze sedadla. Pokusy vyvést stroj z nestabilního režimu se míjely účinkem, Thud se vždy jen začal točit na opačnou stranu, navíc Deke zjistil, že kvůli negativnímu přetížení nedosáhne na madla katapultu. Během několika sekund spadnul Thud o tři kilometry a pád pokračoval. Nakonec se Dekovi podařilo vysunout vzdušné brzdy, které, jak doufal, vývrtku definitivně zastaví. Ani nápad! Thunderchief opět pouze změnil smysl rotace a padal vesele dál. Tentokrát ale během přechodu z jednoho směru do druhého malinko zaváhal. Na to Deke čekal: ještě jeden pokus-  a Thud byl najednou v normálním střemhlavém letu, který Deke mohl vybrat. Na zem mu zbývaly pouhé tři kilometry…

Když stroj dotáhnul na dráhu základny, přišli se podívat všichni, kdo měli nohy. Mechanici opatrně otevřeli pumovnici letounu, ve které byly připevněny měřicí přístroje. Pohled dovnitř všechny ohromil: v pumovnici byla místo záznamníků a citlivých aparátů pouze změť pokrouceného kovu, visícího nazdařbůh mimo svá určená místa. Obrovské síly a vibrace během vývrtky naprosto zdemolovaly instrumentaci. Deke se na tu spoušť chvíli díval, pak se pomalu obrátil směrem k hangáru, který si na Edwards pro svou potřebu pronajala firma Republic Aviation, zvedl pravou ruku a v gestu, které je svým významem mezinárodní, poslal konstruktéry Republicu… do příslušných míst.

Deke byl se svým životem ve druhé polovině padesátých let naprosto spokojen. Práce mu byla koníčkem, Marge mu 8. dubna 1957 porodila syna, kterého pokřtili Kent Sherman. Ve stejném roce se stíhací sekce Test Ops rozdělila na dvě části a Deke byl jmenován šéfem jedné z nich. Podíval se i mimo USA- v roce 1958 byl spolu s kolegou Andym Andersonem poslán do Anglie, aby tamním pilotům pomohli s letovými testy jejich prvního nadzvukového stíhače English Electric P.1 (z něj se o něco později vyklubal fenomenální English Electric Lightning). Podle zúčastněných byl P.1 až na malý dolet skvělý letoun, pro Slaytona se stal zřejmě nejoblíbenějším letounem vůbec. Krátce řečeno- polovina padesátých byla pro Deka idylou.

Kosmické závody se v té době rozběhly naplno, a přestože Deke nijak neoplýval zájmem o dobývání vesmírných dálav, viděl příslib v chystaném projektu X-15. Proto pro něj bylo malým překvapením, když v lednu 1959 obdržel z Washingtonu zapečetěnou obálku. V ní byly instrukce, aby se do hlavního města dostavil osobně na tajnou poradu. Nebyl ovšem sám, některým dalším pilotům z Edwards přišla pozvánka také. Zatímco Deke se měl do Washingtonu dostavit 9. února, pár jeho kolegů mělo v rozkaze termín o sedm dnů dříve. Když se vrátili z tajného pohovoru, neudrželi tak úplně jazyk za zuby. Při balení malého kufříku před cestou do hlavního města Slayton díky tomu už trochu tušil, odkud vítr vane.

V pondělí 9. února 1959 seděl Deke s třicítkou dalších mužů v jednom ze sálů Dolley Madison house ve Washingtonu. První informace se kandidátům dostalo od Charlese Donlana, náměstka STG (Space Task Group- Skupiny pro vesmírné úkoly- tedy organizace v rámci NASA, která měla dostat co nejrychleji člověka do vesmíru). Odhalil pilotům důvod jejich přítomnosti, vysvětlil principy fungování nové organizace NASA a stručně popsal program Mercury. Jako druhý k pilotům promluvil Warren North z ředitelství NASA. Ten vysvětlil důvody pro konání pilotovaného kosmického letu. A nakonec se za řečnický pultík postavil Dr. Robert Voas, aby popsal kandidátům průběh výběrového procesu.

