Když se 10. dubna 1961 sešla Státní komise pod vedením Konstantina Rudněva a maršála Kirilla Moskalenka, kromě zhodnocení probíhajících příprav schválila také letový plán první pilotované mise v dějinách. Na papíře vše vypadalo nekomplikovaně a úhledně. Let měl odstartovat 12. dubna v 9:07 moskevského času. O dvě minuty později se měly oddělit čtyři postranní bloky prvního stupně, v 9:12 měl svou práci ukončit i centrální druhý stupeň. Třetí stupeň, původně používaný při vypouštění automatů řady Luna, měl na svou práci přibližně 6 minut. Deset sekund po jeho dohoření se měl Vostok s Gagarinem od nosiče oddělit a započít samostatný let. V 9:50, v zemském stínu, se měla započít příprava na přistání- nejprve se Vostok měl automaticky zorientovat tak, aby po vylétnutí ze stínu byl ve správné poloze vzhledem ke Slunci. V 10:25 mělo dojít zapálení brzdícího motoru a tím měla začít fáze návratu do atmosféry. O 11 minut později byla předpokládána destrukce antén žárem, a tedy i ztráta spojení s kosmonautem. V 10:44:12 měl proběhnout poslední milník historické cesty- katapultáž kosmonauta z lodi s následným samostatným sestupem pod padákem. Vše bylo logicky uspořádáno, promyšleno, vypočteno a v rámci možností odzkoušeno. Ale skutečnost je mnohdy jiná, než plány. A Gagarin to měl brzy pocítit na vlastní kůži…

Gagarin- ten první… (5/7)

Největší den

Poslední desítky hodin před startem Vostoku-1 byly nabity nervozitou a hledáním chyb, které by mohly být přehlédnuty. Kontroly všech systémů a zařízení se opakovaly stále dokola. Obsluha rampy a rakety; specializované skupiny, dohlížející na delikátní systémy Vostoku; řízení startu; sledovací stanice podél předpokládané dráhy lodi- na všech těchto pozicích proběhlo pár posledních nocí téměř beze spánku. Jedna neznámá ale hlodala v myslích- samotný kosmonaut. Reakce člověka na odloučení od mateřské planety, vliv beztíže na lidskou psychiku- to byly faktory, s nimiž si nikdo nevěděl rady. A právě tady vyvstal velký problém.

Vostok byl schopen plně automatického letu bez zásahu svého pasažéra- taková byla jeho konstrukční filozofie. Ale i sebelepší stroj se může pokazit, proto v kabině nechyběl ani systém manuálního ovládání lodi. Před náhodným zapnutím byl systém chráněn „logickým zámkem“- na malé šestitlačítkové klávesnici bylo nutno navolit trojmístný kód, který manuální systém odemykal. Kód měl původně kosmonaut v případě problémů s automatikou obdržet rádiem. Ovšem mnozí se obávali, že v případě přerušení spojení bude kosmonaut bezmocný. Rozhořel se boj. Zastánci navrženého systému stáli na svém. Oponenti, v čele s Koroljovem, kategoricky požadovali, aby měl kosmonaut číslo k dispozici kdykoli. Lékaři namítali- co když nebude kosmonaut psychicky v pořádku? Co když systém zapne, aniž by to bylo třeba? Co když přistane mimo určenou oblast? Nakonec všechno rozsekl Koroljov: do kabiny bude umístěna obálka s číslem. Jestliže kosmoanut dokáže obálku roztrhnout, přečíst kód a naťukat jej správně na klávesnici, dá se předpokládat, že je při smyslech a ví, co dělá. Spor byl urovnán, přesto kód (číslo 125) nezůstal pouze na papíře v obálce, přilepené k čalounění kabiny.  Gagarinovi jej ještě před startem nezávisle na sobě prozradili Koroljov a Mark Gallaj, metodik výcviku kosmonautů. Posledně jmenovaný jej pak Gagarinovi ještě pro jistotu napsal zespodu na kreslící podložku.

