Štítek ‘Diamanty na orbitě’

Almaz – diamanty na orbitě (3. díl)

Stanice Almaz

Idea rozvědky z oběžné dráhy nebyla v polovině šedesátých let minulého století žádnou novinkou. Již od konce předchozího desetiletí se nad hlavami nic netušících obyvatel Sovětského svazu proháněly americké výzvědné družice a o pár let později pro změnu začaly pod americkou pokličku nahlížet sovětské stroje. Bouřlivý technologický rozvoj v oblasti kosmonautiky, ale také optiky, elektroniky a dalších oborů vyvolával u výzvědných služeb obou velmocí reakce srovnatelné s Pavlovovými psy. To, co se ještě včera zdálo být technologicky nedosažitelné, se dnes posunovalo do zóny konceptů a zítra již mělo být aplikovatelné v praxi. Sovětský svaz byl rozhodnut nenechat si ujet v tomto ohledu vlak a jak vojenské tak průmyslové a politické špičky sledovaly velmi pozorně počínání Američanů. Nemohlo jim tak uniknout, že US Air Force pracuje na projektu pilotované orbitální stanice. A jestliže jsou v něčem zainteresováni vojáci, je jasné, že využití stanice nebude tak docela ve prospěch mírového výzkumu, kterým se při veřejném představení programu oháněl prezident Johnson. Když tak konstrukční kancelář OKB-52 (od března 1966 přejmenovaná na CKBM) prostřednictvím svého ambiciozního šéfa Vladimira Čeloměje přišla s návrhem na vývoj podobné stanice, vojáci tuto ideu přijali okamžitě za svou. Už od úvodních fází existence programu Almaz byl například náčelník štábu vzdušných sil téměř denním hostem v Reutovu, kde měla kancelář CKBM své ústředí. V průběhu roku 1966 se při nesčetných jednáních a poradách postupně rodily požadavky, jež měly definovat podobu a styl fungování budoucí stanice.

Almaz – diamanty na orbitě (2. díl)

NPO Mašinostrojenija

Projekt vojenské pilotované stanice se na začátku roku 1966 v Reutovu, kde sídlila konstrukční kancelář Vladimira Čeloměje, sotva vybatolil ze startovní čáry, když se mu postavily do cesty velmi obtížné překážky. Tyto překážky však nebyly namířeny přímo proti projektu orbitální stanice jako takovému. Objevily se síly a kliky, jejichž cílem bylo zničit OKB-52 coby konstrukční kancelář a přetvořit ji na testovací závod s názvem „NIC“ (autor si je vědom zajímavé shody náhod ohledně akronymu, nicméně tento vynikne pouze v češtině, nikoli v ruském jazyce). NIC, tedy „научно-исследоватeльский центр (vědecko-výzkumné centrum)“ měl být pouhým nástrojem pro vývoj kosmických strojů, nikoli samostatnou entitou s vlastními projekty. Tento návrh byl vysloven na poradě u ministra všeobecného strojírenství Sergeje Afanasjeva. Bylo to pouze týden po smrti hlavního konstruktéra OKB-1, legendárního Sergeje Koroljova, a Čelomějovi možná hlavou prolétla myšlenka, že jeho trpký rival se jej snaží svrhnout ještě i ze záhrobí. Rivalita mezi konstrukčními kancelářemi byla v sovětském kosmickém průmyslu velmi ostrá a nejednou konkurenti využívali jakékoli prostředky, včetně politických pák, aby měli navrch. Jaká ironie – v zemi, kde měl už už začít panovat komunismus a vše bylo centrálně řízeno, fungovaly konkurenční entity vyvíjející doslova na vlastní pěst nejrůznější paralelní projekty (včetně lunárních pilotovaných lodí a lunárních modulů), zatímco v kapitalistickém USA se o směřování kosmického programu starala pevnou rukou a nezpochybnitelnou autoritou oplývající agentura NASA

Almaz – diamanty na orbitě (1. díl)

Orbitální stanice Almaz

Od sedmdesátých do začátku devadesátých let minulého století se sovětská pilotovaná kosmonautika zaměřovala na dlouhodobý pobyt člověka ve vesmíru. K tomuto účelu sloužily stanice s názvem „Saljut“. Motivem pro provozování těchto stanic byl ostentativně mírový výzkum zaměřený na biomedicínská sledování, materiálové experimenty, dálkový průzkum Země, astronomická pozorování a podobně. Málokdo však v té době věděl, že pod pláštík mírového programu Saljut „vklouzlo“ i několik stanic s odlišnou konstrukcí a velmi odlišným zaměřením. Tyto stanice byly vesměs navrhovány jinými konstruktéry, jejich konstrukce nebyla totožná s mírovými Saljuty a jejich hlavním čelem bylo posloužit vojákům ke sledování nepřátelského území ve vysokém rozlišení. A přestože navenek tehdejší sdělovací prostředky přinášely zprávy o tom, že kosmonauti na palubách Saljutu 3 a později Saljutu 5 plní zadaný program ve prospěch vědy a národního hospodářství SSSR a spřátelených zemí, ve skutečnosti bylo hlavní náplní jejich práce něco zcela jiného. A navíc tyto stanice ve skutečnosti nesly zcela jiné jméno; jméno, jež je i dnes zahaleno jemným závojem tajemství a dohadů – Almaz…