Po celou dobu svého trvání musel program MOL obrazně plavat proti proudu. Z nadějného projektu, který se vezl na vlně optimismu v době, kdy člověk začal opatrně nakukovat do vesmíru, se pomalu ale jistě stávalo nechtěné dítě, s nímž si špičky USAF a administrativy nevěděly rady. Na jedné straně příslib velmi kvalitních zpravodajských informací a špičkové technologie srážely na straně druhé stoupající náklady, neustálé třenice ohledně lidského elementu na palubě a termíny klouzající stále více doprava. Argument ohledně stoupajících nákladů byl nepochybně validní – od svého oficiálního zahájení do konce roku 1968 cenovka programu vyšplhala přibližně na dvojnásobek původně plánované sumy. To bylo v době, kdy Amerika čelila obrovským výdajům kvůli válce ve Vietnamu a také kvůli mamutímu sociálnímu programu „The Great Society“, jenž byl vlajkovou lodí administrativy prezidenta Johnsona, skutečně nezanedbatelný faktor. Jen na dokreslení situace: MOL v roce 1968 představoval pro USAF celých 17 % rozpočtu RDT&E (výzkumu, vývoje, testování a evaluace). Jenže paradoxně od samého počátku program dostával méně peněz, než bylo zapotřebí. Ani jednou za celou dobu jeho trvání nebyly programu přiděleny peníze, o které projektová kancelář žádala. Tím pádem bylo nutno neustále improvizovat jak ohledně distribuce financí, tak i ohledně harmonogramu. Není divu, že dokonce i některým vedoucím představitelům programu MOL z podvědomí vyskakovaly neblahé myšlenky…

U konce s dechem

Nejen koncepce a finanční toky, ale i personální aspekt programu MOL nebyl zcela stabilní. Od roku 1962 byl v čele programu generál Bernard Schriever. Ten si v lednu 1965 zvolil generála Harryho Evanse coby svého zástupce. Tento ošlehaný veterán, který měl za sebou mimo jiné zkušenosti na pozici manažera programu CORONA, figuroval i v pozici spojovacího článku, nebo styčného důstojníka chcete-li, při jednáních s NASA. Poté, co Schriever pomohl MOL roztlačit a přenést přes prvotní hrboly a úžlabiny, v srpnu 1966 opustil nejen program, ale i řady letectva. Jeho místo zaujmul generálmajor James Ferguson. Generál Evans opustil USAF v březnu 1968 a místo něj naskočil do křesla zástupce šéfa programu generálmajor James Stewart.

A byl to právě Stewart, kdo, ještě v původní pozici místoředitele programové kanceláře MOL, v lednu 1968 zaslal vedoucímu řízení financí USAF memorandum s dotazem ohledně nákladů na eventuální ukončení programu. Dostalo se mu odpovědi, že finanční rezervy jsou minimální a navíc je většina kontraktů ošetřena klauzulí o nákladech na zrušení, čili letectvo by bylo nuceno sáhnout do kapsy poměrně znatelným způsobem odpovídajícím necelým 50 milionům dolarů, kdyby k něčemu takovému došlo. Stewart ve svém memorandu sice uvedl, že zrušení programu není v dané době v žádném případě na pořadu dne a jedná se o čistě akademickou otázku, nicméně je nabíledni, že u zdravého a prosperujícího programu je takovýto dotaz z řad jeho vedení poměrně vzácným jevem. A mělo být hůř…

Na počátku roku 1969 nastoupila do Washingtonu nová administrativa pod vedením Richarda Nixona. A změny administrativy ruče využili konkurenti NRO. Ministerstvo vnitra a CIA vyjádřily pochybnosti o přínosech MOL a žádaly, aby byl program podroben auditu a eventuálně zrušen. Situace se začínala pro stanici vyvíjet krajně nepříznivě. Navíc se na obzoru objevil nový strašák jménem KH-9 Hexagon. Tento program byl zahájen v roce 1964-65 a měl nahradit systém CORONA a částečně také GAMBIT-3. Velmi silným proponentem HEXAGONu byla právě agentura CIA, která doufala, že s jeho pomocí vystrnadí MOL ze scény. A jako by nestačily tlaky zvenčí, také v rámci USAF se stále více bojovalo o každý dolar a MOL se zdál být poměrně snadným cílem.

V březnu 1969 světlo světa spatřil nový plán, který počítal pro fiskální rok 1970 s částkou 556 milionů (byť zdaleka nebylo jisté, zda bude tato částka skutečně přidělena). Počet pilotovaných letů klesl z pěti na čtyři, přičemž první měl startovat v únoru 1972 a čtvrtý by měl sérii letů zakončit v září 1973. Tento plán ovšem neměl dlouhého trvání.