Gagarin a Titov věděli, že se na ně upírá pozornost stovek lidí na kosmodromu. Noc před startem oba leželi na lůžkách a ani minutu nespali, předstírali však spánek, aby nepopudili lékaře. Po půlnoci přišel oba kosmonauty opět zkontrolovat Sergej Koroljov. Šéflékař Jevgenij Karpov jej ujistil, že oba „orlíci“ hluboce spí, načež Koroljov, také neschopen usnout, odjel na startovní rampu, kde kolem třetí hodiny ráno začaly předstartovní přípravy rakety.

O půl šesté vešel do pokoje se „spícími“ kosmonauty doktor Karpov. Byl čas vstávat. Oba mladíci úspěšně předstírali probírání se z hlubokého spánku. „Jak jste spali?“, ptal se zvědavě Karpov. „Jak jste nás učili,“ zněla žertovná odpověď Jury, který se tak elegantně vyhnul přímé odpovědi. Karpov s sebou přinesl pro oba mladé muže malý dárek- kytice stepních tulipánů od Klaudie Akimovové, jež domek obývala během měsíců, kdy byl prázdný. German i Jurij si lehce zacvičili, umyli se, oholili, a zasedli k prosté snídani. Ta sestávala z tub kosmické stravy. Všichni u stolu žertovali o tom, jak úžasně „chutné“ jsou vzorky hnědé pasty, skrývající se v tubách- k nepoznání zpracované masové pyré a džem z černého rybízu, to vše doplněno kávou.

Nasycení kosmonauti se pak autobusem přesunuli do montážní haly MIK, kde na ně čekala místnost přípravy skafandrů. První se začal oblékat Titov- ve skafandru začalo být vždy po chvíli horko, proto se v něm měl Gagarin pařit co nejkratší dobu. Elektrody biologických čidel, pak spodní prádlo, na ně pak samotný skafandr modré barvy, helmu, a nakonec pak zářivě oranžový overal. Tehdy poprvé Gagarin začal chápat, co znamená jeho mise pro něj osobně. Někteří technici mu začali do ruky strkat lístky. „Podepíšete se mi, prosím?“ Gagarin byl zcela vyveden z míry: „Je to opravdu nutné?“ Karpov na něj pohlédl a řekl: „Začni si na to zvykat, po letu budeš takových papírů podepisovat miliony…“

Autobus s Gagarinem a Titovem ve skafandrech, Něljubovem a Nikolajevem v uniformách letectva a s několika lékaři vyrazil směrem k rampě. Podle vzpomínek některých přítomných cestou autobus zastavil vedle silnice a Gagarin vyslyšel volání přírody u levého zadního kola. Nicméně pravdivost této událost se nikdy nepodařilo ověřit, na záběrech z jízdy autobusem pochopitelně není zachycena. Tak či tak, z jednoduchého úkonu se časem stala tradice, dodržovaná do dnešních dnů…

U rampy autobus zastavil a Gagarin se rozloučil s Titovem. Ruský způsob loučení zahrnuje i vzájemný polibek na tváře, to ovšem v objemných přilbách nebylo možné. Proto oba mladí muži helmami křísli o sebe jako jeleni v říji a jejich vlastní neohrabanost je rozesmála. Pak Jura vystoupil z autobusu, aby vstoupil do historie a German jen sledoval z okna, jak jeho druh kráčí k rampě, kde na něj čeká hlavní konstruktér Koroljov a hlavní teoretik sovětské kosmonautiky Mstislav Keldyš spolu s několika dalšími funkcionáři. Koroljov v tmavém kabátě s červenou páskou na rukávu a s tmavým kloboukem na hlavě byl viditelně unaven, přesto se s Gagarinem rozloučil několika povzbudivými slovy. Jura vystoupal po schůdcích směrem k výtahu. Naposledy se otočil a zamával. Za chvíli už stoupal spolu s inženýrem Olegem Ivanovským ke špici čekající semjorky.