Zatímco někteří byli poněkud zaskočeni faktem, že kabina Mercury měla být schopna plně automatického letu, což podle jejich názoru degradovalo funkci pilota na její palubě, Deke si myslel něco jiného- při úrovni současné techniky a zvyšujících se výkonech a nárocích na pilota je otázkou času, kdy i do běžných letounů proniknou automatické systémy. Tak proč nebýt přímo na špici pokroku? Ačkoliv jej předtím vesmír nijak nelákal, nyní se situace začala měnit. Deke se rozhodl, že zkusí štěstí a výběrového řízení se zúčastní.

Den nato, v úterý 10. února, začal kolotoč motivačních pohovorů a testů s psychology. Ve středu následovaly závěrečné pohovory úvodní fáze výběru a Deke s ostatními se mohl vrátit domů. Tam měl čekat na další pokyny. To bylo dobré, protože ti kandidáti, kteří neprošli úvodním kolem výběru, byli o svém neúspěchu informováni okamžitě. Z 69 mužů, kteří se účastnili prvních pohovorů, zbylo 32. A konkurence začala stoupat…

Pokyny z NASA na sebe nenechaly dlouho čekat. 6. března se měl Deke dostavit do města Albuquerque v Novém Mexiku, kde na místní klinice Lovelace mělo proběhnout další kolo výběru. Deke byl ve třetí skupině kandidátů, tentokrát však od těch, kteří Lovelace prošli, neprosákly ven žádné informace. A možná to bylo dobře, protože lékaři na klinice měli za úkol přezkoumat zdravotní stav každého kandidáta do nejmenšího detailu. Tito přirození nepřátelé pilotů (jak každý pilot potvrdí) dostali od NASA vlastně bianco šek, a náležitě toho využili. Procedury, jimiž kandidáti procházeli, byly zhusta bolestivé, nepříjemné a velmi často značně nedůstojné. Jak se Deke posléze vyjádřil: „Pokud jste neměli rádi doktory, bylo to jako nejhorší noční můra.“ Slayton ale nakonec týden na klinice vydržel, stejně tak kupodivu i ostatní kandidáti. Jen Slaytonův starý kamarád z Edwards, jistý Gus Grissom, měl namále- když u něj lékaři objevili sennou rýmu, měl co dělat, aby jim vysvětlil, že tam nahoře se s pylem dostane do styku jen velmi těžko.

NASA však Slaytonovi nedopřála ani chvíli oddechu- od 15. března jej čekalo další kolo výběru- tentokrát na základně Wright- Patterson v Ohiu. Jestliže vyšetření v Lovelace byla utrpením, „stresové testy“, které kandidáty čekaly nyní, byly z jejich pohledu holým šílenstvím. Mezi patnácti zkouškami, kterými muži procházeli, byl například test na zvládání jednoduchých úkolů v hlučném a stresujícím prostředí- zatímco kandidátovi u ucha (naštěstí každý dostal chrániče sluchu) řvala siréna o 145 decibelech ve všech frekvencích slyšitelného spektra, nebožák měl na papír provádět jednoduché výpočty. Aby byl stres ještě dokonalejší, jako dráb nad ním stál psycholog a měřil čas řešení jednotlivých výpočtů. Krom toho nebyla nouze o jízdy na centrifuze, testy zvládání horka, chladu, pobyt v izolační komoře a jiné kratochvíle. A samozřejmě nemohly chybět ani další psychotesty.

21. března se Deke konečně mohl sbalit a odjet domů. Nastalo čekání na telefonát z NASA. V zákulisí zatím probíhaly spory o to, koho z kandidátů přijmout do programu. Původně mělo být přijato dvanáct uchazečů, ale v průběhu výběru byl počet míst snížen na šest. Jenže teď, když zbývalo pouze vyhodnotit, jak jednotliví muži dopadli, zjistil Charles Donlan, šéf projektu Mercury, že přísné podmínky splnilo bezezbytku sedm z nich! Kdo z nich by měl jít z kola ven? Nakonec se obrátil na svého nadřízeného Boba Gilrutha, vedoucího Space Task Group. Ten se prohrabal složkami dotyčných pilotů a rozhodl, že do oddílu astronautů přijmou všech sedm adeptů. Díky němu se skupina potenciálních astronautů mohla zvát „Mercury 7“.