V Kongresu se stále více množily hlasy, jež hovořily o plýtvání penězi v již tak ekonomicky ne zcela příznivé době. Stejné hlasy pak zrcadlily sentiment, který pocházel ještě z dob prezidenta Eisenhowera, který varoval před přílišným vlivem vojensko-industriálního komplexu. Jako shnilá třešnička na nepěkném dortu se v listu The Washington Monthly objevil článek bývalého zaměstnance ministerstva obrany s názvem „How the Pentagon Can Save $9 Billion (Jak může Pentagon ušetřit 9 miliard dolarů)“. V něm si autor vybral mimo jiné za cíl právě MOL, coby předražený a zbytečný program, který žije už jen ze své podstaty. Článek připoutal značnou pozornost a byl dalším signálem o tom, že nad MOLem se stahují fatální mračna.

V této atmosféře se vedení programu pokusilo o interní úspory návrhem na zrušení nepilotovaných letů MOL, to se však nesetkalo s pozitivní odezvou: rozpočtový úřad slovy svých úředníků opáčil, že „správným rozhodnutím by bylo ukončit celý program.“ Neexistovala jiná cesta, než najít úspory, kde se jen dalo. A přesně to měl na mysli Melvin Laird, který po nástupu Nixona vystřídal v křesle ministra obrany McNamaru. Laird 2. dubna oznámil záměr snížit rozpočet MOL pro fiskální rok 1970 o 51 milionů dolarů. Úspory měly být dosaženy vynecháním jednoho pilotovaného start (s čímž se beztoho počítalo v plánu vedení MOL z března) a dalším rozvolněním harmonogramu. Ani tento záměr však neměl dlouhého trvání.

Jen o týden později, 9. dubna, po poradě s šéfem vládního rozpočtového úřadu, prezident Nixon rozhodl o přidělení finančních prostředků pro MOL na fiskální rok 1970 ve výši pouhých 361 milionů dolarů. Současně se rozhodl zastavit vývoj programu HEXAGON (byť po několika týdnech své rozhodnutí ohledně KH-9 vzal zpět). Pro vedení programu MOL to byla sladkohořká chvíle. Ze scény tím sice zmizel největší technologický konkurent, u něhož hrozilo, že jeho výstupy v podobě fotografií budou na podobné úrovni; na druhé straně však suma, kterou měl program na další rok obdržet, byla již ne na hraně, ale de facto za hranou udržitelnosti.

Jak poznamenal v jednom ze svých memorand generálmajor Stewart, fiskální rok 1970 měl být třetím rokem v řadě, kdy měl MOL obdržet prostředky o 84 milionů nižší, než jaké by byly bývaly zapotřebí k udržení rozumného tempa vývoje, zároveň to měl být také třetí rok v řadě, kdy probíhalo extrémně náročné žonglování s penězi s premisou, že adekvátní financování bude zajištěno „již příští rok“.

Ovšem ani výrazné ponížení financování nemohlo uspokojit nejnovějšího arcinepřítele programu, kterým se během několika posledních měsíců stal vládní rozpočtový úřad. Jeho vedení si jednoznačně vytklo za cíl ušetřit finance zrušením MOLu za každou cenu. V tomto smyslu se neslo memorandum jeho šéfa Roberta Maya směrem k prezidentu Nixonovi. Mayo zde mimo jiné také prezidenta nabádal k tomu, aby přehodnotil své rozhodnutí o zrušení programu HEXAGON s tím, že pokud by tento program byl zachován a naopak MOL zrušen, přineslo by to víceméně stejné úspory, jako zrušení obou programů.

Letectvo si bylo velmi dobře vědomo, že nyní se definitivně hraje o všechno. Nový sekretář USAF Robert Seamans (bývalý zástupce administrátora NASA), ministr Laird a generálmajor Stewart se odhodlali k zoufalému kroku. Vyžádali si schůzku s prezidentem, kde mu hodlali předestřít historii a budoucnost programu a doufali, že se jim podaří Nixona přesvědčit, aby dal stanici šanci.