Tam jej už čekal Mark Gallaj, náčelník raketového oddílu Vladimir Šapovalov a dva mladí příslušníci obsluhy rampy. Pomohli Gagarinovi do křesla ve Vostoku, připoutali jej a napojili na systémy komunikace a udržování životních podmínek. Zaklepáním ruky na přílbu se s Jurijem rozloučili a pak se pustili do zdlouhavého uzavírání kabiny. Utahovali jeden za druhým explozivní šrouby, mající za úkol odpálit poklop v okamžiku, kdy se kosmonaut chystal katapultovat z kabiny. Všichni se modlili, ať na tuto možnost nedojde během prvních několika desítek sekund letu. V takovém případě by byla záchrana velmi problematická.

V momentě, když bylo všech třicet šroubů utaženo, zadrnčel polní telefon na jednom ze sloupků horního patra rampy. Ivanovskij jej zvedl. Volajícím byl Koroljov, toho času usazený v bunkru řízení startu. Proč prý Ivanovskij nehlásí postup prací na Vostoku!? Uzavřeli už příklop? „Uzavřeli jsme jej před několika sekundami, Sergeji Pavloviči“, odtušil Ivanovskij. „Tak jak to, že nemáme KP-3?“, zakřičel Koroljov do telefonu. Ivanovského polilo horko- KP-3 byl šroub s tlakovým kontaktem, který signalizoval hermetické uzavření kabiny. „Odstraňte matice! Otevřete poklop! Pořádně prohlédněte kontaky!“, zněly úsečné příkazy hlavního konstruktéra.

V momentě, kdy se nad Jurovou hlavou prodralo do kokpitu Vostoku znovu denní světlo, Gagarina to nepřekvapilo. Koorljov mu rádiem oznámil, že je třeba poklop ještě jednou otevřít, ale nejde o nic vážného. Když nahlédli Gallaj s Ivanovským dovnitř, Jura byl úplně klidný. Broukal si písničku „Родина слышит, Родина знает  (Vlast slyší, vlast ví)“. Naklonil také ruku tak, aby zrcátkem na rukávu mohl sledovat počínání mužů u průlezu. Povzbudivě se na ně usmál. Ivanovskij rychle překontroloval kontakty a zjistil, že jeden z nich má lehce uvolněnou objímku. Situaci rychle napravil a za několik minut už mohl Koroljovovi hlásit opětovné uzavření poklopu. Tentokrát KP-3 signalizoval hermetické uzavření. Pro muže, kteří zůstali zvenčí Vostoku, už na horním patře obslužné věže nebylo co na práci. Všechno teď záviselo na jediném muži uvnitř. Přesto se ještě Ivanovskij s kolegy nevyhnuli infarktovému momentu. Vinou zdržení s příklopem teď byli na obslužné věži v momentu, kdy se začala odklánět od rakety. Naštěstí byl po ruce polní telefon, a tak mohli sjet výtahem do bezpečí. Sotva se jejich nohy dotknuly země, obslužná věž se začala odklánět, tentokrát nadobro.

Gagarin seděl klidně v kabině a naslouchal všem těm neobvyklým zvukům s úsměvem. Ač to bylo neuvěřitelné, jeho tep činil naprosto běžných 64 tepů za minutu. Psychologové později spekulovali nad tím, že si Gagarin svůj let vysnil už tolikrát, že reálná událost pro něj byla „obnošenou vestou“. „Nálada je výborná, cítím se výborně“, ohlásil do řídícího bunkru. Jeho slova podtrhovaly obrázky na uzavřeném televizním okruhu, přenášející usměvavou tvář mladého muže. Minuty odtikávaly jedna za druhou. Modré nebe bez mráčků jako by čekalo na svého návštěvníka.

Krátce po jedenácté hodině místního času se tempo povelů v bunkru zrychlilo. V nedalekém bunkru pro pozorovatele mezitím technici odstrojovali Titova z jeho skafandru. Když byli uprostřed práce, zazněly v ampliónech závěrečné povely před startem. Technici okamžitě na Titova zapomněli a vyběhli z bunkru ven, aby mohli start sledovat na vlastní oči. German se za nimi s rozmrzelým výrazem vydal. Teď už to bylo jasné, bude skutečně navždy tím druhým. Jeho šance vyprchala v momentě, kdy se Gagarin usadil v katapultovacím křesle Vostoku. Věděl, že role náhradníka je spíše symbolická- aby mohl letět on, musela být kabina znovu vyvážena. To nebyla záležitost několika minut. Nikdy nemělo slovo „náhradník“ tak hořkou příchuť.