V pátek 3. dubna zazvonil v Dekově kanceláři na Edwards telefon. Na druhém konci linky byl Charles Donlan: „Byl jste vybrán, abyste se k nám přidal. Tedy pokud máte stále zájem.“ „Ano, mám,“ odtušil Deke a vydal se informovat svého šéfa, že s ním už nadále nemůže na Edwards počítat. Ve středu 8. dubna odletěl Deke do Washingtonu a o den později stál nervózně s ostatními šesti kandidáty v Dolley Madison House a trochu ohromeně ze zákulisí sledoval masu novinářů, která se tlačila před pódiem v bývalém tanečním sále. Astronauti byli seřazeni podle abecedy a vedle Slaytona stál Alan Shepard z US Navy. Těsně předtím, než vyšli na pódium, se naklonil k Dekovi a koutkem úst prohodil: “Tyhle motýlky už jsou zase v módě?“ Deke se zatvářil zmateně a začal lehce pochybovat o svém výběru oblečení pro tuto příležitost. Koneckonců, civilní šaty mu připadaly vůbec divné, na uniformu byl zvyklý mnohem více. „Co je sakra špatného na mém motýlku?“ zasyčel na Sheparda. „Tedy, nic, vážně. Jenom doufám, že kamery nezachytí tu skvrnu od vajíčka nebo kečupu, nebo co to máš na svém motýlku za svinstvo.“ Slayton znervózněl ještě víc: „Jaké svinstvo?“ A v ten moment byl vystrčen na pódium, aby usedl s ostatními k připravenému stolu s mikrofony a dal se všanc sedmé velmoci. Přes rachot fotoaparátů a blekotání novinářů zaslechl, jak Shepard ucedil: „Ach bože, ten motýlek…“  Deke byl naprosto v koncích. Jeho denním chlebem bylo létání na hranici možností, kdy každou sekundou hrozila smrt z tisíce příčin, ale situace, ve které byl teď, mu připadala mnohem horší, než katapultáž v přízemní výšce v poloze na zádech.

Najednou cítil, jak do něj Shepard strká nenápadně loktem. Deke se k němu neznatelně naklonil a Shepard zašeptal: „Nic na tom motýlku nemáš, Slaytone.“ Kdyby bylo možné okamžitě zhmotnit myšlenky, nad Slaytonovou hlavou by se vznášel obří otazník. „Cože?“ hlesnul. Shepard se zakřenil: „Dostal jsem tě, US Air Force!“ Odvěká, byť ne zcela vážně míněná rivalita mezi dvěma složkami amerických ozbrojených sil se přenesla i sem. Slaytonovi začalo svítat: „Jak dostal? Jo takhle! Sheparde, já tě..!“ Jeho šepot naštěstí přerušil příchod administrátora NASA Keitha Glennana. Tisková konference začala.

O několik desítek minut později byly ze sedmi mužů programu Mercury celonárodní celebrity. Extatické přijetí, jakého se jim dostalo, bylo pro každého z nich naprosto omračující. „Bože, oni nám tleskají, jako bychom snad už něco udělali,“ pomyslel si Slayton. Ohromeně se na sebe se Shepardem podívali a oběma bylo jasné, že jejich život tak, jak jej znali, právě skončil. Nic už nebude stejné, jako dříve. Ale jaké zvraty jim budoucnost přinese, to si nepředstavovali ani v nejdivočejším snu…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.wingsoverkansas.com/photos/air_force/AFG-070105-018.jpg

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Republic_YF-105A_(SN_54-0098,_the_first_of_two_prototypes)_060831-F-1234S-039.jpg

https://www.flickr.com

http://vintagespace.files.wordpress.com/2012/04/slayton-shepard-press-conference.png?w=300