Schůzka se konala v sobotu 17. května a byli na ní krom výše zmíněných přítomni také Robert Mayo a Henry Kissinger, prezidentův poradce pro zahraniční politiku. Seamans, Laird a Stewart přednesli své argumenty, hovořící ve prospěch MOL a zdůrazňovali přednosti VHR (Very High Resolution – velmi vysokého rozlišení), které měl program MOL přinést. Všichni tři se snažili na prezidenta zapůsobit všemi dostupnými prostředky, Seamans šel dokonce až tak daleko, že slíbil vyškrábat z různých kapitol rozpočtu letectva 250 milionů dolarů, pokud tím bude zajištěno pokračování programu. Po ukončení schůzky měla trojice orodujících pocit solidně vykonané práce a opatrně optimistický výhled do budoucna. Byl to však pocit veskrze falešný…

Nixon se nakonec rozhodl vyslyšet názor svého hlavního cifršpióna Roberta Maya. 5. června 1969 byl Stewart telefonicky informován o tom, že prezident v nejbližší době oznámí zrušení programu MOL. Stewart věděl, že je zbytečné bojovat dále, porážka je definitivní a bitva o zachování programu je věcí minulosti. Následujícího dne dal šéfovi systémové kanceláře generálu Josephu Bleymaierovi praktické pokyny stran zastavení prací na programu.

Okamžitě měly být zastaveny práce na vývoji Titanu-IIIM, skafandrech a Gemini-B. Stavba rampy a další infrastruktury na Vandenbergu měla být dovedena do minimálního praktického rozsahu nutného pro konzervaci. Stewart se projevil i jako dobrý psycholog a instruoval Bleymaiera, aby o ukončení programu informoval pracovníky kanceláře, která sídlila v Los Angeles, až těsně před oficiálním oznámením. Tato instrukce se však, jak uvidíme, minula účinkem.

10. června shromážděným zástupcům médií toto oznámení přednesl náměstek ministra obrany David Packard. Jaká ironie – zrození programu bylo anoncováno přímo prezidentem, navíc prostřednictvím televizního přenosu, který sledovaly miliony Američanů. Zrušení programu pak proběhlo v relativně komorní atmosféře a vyšlo z úst nikoli prezidenta, dokonce ani ministra obrany, ale pouze od jeho náměstka, byť právě v jeho gesci program byl.

K hlavním protagonistům zamýšlených misí se zpráva o zrušení programu dostávala různými cestami. Dick Truly byl právě zabrán do živé debaty s několika pracovníky General Electric v jejich továrně, když jej vyrušilo jemné poklepání na rameno. Byl to jeho kolega Lachlan „Mac“ Macleay, který mu chtěl něco naléhavého sdělit. Když jej chtěl Truly gestem odehnat, Mac jej zatáhl stranou a pološeptem mu řekl to, co se právě dozvěděl od samotného prezidenta General Electric.

Na opačném konci Spojených států byla situace ještě více podivná. Oznámení bylo zveřejněno v 10:30 východního času, což znamenalo, že v Kalifornii bylo teprve 7:30. Generál Bleymaier se snažil celou noc přesvědčit kancelář náměstka Packarda, aby bylo prohlášení odsunuto alespoň o pár hodin, aby měl čas informovat své lidi na západním pobřeží, nebylo mu však vyhověno. A tak se Bob Crippen ráno 10. června zrovna chystal odjet do své kanceláře v El Segundo, když mu zavolala jeho sekretářka, aby mu sdělila, že jeho sen o vesmíru je pryč.

Ve stejnou dobu byl Hank Hartsfield na cestě autem do Huntington Beach a jako vždy poslouchal zprávy v rádiu. Náhle se z reproduktoru ozvala mrazivá slova o tom, že náměstek ministra obrany David Packard právě oznámil zrušení programu MOL. Šokovaný Hartsfield přeladil na jinou stanici, ovšem jen proto, aby si onu neblahou novinu vyslechl z jiných úst.

Gordo Fullerton toho rána seděl v T-38 a před sebou měl vidinu nácviku strmých přistávacích trajektorií v Palmdale. Náhle se v rádiu ozvalo řízení letového provozu s tím, že má ihned letět zpět do Los Angeles, odkud vzlétnul. Gordo uposlechl příkaz a po přistání se přímo u letounu dozvěděl, že program je zrušen.

Téměř okamžitě po „černém úterý“, jak byl den zrušení programu zainteresovanými nazýván, začalo masivní propouštění personálu kontraktorů MOL. Do konce léta bylo u McDonnellu propuštěno téměř pět tisíc zaměstnanců pracujících na programu MOL; General Electric dal výpověď více než dvěma tisícovkám zaměstnanců; Eastman-Kodak patnácti stovkám a Martin propustil také více než dvě tisícovky lidí, kteří pracovali na vývoji Titanu-IIIM.