Poslední sekundy před startem byly prokládány úsečnými povely: „Klíč na start… průplach… zážeh… předběžný… hlavní…“ Plameny z trysek semjorky olizovaly odtokový kanál rampy. Stroj se chystal ke své první a poslední cestě. A pak, v 6:06:59.7 UTC, tedy v 9:06:59.7 času moskevského a 11:06:59.7 času místního zaznělo Koroljovovo zvolání „Подъём! (vzlet)“ a raketa se vydala vzhůru. „Поехали! (jedeme)“, zněla legendární odpověď Jurije Alexejeviče Gagarina, muže, který právě vstupoval na nikým neprobádané území. Brány kosmu se za doprovodu hromového rachotu stoupající rakety po staletích snů a touhy konečně otevíraly…

„Slyšet jsem hvízdot a stále silnější hřmot, pocítil jsem, jak se gigantická raketa zachvěla a pomalu, velmi pomalu se odtrhla od startovací rampy. Nastal zápas mezi raketou a zemskou gravitací. Hluk nebyl silnější, než je možné slyšet v tryskovém letadle, bylo v něm však mnoho muzikálních tónů a tembrů, které žádný skladatel nikdy nezapsal do not, a které žádný hudební nástroj ani lidský hlas nemůže nikdy reprodukovat…“

Zatím byl Gagarin v přímém spojení se Sergejem Koroljovem, jehož volací znak byl „Zarja“. „Kedr (volací znak Gagarina), tady Zarja, sedmdesát sekund po startu, jak se cítíte?“ „Cítím se dobře, a vy?“ zažertoval Jura. „Vše je normální,“ odvětil po kratičkém zaváhání Koroljov. Pomalu narůstalo přetížení, 119 sekund po startu odpadly postranní bloky prvního stupně, raketa jakoby zaváhala a pak se znovu rozběhla jako nákladní vlak, zrychlující stále více. 154 sekund- oddělení aerodynamického krytu, Gagarin mohl poprvé vyhlédnout průzorem ven. Pod uhánějící raketou spatřil širokou řeku kdesi na Sibiři. „To je krása!“, neudržel se.

290 sekund- motory centrálního druhého stupně dohořely a malé vernierovy motorky dolaďovaly rychlost sestavy, Gagarin nyní cítil pár sekund beztíže. S hlasitou ránou a škubnutím se zapálil třetí stupeň. Rychlost rakety se pomalu šplhala k první kosmické rychlosti. Najednou další rána ohlásila konec činnosti jediného motoru třetího stupně. O deset sekund později Jura ucítil lehký otřes, to jak se oddělil třetí stupeň, a vzápětí kabina začala pomalu rotovat. Bylo 6:18:28 UTC a člověk poprvé vstoupil na zemský orbit!

Aniž to Gagarin tušil, semjorka tentokrát fungovala ne zcela přesně. Vynesla jej na vyšší orbit, než bylo plánováno. To mohlo mít fatální důsledky, zatím si však Gagarin užíval pohledu, jaký se dosud nikomu nenaskytl. Možná pocítil lehkou nervozitu, když se opakovaně ptal na parametry své orbitální dráhy a nedostal přímou odpověď. Ale nádhera, kterou viděl pod sebou, mu nedovolila přemýšlet o možných problémech, teď vzrušeně volal do rádia: „Vidím Zemi! Vidím mraky! Je to krásné, to je nádhera!“ Jeho nadšení se přeneslo i na obsluhu pozorovacích stanic. Brzy jej však vystřídala úzkost, to když se na chvíli přerušilo spojení. Po několika sekundách se ale vše vrátilo do normálu.