Pro piloty znamenal konec programu také konec jejich snu o vesmíru (tedy u některých alespoň prozatím). Byl to o to těžší úder vzhledem k načasování – o pár týdnů poději se lidská noha poprvé dotkla lunárního povrchu a expiloti MOL mohli jen zpovzdálí sledovat, jak se jejich přátele, kteří zvolili cestu do vesmíru skrze NASA, připravují k cestě na Měsíc. Jenže se zrušením MOL si vedení NASA uvědomilo, že má možnost přibrat na palubu čtrnáct téměř vycvičených astronautů. Přidružený náměstek administrátora NASA a současně vedoucí kanceláře pilotovaných letů George Mueller se rozhodl, že je zaměstná. S touto ideou však narazil na šéfastronauta Deke Slaytona. Ten se vyjádřil v tom smyslu, že ani se stávajícím kádrem oddílu astronautů není jisté, že se s křesly v Apollech dostane na všechny, ergo – přivandrovalce z MOL nepotřebuje.

Mueller ovšem celou záležitost nemyslel pouze jako charitu. V té době už se pomalu začínal rýsovat projekt raketoplánu, na němž se mělo výrazně podílet také USAF. „Já vím a ty víš, že je (myšleno piloty MOL – pozn. aut.) ve skutečnosti nepotřebujeme,,“ řekl Mueller Slaytonovi, “ale teď potřebujeme podporu letectva a nezaškodilo by, kdybychom jim pro jednou prokázali nějakou laskavost.“ Slayton kapituloval, ovšem s jednou podmínkou: piloti byli informováni, že v rámci programu Apollo, ani Apollo Applications na ně nezbude žádné křeslo. Ze čtrnáctky mužů tato informace odradila pouze Roberta Herrese. Ovšem i třináct mužů bylo více, než byl Slayton ochoten akceptovat. Nakonec přišel s jednoduchým sítem: věkový limit při výběrech nových astronautů byl 36 let. Stejný limit tedy bude aplikován i pro piloty MOL.

Tak se 9. srpna 1969 oficiálně stala členy oddílu astronautů NASA sedmička „nových“ tváří: Karol „bo“ Bobko, Robert „Crip“ Crippen, Charles „Gordo“ Fullerton, Henry „Hank“ Hartsfield, Robert „Bob“ Overmyer, Donald „Don“ Peterson a Richard „Dick“ Truly. Všichni tito muži se stali de facto personální páteří prvotní fáze programu Space Shuttle, přičemž Bob Crippen byl dokonce účastníkem vůbec první mise raketoplánu. Sám Slayton posléze uvedl, že to byla „dobrá skupina“. Všech sedm se nakonec do vesmíru přeci jen podívalo…

Ani ostatní piloti programu MOL se rozhodně neztratili. Al Crews také zamířil do NASA, ovšem do programu testování systémů a technologií pro letouny a podílel se i na vývoji raketoplánu. Další muži se vrátili ke svým mateřským částem ozbrojených složek, přičemž jejich kariéra byla jasným ukazatelem toho, že výběrová komise MOL v polovině šedesátých let vsadila na extrémně schopné jedince. Například Robert Herres se stal zástupcem náčelníka štábu ozbrojených sil a třeba Jim Abrahamson se stal prvním ředitelem programu SDI (u nás známého jako „hvězdné války“).

Program MOL byl sice oficiálně ukončen jediným prohlášením pro tisk, ale jeho faktické ukončení stálo nemalou sumu a trvalo několik let. Kancelář MOL v Pentagonu byla uzavřena k 15. únoru 1970. Systémová kancelář v Los Angeles měla být uzavřena ke 30. červnu 1970, ale termín byl nakonec prodloužen do 30. září. Práce u kontraktorů postupně dobíhaly v souladu s platnými smlouvami, ale ještě v roce 1973 byly v běhu tři kontrakty u firem Aerojet, McDonnell Douglas a United Technology Corporation. Celkové náklady na program se nakonec (při započtení nákladů na jeho ukončení) vyšplhaly na 1,54 miliardy dolarů.

Co se týče hardwaru a technologií vyvinutých pro MOL, velká část byla převedena do NASA nebo různých částí USAF, což taktéž zabralo několik let. Až na malé výjimky byl zbytek vybavení sešrotován, včetně rozpracovaných částí určených pro ostré mise. Krom Blue Cube (která ovšem svému účelu sloužila i v dobách před MOL), se jediným dalším větším celkem programu MOL, který se nakonec dočkal použití, stala rampa SLC-6 na Vandenbergu. V okamžiku ukončení programu byla zhruba z devadesáti procent dokončena a v osmdesátých letech se s ní počítalo pro starty raketoplánu na polární dráhu (mimochodem – velitelem prvního letu z Vandenbergu měl být Bob Crippen, pro něhož to měl být vlastně návrat domů). Ovšem katastrofa Challengeru tento záměr zhatila a rampa tak opět musela čekat dalších deset let, než z ní odstartoval první stroj – nosič Athena I firmy Lockheed Martin. V současnosti je rampa stále aktivní a slouží pro starty nosičů řady Delta IV.