Gagarin nyní prolétal nad východním cípem Sibiře, nad městem Petropavlovsk. Tam byla umístěna jedna ze sledovacích a komunikačních stanic. Další byla umístěna v Elizovu, městečku o něco dále na jih. Na ní měl službu Alexej Leonov, Gagarinův kolega a přítel. Když se Vostok-1 dostal do dosahu stanice v Petropavlovsku, první Jurijova slova byla: “Pozdrav Blondýnovi!“ Blondýn byla přezdívka, kterou si předčasně plešatějícího Leonova přátelé dobírali. Telemetrie, přijatá z Vostoku, byla v Petropavlovsku a ostatních stanicích převedena do šifrovaného kódu a odeslána do Moskvy, kde ji skupina specialistů pomocí obrovských počítačů dekódovala. Po přeletu Sibiře bude s Vostokem na dlouhé minuty ztraceno spojení na ultrakrátkých vlnách a všichni si chtěli být jisti, že loď i její drahocenný živý náklad jsou v perfektní kondici.

Po necelé půlhodině od startu prolétala loď nad Tichým oceánem. Gagarin teď byl osamocen, v rádiu se ozýval pouze šum statické elektřiny, kontakt se stanicí v Chabarovsku na krátkých vlnách byl téměř neslyšitelný.  V 6:37 UTC Vostok vlétl do zemského stínu. Gagarin pohlédl z okénka a pochvíli uviděl jasné hvězdy, mnohem jasnější, než na Zemi. Zapsal několik postřehů do palubního deníku. Pak se podle plánu napil a fascinovaně sledoval, jak se trocha vody, jež unikla z brčka, zformovala do vlnící se koule a plula v prostoru. Pokusil se také pojíst pyré z připravených tub, a vida- v beztíži nenastala žádná potíž, tedy až na nevábnou chuť stravy. Ta ale byla problémem i na Zemi, takže nic nového.

Vostok-1 pomalu stoupal k nejvyššímu bodu své dráhy, let ubíhal rychle, Jura už měl za sebou jeho polovinu. V 6:50 UTC ucítil, jak se loď pomalu převrací- začala fáze orientace na Slunce. Vše až na výkon nosné rakety zatím fungovalo podle předpokladů. Za pár minut se to mělo změnit, ale zatím Jurij nic netušil. V 7:09 UTC najednou kabinu zalilo jasné světlo, loď se vynořila ze zemského stínu a zářivé Slunce se do ní znovu opřelo svými paprsky. Aniž to Jurij tušil, v těch chvílích už nebyl nadporučíkem. Mimořádné povýšení znamenalo, že se na Zem vrátí jako major. Před několika okamžiky, v 7:02 UTC také rádio Moskva oznámilo, že člověk poprvé překonal zemskou přitažlivost a poprvé sleduje planetu z výšin, určených předtím pouze mýtickým božstvům.

Hluboký hlas hlasatele Jurije Levitana proběhl celým světem jako obrovský šok, vzápětí ale začaly spontánní oslavy. Lidé se cítili jako jeden velký organizmus, který, pokud chce, svede i nemožné. Bylo to poprvé v dějinách, kdy bylo celé lidstvo na několik okamžiků jednotné, bez ohledu na přesvědčení, rasu, původ. Podruhé podobná chvíle nastane o osm let později jednoho červencového večera, kdy budou středobodem světové pozornosti dvě bílé postavy, připomínající duchy, plavně se pohybující na zrnitých záběrech, přicházejících z míst vzdálených 384 000 km od Země…

Nastal čas na loučení s vesmírem.  Vostok-1 prolétal nad Afrikou, když se v 7:25:48.2 UTC probudil k životu brzdící motor TDU v přístrojovém úseku lodi. Teď nebylo cesty zpět, Gagarin se vracel na Zem. Motor měl hořet 45 sekund, ale z Gagarinovi neznámých důvodů se vypojil o sekundu dříve. Tím se rozběhla sekvence událostí, které hrozily prvního kosmického cestovatele zahubit. Jurij teď čekal na rozpojení přístrojového úseku a návratové kabiny Vostoku. Ale nic se nedělo! Stroj začal prolétávat horními vrstvami atmosféry a návratovou kabinu a přístrojový úsek stále spojoval datový kabel, který se neoddělil. Vostok začal rotovat, Gagarin později napsal: „Loď se začala otáčet a já jsem to ohlásil na Zemi. Znepokojivá rotace však po chvíli ustala a vše se vrátilo do normálu.“ Ve skutečnosti situace zdaleka tak banální nebyla. Kabel se odmítal odpojit a Gagarin cítil, jak se kabina převrací stále rychleji. Slyšel praskání, o kterém si nebyl jist, zda pochází z konstrukce lodi, nebo se prostě pouze působením tepla roztahuje ablativní materiál tepelného štítu.