Zajímavý osud potkal primární a sekundární zrcadla, která měla pomáhat snímat zemský povrch. V okamžiku zrušení programu bylo dohotoveno či blízko dohotovení šest kusů zrcadel. Ta byla předána Smithsonian Astrophysical Observatory. Zrcadla posléze vytvořila srdce teleskopu Multiple Mirror Telescope, umístěného na Mount Hopkins v Arizoně. Místo zemského povrchu tak zrcadla v letech 1979-1998 pozorovala hvězdné nebe…

Program MOL je i dnes velmi zajímavou částí historie kosmonautiky. Byť v jeho rámci figuruje pouze jeden testovací start k ověření dílčích systémů, jeho stopa je velmi výrazná, nejen v osobách jeho pilotů, ale i ve vyvinutých technologiích. Podle všeho existuje pádný důvod, proč i dnes, po půlstoletí, je mnoho údajů v odtajněných dokumentech začerněno.

Současně je MOL i ukázkou programu, který přišel v nesprávnou dobu a minimálně zpočátku s nejasným zaměřením. MOL se zrodil do doby, kdy priorita v oblasti kosmonautiky tkvěla jinde, než u orbitálních stanic. Navíc zde byly i další faktory, jako sociální problémy, či válka ve Vietnamu. Proto bylo velmi těžké před Kongresem obhájit potřebný přísun peněz. Nedostatek financí a s tím spojené oddalování realizace nakonec zapříčinily, že pokud by stanice MOL skutečně zamířila na oběžnou dráhu, v době, kdy by se tak stalo, by byla již technologicky ne-li přímo zastaralá, pak tedy rozhodně za technologickým zenitem. A již v roce 1976 zamířil na oběžnou dráhu první exemplář KH-11 KENNEN, což je řada družic, které umožňují přenos snímků bez nutnosti návratu exponovaného materiálu na Zem – přitom právě rychlost získání dat měla být jednou z hlavních deviz systému MOL.

Výše uvedené však nic nemění na tom, že MOL je fascinujícím tématem, navíc ještě donedávna dráždivě zahaleným rouškou tajemství. A byť ani dnes o něm archivy zdaleka neřekly vše, i to co, o něm víme, vzbuzuje respekt. A stejnou dávku respektu si zaslouží ty tisíce lidí, kteří obětovali roky svých životů programu, kterému bylo souzeno zůstat nenaplněným příslibem…

Věnováno slečně B.

Zdroje informací:

J. D. Outzen (edit.): „The Dorian Files Revealed: A Compendium of the NRO’s Manned Orbiting Laboratory Documents“
C. Berger: „History of the Manned Orbiting Laboratory (MOL)“
C. V. K. Homer: „Spies in Space: Reflections on National Reconnaissance and the Manned Orbiting Laboratory“
W. Holsclaw: „Walking the High Ground: The Manned Orbiting Laboratory and the Age of the Air Force Astronauts“
S. M. Smith: „History Of U.S. Air Force Developmental Test In Space“
M. Erickson: „Into The Unknown Together: The DOD, NASA, and Early Spaceflight“
D. N. Spires: „Beyond Horizons: A Half Century of Air Force Space Leadership“
Mol-eft Final Flight Test Report
D. Baker: „US Spy Satellites: 1959 Onwards (all missions, all models)“
R. White: „Into the Black“
D. J. Shayler: „Gemini: Steps to the Moon“
D. K. Slayton, M. Cassut: „Deke! U.S. Manned Space: From Mercury to the Shuttle“
nro.gov/FOIA/MOL/
wikipedia.org
thespacereview.com
Oral History Project (historycollection.jsc.nasa.gov)
space.com
falsesteps.wordpress.com
astronautix.com
airspacemag.com
nasaspaceflight.com
astrocryptotriviology.com
nasa.gov
heroicrelics.org
nimr.org
losangeles.spaceforce.mil
edwards.af.mil

Zdroje obrázků:

https://pixabay.com/illustrations/dollar-money-us-dollar-arrangement-1443244/
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Lieutenant_General_James_T._Stewart.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:KH-9_HEXAGON_satellite.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Richard_Nixon_presidential_portrait_(1).jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Nasa-7.jpg
https://www.thespacereview.com/archive/2858a.jpg (kredit: NRO)