Přibližně po dlouhých devíti minutách od plánovaného okamžiku konečně kabel povolil a návratová kabina Vostoku se oddělila od přístrojového úseku. Díky záměrně vychýlenému těžišti zaujala automaticky správnou polohu vůči rozráženému horkému plazmatu. Pak začala záře, kterou Jurij pozoroval v průzorech, pomalu blednout. Narůstající svistot mu napověděl, že kabina prolétává stále hustšími vrstvami atmosféry. V průzoru se ukázala modrá obloha. Přežil! Teď jej však čekala ještě obávaná katapultáž z kabiny.

Dodnes není zcela jasné, zda Gagarin inicioval ruční spuštění katapultovací sekvence, nicméně například jeden z hlavních lékařů počátků sovětského kosmického výzkumu, Vladimir Jazdovskij, tvrdí, že Jurij se skutečně katapultoval sám. Ať už to bylo jakkoli, ve výšce 7 kilometrů se oblohou ozval třesk odpáleného vstupního poklopu a do kabiny lodi náhle vpadlo jasné světlo. Gagarin, zapřený v křesle, čekal na vlastní katapultáž. Měl pocit, že čeká podezřele dlouho. Odvážil se vzhlédnout vzhůru a vtom raketový mechanizmus křesla spustil. Za pár okamžiků se už Jura houpal pod kopulí padáku a pod sebou viděl široký pruh řeky Volhy. Shodou okolností se chystal přistát nedaleko Saratova- tedy blízko místa, kde poprvé ochutnal vábení výšky. Jaká neuvěřitelná cesta za pouhých šest let!

Anna Tachtarova s vnučkou pásly strakaté tele na poli kolchozu Leninská cesta u vesnice Smělovka, asi  20 kilometrů jižně od města Engels. Náhle jakoby z nebe spadla na padáku do oranice přímo před nimi jakási záhadná postava v oranžové kombinéze a bílé helmě s červenými písmeny CCCP. Postava se zvedla ze země a kráčela k nim. Pak si sundala helmu a promluvila: „Jsem váš, přátelé, jsem od nás!“ „To jsi spadl z vesmíru?“, zeptala se nejistě Anna. „Představte si, že ano!“, odpověděl rozesmátý Jurij. Mezitím už na pole běželi ostatní kolchozníci a cestou křičeli Jurovo jméno.

Přestože Gagarin přistál asi 300 kilometrů jižně od plánovaného místa, během velmi krátké doby se na místě objevili vojáci. Někteří v letadlech, jiní seskočili na padácích. Převezli Juru na nedalekou leteckou základnu Engels. Do večera se na místě, kde se jeho poprvé nohy dotknuly oranice, objevil sloupek s cedulí. Stálo na ní: „Neodstraňovat! 12.04.61  10:55 mosk. času“. Aniž to Jurij Alexejevič Gagarin tušil, od toho dne byl vtělen do zcela nové role. Svět měl svou první globální superstar…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.celestialmatters.org/users/elchristou/images/voc2.jpg0)
http://gdb.rferl.org/3CA7BB16-2DA9-4481-987F-0FDADB0E51C8_mw1024_n_s.jpg
http://bp2.blogger.com/_WE1irOIooUQ/RsxnyoWKwHI/AAAAAAAAAn4/N5aVIYIJb-k/s400/Yuri+Gagarin+(1961-04-12).jpg
http://www.culture24.org.uk/asset_arena/9/78/06/360879/v0_master.jpg
http://boingboing.net/2011/05/24/auction-item-heat-de.html
http://d1jqu7g1y74ds1.cloudfront.net/wp-content/uploads/2011/04/vostok1-launch_1.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/b/b1/Vostok1.jpg
http://www.lapizarradeyuri.com/wp-content/uploads/2010/09/gagarin_post_aterrizaje.jpg